Báseň
Když jsem byla malá, našla jsem báseň na stránce vytržené z brožury, kterou někdo roztrhl a pohodil na chodníku. Vyrůstala jsem v městském bytě a byla jsem samotářka, ale měla jsem tři způsoby úniku skutečnosti: knihy, filmy s Elvisem Presleym a poezii. Poezii jsem milovala. Promlouvala k té části mé bytosti, kterou jsem neznala. Nedokázala jsem to slovy vyjádřit. Ze zvědavosti jsem báseň zvedla a vzala si ji domů.
V letech, která následovala, jsem onu báseň četla každý den, někdy i několikrát za den. Když jsem seděla ve třídě, šla po chodbě ze třídy do třídy nebo seděla o přestávce sama, části básně mi vždy vytanuly na mysli. Nikdy dřív jsem se báseň zpaměti neučila, ale tahle byla jiná. Bylo v ní něco, co mě oslovovalo a dojímalo.
Ale někdy šeptá tiše
touha jakás v nitru mém,
že já na zemi jsem cizí
doma v Božím srdci Tvém.
Vždy jsem cítila, že jsem jiná než ostatní děti. Občas jsem měla pocit, že mám někde jiný domov a že kdybych se opravdu snažila, dokázala bych si na něj vzpomenout. Tato báseň tyto mé pocity umocňovala. Čas od času jsem ji vytáhla ze zásuvky a přečetla si ji. Přemýšlela jsem, kolik je na světě lidí mně podobných, a zda se vůbec někdy s někým z nich setkám.
V moudrém úmyslu jsi Ty mne
přesadil na tento svět,
vzpomínku však odřekl’s mně,
že já chválu Tvou směl pět.
Představte si můj úžas, když jsem o mnoho let později seděla jako zájemce na svém prvním shromáždění svátosti, otevřela si zpěvník na určené straně a uviděla báseň, kterou jsem před lety našla. Měla jinou melodii než tu, kterou jsem si nahlas zpívávala, když jsem nemohla usnout nebo když jsem se uprostřed noci probudila s pláčem, ale poznala jsem dokonce i tóny linoucí se z klavíru.
Otče můj, jenž v nebes jasu
trůn máš slunci obklopen,
kdy zas uzřím Tvoje oko,
bych byl láskou ozářen?
Zatímco všichni ostatní zpívali píseň „Nebeskou vlast“ (ZNPPD 1, str. 71), já jsem jen seděla a plakala při pomyšlení, že Bůh mi tuto píseň seslal již jako dítěti.
Zdaž tam v oněch světlých místech
nebyla má krásná vlast?
Tam mne vedla Tvoje ruka,
tam mi dala věčnou slast.
Jak jsem tak seděla na shromáždění svátosti a poslouchala, jak shromáždění členové zpívají moji báseň, věděla jsem, že jsem na té správné cestě. Věděla jsem, že to, co mě učí misionáři, je pravda. Věděla jsem, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je jediná pravá Církev Boží na zemi. Nepřekvapilo mě proto, že když jsem poklekla a zeptala se Boha, je-li správné, abych se dala pokřtít a byla konfirmována do Církve, odpovědí bylo ano.
Po třech týdnech výuky se starším Walkerem a starším Whittakerem mě starší Walker ponořil do vod křtu. Byla jsem omytá a čistá, čistější než jsem se kdy cítila a než jsem si kdy dokázala představit. Můj první biskup, ten, který zvedl telefon onoho dne, kdy jsem volala, abych požádala o návštěvu misionářů, se připojil k těmto starším v kruhu držitelů kněžství, kteří mne potvrzovali za členku Církve.
Slyšela jsem slova své milované básně jako vznášející se sladký refrén nad každým, s kým jsem se setkala, a protkávající každý krok, který mě přivedl do Církve – slova, jež se dotkla bolavého srdce toužícího znovu poznat svého Věčného Otce.
Že kdys já jsem Tě zval otcem,
svatou ducha žádostí,
dokud Jsi to nevyjevil,
bylo mi to tajností.