Následujme Ježíše: Buďme mírotvorci
Mírotvorci nejsou pasivní; jsou přesvědčiví Spasitelovým způsobem.
Drazí bratři a sestry, zatímco procházíme neveselými dny naplněnými zmatkem, nepokojem, svárem, a pro mnohé i hlubokým utrpením, v srdci jsme naplněni nesmírnou vděčností za našeho Spasitele a za věčná požehnání znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Milujeme Ho, důvěřujeme Mu a modlíme se, abychom Ho na věky následovali.
Výzva v podobě sociálních sítí
Mocný vliv internetu představuje požehnání i výzvy, jež jsou typické pro naši dobu.
Ve světě sociálních sítí a informačních dálnic se může hlas jednoho člověka šířit exponenciálně. Takový hlas, ať již pravdivý, nebo nepravdivý, ať již spravedlivý, nebo předpojatý, ať již laskavý, nebo krutý, se ihned šíří do celého světa.
Příspěvků na sociálních sítích vyznačujících se ohleduplností a dobrotivostí si často ani nevšimneme, zatímco slova naplněná pohrdáním a hněvem nám často zahřmí v uších, ať již se týkají politických názorů; lidí, kteří se objevují ve zprávách; nebo názorů na pandemii. Žádný člověk ani téma, včetně Spasitele a Jeho znovuzřízeného evangelia, není vůči tomuto společenskému fenoménu polarizovaných hlasů imunní.
Jak se stát mírotvorcem
Kázání na hoře je poselstvím určeným pro všechny, ale bylo konkrétně adresováno Spasitelovým učedníkům – těm, kteří se rozhodli Ho následovat.
Pán učil, jak žít ve svárlivém světě – tehdy i nyní. „Blahoslavení pokojní,“ prohlásil, „nebo oni [děti] Boží slouti budou.“1
Tím, že na sebe bereme štít víry v Ježíše Krista, se stáváme mírotvorci, kteří hasí – neboli zmírňují, zchlazují či zneškodňují – všechny ohnivé šípy protivníka.2
Budeme-li konat svůj díl práce, Pánovo zaslíbení zní, že budeme nazýváni dětmi Božími. Každý člověk na zemi je potomkem3 Božím, ale být nazýváni dětmi Božími znamená něco mnohem více. Když přicházíme k Ježíši Kristu a uzavíráme s Ním smlouvy, stává se z nás „símě jeho“ a jsme „dědici království“,4 „dětmi Kristovými, syny jeho a dcerami jeho“.5
Jak mírotvorce ony ohnivé šípy zmírňuje a zchlazuje? Určitě ne tím, že se před těmi, kteří nás znevažují, stáhne. Namísto toho si zůstáváme jisti svou vírou a dělíme se o to, čemu věříme, přesvědčivě, ale vždy bez hněvu či nevraživosti.6
Nedávno reagoval na ostrá kritická slova na adresu naší Církve reverend Amos C. Brown, národní představitel boje za občanská práva a baptistický pastor v kostele Third Baptist Church v San Franciscu, těmito slovy:
„Respektuji zkušenosti a úhel pohledu toho, kdo tato slova napsal. Budiž, ale já nevidím to, co vidí tento člověk.
Považuji za jednu z největších radostí svého života, že znám tyto vedoucí [Církve], včetně presidenta Russella M. Nelsona. Podle mě jsou ztělesněním těch nejlepších vedoucích, které naše země nabízí.“
A poté dodal: „Můžeme si stěžovat ohledně toho, co jak bylo dříve. Můžeme odmítat uznávat všechno to dobré, co nyní probíhá. … Ale tyto postoje naše národní rozpory neuzdraví. … Jak učil Ježíš, zlo nevymýtíme větším zlem. Milujme štědře a žijme milosrdně, a to i ve vztahu k těm, které považujeme za své nepřátele.“7
Reverend Brown je mírotvorce. Poklidně a s respektem zchladil ohnivé šípy. Mírotvorci nejsou pasivní; jsou přesvědčiví Spasitelovým způsobem.8
Co nám dodává vnitřní sílu, abychom dokázali zchlazovat, zmírňovat a hasit ohnivé šípy namířené proti pravdám, které máme tak rádi? Tato síla vychází z naší víry v Ježíše Krista a z naší víry v Jeho slova.
„Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou…, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. …
Nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi.“9
Důležitost svobody jednání
Naši touhu být mírotvorci provázejí dvě důležité zásady.
Zaprvé – Nebeský Otec dal každému jednotlivci morální svobodu jednání a schopnost zvolit si svou vlastní cestu.10 Tato svoboda jednání je jedním z největších Božích darů.
Zadruhé – na základě této svobody jednání Nebeský Otec umožnil, aby byl „protiklad ve všech věcech“.11 „[Ochutnáváme to] hořké, [abychom mohli] věděti, jak oceňovati [to] dobré.“12 Protivenství by nás nemělo překvapovat. Učíme se odlišovat dobro od zla.
Radujeme se z požehnání svobody jednání a chápeme, že jsou mnozí, kteří nevěří tomu, čemu věříme my. Ve skutečnosti se jen málo lidí v těchto posledních dnech rozhodne učinit svou víru v Ježíše Krista ústředním bodem všeho, na co myslí a co dělají.13
Díky platformám sociálních sítí nám může jeden hlas nevíry připadat jako celý zástup negativních hlasů,14 ale i kdyby to zástup hlasů byl, my se rozhodneme pro cestu mírotvorců.
Pánovi vedoucí
Někteří se domnívají, že členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů mají světské motivy, podobně jako vůdčí představitelé v politice, podnikání či kultuře.
My však ke svým zodpovědnostem přistupujeme velmi odlišně. Nejsme voleni ani vybíráni na základě podané přihlášky. Bez jakékoli konkrétní profesní přípravy jsme povoláváni a vysvěcováni, abychom vydávali svědectví o Ježíši Kristu po celém světě až do posledního dechu. Snažíme se žehnat nemocným, opuštěným, sklíčeným a chudým a posilovat království Boží. Snažíme se poznávat Pánovu vůli a hlásat ji, zvláště těm, kteří usilují o věčný život.15
Ačkoli bychom si pokorně přáli, aby si Spasitelova učení vážili všichni lidé, jdou slova Páně pronášená prostřednictvím Jeho proroků často proti smýšlení a trendům světa. Tak tomu bylo vždy.16
Spasitel řekl svým apoštolům:
„Jestližeť vás svět nenávidí, víte, žeť mne prvé než vás v nenávisti měl. …
Toto všecko učiní… nebo neznají toho, kterýž mne poslal.“17
Záleží nám na každém
Pociťujeme upřímnou lásku ke všem svým bližním a opravdu nám na nich záleží, ať již věří tomu, čemu my, nebo nikoli. Ježíš nás v podobenství o milosrdném Samaritánovi učil, že lidé různého přesvědčení mají upřímně pomáhat všem potřebným, být mírotvorci a usilovat o dobré a ušlechtilé věci.
V únoru novinový titulek v deníku Arizona Republic hlásal: „Bipartijní zákon podpořený Svatými posledních dnů bude chránit homosexuální a transgenderové obyvatele Arizony.“18
Jakožto Svatí posledních dnů jsme „potěšeni, že jsme součástí koalice představitelů náboženství, podnikatelského sektoru, LGBTQ komunity a místních samospráv, kteří spolupracují v duchu důvěry a vzájemné úcty“.19
President Russell M. Nelson kdysi vznesl hloubavou otázku: „Nemohou snad existovat hraniční linie, aniž by se z nich staly linie bitevní?“20
Snažíme se být „pokojnými následovníky Kristovými“.21
Chvíle, kdy je zapotřebí nereagovat
Některé útoky na Spasitele byly tak zlomyslné, že k nim neřekl nic. „Stáli pak přední kněží a zákonníci, tuze na něj žalujíce“, a posmívali se Mu, ale Ježíš jim „nic neodpovídal“.22 Jsou chvíle, kdy být mírotvorcem znamená, že odoláme nutkání reagovat a místo toho zůstaneme důstojně zticha.23
Pro každého z nás je zarmucující, když o Spasiteli, Jeho následovnících nebo Jeho Církvi pronášejí nebo publikují nevlídná či pohrdavá slova ti, kteří kdysi stáli s námi, kteří s námi přijímali svátost a svědčili s námi o božském poslání Ježíše Krista.24
Totéž se dělo i během Spasitelovy služby.
Někteří Ježíšovi učedníci, kteří s Ním byli během Jeho nejvelkolepějších zázraků, se rozhodli „[nechodit] s ním více“.25 Naneštěstí ne všichni ve své lásce ke Spasiteli a v odhodlání dodržovat Jeho přikázání zůstanou pevní.26
Ježíš nás učil, abychom opouštěli prostředí naplněné hněvem a svárem. V jednom příkladu, poté co Ježíše konfrontovali farizeové a radili se, jak by Ho mohli zlikvidovat, se v písmech píše, že od nich Ježíš odešel27 a vykonal zázraky, zatímco „šli za ním zástupové mnozí, a uzdravil je všecky“.28
Žehnejme životu druhých
I my se můžeme vzdálit od svárů a žehnat druhým,29 aniž bychom se izolovali ve svém vlastním koutě.
Ve městě Mbuji-Mayi v Demokratické republice Kongo byli někteří lidé zpočátku vůči Církvi kritičtí, protože nerozuměli tomu, čemu věříme, a ani neznali naše členy.
Před nějakou dobou jsem se s Kathy zúčastnil v Mbuji-Mayi jedné velmi výjimečné církevní bohoslužby. Děti byly bezvadně oblečeny, zářily jim oči a na tváři měly široký úsměv. Chtěl jsem k nim promluvit o vzdělání, ale zjistil jsem, že mnohé z nich do školy nechodí. Naši vedoucí, jen s velmi skrovnými prostředky z humanitárních fondů, našli způsob, jak pomoci.30 Dnes 16 učitelů, kteří jsou členy Církve Ježíše Krista, ve škole vítá a učí více než 400 žáků – dívek a chlapců, členů i těch, kteří nejsou naší víry.
Čtrnáctiletá Kalanga Muyaová řekla: „[Protože máme málo peněz], strávila jsem čtyři roky bez školní docházky. … Jsem moc vděčná za to, co Církev dělá. … Teď už umím číst, psát i mluvit francouzsky.“31 Když o této iniciativě hovořil starosta Mbuji-Mayi, řekl: „Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů mě inspiruje, protože zatímco [ostatní] církve jsou rozdělené každá v jiném koutě, … [vy spolupracujete] s [druhými], abyste pomohli místním komunitám, které to potřebují.“32
Mějte jeden druhého rádi
Pokaždé, když čtu 13. kapitolu Jana, si připomínám Spasitelův dokonalý příklad jakožto mírotvorce. Ježíš s láskou umyl apoštolům nohy. Poté čteme, že když pomyslel na to, že jeden z těch, které má rád, se připravuje na to, aby Ho zradil, „zkormoutil se v duchu“.33 Zkoušel jsem si představit, na co Spasitel myslel a jak se cítil, když Jidáš odešel. Je zajímavé, že Ježíš v onom velmi vážném okamžiku o svých skličujících pocitech ani o zradě již nemluvil. Místo toho promlouval k apoštolům o lásce – slovy, která k nám proudí již celá staletí:
„Přikázaní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás.
Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“34
Kéž k Němu chováme lásku a kéž ji chováme i k sobě navzájem. Kéž jsme mírotvorci, abychom mohli být nazýváni dětmi Božími, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.