Nedívej se kolem sebe, vzhlížej vzhůru!
Naším posláním je pozvat druhé, aby přišli ke Kristu, a toto poslání můžeme naplnit tím, že budeme vzhlížet k Ježíši Kristu.
Mým posláním je „pozvat druhé, aby přišli ke Kristu“.1 Je to i vaším posláním. Toto poslání můžeme naplnit tím, že budeme vzhlížet vzhůru k Ježíši Kristu.
Se svými rodiči jsem byl pokřtěn, když mi bylo 16 let. Můj mladší bratr, Kjung-Hwan, kterému bylo 14 let, vstoupil do Církve díky mému strýci Jang Jik Liovi a pozval do své církve i nás. Každý z deseti členů naší rodiny byl členem jiné církve, a tak jsme byli šťastní, že jsme našli pravdu, a chtěli jsme se dělit o štěstí, které jsme po svém křtu nacházeli v evangeliu Ježíše Krista.
Největší nadšení pro poznání a sdílení pravdy měl náš tatínek. Vstával brzy ráno, aby více než dvě hodiny denně studoval písma. Po práci chodil téměř každý den s misionáři navštěvovat rodinné příslušníky, přátele a sousedy. Do sedmi měsíců po našem křtu se členy Církve stalo 23 lidí z řad členů naší rodiny a příbuzenstva. Pak jsem byl svědkem zázraku, když bylo díky členské misionářské práci mého otce následujícího roku pokřtěno 130 lidí.
Důležitá pro něj byla i rodinná historie – vyhledal osm generací našich předků. Plody plynoucí z obrácení naší rodiny, na jehož počátku stál můj 14letý bratr, od té doby přinesly nezměrný užitek nejen mezi živými, ale i zesnulými. Náš rodokmen nyní díky práci mého otce a dalších zahrnuje 32 generací a my provádíme chrámovou práci za mnoho jeho větví. S úžasem a pocitem velké radosti dnes mohu spojovat naše předky s našimi potomky.
President Gordon B. Hinckley si zaznamenal podobný zážitek z chrámu Columbus v Ohiu:
„Zatímco jsem seděl v chrámu a rozjímal o životě [svého praděda, dědečka a otce], pohlédl jsem na svou dceru, na její dceru … a na její děti, má pravnoučata. Náhle jsem si uvědomil, že se nacházím přesně uprostřed těchto sedmi generací – tři přede mnou a tři po mně.
V tomto posvátném a posvěceném domě mě prostoupil pocit nesmírné odpovědnosti, kterou mám, abych vše, co jsem obdržel jako dědictví od svých předků, předal generacím, které nyní přišly po mně.“2
Všichni se nacházíme uprostřed jedné věčné rodiny. Naše role může být klíčovým momentem, přinášejícím podstatné změny – pozitivní či negativní. President Hinckley dodal: „Nikdy sami sobě nedovolte, abyste se stali slabým článkem řetězu generací své rodiny.“3 Vaše věrnost evangeliu bude pro vaši rodinu posilou. Jak můžeme zajistit, abychom byli ve své věčné rodině silným článkem?
Jednou, několik měsíců po křtu, jsem na shromáždění uslyšel, jak se několik členů vzájemně kritizuje. Byl jsem velmi zklamaný. Šel jsem domů a řekl jsem tatínkovi, že už bych asi na shromáždění neměl chodit. Bylo těžké vidět členy, jak druhé takto kritizují. Tatínek mě vyslechl a pak mi vysvětlil, že evangelium bylo znovuzřízeno a je dokonalé, ale členové ještě dokonalí nejsou, a to ani on, ani já. Rázně řekl: „Neztrácej víru kvůli lidem kolem sebe, ale buduj si silný vztah s Ježíšem Kristem. Nedívej se kolem sebe, vzhlížej vzhůru!“
Vzhlížej vzhůru k Ježíši Kristu – tato tatínkova moudrá rada posiluje mou víru vždy, když v životě čelím obtížím. Učil mě, jak uplatňovat Kristovo učení obsažené v těchto slovech: „Hleďte ke mně v každé myšlence; nepochybujte, nebojte se.“4
Když jsem předsedal Washingtonské misii Seattle, mnoho dní v roce tam pršelo. Naši misionáři měli přesto pokyn, aby chodili ven i v dešti a hlásali evangelium. Říkával jsem jim: „Vyjděte do deště, vzhlížejte vzhůru k nebi, otevřete ústa a pijte! Když budete vzhlížet vzhůru, budete posíleni, abyste otevřeli ústa a mluvili s každým bez obav.“ Bylo to pro ně symbolickým poučením, že mají vzhlížet vzhůru, kdykoli budou čelit obtížím, a to i po misii. Nezkoušejte to však ve znečištěných oblastech.
Ještě během mé služby v misii Seattle mi zatelefonoval můj nejstarší syn Sunbeam, který je pianistou. Řekl, že bude mít výsadu vystupovat v Carnegie Hall v New Yorku, protože zvítězil v mezinárodní soutěži. Měli jsme z toho velkou radost a byli jsme nadšení. Když jsme se však večer s vděčností modlili, manželka si uvědomila, že na jeho vystoupení nebudeme moci být, a řekla Nebeskému Otci přibližně toto: „Nebeský Otče, jsem vděčná za požehnání, které jsi Sunbeamovi dal. Je mi ale líto, že tam nemůžu jet. Mohla bych tam jet, kdybys mu to požehnání dal buď před naší misií, nebo po ní. Nestěžuji si, ale trochu mě to mrzí.“
V okamžiku, kdy se domodlila, uslyšela zřetelný hlas: „Právě proto, že tam nemůžeš jet, se tvému synovi dostalo takové výsady. Chtěla bys to raději obráceně?“
Manželka byla překvapená. Věděla, že děti budou požehnány skrze to, že jejich rodiče věrně slouží v Pánově království, ale až nyní porozuměla své roli tak jasně. Ihned Mu odpověděla: „Ne, ne, nevadí, že tam nepojedu. Ať se mu té pocty dostane.“
Drazí bratři a sestry, rozpoznat lásku Nebeského Otce není jednoduché, když se díváme kolem sebe časnýma očima, protože jako první vidíme nesnáze, ztráty, břemena či osamělost. Naproti tomu, vzhlížíme-li vzhůru, dokážeme vidět i ta vzdálenější požehnání. Pán zjevil: „Když získáme jakékoli požehnání od Boha, je to skrze poslušnost onoho zákona, na němž je založeno.“5 Všichni, kdo vstupujete do jakékoli služby Boží, vězte, že jste spolehlivým prostředkem zajišťujícím mocná požehnání pro ty před vámi i pro generace po vás.
Dnes jsem vděčný, že vidím mnohé členy své rodiny věrně kráčet po cestě smluv, ale rmoutí mě představa, že by některá místa vedle nás byla prázdná. Starší M. Russell Ballard řekl: „Rozhodnete-li se stát neaktivními nebo opustit znovuzřízenou Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, kam půjdete? Co budete dělat? Rozhodnutí ‚nechodit více‘ se členy Církve a s Pánovými vyvolenými vedoucími bude mít dlouhodobý dopad, který nelze vždy hned vidět.“6 President Thomas S. Monson nás povzbuzoval: „Kéž se i nadále rozhodujeme pro to, co je sice těžší, ale správné, namísto toho, co je snazší, ale nesprávné.“7
Nikdy není pozdě vzhlédnout vzhůru k Ježíši Kristu. Jeho náruč je pro vás vždy otevřená. Před námi a po nás jsou generace, jež spoléhají na to, že budeme následovat Krista, abychom mohli být věčnou rodinou Boží.
Když jsem byl uvolněn z povolání presidenta kůlu, moji synové měli velikou radost, že se mnou budou moci trávit více času. Za tři týdny jsem byl povolán sedmdesátníkem. Nejprve jsem si myslel, že asi budou zklamaní, ale pokorná reakce mého nejmladšího syna zněla: „Neboj, tati. Jsme věčná rodina.“ Jak prostá a jasná pravda to byla! Měl jsem trochu obavy, protože jsem se zprvu rozhlížel z pohledu tohoto smrtelného života, ale můj syn byl šťastný, neboť se nedíval kolem sebe, ale vzhlížel vzhůru, na věčnost a záměry Páně.
Není vždy jednoduché vzhlížet vzhůru, když jsou vaši rodiče proti evangeliu, když jste členem malé církevní jednotky, když váš manželský partner není členem Církve, když jste dosud svobodní, ačkoli jste pro sňatek udělali vše, když vaše dítě sejde na scestí, když se ocitnete v roli osamoceného rodiče, když máte tělesné nebo citové obtíže, když vás postihla nějaká katastrofa a tak dále. V těchto těžkých časech se držte své víry. Vzhlížejte ke Kristu s prosbou o sílu, rovnováhu a uzdravení. Prostřednictvím moci Usmíření Ježíše Krista budou „všechny věci … působiti společně pro [vaše] dobro“.8
Svědčím o Ježíši Kristu, že je náš Spasitel a Vykupitel. Když následujeme žijícího proroka, presidenta Thomase S. Monsona, vzhlížíme vzhůru k Ježíši Kristu. Tím, že se každý den modlíme a studujeme písma a každý týden s upřímností přijímáme svátost, získáváme sílu vždy vzhlížet vzhůru k Němu. Jsem šťastný, že jsem členem této Církve a součástí věčné rodiny. Velmi rád se dělím o toto úžasné evangelium s druhými. Naším posláním je pozvat druhé, aby přišli ke Kristu, a toto poslání můžeme naplnit tím, že budeme vzhlížet k Ježíši Kristu. O tom pokorně svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.