Žádá nás, abychom byly Jeho rukama
Pravá křesťanská služba je nesobecká a zaměřená na druhé.
„[Milujte se] vespolek; jakož já miloval jsem vás.“1 Tato slova, jež zazněla v písni tohoto úžasného sboru, vyslovil Ježíš jen několik hodin před svou velkou smírnou obětí – obětí, kterou starší Jeffrey R. Holland popsal jako „nejvznešenější projev čisté lásky, která kdy byla v historii tohoto světa projevena“.2
Nejenže nás Ježíš učil chovat lásku k druhým, ale sám podle toho, čemu učil, i žil. Během svého působení „chodil, dobře čině,“3 a „naléhavě všechny žádal, aby následovali Jeho příklad“.4 Učil: „Nebo kdož bude chtíti duši svou zachovati, ztratíť ji; a kdož ztratí duši svou pro mne, tenť ji zachová.“5
President Thomas S. Monson, který tomuto nabádání rozumí a žije podle něj, uvedl: „Myslím, že Spasitel nám říká, že [pokud] neztratíme sami sebe ve službě druhým, náš život má jen malý význam. Ti, kteří žijí jen pro sebe, nakonec uvadnou a … svůj život ztrácejí, zatímco ti, kteří ztrácejí sami sebe ve službě druhým, rostou a vzkvétají – a tím si život zachovávají.“6
Pravá křesťanská služba je nesobecká a zaměřená na druhé. Jedna žena, která pečovala o svého invalidního manžela, uvedla: „Neberte svou úlohu jako břemeno – vnímejte ji jako příležitost naučit se, co je to opravdová láska.“7
Sestra Sondra D. Heastonová se v proslovu ke studentům BYU zeptala: „Co kdybychom si dokázali navzájem vidět do srdce? Rozuměli bychom si lépe? Kdybychom pociťovali to, co druzí, viděli to, co oni, a slyšeli to, co oni, udělali bychom si čas a využili ho k tomu, abychom druhým sloužili, a chovali bychom se k nim jinak? Chovali bychom se k nim s větší trpělivostí, laskavostí a tolerancí?“
Sestra Heastonová se podělila o to, co zažila během své služby na táboře Mladých žen. Uvedla:
„Jedna z … mluvčích na zasvěcujícím shromáždění … nás učila, ‚kým se stát‘. Řekla … například: ‚Buďte někým, kdo se zajímá o druhé, aby je poznal a sloužil jim – odhoďte zrcadla a podívejte se z okna.‘
Aby to názorně předvedla, zavolala jednu z mladých žen a požádala ji, aby se postavila čelem k ní. Pak vytáhla zrcadlo a dala je mezi mladou ženu a sebe tak, aby se během doby, kdy se pokoušela s onou mladou ženou hovořit, ona sama dívala do zrcadla. Jak se dalo čekat, efektivní či upřímné konverzaci se to ani neblížilo. Byla to mocná názorná ukázka, která doložila, jak je složité komunikovat s druhými a sloužit jim, pokud se příliš zabýváme samy sebou a vnímáme jen sebe a vlastní potřeby. Pak zrcadlo odložila, vytáhla okenní rám a umístila ho mezi svůj obličej a obličej oné mladé ženy. … Viděly jsme, že mladá žena se stala středobodem [jejího] zájmu a že opravdová služba vyžaduje, abychom zaměřily své potřeby a city na druhé. Často se tolik staráme o sebe a svůj zaneprázdněný život – když se díváme do zrcadla, zatímco se pokoušíme najít příležitosti ke službě – že nevidíme jasně skrze okna služby.“8
President Monson nám připomíná, že „kolem nás jsou ti, kteří potřebují naši pozornost, naše povzbuzení, naši podporu, naši útěchu, naši laskavost – ať již to jsou členové rodiny, přátelé, známí nebo někdo cizí. Jsme zde na zemi jako ruce Páně a máme zmocnění sloužit Jeho dětem a pozvedat je. Pán spoléhá na každého z nás.“9
Loni v lednu časopisy Liahona a Friend vyzvaly děti z celého světa, aby se řídily radou presidenta Monsona a staly se rukama Páně. Vybídly děti, aby konaly skutky služby – malé i velké. Povzbudily je, aby si pak na kus papíru obkreslily ruku, vystřihly ji, napsaly na ni, jakou službu vykonaly, a poslaly ji do redakce. Je možné, že mnohé z vás, které nás dnes večer posloucháte, jsou jedním z oněch tisíců dětí, které vykonaly láskyplnou službu a daly o ní vědět.10
Když se děti naučí, jak mít rády druhé a sloužit jim, zatímco jsou ještě malé, vytvoří si vzorec pro službu pro zbytek svého života. Děti nás ostatní často učí, že projevit lásku a prokázat službu nemusí být nic velkého či impozantního, aby to mělo smysl a pomohlo to.
Jedna učitelka Primárek se podělila o následující příklad. „Dnes,“ řekla, „děti ve třídě pěti- a šestiletých dělaly náhrdelníky lásky. Každé z dětí na proužky papíru nakreslilo obrázky – na jeden sebe, na další Ježíše a pak ještě několik členů rodiny a blízkých. Proužky jsme slepily do kruhů, které jeden druhým navzájem procházely, abychom vytvořily řetěz a z něj náhrdelníky lásky. Když děti kreslily, mluvily o své rodině.
Heather řekla: ‚Myslím, že sestra mě nemá ráda. Pořád se hádáme. … Ani já se nemám ráda. Mám smutný život.‘ A vložila si hlavu do dlaní.
Pomyslela jsem na situaci v jejich rodině a měla jsem pocit, že má možná opravdu těžký život. Ale poté, co to Heather řekla, Anna, která seděla na druhém konci stolu, odpověděla: ‚Heather, dám tě ve svém náhrdelníku mezi sebe a Ježíše, protože On tě má rád a já taky.‘
Když to Anna řekla, Heather podlezla pod stolem k Anně a objala ji.
Na konci hodiny, když Heather přišla vyzvednout babička, jí Heather řekla: ‚Víš co, babi? Ježíš mě má rád!‘“
Když s láskou a v rámci služby podáváme druhým pomocnou ruku, a to i v tom nejmenším, mění a obměkčuje se srdce druhých, jelikož pociťují lásku Páně.
Někdy však může být kvůli bezpočtu lidí, kteří jsou kolem nás a potřebují pomoc a úlevu od břemen, těžké naplnit tolik naléhavých potřeb.
Sestry, některé z vás, které nás posloucháte, možná máte pocit, že jste plně vytíženy službou členům rodiny. Pamatujte, že při oněch rutinních a často obyčejných úkolech jste „ve službě svého Boha“.11
Další z vás možná pociťují prázdnotu, kterou lze naplnit, když se rozhlédnete v sousedství či v obci po příležitostech, jak někomu pomoci ulehčit jeho břímě.
Každá z nás může včlenit službu do svého každodenního života. Žijeme ve svárlivém světě. Sloužíme i tím, že nekritizujeme, odmítáme pomlouvat, nesoudíme, usmějeme se, poděkujeme a jsme trpělivé a laskavé.
Jiné druhy služby vyžadují čas, cílevědomé plánování a více energie. Ale stojí za jakoukoli námahu. Možná bychom mohly začít tím, že se samy sebe zeptáme:
-
Komu ve svém okruhu vlivu bych mohla dnes pomoci?
-
Kolik času a jaké zdroje mám?
-
Jak mohu využít své talenty a dovednosti k požehnání druhým?
-
Co bychom mohli udělat jako rodina?
President Dieter F. Uchtdorf učil:
„Musíte dělat to, co dělali Kristovi učedníci ve všech dispensacích – poradit se spolu, využít všech dostupných prostředků, usilovat o inspiraci Ducha Svatého, požádat Pána o potvrzení a pak si vyhrnout rukávy a dát se do práce.
Slibuji vám,“ řekl, „že když se budete řídit tímto vzorem, obdržíte konkrétní vedení týkající se toho, komu, jak, kdy a kde poskytnout pomoc dle způsobu Páně.“12
Kdykoli přemýšlím o tom, jaké to bude, až Spasitel znovu přijde, pomyslím na Jeho návštěvu u Nefitů, kdy se zeptal:
„Máte mezi sebou nějaké, kteří jsou nemocní? Přiveďte je sem. Máte nějaké, kteří jsou chromí nebo slepí nebo kulhající nebo zmrzačení nebo malomocní nebo ochrnutí nebo kteří jsou hluší anebo jakkoli sužovaní? Přiveďte je sem a já je uzdravím, neboť mám s vámi soucit; nitro mé je plné milosrdenství. …
[Spasitel] uzdravil každého.“13
Nyní nás žádá, abychom byly Jeho rukama.
Zjistila jsem, že to, co dává životu smysl, je láska k Bohu a k bližnímu. Kéž následujeme Spasitelův příklad a nabádání, abychom s láskou pečovali o druhé.
Svědčím o pravdivosti zaslíbení presidenta Henryho B. Eyringa, „že [použijeme-li] své dary ke službě druhému, [pocítíme] lásku, již k dotyčnému chová Pán. Rovněž [pocítíme] Jeho lásku k [nám].“14 Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Poznámka: 2. dubna 2016 byla sestra Esplinová uvolněna jako první rádkyně v Generálním předsednictvu Primárek.