Staňme se učedníky našeho Pána Ježíše Krista
K tomu, abychom v těchto posledních dnech stáli pevně na svém místě, je nezbytná celá plejáda charakterových rysů, které vyplývají z víry v Krista.
Co to znamená být učedníkem našeho Pána Ježíše Krista? Učedníkem je ten, kdo se dal pokřtít a je ochoten vzít na sebe jméno Spasitele a následovat Ho. Učedník se snaží stát takovým, jako je On, tím, že ve smrtelnosti dodržuje Jeho přikázání – podobně jako se učeň snaží stát se takovým, jako je jeho mistr.
Mnozí lidé slyší slovo učedník a domnívají se, že to znamená pouze „následovník“. Avšak opravdové učednictví je stav bytí. Naznačuje to něco více než jen hloubání nad seznamem osobních vlastností a snahu si je osvojit. Učedníci žijí tak, že Kristovy charakteristické rysy jsou vetkány do jejich bytosti, jako kdyby tvořily duchovní tapisérii.
Poslechněte si výzvu apoštola Petra, abychom se stali Spasitelovými učedníky:
„Všecku snažnost vynaložíce, [přidejte] k víře své ctnost, a k ctnosti [poznání],
K [poznání] pak zdrželivost, a k zdrželivosti trpělivost, k trpělivosti pak pobožnost,
Ku pobožnosti pak [bratrskou laskavost], a k [bratrské laskavosti] lásku.“1
Jak vidíte, utkat duchovní tapisérii z osobního učednictví vyžaduje něco více než jen jedno jediné vlákno. Ve Spasitelově době mnozí tvrdili, že jsou tak či onak ve svém životě spravedliví. Praktikovali to, čemu říkám selektivní poslušnost. Dodržovali například přikázání vyhýbat se během sabatu práci, ale kritizovali Spasitele za to, že v tento svatý den uzdravoval.2 Dávali almužny chudým, ale udíleli jen ze svého přebytku – z toho, co sami nepotřebovali.3 Postili se, ale jen se zasmušilým obličejem.4 Modlili se, ale jen tak, aby je druzí viděli.5 Ježíš řekl: „Přibližují [se] ke mně rty svými, ale srdce jejich je daleko ode mne.“6 Takoví muži a ženy se možná zaměřují na to, aby si dokonale osvojili určitou vlastnost nebo jednání, ale v srdci se nutně nestávají takovými, jako je Spasitel.
O těchto lidech Ježíš prohlásil:
„Mnozíť mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili?
A tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.“7
Spasitelovy charakterové rysy – tak, jak je chápeme – nejsou scénářem, kterým se máme řídit, nebo seznamem položek, které si můžeme odškrtávat. Jsou to vzájemně propletené vlastnosti, jedna přidaná ke druhé, které se v nás rozvíjejí, a přitom na sebe vzájemně působí. Jinak řečeno, nemůžeme získat jednu křesťanskou vlastnost, aniž bychom získali i další a aniž by to další vlastnosti ovlivnilo. Když se posílí jedna vlastnost, posílí se i mnohé další.
Ve 2. Petrově a ve 4. oddíle Nauky a smluv se dozvídáme, že základem je víra v Pána Ježíše Krista. Svou víru měříme tím, k jakým činům nás vede – svou poslušností. „Budete-li míti víru ve mne,“ slíbil Pán, „budete míti moc učiniti jakoukoli věc, která je pro mne žádoucí.“8 Víra je katalyzátor. Bez skutků, bez ctnostného života nemá naše víra moc aktivovat učednictví. V takovém případě je víra mrtvá.9
A tak, vysvětluje Petr, přidejte „k víře své ctnost“. Tato ctnost je něco více než jen sexuální čistota. Je to čistota a svatost v mysli i v těle. Ctnost je rovněž moc. Když budeme žít věrně podle evangelia, budeme mít moc být ctnostní v každé myšlence, pocitu a skutku. Naše mysl bude vnímavější vůči vnuknutím Ducha Svatého a Světla Kristova.10 Krista ztělesňujeme nejen tím, co říkáme a co děláme, ale i tím, kým jsme.
Petr pokračuje: „[Přidejte] k ctnosti [poznání].“ Když budeme vést ctnostný život, poznáme Nebeského Otce a Jeho Syna neobyčejným způsobem. „Bude-li kdo chtíti vůli [Otce] činiti, tenť bude uměti [nauku] rozeznati.“11 Toto poznání je osobní svědectví zrozené z osobní zkušenosti. Je to poznání, které nás proměňuje, takže naše „světlo se přimyká [k Jeho] světlu“ a naše „ctnost miluje [Jeho] ctnost“.12 Ctnostným životem se přesouváme z bodu „věřím“ do vznešeného cíle v podobě slova „vím“.
Petr nás nabádá, abychom k poznání přidali „zdrželivost, a k zdrželivosti trpělivost“. Jakožto zdrženliví a umírnění učedníci žijeme podle evangelia vyrovnaně a stabilně. Neběžíme „rychleji, nežli [máme] sil“.13 Kráčíme kupředu den za dnem a nenecháváme se odrazovat těžkostmi smrtelnosti, které nás tříbí.
Takto umírnění si osvojujeme trpělivost a důvěru v Pána. Jsme schopni se spoléhat na to, jaký záměr s naším životem má, i když tento záměr svýma přirozenýma očima nevidíme.14 Můžeme se tudíž upokojit a vědět, že On je Bůh.15 Když pak čelíme bouřím soužení, ptáme se: „Čemu bys chtěl, abych se z této zkušenosti naučil?“ S Jeho plánem a záměry v srdci kráčíme kupředu a přitom ve všem nejen vytrváváme, ale vytrváváme rovněž trpělivě a dobře.16
Tato trpělivost, jak učí Petr, nás vede k božskosti. Podobně jako má Otec trpělivost s námi, svými dětmi, získáváme i my trpělivost s druhými i sami se sebou. Radujeme se ze svobody jednání druhých a z příležitosti, kterou díky tomu mají, aby rostli „řádku za řádkou“,17 jasněji a jasněji, „až přijde dokonalý den“.18
Naše povaha se mění od zdrženlivosti a mírnosti k trpělivosti a od trpělivosti k božskosti. Získáváme bratrskou laskavost, která je charakteristickým znakem všech pravých učedníků. Podobně jako milosrdný Samaritán i my přecházíme přes cestu, abychom posloužili komukoli, kdo je v nouzi, dokonce i když to není nikdo z okruhu našich přátel.19 Žehnáme těm, kteří nás proklínají. Činíme dobro těm, kteří nás utiskují.20 Je snad nějaká vlastnost božštější nebo křesťanštější?
Svědčím o tom, že naše úsilí stát se učedníky našeho Spasitele se vskutku sčítá, až nakonec budeme mít Jeho lásku.21 Tato láska je určujícím charakterovým rysem Kristova učedníka:
„Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měd zvučící aneb zvonec znějící.
A bychť měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého [poznání], a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, [pravé] lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.“22
Právě víra, naděje a pravá láska nás uschopňují pro Boží dílo.23 „Nyní pak zůstává … to tré, ale největší z nich jestiť [pravá] láska.“24
Bratři a sestry, dnes, více než kdy předtím, nemůžeme být „učedníky na částečný úvazek“! Nemůžeme být učedníky jen v tom či onom bodě nauky. K tomu, abychom v těchto posledních dnech stáli pevně na svém místě, je nezbytná celá plejáda charakterových rysů, které vyplývají z víry v Krista – včetně těch, o nichž jsme dnes mluvili.
Když se budeme upřímně snažit být pravými učedníky Ježíše Krista, tyto charakterové rysy se mezi sebou propletou, budou k nim přidány další a budou se v nás vzájemně posilovat. Nebude žádného rozdílu mezi laskavostí, kterou projevíme svým nepřátelům, a laskavostí, kterou obdaříme své přátele. Budeme stejně tak čestní, když se nikdo nebude dívat, jako když nás budou druzí sledovat. Budeme stejně tak oddaní Bohu ve veřejném životě jako ve své komůrce v soukromí.
Svědčím o tom, že každý může být Spasitelovým učedníkem. Učednictví není omezeno věkem, pohlavím, etnickým původem či povoláním. Jakožto Svatí posledních dnů budujeme skrze osobní učednictví společnou sílu, která žehná našim bratrům a sestrám po celém světě. Nyní je čas na to, abychom se znovu zavázali, že budeme s veškerou pílí Jeho učedníky.
Bratři a sestry, my všichni jsme povoláni být Spasitelovými učedníky. Nechť je pro vás tato konference příležitostí k tomu, abyste začali „jako za starých dob a [přišli] k Pánu celým srdcem svým“.25 Toto je Jeho Církev. Vydávám své zvláštní svědectví o tom, že On žije. Kéž nám žehná v našem věčném úsilí stát se oddanými a statečnými učedníky. Ve jménu Ježíše Krista, amen.