Otcové
Dnes se zaměřím na dobro, které mohou muži konat v té nejvyšší mužské roli – v roli manžela a otce.
Dnes budu mluvit o otcích. V božském plánu štěstí hrají otcové zásadní roli, a já bych rád povzbudil ty, kteří se snaží toto povolání zvelebovat. Svými slovy chvály a povzbuzení otců a otcovství nechci nikoho zahanbit či znevážit. Zkrátka se dnes zaměřím na dobro, které mohou muži konat v té nejvyšší mužské roli – v roli manžela a otce.
David Blankenhorn, autor knihy Fatherless America [Amerika bez otců], poznamenal: „V dnešní době má americká společnost k otázce otcovství v podstatě rozpolcený a rozporuplný vztah. Někteří lidé na ni ani nepomyslí. Jiné uráží. Další, včetně mnohých odborníků na rodinnou problematiku, ji opomíjejí či odmítají. Mnozí další se vůči ní nijak výrazně nevymezují, ale ani se o ni příliš nezajímají. Mnozí si přejí, aby společnost v souladu s touto otázkou jednala, ale už jí k tomu podle nich chybí schopnosti či ochota.“1
Jako Církev v otce věříme. Věříme v „ideál muže, který klade svou rodinu na první místo“.2 Věříme, že „otcové jsou božsky určeni, aby v lásce a spravedlivosti předsedali svým rodinám, a jsou zodpovědni za to, že se postarají o životní potřeby a ochranu svých rodin“.3 Věříme, že otcové a matky jsou v rodinných povinnostech, jež se navzájem doplňují, „povinni pomáhat jeden druhému jako rovnocenní partneři“.4 Věříme, že otcové zdaleka nejsou zbyteční; jsou jedineční a nenahraditelní.
Někteří vidí přínos otcovství v sociální oblasti a vnímají ho jako něco, co muže zavazuje k péči o potomky, nutí je být dobrými občany a myslet na potřeby druhých, přičemž doplňují „mateřský vklad do dětí vkladem otcovským. … Stručně řečeno, pro muže je zásadní být otcem. Pro děti je zásadní mít otce. Pro společnost je zásadní vytvářet otce.“5 Ačkoli tyto úvahy jsou bezesporu pravdivé a důležité, víme, že otcovství je mnohem více než pouhý sociální konstrukt či produkt evoluce. Role otce má božský původ, počínaje Otcem v nebi a, v této sféře smrtelnosti, Otcem Adamem.
Dokonalým a božským vyjádřením otcovství je náš Nebeský Otec. K jeho povaze a vlastnostem patří nesmírná laskavost a dokonalá láska. Jeho dílem a slávou je rozvoj, štěstí a věčný život Jeho dětí.6 Otcové se v tomto padlém světě nemohou pyšnit ničím, co by se dalo srovnat s touto Majestátností na výsostech, ale přinejlepším se snaží Ho napodobovat a vskutku pracují na Jeho díle. Jsou poctěni nevšední důvěrou nutící k zamyšlení.
Neboť otcovství nás, muže, vystavuje vlastním slabostem a potřebě se zlepšovat. Otcovství vyžaduje oběti, ale je i zdrojem nesrovnatelného uspokojení, ba i radosti. I zde je naším nedostižným vzorem Nebeský Otec, jenž nás, své duchovní děti, tak miloval, že dal za naše spasení a oslavení svého Jednorozeného Syna.7 Ježíš řekl: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“8 Otcové dávají tuto lásku najevo tím, že den za dnem pokládají svůj život v tom smyslu, že slouží své rodině a podporují ji.
Možná tou nejdůležitější prací otce je obrátit srdce svých dětí k jejich Nebeskému Otci. Pokud otec dokáže jak svým příkladem, tak slovy dávat najevo, jak v každodenním životě vypadá věrnost Bohu, dává tím svým dětem klíč k pokoji v tomto životě a k věčnému životu ve světě, který přijde.9 Otec, který svým dětem a se svými dětmi čte písma, je seznamuje s hlasem Páně.10
V písmech se opakovaně zdůrazňuje povinnost rodičů učit své děti:
„A opět, nakolik rodiče mají děti v Sionu, nebo v kterémkoli jeho kůlu, jenž je organisován, kteří je neučí porozuměti nauce o pokání, víře v Krista, Syna živého Boha, a o křtu a daru Ducha Svatého vkládáním rukou, když je jim osm let, bude hřích na hlavě rodičů. …
A budou také děti své učiti, aby se modlily a kráčely zpříma před Pánem.“11
V roce 1833 Pán pokáral členy Prvního předsednictva za to, že nevěnují dostatečnou pozornost povinnosti učit své děti. Jednomu z nich konkrétně řekl: „Ty jsi neučil děti své světlu a pravdě, podle přikázání; a onen zlovolný má dosud moc nad tebou a toto je příčina strasti tvé.“12
Otcové mají každou generaci znovu učit o Božím zákonu a skutcích. Žalmista uvedl:
„Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým,
aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým,
aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale [zachovávali přikázání] jeho.“13
Výuka evangelia je zajisté povinnost, již sdílí otec i matka, ale Pán jasně říká, že od otců očekává, že ponesou zodpovědnost za to, že tato výuka bude velkou prioritou. (A pamatujme na to, že důležitými prvky výuky jsou i neformální rozhovory, společná práce, společná hra a naslouchání.) Pán od otců očekává, že budou pomáhat formovat své děti, a děti chtějí a potřebují mít vzor.
Já sám jsem byl požehnán příkladným otcem. Vzpomínám si, že když mi bylo asi dvanáct let, kandidoval tatínek v naší celkem malé obci do městské rady. Nevedl nijak rozsáhlou volební kampaň – vzpomínám si jen, že jsme pro něj s bratry roznášeli od domu k domu výtisky letáků, které občany vybízely, aby volili Paula Christoffersona. Spousta dospělých, kterým jsem leták dal, poznamenala, že Paul je dobrý a čestný muž a že by jim nečinilo problém ho volit. Mé mladé srdce se dmulo tím, jak jsem byl na tatínka hrdý. Dodalo mi to sebedůvěru a zatoužil jsem jít v jeho stopách. Nebyl dokonalý, to není nikdo, ale byl bezúhonný a laskavý a pro syna byl příkladem hodným následování.
Součástí výuky je i ukázňování a kárání. Jak řekl Pavel: „Nebo kohož miluje Pán, tohoť tresce.“14 Při ukázňování však musí otec postupovat se zvláštní opatrností, aby se ani náznakem nedopustil urážek či hrubého zacházení, což je vždy neomluvitelné. Kdykoli otec kárá, musí být motivován láskou a veden Svatým Duchem:
„Pokáráním v pravý čas s ostrostí, když jsi pohnut Duchem Svatým; a pak, následně, projevením větší lásky vůči tomu, jehož jsi pokáral, aby tě nepovažoval za nepřítele svého;
Aby mohl věděti, že věrnost tvá je silnější než pouta smrti.“15
Ukázňování v božském vzoru nesouvisí ani tak s trestáním, jako spíše s tím, abychom blízké osobě pomohli na cestě k sebeovládání.
Pán řekl, že „všechny děti mají nárok na podporu od rodičů, dokud jsou nezletilé“.16 Zajišťování obživy je posvěcená činnost. Ačkoli zaopatřování rodiny zpravidla vyžaduje, aby člověk trávil určitý čas mimo domov, není neslučitelné s otcovstvím – je podstatou toho, být dobrým otcem. „Práce a rodina jsou sféry, které se překrývají.“17 Toto samozřejmě neospravedlňuje muže, který zanedbává rodinu kvůli kariéře, nebo, což je druhý extrém, muže, který nevyvíjí žádné úsilí a spokojeně přesouvá svou zodpovědnost na druhé. Slovy krále Beniamina:
„Nestrpíte, aby děti vaše chodily hladové nebo nahé; a také nestrpíte, aby přestupovaly zákony Boží a měly potyčky a hádaly se spolu. …
Ale vy je budete učiti, aby kráčely po cestách pravdy a střídmosti; budete je učiti, aby se navzájem milovaly a aby si navzájem sloužily.“18
Víme, že jsou muži, kteří trpí tím, že nedokáží najít způsob a prostředky, jak zajistit rodině dostatečnou obživu. Ti, kteří nemohou v daném okamžiku navzdory své nejlepší snaze plnit všechny povinnosti a úlohy otce, se nemusí stydět. „Postižení, smrt nebo jiné okolnosti mohou vést k nutným individuálním úpravám. V případě potřeby má poskytnout podporu příbuzenstvo.“19
Dvě nejlepší věci, které může otec pro své děti udělat, je milovat jejich matku a dávat to najevo. To utvrzuje a posiluje manželství, které je základem rodinného života a jistoty.
Někteří muži jsou osamocení otcové, pěstouni či nevlastní otcové. Mnozí z nich se velmi snaží a ve své často složité roli dělají to nejlepší, co dokáží. Vážíme si těch, kteří dělají vše, co dělat lze, s láskou, trpělivostí a sebeobětováním, aby naplnili potřeby jednotlivců i celé rodiny. Stojí za povšimnutí, že i sám Bůh svěřil svého Jednorozeného Syna pěstounovi. Určitě i Jozef má nějakou zásluhu na tom, že když Ježíš vyrůstal, „prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí“.20
S některými dětmi otec naneštěstí nežije, neboť zemřel, opustil rodinu nebo došlo k rozvodu. Některé děti mají otce, kteří jsou fyzicky přítomni, ale po citové stránce nikoli, či jim jinak neposkytují dost pozornosti a podpory. Vyzýváme všechny otce, aby si vedli lépe a aby byli lepší. Vyzýváme k tomu, aby byli v médiích a v zábavních produktech vykreslováni oddaní a schopní otcové, kteří skutečně milují svou ženu a inteligentně vedou děti, namísto nešiků a ztřeštěnců či „chlapů, kteří neustále způsobují problémy“, jak jsou otcové až příliš často líčeni.
Dětem z problematických rodinných poměrů říkáme: nemáte kvůli tomu nižší hodnotu. Těžkosti jsou někdy známkou toho, že ve vás má Pán důvěru. Může vám pomoci, přímo i skrze druhé, se s tím, čemu čelíte, vyrovnat. Můžete se stát generací, možná první ve své rodině, kdy božské vzory pro rodinu, které ustanovil Bůh, nabudou skutečných obrysů a požehnají generacím, jež přijdou po vás.
Mladým mužům, vzhledem k roli, kterou budete jakožto živitelé a ochránci hrát, říkáme: připravujte se již nyní tím, že budete pečliví ve škole a budete plánovat vysokoškolské vzdělání. Vzdělání obecně, ať již na univerzitě, vyšší odborné škole, v učení či podobném programu, je klíčem k získání potřebných dovedností a schopností. Využívejte příležitostí setkávat se s lidmi nejrůznějšího věku, včetně dětí, a naučte se navazovat zdravé a prospěšné vztahy. To zpravidla znamená hovořit s lidmi tváří v tvář a občas s nimi trávit čas, nikoli se jen zdokonalovat v psaní textových zpráv. Žijte tak, abyste jakožto muž byli pro své manželství a děti zdrojem čistoty.
Celému dorůstajícímu pokolení říkáme: ať již stavíte svého otce na stupnici dobrý-lepší-nejlepší kamkoli (a předpovídám, že to bude tím výše, čím budete starší a moudřejší), rozhodněte se jemu i své matce vzdávat čest tím, jak žijete. Pamatujte na toužebnou naději otce, tak jak ji vyjádřil Jan: „Nemámť větší radosti, než abych slyšel, že synové moji chodí v upřímnosti.“21 Vaše spravedlivost je tou největší poctou, jíž se kterémukoli otci může dostat.
Svým bratřím, otcům v této Církvi, říkám: vím, že si přejete být dokonalejším otcem. Alespoň já si to přeji. A tak, navzdory svým omezením, jděme vytrvale kupředu. Odložme stranou přehnané představy současné kultury o individualismu a nezávislosti a mysleme v prvé řadě na štěstí a blaho druhých. Nebeský Otec nás navzdory našim nedostatkům zvelebí a způsobí, že naše prosté snahy ponesou ovoce. Povzbuzuje mě jeden příběh, který před několika lety vyšel v časopise Liahona. Autor vyprávěl:
„Když jsem byl malý, naše malá rodina žila v jednopokojovém bytě ve druhém patře. Spával jsem na pohovce v obývacím pokoji. …
Tatínek pracoval v ocelárně a každý den odcházel do práce velmi brzy. Každé ráno … mě přišel pořádně přikrýt a na chvíli u mě zůstal. V polospánku jsem pociťoval, jak tatínek stojí u pohovky a dívá se na mě. Když jsem zvolna procitl, bylo mi trapné, že tam je. Snažil jsem se předstírat, že ještě spím. … Uvědomil jsem si, že vždy, když stál u mé postele, věnoval veškerou svou pozornost, energii a soustředění modlitbě – za mě.
Každé ráno se za mě tatínek modlil. Modlil se, abych se měl ten den dobře, abych byl v bezpečí a abych se učil a připravoval na budoucnost. A protože se mnou mohl být až večer, modlil se za mé učitele a kamarády, s nimiž jsem měl ten den být. …
Zprvu jsem příliš nerozuměl tomu, co tatínek ráno, když se za mě modlí, dělá. Ale jak jsem byl starší, začal jsem pociťovat, jak mě má rád a zajímá se o mě a o vše, co dělám. Je to jedna z mých oblíbených vzpomínek. Až o mnoho let později, když jsem byl ženatý, měl vlastní děti a chodil za nimi do pokoje, když spaly, abych se za ně modlil, jsem plně pochopil, co ke mně tatínek cítil.“22
Alma svědčil svému synovi:
„Viz, pravím ti, je to [Kristus], který zajisté přijde …; ano, přijde, aby lidu svému oznámil radostné zvěsti spasení.
A nyní, synu můj, toto byla ona služba, k níž jsi byl povolán, oznamovati tyto radostné zvěsti tomuto lidu, abys připravil mysl jejich; neboli spíše, aby … mohli připraviti mysl svých dětí, aby slyšely slovo v době příchodu jeho.“23
V tomto spočívá služba otců v dnešní době. Kéž jim Bůh žehná a dá, aby obstáli. Ve jménu Ježíše Krista, amen.