Vždy na Něj pamatujme
Pokorně svědčím a modlím se o to, abychom na Něj vždy pamatovali – za všech dob, ve všech věcech a na všech místech, kde můžeme být.
Drazí bratři a sestry, když jsem sloužil v Asii, lidé se mě občas ptali: „Starší Gongu, kolik lidí žije v církevním území Asie?“
Odpovídal jsem: „Polovina světové populace – 3,6 miliardy lidí.“
Někdo se zeptal: „Je těžké pamatovat si všechna jejich jména?“
Pamatování si a zapomínání je součástí každodenního života. Například jednou manželka nemohla nikde najít svůj nový mobilní telefon, tak se ho nakonec rozhodla prozvonit z jiného telefonu. Když zaslechla, jak telefon zvoní, pomyslela si: „Kdo mi to jen může volat? Vždyť jsem to číslo ještě nikomu nedala!“
Pamatování si a zapomínání je také součástí naší věčné cesty. Čas, svoboda jednání a paměť nám pomáhají učit se, růst a sílit ve víře.
Slovy oblíbené náboženské písně:
Buď sláva jménu Ježíše,
nechť zní tu píseň chval! …
Chléb s vodou, Svatí, přijměte, a dosvědčete zas,
že máte vždy na paměti, že život dal za nás.1
Každý týden, když přijímáme svátost, uzavíráme smlouvu, že na Něj budeme vždy pamatovat. Na základě téměř 400 odkazů na verše z písem ke slovu pamatovat bych rád uvedl šest způsobů, jak na Něj můžeme vždy pamatovat.
Zaprvé – vždy na Něj můžeme pamatovat tím, že budeme mít důvěru v Jeho smlouvy, sliby a ujištění.
Pán pamatuje na své věčné smlouvy – od dob Adama až do dne, kdy Adamovo potomstvo „přijme pravdu a bude hleděti vzhůru, tehdy bude Sion shlížeti dolů a veškerá nebesa se budou třásti veselím a země se bude chvěti radostí“.2
Pán pamatuje na své sliby, včetně slibů, že prostřednictvím Knihy Mormonovy, dalšího svědectví o Ježíši Kristu, shromáždí rozptýlený Izrael, a slibů, jež dal každému členovi a misionáři, který pamatuje na to, že cena duší je veliká.3
Pán pamatuje na národy a na lidi a ujišťuje je. V této době neustálé zaneprázdněnosti a zmatků,4 někteří „v vozích, jiní v koních doufají, ale my jméno Hospodina Boha našeho sobě připomínáme“,5 kterýžto Bůh má pro nás záměr „i pro dny vzdálené“.6 V nebezpečných časech7 máme pamatovat na to, „že to není dílo Boží, co je zmařeno, ale dílo lidí“.8
Zadruhé – vždy na Něj můžeme pamatovat tím, že budeme po celý život vděčně uznávat Jeho ruku.
Pánovu ruku ve svém životě často rozpoznáme nejlépe s odstupem času. Jak řekl filosof Søren Kierkegaard: „Život může být pochopen jedině zpětně. Ale … musí se žít dopředu.“9
Moje drahá maminka nedávno oslavila devadesáté narozeniny. Vděčně vydala svědectví o Božích požehnáních, jež získala v každém klíčovém okamžiku svého života. Rodinná historie, rodinné tradice a rodinná pouta nám pomáhají vychutnávat si vzpomínky na minulost, zatímco nám poskytují vzory a naději do budoucna. Kněžské linie pravomoci a patriarchální požehnání jsou svědectvími o Boží ruce napříč generacemi.
Přemýšleli jste někdy o sobě jako o své vlastní žijící pamětní knize – která odráží, co si chcete pamatovat a jak si to chcete pamatovat?
Já například, když jsem byl mladší, jsem si velmi přál hrát ve škole basketbal. Usilovně jsem trénoval. Jednoho dne trenér ukázal na naše nejlepší hráče, 193 cm vysokého pivota a na 188 cm vysoké křídlo, a mně řekl: „Mohu tě zařadit do družstva, ale pravděpodobně si nikdy nezahraješ.“ Pamatuji si, jak laskavě mě poté povzbuzoval: „Proč nezkusíš fotbal? Byl bys v něm dobrý.“ Moje rodina jásala, když jsem dal svůj první gól.
Můžeme pamatovat na ty, kteří nám s upřímností, laskavostí, trpělivostí a povzbuzením dávají šanci a pak i druhou šanci. A můžeme se stát těmi, na které druzí pamatovali, když nejvíce potřebovali pomoc. Pamatování na pomoc druhých a na to, jak nás vede vliv Ducha, je jedním ze způsobů, jak pamatovat na Pána. Takto sčítáme všechny dary, které nám Pán dal.10
Zatřetí – vždy na Pána můžeme pamatovat tím, že Mu budeme důvěřovat, když nás ujišťuje: „Ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“11
Když učiníme plné pokání, včetně vyznání hříchů a zanechání jich, spolu s Enosem se ptáme, když je naše vina zahlazena: „Pane, jak se to stalo?“ A slyšíme odpověď: „Pro tvou víru v Krista“12 a Jeho výzvu, abychom Ho měli na „paměti“.13
Jakmile učiníme pokání a vedoucí kněžství potvrdí, že jsme způsobilí, nemusíme minulé hříchy opětovně vyznávat. Být způsobilý neznamená být dokonalý. Plán štěstí připravený Nebeským Otcem nás vyzývá k tomu, abychom na cestě životem s pokorou přijímali skutečnost, že jednou budeme zdokonaleni v Kristu,14 a ne abychom kvůli svým nedokonalostem byli neustále frustrovaní, otrávení či nešťastní. Pamatujte, On o nás ví všechno to, co si přejeme, aby o nás nikdo nevěděl – a přesto nás miluje.
Život někdy zkouší naši důvěru v Kristovo milosrdenství, spravedlnost a soud a v Jeho osvobozující výzvu, abychom se nechali uzdravit Jeho Usmířením, když odpustíme druhým i sobě.
Jedna mladá žena v jiné zemi se ucházela o práci novinářky, ale úředník, který práci rozděloval, byl nemilosrdný. Řekl jí: „Svým podpisem zaručím, že se nestanete novinářkou, ale půjdete kopat kanály.“ Byla jedinou ženou, která ve skupině mužů kopala kanály.
O mnoho let později se tato žena stala úřednicí. Jednoho dne za ní přišel muž, který potřeboval její podpis kvůli práci.
Zeptala se ho: „Pamatujete si mě?“ Nepamatoval.
Řekla: „Vy si mě nepamatujete, ale já si vás pamatuji. Svým podpisem jste zaručil, že jsem se nikdy nestala novinářkou. Svým podpisem jste mě poslal kopat kanály, jedinou ženu ve skupině mužů.“
Řekla mi: „Mám pocit, že bych se k tomuto muži měla zachovat lépe, než se on zachoval ke mně, ale nejsem tak silná.“ Někdy v sobě tuto sílu nemáme, ale můžeme ji nalézt, když budeme pamatovat na Usmíření našeho Spasitele Ježíše Krista.
Když je zrazena naše důvěra, jsou roztříštěny sny, srdce je opakovaně zlomeno, když toužíme po spravedlnosti a potřebujeme milosrdenství, když máme zaťaté pěsti a tečou nám slzy, když potřebujeme vědět, čeho se přidržet a co opustit, vždy můžeme pamatovat na Něho. Život není tak krutý, jak se někdy může zdát. Jeho nekonečný soucit nám může pomoci nalézt naši cestu, pravdu i život.15
Když pamatujeme na Jeho slova a příklad, neurážíme se a ani neurážíme druhé.
Otec jednoho mého přítele pracoval jako mechanik. Jeho poctivá práce byla vidět i na velmi pečlivě umytých rukou. Jednou někdo tomuto otci v chrámu řekl, že by si měl umýt ruce, než tam jde sloužit. Místo toho, aby se urazil, začal tento dobrý muž před návštěvou chrámu mýt doma nádobí ve vodě se spoustou saponátu. Je příkladem těch, kteří „vstoupí na horu Hospodinovu“ a stojí „na místě svatém jeho“ s nejčistšíma rukama a s nejčistším srdcem.16
Chováme-li vůči někomu nelaskavé pocity, zášť nebo rozhořčení nebo máme-li důvod požádat druhé o odpuštění, nyní je čas to udělat.
Začtvrté – Pán nás vyzývá, abychom pamatovali na to, že doma jsme vždy vítáni.
Učíme se kladením otázek a hledáním informací. Nepřestávejte však prosím bádat, když dorazíte – slovy T. S. Eliota – „tam, odkud [jste] vyrazili, s pocitem, že na tomto místě jste poprvé“.17 Jakmile budete připraveni, otevřete prosím své srdce Knize Mormonově, znovu, jako by to bylo poprvé. Modlete se prosím s opravdovým záměrem, znovu, jako by to bylo poprvé.
Důvěřujte oné rané a slabé vzpomínce. Dovolte jí prohloubit vaši víru. U Boha neexistuje žádný bod bez možnosti návratu.
Novodobí i dávní proroci na nás naléhají, abychom nedovolili lidským nedostatkům, chybám nebo slabostem – druhých lidí i těm vlastním – aby způsobily, že budeme přehlížet pravdy, smlouvy a vykupující moc v Jeho znovuzřízeném evangeliu.18 Toto je obzvláště důležité v církvi, ve které každý z nás roste tím, že se nedokonale zapojuje do jejího chodu. Prorok Joseph řekl: „Nikdy jsem vám neřekl, že jsem dokonalý; ale ve zjeveních, kterým jsem učil, nejsou chyby žádné.“19
Zapáté – vždy na Něj můžeme pamatovat o sabatu prostřednictvím svátosti. Spasitel na konci svého působení ve smrtelnosti i na počátku svého působení po Vzkříšení vzal chléb a víno a požádal nás, abychom pamatovali na Jeho tělo a krev,20 „neboť tak často, jak toto budete činiti, budete pamatovati na tuto hodinu, že jsem byl s vámi“.21
Během obřadu svátosti dosvědčujeme Bohu Otci, že jsme ochotni vzít na sebe jméno Jeho Syna a vždy na Něj pamatovat a zachovávat Jeho přikázání, jež nám dal, abychom vždy mohli mít Jeho Ducha, aby byl s námi.22
Jak učí Amulek, na Pána máme pamatovat, když se modlíme na svých polích, za svá stáda a za svůj dům, a když pamatujeme na potřebné, nahé, nemocné a sužované.23
A nakonec, zašesté – Spasitel nás vyzývá, abychom na Něj vždy pamatovali tak, jako On vždy pamatuje na nás.
Vzkříšený Spasitel vyzval při své návštěvě Nového světa přítomné, aby k Němu jeden po druhém přistoupili, vložili ruku v Jeho bok a pocítili stopy hřebů v Jeho rukou a nohou.24
V písmech je vzkříšení popsáno takto: „Každá končetina a každý kloub budou znovuzřízeny … do své vlastní a dokonalé schránky“ a „vlas z hlavy nebude ztracen“.25 S touto skutečností se prosím zamyslete nad tím, jak je možné, že Spasitelovo dokonalé vzkříšené tělo stále nese rány v Jeho boku a stopy hřebů v Jeho rukou a nohou.26
V historii byli čas od času smrtelníci popravováni ukřižováním. Avšak pouze náš Spasitel, Ježíš Kristus, nás přijímá k sobě, zatímco má na sobě stále znamení své čisté lásky. Jen On naplňuje proroctví, že byl pozvednut na kříži, aby mohl každého z nás oslovit jménem a přitáhnout nás k sobě.27
Náš Spasitel prohlašuje:
„Ano, [oni] mohou zapomenouti, já však na tebe nezapomenu.
Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou.“28
A vydává svědectví: „Já jsem ten, jenž byl pozvednut. Já jsem Ježíš, který byl ukřižován. Já jsem Syn Boží.“29
Pokorně svědčím a modlím se o to, abychom na Něj vždy pamatovali – za všech dob, ve všech věcech a na všech místech, kde můžeme být.30 V posvátném a svatém jménu Ježíše Krista, amen.