I můj syn žije
Jedna žena z mého sboru mi dala neocenitelnou lekci o pociťování pokoje, který pochází z pevné víry v Ježíše Krista a v Jeho usmíření.
Patriarchální požehnání této ženě slibovalo radosti mateřství. Ale léta ubíhala a tato žena a její manžel se stále modlili o děti a čekali na ně. Konečně byly jejich modlitby zodpověděny. Devět měsíců naplňovaly jejich život radostné přípravy. Vymalovali pokojíček, nakoupili nábytek, oblečení a další potřeby pro miminko a pronesli mnoho modliteb. Lékaři ženě řekli, že po tomto miminku už nebude moci znovu otěhotnět, a tak byly její sny upnuty na toto dítě.
Přišel den, kdy tato sestra porodila a uslyšela pláč svého miminka.
„Je to krásný chlapec,“ řekla zdravotní sestra.
Matka zavřela oči a pronesla modlitbu díkůvzdání. O čtyři minuty později bylo miminko mrtvé.
Dva týdny poté jsem ji viděla na shromáždění svátosti. Jako dirigentka šla do přední části kaple a posadila se vedle varhan. Pod jejím vedením jsme zpívali píseň „Já vím, že žije Spasitel“ (ZNPPD 1, str. 64). Stála vzpřímeně a statečně, z její tváře vyzařovalo svědectví. Občas jí zpěv této písně dělal potíže. Polkla a pevně sevřela rty. Pak přestala zpívat, ale její paže se dál pohybovala a vedla nás při zpěvu.
Poté tato sestra, se slzami, které ji tekly po tváři, vydala své svědectví těmito prostými slovy: „Já vím, že můj Vykupitel žije. Vím, že je spravedlivý a že nás miluje. A protože On žije, žije i můj syn.“
V její víře jsem spatřila ujištění o tom, že máme skutečně Vykupitele, díky jehož usmíření můžeme získat nesmrtelnost a věčný život. Její syn jí byl odňat, ale ona věděla, že jednoho dne se k ní vrátí.