Náš Dobrý pastýř
Ježíš Kristus, náš Dobrý pastýř, se raduje, když vidí, že Jeho nemocné ovečky postupují na cestě k uzdravení.
Když poznáváme nesmírný soucit, který Nebeský Otec chová k hříšníkovi, a když si s vděčností uvědomujeme rozdíl, který činí mezi hříchem a těmi, kdo hřeší, získáváme letmý náhled na Jeho charakter. Tento náhled nám pomáhá správněji rozumět „Jeho charakteru, dokonalosti a vlastnostem“1 a je základem pro to, abychom mohli projevovat víru v Něho i v Jeho Syna Ježíše Krista. Spasitelův soucit tváří v tvář našim nedokonalostem nás k Němu přitahuje a motivuje nás v opakovaném úsilí činit pokání a napodobovat Spasitele. Když se stáváme více takovými, jako je On, učíme se jednat s druhými tak, jak s nimi jedná On, bez ohledu na jakékoli vnější rysy či způsoby chování.
To, jaký dopad má rozlišování mezi vnějšími rysy jedince a jedincem samotným, je ústředním tématem románu Bídníci francouzského spisovatele Victora Huga.2 Na začátku románu vypravěč představuje Bienvenua Myriela, biskupa v Digne, a pojednává o dilematu, s nímž se biskup potýká. Má navštívit muže, který je zapřisáhlým ateistou a lidé jím opovrhují kvůli tomu, co dělal během francouzské revoluce?3
Vypravěč popisuje, že by biskup mohl k tomuto muži přirozeně pociťovat hluboký odpor. Pak ale vypravěč pokládá prostou otázku: „Ale což se má pastýř lekat prašiviny, kterou dostala jeho ovečka?“4 Vypravěč za biskupa odpovídá rozhodným: „Jistě ne!“ a pak s humorem dodává: „Ale jaká to ovečka!“5
V této pasáži Hugo přirovnává „zlovolnost“ tohoto muže ke kožní nemoci ovečky a biskupa přirovnává k pastýři, který se neodvrací, když se setkává s ovečkou, která je nemocná. Biskup má pochopení a později v románu projevuje podobný soucit vůči jinému muži, hlavní postavě románu, poníženému bývalému vězni Jeanu Valjeanovi. Biskupovo milosrdenství a empatie motivují Jeana Valjeana ke změně směru jeho života.
Vzhledem k tomu, že Bůh všude v písmech používá nemoc jako symbol hříchu, je rozumné se ptát: „Jak Ježíš Kristus reaguje, když se setkává s našimi symbolickými nemocemi – s našimi hříchy?“ Spasitel koneckonců řekl, že nemůže „pohlížeti na hřích se sebemenší mírou shovívavosti“,6 takže jak může pohlížet na nás, kteří jsme nedokonalí, aniž by se s hrůzou a znechucením odvrátil?
Odpověď je prostá a jasná. Ježíš Kristus, jakožto Dobrý pastýř,7 pohlíží na nemoci svých oveček jako na stav, který vyžaduje léčbu, péči a soucit. Tento pastýř, náš Dobrý pastýř, se raduje, když vidí, že Jeho nemocné ovečky postupují na cestě k uzdravení.
Spasitel předpověděl, že „jako pastýř stádo své pásti bude“,8 že bude vyhledávat to, co je ztracené, přivádět to, co je odehnané, zavazovat to, co je zlomené, a posilovat to, co je nemocné.9 Ačkoli byl odpadlický Izrael popisován jako lid, jenž byl sužován hříšnými zraněními, pohmožděninami a hnisavými boláky,10 Spasitel povzbuzoval, nabádal a sliboval uzdravení.11
Spasitelovo působení ve smrtelnosti vskutku charakterizovala láska, soucit a empatie. Po prašných cestách Galileje a Judeje nekráčel s pohrdáním, při pohledu na hříšníky se neodvracel. Nevyhýbal se jim s naprostým zděšením. Nikoli, On s jimi jedl.12 Pomáhal jim a žehnal, pozvedal je a povznášel a obavy a zoufalství nahrazoval nadějí a radostí. Jako pravý pastýř, kterým On skutečně je, nás vyhledává a nalézá, aby nám nabídl úlevu a naději.13 Porozumění Jeho soucitu a lásce nám pomáhá projevovat v Něj víru – abychom mohli činit pokání a být uzdraveni.
Janovo evangelium zaznamenává, jaký účinek měla Spasitelova empatie na hříšníka. Zákoníci a farizeové přivedli ke Spasiteli ženu přistiženou při cizoložství. Její žalobci naznačovali, že má být podle zákona Mojžíšova ukamenována. Ježíš jim v reakci na jejich neodbytné dotazování nakonec řekl: „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.“
Žalobci odešli a „zůstal tu Ježíš sám, a ta žena u prostřed stojeci.
[Když] Ježíš … žádného neviděv, než tu ženu, řekl jí: Ženo, kde jsou ti, kteříž na tebe žalovali? Žádný-li tě neodsoudil?
Kteráž řekla: Žádný, Pane. I řekl jí Ježíš: Aniž já tebe odsuzuji. Jdiž a nehřeš více.“14
Spasitel samozřejmě cizoložství neschvaloval. Ale neodsoudil ani tuto ženu. Vybídl ji, aby svůj život napravila. Díky Jeho soucitu a milosrdenství byla motivována ke změně. Překlad Bible od Josepha Smitha dosvědčuje, že výsledkem toho bylo, že se stala učednicí: „A žena oslavovala Boha od oné hodiny a věřila ve jméno jeho.“15
I když je Bůh empatický, nemáme se mylně domnívat, že hříchy přijímá nebo že k nim má tolerantní postoj. Tak tomu není. Spasitel přišel na zemi, aby nás spasil od našich hříchů, ale co je důležité, nespasí nás v našich hříších.16 Obratný tazatel Zezrom se kdysi pokusil polapit Amuleka do pasti tím, že se zeptal: „Spasí [přicházející Mesiáš] lid svůj v hříších jeho? A Amulek odpověděl a pravil mu: Pravím ti, nespasí, neboť je nemožné, aby popřel slovo své. … V hříších [jejich je] spasiti nemůže.“17 Amulek mluvil o základní pravdě, že máme-li být spaseni od hříchů, musíme jednat v souladu s podmínkami pokání, což umožní Vykupitelově moci spasit naši duši.18
Spasitelův soucit, láska a milosrdenství nás k Němu přitahují.19 Díky Jeho Usmíření již nejsme spokojeni se svým hříšným stavem.20 Bůh se vyjadřuje jasně ohledně toho, co je správné a co je pro Něho přijatelné, a co je nesprávné a hříšné. To není kvůli tomu, že si přeje mít poslušné následovníky bez vlastních myšlenek. Nikoli – Nebeský Otec si přeje, aby se Jeho děti vědomě a ochotně rozhodly stát se takovými, jako je On,21 a byly hodny takového života, který vede On.22 Když tak Jeho děti budou činit, naplní své božské určení a stanou se dědici všeho, co má On.23 Z tohoto důvodu nemohou vedoucí Církve změnit Boží přikázání nebo nauku v rozporu s Jeho vůlí, aby to vyhovovalo druhým nebo aby to bylo populární.
Nicméně v našem celoživotním úsilí následovat Ježíše Krista je Jeho příklad laskavosti vůči těm, kteří hřeší, zvláště poučný. My, kteří jsme hříšníci, musíme podobně jako Spasitel nabízet pomocnou ruku druhým se soucitem a láskou. Naší úlohou je pomáhat a žehnat, pozvedat a povznášet, a obavy a zoufalství nahrazovat nadějí a radostí.
Spasitel káral jedince, kteří se odvraceli od druhých, protože je považovali za nečisté, a kteří povýšeně pokládali druhé za hříšnější, než jsou oni sami.24 Takové je výstižné ponaučení, jež Spasitel adresoval těm, kteří „v sebe doufali, že by spravedliví byli, jiných za nic nevážíce“. Pronesl toto podobenství:
„Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán.
Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán.
Postím se dvakrát do [týdne], desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.“
Nakonec Ježíš dodal: „Pravímť vám: Odšel tento [publikán], ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen [farizeus]. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.“25
Poselství určené nám je jasné – hříšník činící pokání se přibližuje Bohu více než povýšený člověk, který onoho hříšníka odsuzuje.
Lidský sklon chovat se povýšeně a soudit druhé se objevoval i v době Almově. Když lidé „počali církev vésti řádněji, … lidé církve počali býti pyšní …, počali býti povýšeni v pýše očí svých, … počali opovrhovati jeden druhým a počali pronásledovati ty, kteří nevěřili podle jejich vlastní vůle a libosti“.26
Toto pronásledování bylo výslovně zakázáno: „Nyní, mezi lidem církve byl přísný zákon, že nikdo, kdo náleží k církvi, nesmí povstati a pronásledovati ty, kteří k církvi nenáležejí, a že ani mezi nimi samotnými nemá býti pronásledování.“27 Zásada, kterou se mají řídit Svatí posledních dnů, je tatáž. Nesmíme se provinit tím, že bychom kohokoli pronásledovali – ať již v Církvi, nebo mimo ni.
Ti, kteří byli nebo jsou z jakéhokoli důvodu pronásledováni, vědí, jaké to je, setkávat se s nespravedlností a nesnášenlivostí. Když jsem v 60. letech 20. století jako dospívající žil v Evropě, ostatní si mě opakovaně dobírali a šikanovali kvůli tomu, že jsem Američan a člen Církve. Někteří moji spolužáci se ke mně chovali tak, jako kdybych byl osobně zodpovědný za nepopulární zahraniční politiku Spojených států. Také se mnou jednali, jako kdyby mé náboženství bylo urážkou pro národy, v nichž jsem žil, protože se lišilo od státem podporovaného náboženství. Později jsem měl v různých zemích po celém světě možnost letmo poznat ohavnost předsudků a diskriminaci, kterou trpěli ti, na něž druzí útočili kvůli jejich rase nebo etnickému původu.
Pronásledování přichází v mnoha různých podobách: jako výsměch, obtěžování, šikanování, vylučování z kolektivu a izolovanost či nenávist k druhým. Musíme se vyvarovat nesnášenlivosti pozvedající ohavný hlas vůči těm, kteří zastávají odlišné názory. Nesnášenlivost se zčásti projevuje neochotou poskytovat druhým rovnocennou svobodu vyjadřování.28 Každý, včetně věřících lidí, má právo vyjadřovat veřejně své názory. Nikdo ale nemá právo chovat se k druhým nesnášenlivě, když tyto názory vyjadřují.
Církevní historie poskytuje dost důkazů o tom, jak s našimi členy druzí jednali s nenávistí a nesnášenlivostí. Jak ironicky nešťastné by bylo, kdybychom měli my jednat s druhými tak, jak druzí jednali s námi. Spasitel učil: „Jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“29 Chceme-li, aby nás druzí respektovali, musíme my respektovat je. Kromě toho naše opravdové obrácení přináší „mírnost a pokoru srdce“, jež přivolávají Ducha Svatého a naplňují nás „dokonalou láskou“,30 nepředstíranou láskou31 k druhým.
Náš Dobrý pastýř se nemění a nahlíží na hřích a na hříšníky tímtéž způsobem, jako když kráčel po zemi. Neodvrací se od nás kvůli hříchu, i když si musí příležitostně pomyslet: „Ale jaká to ovečka!“ Miluje nás natolik, že nám poskytl možnost činit pokání a očistit se, abychom se mohli vrátit k Němu a k Nebeskému Otci.32 Přitom nám Ježíš Kristus také dal příklad, který můžeme následovat – projevovat všem úctu a nikomu nenávist.
Jakožto Jeho učedníci odrážejme v plné míře Jeho lásku a mějme jeden druhého rádi tak otevřeně a úplně, že se nikdo nebude cítit zapomenutě, opuštěně či beznadějně. Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je náš Dobrý pastýř, který nás miluje a pečuje o nás. Zná nás a položil život za své ovečky.33 Také za nás žije a chce, abychom Ho poznali a projevovali v Něj víru. Miluji Ho, obdivuji Ho a jsem za Něj hluboce vděčný. Ve jménu Ježíše Krista, amen.