Hojivá mast odpuštění
Odpuštění je vznešená, uzdravující zásada. Není třeba, abychom byli obětí dvakrát. Můžeme odpustit.
Vše, co je od Boha, obklopuje láska, světlo a pravda. Přesto jako lidské bytosti žijeme v padlém světě, někdy plném temnoty a zmatku. Není divu, že se lidé dopouštějí chyb, dochází k nespravedlivostem a jsou páchány hříchy. Kvůli tomu se žádná živá duše čas od času nevyhne tomu, že se stane obětí lehkomyslného jednání, zraňujících činů, či dokonce hříšného chování někoho jiného. Toto máme my všichni společné.
Bůh, z lásky a milosrdenství ke svým dětem, naštěstí připravil východisko, které nám pomáhá proplout těmito někdy bouřlivými životními zkušenostmi. Připravil možnost úniku pro ty, kteří se stanou obětí špatných činů druhých lidí. Učí nás, že můžeme odpustit! I když se jednou můžeme stát obětí, není třeba být obětí dvojnásobně tím, že poneseme břímě zášti, zahořklosti, bolesti, zlosti, či dokonce pomstychtivosti. Můžeme odpustit a můžeme být volní!
Když jsem před mnoha lety opravoval plot, zadřel jsem si do prstu třísku. Zkusil jsem si ji vytáhnout a myslel jsem si, že se mi to podařilo, ale zřejmě nikoli. Za nějakou dobu mi tříska zarostla do kůže a na prstu se vytvořila boulička. Obtěžovala mě a někdy i bolela.
Po letech jsem se konečně rozhodl s tím něco dělat. Bouličku jsem jednoduše potřel mastí a převázal obvazem. To jsem opakoval často. Neumíte si představit mé překvapení, když jsem jednoho dne obvaz sundal a tříska vyčnívala z prstu.
Mast kůži změkčila, a díky tomu mohlo odejít to, co mi tolik let způsobovalo bolest. Jakmile jsem třísku vytáhl, prst se rychle zahojil a dnes na něm není po nějakém zranění ani stopy.
Podobně i srdce, jež neodpustilo, v sobě chová mnoho zbytečné bolesti. Když použijeme hojivou mast Spasitelova Usmíření, On nám obměkčí srdce a pomůže nám se změnit. Dokáže uzdravit zraněnou duši. (Viz Jákob 2:8.)
Jsem přesvědčen, že většina z nás chce odpustit, ale připadá nám to moc těžké. Když zažijeme nespravedlnost, můžeme mít sklon říci: „Ten člověk udělal něco špatného. Zaslouží si trest. Kde je spravedlnost?“ Mylně se domníváme, že když odpustíme, nebude spravedlnosti učiněno zadost a dotyčný se vyhne trestu.
Tak tomu ale není. Bůh vyměří trest, jenž bude přiměřený, neboť milosrdenství nemůže oloupit spravedlnost. (Viz Alma 42:25.) Bůh láskyplně ujišťuje vás i mě: „Ponechte soud pouze na mně, neboť je můj a já budu odpláceti. Pokoj [však] buď s vámi.“ (NaS 82:23.) Jákob, prorok z Knihy Mormonovy, také slíbil, že Bůh „vás utěší ve vašich strastech a bude hájiti vaši věc a sešle spravedlnost na ty, kteří usilují o vaše zničení“. (Jákob 3:1.)
Pokud jsme věrní, může být pro nás jakožto oběti velkou útěchou vědomí, že nám Bůh vynahradí každou nespravedlnost, kterou zakusíme. Starší Joseph B. Wirthlin prohlásil: „Těm, kteří jsou věrní, Pán nahradí každou ztrátu. … Každá dnešní slza bude nakonec stokrát vynahrazena slzami radosti a vděčnosti.“1
Když se snažíme druhým odpustit, snažme se také pamatovat na to, že všichni duchovně rosteme, ale každý jsme na jiné úrovni. Zatímco je snadné všímat si změn a růstu fyzického těla, růst našeho ducha lze vidět těžko.
Jedním z klíčů k odpuštění druhým je snažit se vidět je tak, jak je vidí Bůh. Bůh může občas poodsunout zástěnu a požehnat nám darem vidět do srdce, duše a ducha druhému člověku, jenž se vůči nám prohřešil. Tento náhled může vést dokonce k tomu, že k dotyčnému pocítíme nesmírnou lásku.
Písma nás učí, že Boží láska k Jeho dětem je dokonalá. Zná jejich možnosti činit dobro, bez ohledu na jejich minulost. Následovníci Ježíše Krista nemohli mít podle všeho agresivnějšího či krutějšího nepřítele, než byl Saul z Tarsu. Jakmile však Bůh ukázal Saulovi světlo a pravdu, neměl Spasitel oddanějšího, nadšenějšího a neohroženějšího učedníka. Saul se stal apoštolem Pavlem. Jeho život je nádherným příkladem toho, že Bůh vidí lidi nejen takové, jací jsou nyní, ale i takové, jakými se mohou stát. My všichni máme ve svém životě lidi podobné Saulovi, avšak s potenciálem Pavla. Umíte si představit, jak by se změnila naše rodina, obec, a nakonec i svět, kdybychom se všichni snažili vidět jeden druhého tak, jak nás vidí Bůh?
Příliš často pohlížíme na viníka tak, jako bychom pohlíželi na ledovec – vidíme jen vrcholek, a ne pod povrch. Neznáme vše, co se v životě toho druhého odehrává. Neznáme jeho minulost; nevíme, s čím zápasí; neznáme bolesti, jež si nese. Bratři a sestry, prosím, nechápejte mě špatně. Odpustit neznamená schvalovat. Neospravedlňujeme špatné chování ani nedopouštíme, aby nám někdo ubližoval kvůli svým těžkostem, bolestem či slabostem. Můžeme však získat větší porozumění a klid, když na to budeme nahlížet z širší perspektivy.
Ti, kteří jsou méně duchovně zralí, se mohou bezpochyby dopustit skutečně vážných chyb – nikdo z nás však nemá být charakterizován jen tím nejhorším, co kdy udělal. Bůh je dokonalý soudce. Vidí pod povrch. Zná vše a vidí vše. (Viz 2. Nefi 2:24.) Řekl: „Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.“ (NaS 64:10.)
Sám Kristus, když byl neprávem obviněn, pak krutě napadán, bit a ponechán v bolestech na kříži, právě v oné chvíli řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.)
V naší krátkozrakosti je pro nás někdy snadné vypěstovat si zášť vůči těm, kteří se nechovají nebo nemyslí tak jako my. Můžeme si vytvořit nesnášenlivé postoje na základě takových věcí, jako je fandění soupeřovu družstvu nebo zastávání odlišných politických názorů či jiného náboženského vyznání.
President Russell M. Nelson nám udělil moudrou radu, když řekl: „Příležitosti naslouchat lidem s rozličnými náboženskými či politickými názory mohou podporovat toleranci a vzdělanost.“2
V Knize Mormonově se píše o době, kdy „lidé církve počali býti povýšeni v pýše očí svých a … počali opovrhovati jeden druhým a počali pronásledovati ty, kteří nevěřili podle jejich vlastní vůle a libosti“. (Alma 4:8.) Mějme na paměti, že Bůh nehledí na barvu dresu ani na politické strany. Místo toho, jak prohlásil Ammon, „[Bůh] shlíží dolů na všechny děti lidské; a zná všechny myšlenky a záměry srdce“. (Alma 18:32.) Bratři a sestry, pokud v utkáních života vyhráváme, vyhrávejme s laskavostí. Pokud prohráváme, prohrávejme s laskavostí. Neboť žijeme-li s laskavostí vůči druhým, laskavost bude naší odměnou posledního dne.
Tak jako jsme všichni občas oběťmi nesprávných činů druhých lidí, jsme také občas viníky. Všichni jsme nedokonalí a potřebujeme milost, milosrdenství a odpuštění. Musíme si pamatovat, že odpuštění našich hříchů a provinění závisí na tom, zda odpustíme druhým. Spasitel řekl:
„Nebo jestliže odpustíte lidem poklésky jejich, odpustíť i vám nebeský Otec váš.
Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich.“ (Matouš 6:14–15.)
Je zajímavé, že v modlitbě Páně, jež je pozoruhodně krátká, se Spasitel ze všeho, co mohl říci, rozhodl zmínit tato slova: „A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim.“ (Matouš 6:12; 3. Nefi 13:11.)
Právě kvůli odpuštění seslal Bůh svého Syna, a tak se radujme z Jeho nabídky nás všechny uzdravit. Spasitelovo Usmíření není jen pro ty, kteří potřebují činit pokání; je i pro ty, kteří potřebují odpustit. Pokud je pro vás těžké někomu odpustit, nebo dokonce odpustit sami sobě, proste Boha, aby vám pomohl. Odpuštění je vznešená, uzdravující zásada. Není třeba, abychom byli obětí dvakrát. Můžeme odpustit.
Svědčím o Boží trvalé lásce a trpělivosti vůči všem Jeho dětem a o Jeho přání, abychom k sobě navzájem chovali takovou lásku, jakou k nám chová On. (Viz Jan 15:9, 12.) Když tak budeme činit, pronikneme skrze temnotu tohoto světa do slávy a vznešenosti Jeho království v nebi. Budeme volní. Ve jménu Ježíše Krista, amen.