„Dar a moc Boží“, kapitola 6, Svatí – příběh Církve Ježíše Krista v posledních dnech, 1. díl, Korouhev pravdy, 1815–1846 (2018)
Kapitola 6: „Dar a moc Boží“
KAPITOLA 6
Dar a moc Boží
Když se Joseph v létě 1828 vrátil do Harmony, znovu se mu zjevil Moroni a odebral mu desky. „Pokud budeš dostatečně pokorný a kajícný,“ řekl anděl, „dostaneš je znovu dvaadvacátého září.“1
Josephovu mysl zahalila temnota.2 Uvědomoval si, že nebylo správné nedbat Boží vůle a svěřit rukopis Martinovi. Nyní mu Bůh desky ani překladatele nemohl ponechat. Měl pocit, že si zaslouží jakýkoli trest, který mu nebesa určí.3
Tížila ho vina a lítost, a tak poklekl, vyznal své hříchy a prosil za odpuštění. Přemítal o tom, kde sešel z cesty a co by mohl v případě, že ho Bůh nechá znovu překládat, udělat lépe.4
Jednoho dne v červenci, když se Joseph procházel nedaleko od domu, se mu zjevil Moroni. Anděl mu předal překladatele a Joseph v nich uviděl božské poselství: „Díla a plány a záměry Boží nemohou býti zmařeny ani nemohou přijíti vniveč.“5
Ta slova zněla povzbudivě, ale brzy je vystřídalo pokárání. „Jak přísná byla přikázání daná tobě,“ řekl Pán. „Neměl ses báti člověka více nežli Boha.“ Přikázal Josephovi, aby s posvátnými věcmi zacházel s větší opatrností. Záznam na zlatých deskách je důležitější než Martinova pověst či Josephova touha potěšit druhé. Bůh jej připravil, aby obnovil svou dávnou smlouvu a učil všechny lidi, aby ohledně svého spasení spoléhali na Ježíše Krista.
Pán Josepha nabádal, aby měl na paměti Jeho milosrdenství. „Čiň pokání z toho, co jsi učinil,“ přikázal mu, „a ty jsi stále vyvolen.“ Znovu Josepha povolal, aby byl Jeho prorokem a vidoucím. Přesto ho varoval, že má dbát Jeho slov.
„Pokud tak neučiníš,“ prohlásil, „budeš opuštěn a staneš se jako ostatní lidé a nebudeš již míti žádný dar.“6
Onoho podzimu přijeli Josephovi rodiče na jih do Harmony. Od okamžiku, kdy Joseph opustil jejich dům v Manchesteru, uplynuly téměř dva měsíce a zatím se jim neozval. Měli obavy, že ho tragické události, k nimž došlo v létě, naprosto zdrtily. V období několika týdnů přišel o první dítě, jeho manželka téměř zemřela a přišel i o stránky rukopisu. Josephovi rodiče se chtěli ujistit, že on i Emma jsou v pořádku.
Necelé dva kilometry před cílem pocítili Joseph st. spolu s Lucy nesmírnou radost, když uviděli Josepha, jak stojí na cestě před nimi a tváří se klidně a šťastně. Vyprávěl jim o tom, jak ztratil Boží důvěru, jak činil pokání ze svých hříchů a jak obdržel zjevení. Pánovo pokárání ho zabolelo, ale proroctví zapsal, stejně jako to činili dávní proroci, aby si ho mohli přečíst i další. Bylo to poprvé, kdy zaznamenal Pánova slova, která byla určena jemu.
Joseph také svým rodičům řekl, že mu Moroni mezitím vrátil desky i překladatele. Zdálo se, že z toho má anděl radost, vyprávěl Joseph. „Řekl mi, že mě má Pán rád kvůli mé věrnosti a pokoře.“
Záznam byl nyní bezpečně uložen v domě, uschován v jednom kufru. „Teď pro mě píše Emma,“ řekl Joseph rodičům, „ale anděl mi sdělil, že mi pošle někoho, kdo bude zapisovat, a já věřím, že tomu tak bude.“7
Příští rok na jaře přijel do Harmony Martin Harris a přinesl špatné zprávy. Jeho manželka podala u soudu stížnost, v níž tvrdila, že Joseph je podvodník, který předstírá, že překládá zlaté desky. Martin nyní očekával, že ho k soudu předvolají, aby svědčil. Buď bude muset říci, že ho Joseph oklamal, nebo Lucy obviní z podvodu i jeho samotného.8
Martin na Josepha naléhal, aby mu poskytl více důkazů o tom, že desky skutečně existují. Chtěl u soudu říci vše, pokud jde o překládání, ale měl obavy, že mu lidé neuvěří. Lucy koneckonců prohledala Smithovým celý dům, ale záznam nenašla. A přestože Martin sloužil dva měsíce jako Josephův písař, desky nikdy neviděl a nemohl dosvědčit, že ano.9
Joseph tyto otázky přednesl Pánu a obdržel pro svého přítele odpověď. Pán Martinovi nepoví, co má říci u soudu, ani mu neposkytne žádné další důkazy, dokud se Martin nerozhodne být pokorný a uplatňovat víru. „Nebudou-li věřiti slovům mým, nevěřil[i] by tobě, služebníče můj Josephe,“ řekl Pán, „i kdyby bylo možné, abys jim ukázal všechny tyto věci, jež jsem ti svěřil.“
Pán nicméně slíbil, že bude k Martinovi milosrdný, pokud bude jednat tak, jak jednal Joseph v létě, a pokoří se, bude důvěřovat Bohu a poučí se ze svých chyb. Pán uvedl, že v příhodném čase desky uvidí tři věrní svědkové a že Martin by mohl být mezi nimi, pokud přestane usilovat o to, aby o něm měli druzí příznivé mínění.10
Než domluvil, učinil ještě jedno prohlášení. „Nebude-li toto pokolení zatvrzovati srdce své,“ řekl, „založím mezi nimi církev svou.“11
Zatímco si Martin toto zjevení opisoval, Joseph o těchto slovech přemítal. Spolu s Emmou naslouchal, když je Martin pro kontrolu správnosti znovu četl. Vtom vstoupil do místnosti Emmin otec a zaposlouchal se. Když skončili, zeptal se, kdo to řekl.
„Byla to slova Ježíše Krista,“ vysvětlili Joseph a Emma.
„Domnívám se, že to celé jsou nějaké přeludy,“ odvětil Isaac. „Přestaňte s tím.“12
Martin na Emmina otce nedbal, vzal si svůj přepis zmíněného zjevení, nasedl na dostavník a vydal se domů. Přijel do Harmony, aby nalezl důkaz o existenci desek, a odjížděl se zjevením, které svědčí o tom, že skutečně existují. U soudu to sice použít nemohl, ale do Palmyry se vracel s vědomím, že Pán o něm ví.
Později, když Martin stanul před soudcem, vydal prosté, mocné svědectví. Pozvedl ruku k nebi a svědčil o tom, že zlaté desky skutečně existují, a prohlásil, že dal Josephovi z vlastní vůle padesát dolarů, aby mohl konat dílo Páně. Soud neshledal žádné důkazy, které by opodstatňovaly Lucyina obvinění, a tak žalobu zamítl.13
Joseph zatím pokračoval v překládání a modlil se, aby mu Pán brzy poslal dalšího písaře.14
V Manchesteru mezitím bydlel u Josephových rodičů mladý muž, který se jmenoval Oliver Cowdery. Oliver byl o rok mladší než Joseph a na podzim roku 1828 začal učit ve škole, která se nacházela asi dva kilometry na jih od farmy Smithových.
Učitelé si často pronajímali ubytování v rodinách svých žáků, a když se Oliver doslechl o Josephovi a zlatých deskách, zeptal se, zda by mohl bydlet u Smithových. Zprvu se moc podrobností od rodiny nedozvěděl. Ukradený rukopis a místní klepy je přiměly k ostražitosti, která hraničila až s naprostou mlčenlivostí.15
Ale během zimy 1828–1829, kdy Oliver učil děti Smithových, si získal jejich důvěru. Někdy v této době se Joseph st. vrátil z Harmony se zjevením, které ohlašovalo, že se Pán chystá započít úžasné dílo.16 Mezitím se ukázalo, že Oliver upřímně hledá pravdu, a Josephovi rodiče mu pověděli o božském povolání svého syna.17
To, co se od nich Oliver dozvěděl, ho nesmírně zaujalo, a toužil po tom, aby s překládáním mohl pomáhat. Olivera, stejně jako Josepha, novodobé církve zklamaly, ale věřil v Boha zázraků, který stále lidem zjevuje svou vůli.18 Joseph se zlatými deskami byl však daleko a Oliver netušil, jak by mohl být tomuto dílu nápomocen, kdyby zůstal v Manchesteru.
Jednoho jarního dne, kdy do střechy Smithových bušil silný déšť, Oliver rodině řekl, že až ve škole skončí pololetí, chce jít do Harmony pomáhat Josephovi. Lucy a Joseph st. ho nabádali, aby se Pána zeptal, zda je to, po čem touží, správné.19
Oliver si šel lehnout a o samotě se modlil, aby zjistil, zda je to, co se doslechl o zlatých deskách, pravdivé. Pán mu ve vidění ukázal zlaté desky i Josepha, jak pracuje na jejich překladu. Spočinul na něm pocit pokoje a v té chvíli věděl, že má Josephovi nabídnout, že bude jeho písařem.20
Oliver o své modlitbě nikomu neřekl. Ale jakmile skončilo pololetí, vydal se spolu s Josephovým bratrem Samuelem pěšky do obce Harmony, která byla více než 160 kilometrů daleko. Bylo chladno a cesta byla po jarním dešti rozbahněná, a než Oliver se Samuelem dorazili na práh domu Josepha a Emmy, omrzl Oliverovi jeden z prstů na noze. Přesto dychtil po tom, aby se mohl se Smithovými setkat a sám pro sebe zjistit, jak Pán prostřednictvím tohoto mladého proroka uskutečňuje své dílo.21
Když se Oliver rozhlížel po Harmony, měl pocit, jako by tam byl celý život. Joseph si s ním povídal dlouho do noci, vyslechl si jeho příběh a zodpověděl jeho otázky. Oliver měl očividně dobré vzdělání a Joseph bez váhání přijal jeho nabídku, že bude sloužit jako písař.
Po Oliverově příjezdu bylo prvním Josephovým úkolem zajistit místo, kde by mohli pracovat. Požádal Olivera, aby vypracoval smlouvu, v níž by se Joseph zavázal platit svému tchánovi za dřevěný domek, kde s Emmou bydleli, a rovněž za stodolu, zemědělskou půdu a nedaleký pramen.22 Rodiče Emy, kterým leželo na srdci blaho jejich dcery, se smluvními podmínkami souhlasili a slíbili, že pomohou utišit obavy sousedů ohledně Josepha.23
Joseph s Oliverem se zatím začali věnovat překládání. Společná práce, které se věnovali často i několik týdnů v kuse, jim šla dobře od ruky. Emma se často v téže místnosti zabývala svými běžnými úkoly.24 Joseph někdy překládal tak, že skrze překladatele hleděl na desky a anglicky četl znaky, které na nich byly.
Často pro něj bylo pohodlnější použít jediný videcký kámen. Tento videcký kámen vložil do klobouku, do kterého následně zabořil obličej, aby ho nerušilo světlo zvenčí, a zahleděl se na kámen. Světlo z kamene zářilo do temnoty a odhalovalo slova, která Joseph diktoval Oliverovi, jenž je chvatně zapisoval.25
Joseph se v souladu s Pánovým vedením nepokoušel znovu přeložit tu část, o kterou přišel. Místo toho s Oliverem zpracovávali následné části záznamu. Pán jim odhalil, že Satan svedl zlovolné k tomu, aby dotyčné stránky vzali, pozměnili slova a využili je k tomu, aby na překlad vrhli stín pochyb. Pán však Josepha ujistil, že dávné proroky, kteří desky připravovali, inspiroval k tomu, aby do nich zahrnuli i další, úplnější záznam týkající se ztracených materiálů.26
„Zahanbím ty, kteří změnili slova má,“ řekl Pán Josephovi. „Ukáži jim, že moudrost má je větší nežli lstivost ďáblova.“27
Možnost působit jako Josephův písař naplňovala Olivera nadšením. Den za dnem naslouchal, jak jeho přítel diktuje spletitou historii dvou velkých civilizací, Nefitů a Lamanitů. Učil se o spravedlivých i zlovolných králích, o lidech, kteří upadli do zajetí a byli z něj vysvobozeni, a o dávném prorokovi, který použil k překladu záznamů nalezených na planinách posetých kostmi videcké kameny. Tento prorok byl, stejně jako Joseph, zjevovatelem a vidoucím, který byl požehnán darem a mocí Boží.28
Záznam znovu a znovu svědčil o Ježíši Kristu a Oliver vnímal, jak proroci vedli dávnou církev a jak obyčejní muži a ženy konali dílo Boží.
Oliver měl však ohledně Pánova díla stále mnoho otázek a prahl po odpovědích. Joseph pro něj žádal o zjevení prostřednictvím Urimu a Thumimu, a Pán odpověděl. „Budeš-li mne prositi, obdržíš,“ prohlásil. „Budeš-li se tázati, budeš znáti tajemství, která jsou veliká a podivuhodná.“
Pán Olivera rovněž vybídl, aby si vzpomněl na svědectví, které obdržel předtím, než přišel do Harmony, a které si nechal pro sebe. „Nevnesl jsem pokoj do mysli tvé ohledně této záležitosti? Jaké větší svědectví můžeš míti než od Boha?“ tázal se Pán. „Jestliže jsem ti pravil tyto věci, které žádný člověk nezná, neobdržel jsi svědectví?“29
Olivera to ohromilo. Hned Josephovi řekl o tom, jak se potají modlil, a o božském svědectví, které obdržel. Nikdo, kromě Boha, o tom nemohl vědět, uvedl, a nyní ví, že toto dílo je pravdivé.
Vrátili se k práci a Oliver začal přemítat o tom, zda by mohl také překládat.30 Byl přesvědčen, že Bůh může působit prostřednictvím nástrojů, jako jsou videcké kameny, a sám příležitostně použil při hledání vody a nerostů virguli. Nebyl si však jistý, zda jeho virgule funguje na základě moci Boží. Proces získávání zjevení mu stále zůstával záhadou.31
Joseph znovu předestřel Oliverovy otázky Pánu a ten Oliverovi sdělil, že je v jeho moci obdržet vědění, pokud o ně bude žádat s vírou. Pán Oliverovi potvrdil, že jeho virgule funguje na základě moci Boží, stejně jako tomu bylo v případě Aronovy hole ve Starém zákoně. Pak Olivera učil dalším podrobnostem ohledně zjevení. „Budu mluviti k tobě v mysli tvé a v srdci tvém skrze Ducha Svatého,“ řekl. „Viz, toto je duch zjevení.“
Rovněž Oliverovi sdělil, že může záznam překládat stejně jako Joseph, pokud se bude spoléhat na víru. „Pamatuj,“ řekl Pán, „že bez víry nemůžeš učiniti nic.“32
Oliver poté, co obdržel toto zjevení, dychtil po tom, aby mohl překládat. Řídil se Josephovým příkladem, ale když slova neplynula lehce, byl zklamaný a zmatený.
Joseph viděl, jak jeho přítel s překladem zápolí, a měl pro to pochopení. Jemu samotnému zabralo určitý čas, než se v srdci a mysli naladil na překladatelskou práci, ale Oliver si patrně myslel, že to zvládne rychle. Nestačilo jen mít určitý duchovní dar. Bylo zapotřebí, aby ho nějaký čas pěstoval a rozvíjel, aby ho pak mohl používat při práci na Božím díle.
Oliver překládání brzy vzdal a ptal se Josepha, proč neuspěl.
Joseph se otázal Pána. „Domníval ses, že ti to dám, i když tomu nevěnuješ žádné myšlenky leda tu, abys mne požádal,“ odvětil Pán. „Ty to musíš promysleti v mysli své; potom se mne musíš tázati, zda je to správné.“
Pán Oliverovi řekl, že má být trpělivý. „Není nutné, abys překládal nyní,“ dodal. „Práce, kterou jsi povolán konati, je psáti pro služebníka mého Josepha.“ Slíbil Oliverovi, že v budoucnu dostane příležitost překládat, ale nyní je písařem a Joseph vidoucím.33