„Byl jsem cizincem“
S modlitbou [se rozhodněte], jak můžete – dle časových možností a okolností – sloužit uprchlíkům a migrantům ve svém okolí.
V den, kdy bylo zorganizováno Pomocné sdružení, Emma Smithová řekla: „Uděláme něco mimořádného. … Očekáváme mimořádné příležitosti a naléhavé výzvy.“1 Naléhavé výzvy a mimořádné příležitosti se tehdy naskýtaly často – stejně jako dnes.
Jedna přišla během generální konference v říjnu 1856, když president Brigham Young oznámil shromážděným, že pionýři s ručními vozíky jsou stále ještě na cestě a zima se blíží. Prohlásil: „Vaše víra, náboženství a náboženské vyznání nikdy nespasí duši nikoho z vás v celestiálním království našeho Boha, pokud neuskutečníte právě ty zásady, kterým vás nyní učím. Jděte a přiveďte ty, kteří jsou nyní na pláních, a dbejte striktně těch věcí, které nazýváme časnými, … jinak vaše víra bude marná.“2
S vděčným obdivem vzpomínáme na muže, kteří se vydali trpící svaté zachránit. Ale co udělaly sestry?
„Sestra [Lucy Meserve] Smithová zaznamenala, … že na základě nabádání presidenta Younga přikročili přítomní k činům. … Ženy si přímo na místě ve [starém] Tabernaclu ‚[sundaly spodničky veliké spodní sukně, jež se tehdy nosily a v nichž bylo také teplo], punčochy a všechno, co mohly postrádat, a naložily to do vozů, aby to poslaly svatým v horách‘.“3
O několik týdnů později, když se zachránci a výpravy s ručními vozíky přiblížili k Salt Lake City, shromáždil president Brigham Young znovu svaté ve starém Tabernaclu. S velkou naléhavostí je prosil, hlavně sestry, aby se postarali o trpící, poskytli jim jídlo a přijali je, načež řekl: „Zjistíte, že někteří mají na nohou omrzliny až po kotníky, jiní až po kolena a někteří mají omrzlé ruce. … Přáli bychom si, abyste je přijali jako své vlastní děti a chovali k nim stejné city.“4
Lucy Meserve Smithová také zaznamenala:
„Udělali jsme s pomocí dobrých bratří a sester vše, co bylo v našich silách, abychom potřebné utěšili. … Měli na rukou a na nohou těžké omrzliny. … Neustávali jsme v práci, dokud se všem neulevilo. …
Žádná jiná práce, již jsem kdy v životě konala, mi nepřinesla více uspokojení a, mohu říci, ani více radosti – tak velký pocit svornosti všude převládal. …
Co dalšího čeká na ochotné ruce?“5
Mé milované sestry, toto vyprávění se dá vztáhnout i na dnešní dobu a na ty, kteří po celém světě trpí. Našeho srdce se dotýká další „mimořádná příležitost“.
Na celém světě je více než 60 milionů uprchlíků, včetně násilně vysídlených osob. Polovina z nich jsou děti.6 „Tito lidé prošli nesmírnými těžkostmi a začínají nový život v [jiných zemích a kulturách]. I když [někdy] existují organizace, které jim pomohou najít bydlení a obstarat základní potřeby, nejvíce potřebují přítele a spojence, který jim může pomoci si na nový domov [zvyknout], naučit se jazyku, porozumět tamním poměrům a zákonům a pocítit, že se jim daří mezi ostatní zapadnout.“7
Loni v létě jsem se setkala se sestrou Yvette Bugingovou, která v jedenácti letech utíkala z místa na místo poté, co byl její otec zabit a tři z jejích bratrů zmizeli ve válkou zmítané části světa. Yvette a zbylí členové rodiny nakonec žili šest a půl roku jako uprchlíci v sousední zemi, než se jim podařilo získat stálý domov, kde byli požehnáni díky starostlivému páru, jenž jim pomohl s dopravou, školami a dalšími věcmi. Řekla, že tento pár „byl v podstatě odpovědí na naše modlitby“.8 Její nádherná matka a roztomilá sestřička jsou dnes večer zde s námi a zpívají ve sboru. Od doby, kdy jsem se s těmito skvělými ženami setkala, si často říkám: „Co kdyby byl jejich příběh příběhem mým?“
Jako sestry představujeme více než polovinu Pánovy zásobárny určené k pomoci dětem Nebeského Otce. Jeho zásobárnu netvoří jen zboží, ale také čas, talenty, dovednosti a naše božská podstata. Sestra Rosemary M. Wixomová učila: „Božská podstata nás podněcuje k touze pomoci druhým a vybízí nás k činu.“9
President Russell M. Nelson nás ve vztahu k naší božské podstatě nabádal:
„Potřebujeme ženy, které umějí skrze víru uskutečňovat to, co je důležité, a které jsou odvážnými obhájkyněmi mravnosti a rodin v hříchem nemocném světě …; ženy, které umějí svolávat moci nebes, aby chránily a posilovaly děti a rodiny. …
Vy, sestry, ať vdané, či svobodné, vlastníte charakteristické schopnosti a zvláštní intuici, které jste obdržely jako dary od Boha. My, bratří, tento váš jedinečný vliv nedokážeme napodobit.“10
První předsednictvo ve svém dopise z 27. října 2015 adresovaném celé Církvi vyjádřilo velké znepokojení a soucit s miliony lidí, kteří uprchli ze svých domovů ve snaze uniknout občanské válce a jiným těžkostem. První předsednictvo vyzvalo jednotlivce, rodiny a církevní jednotky, aby se podle možností zapojovali do křesťanské služby v rámci místních projektů na pomoc uprchlíkům a aby přispívali do humanitárního fondu Církve.
Generální předsednictva Pomocného sdružení, Mladých žen a Primárek se radila o tom, jak na tuto výzvu Prvního předsednictva zareagovat. Víme, že vy, naše milované sestry každého věku, pocházíte z různých poměrů a žijete v různých podmínkách. Každá členka tohoto celosvětového společenství sester se při křtu zavázala, že bude „utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí“.11 Musíme ale pamatovat na to, že žádná z nás nemá běžet rychleji, nežli má sil.12
S těmito pravdami na mysli jsme zorganizovaly humanitární projekt s názvem „Byl jsem cizincem“. Naší nadějí je to, že se s modlitbou rozhodnete, jak můžete – dle časových možností a okolností – sloužit uprchlíkům a migrantům ve svém okolí. Je to příležitost sloužit jako jednotlivci, rodiny i organizace a nabízet přátelství, poradenství a další křesťanskou službu; a je to jeden z mnoha způsobů, jak mohou sestry sloužit.
Při všem, co se s modlitbou rozhodneme dělat, uplatňujme moudrou radu krále Beniamina, kterou dal svému lidu poté, co ho nabádal k péči o potřebné: „Hleďte, aby všechny tyto věci byly konány v moudrosti a pořádku.“13
Sestry, víme, že Pánovi velmi záleží na tom, abychom s láskou pomáhaly druhým. Zamyslete se nad těmito nabádáními z písem:
„Jakožto jeden z doma zrozených vašich, tak bude vám příchozí, kterýž jest u vás pohostinu, a milovati ho budeš jako sebe samého.“14
„Na přívětivost k [cizincům] nezapomínejte; skrze ni zajisté někteří, nevěděvše, anděly [pohostili].“15
A Spasitel řekl:
„Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; [byl jsem cizincem], a přijímali jste mne;
Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne.“16
Spasitel s láskou projevil uznání vdově, která přispěla pouhými dvěma šarty, protože udělala, co mohla.17 Rovněž vyprávěl podobenství o milosrdném Samaritánovi, které uzavřel slovy: „Jdi, i ty učiň též.“18 Občas není snadné či pohodlné podávat pomocnou ruku druhým. Když ale spolupracujeme v lásce a jednotě, můžeme očekávat pomoc z nebes.
Na pohřbu jedné úžasné dcery Boží kdosi z přítomných vyprávěl, jak tato sestra, když sloužila jako presidentka Pomocného sdružení kůlu, pracovala v 90. letech s ostatními členkami na výrobě teplých přikrývek pro trpící v Kosovu. A stejně jako dobrý Samaritán i ona podnikla kroky navíc, když se svou dcerou odvezla plnou dodávku těchto přikrývek z Londýna do Kosova. Na zpáteční cestě se jí dostalo nezaměnitelného duchovního vnuknutí, jež jí proniklo hluboko do srdce. Bylo to toto: „To, co jsi udělala, je velmi dobré. Nyní jeď domů, přejdi přes ulici a služ svým bližním-sousedům!“19
Na pohřbu zazněly i další inspirativní příběhy o tom, jak tato věrná žena rozpoznávala ve sféře svého vlivu mimořádné a naléhavé výzvy – a také běžné příležitosti – a reagovala na ně. Její domov a srdce bývaly například otevřeny mladým lidem v obtížné situaci v kteroukoli hodinu – ve dne či v noci.
Milované sestry, Nebeský Otec nám zcela jistě pomůže, když poklekneme a požádáme o božské vedení, abychom mohly žehnat Jeho dětem. Nebeský Otec, náš Spasitel Ježíš Kristus a Duch Svatý jsou připraveni pomoci.
President Henry B. Eyring vydal ženám Církve toto mocné svědectví:
„Nebeský Otec slyší a zodpovídá vaše modlitby víry o vedení a o pomoc, abyste dokázaly vytrvat ve službě v Jeho zastoupení.
Duch Svatý je poslán vám i těm, o něž pečujete. Budete posíleny a inspirovány, abyste věděly, v jakých mezích a do jaké míry jste schopny sloužit. A když se možná budete samy sebe ptát: ‚Udělala jsem toho dost?‘, Duch vám dodá útěchu.“20
Když přemýšlíme o „naléhavých výzvách“ těch, kteří potřebují naši pomoc, klaďme si otázku: „Co kdyby byl jejich příběh příběhem mým?“ Kéž pak usilujeme o inspiraci, jednáme podle vnuknutí, jež obdržíme, a v jednotě podáváme dle svých schopností a inspirace pomocnou ruku potřebným. Pak se o nás možná bude dát říci to, co řekl Spasitel o milující sestře, která Mu sloužila: „Dobrýť skutek učinila nade mnou. … Ona což mohla, to učinila.“21 To je podle mě mimořádné! Ve jménu Ježíše Krista, amen.