2015
Čekání na marnotratného člena rodiny
Květen 2015


Čekání na marnotratného člena rodiny

Kéž vy i já získáváme zjevení, abychom věděli, jak nejlépe přistupovat k těm v našem životě, kteří se ztratili.

Spasitel Ježíš Kristus při svém pozemském působení učil o své uzdravující a vykupující moci. Jednou, v 15. kapitole Lukáše v Novém zákoně, byl dokonce kritizován za to, že jedl a trávil čas s hříšníky. (Viz Lukáš 15:2.) Spasitel využil této kritiky k tomu, aby nás všechny učil, jak přistupovat k těm, kteří sešli z cesty.

Svým kritikům odpověděl dvěma důležitými otázkami:

„Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti a nešel by na poušť k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?“ (Lukáš 15:4.)

„Žena některá mající grošů deset, ztratila-li by jeden groš, zdaliž nezažže svíce, a nemete domu, a nehledá pilně, dokudž nenalezne?“ (Lukáš 15:8.)

Spasitel pak předává podobenství o marnotratném synovi. Toto podobenství není o stu ovcích ani o deseti groších; je o drahocenném synovi, který se ztratil. Čemu nás tímto podobenstvím Spasitel učí o tom, jak reagovat, když sejde z cesty člen rodiny?

Marnotratný syn sdělí svému otci, že chce své dědictví již nyní. Chce opustit bezpečí domova a rodiny a vydává se hledat světské záliby. (Viz Lukáš 15:12–13.) Všimněte si prosím, že ve Spasitelově podobenství otec s láskou dává synovi jeho dědictví. Tento otec určitě udělal vše, co mohl, aby svého syna přesvědčil, aby zůstal. Ale jakmile se dospělý syn rozhodne, moudrý otec ho nechává jít. Pak dává najevo upřímnou lásku, vyhlíží a čeká. (Viz Lukáš 15:20.)

Moje rodina prožila něco podobného. Mě, mé dva věrné bratry a úžasnou sestru vychovávali příkladní rodiče. Doma jsme se učili evangeliu, úspěšně jsme dospěli a všichni čtyři jsme byli zpečetěni s manželským partnerem v chrámu. V roce 1994 ale naše sestra Susan začala být z Církve a z některých jejích nauk rozčarovaná. Přesvědčovali ji ti, kteří pomlouvali a kritizovali první vedoucí Církve. Dopustila, aby její víra v žijící proroky a apoštoly uvadala. Časem její víru přemohly pochyby, a ona se rozhodla z Církve odejít. Susan mi dovolila vyprávět její příběh s nadějí, že může pomoci ostatním.

Bratři, já i naše ovdovělá matka jsme byli zdrceni. Nedokázali jsme si představit, co ji vedlo k tomu, aby opustila svou víru. Mamince sestřina rozhodnutí patrně rvala srdce.

Bratři a já jsme sloužili jako biskupové a presidenti kvor a poznali jsme radost z úspěchu při práci se členy sboru a kvora, když jsme opustili oněch devadesát devět a vydali se hledat tu ztracenou. Ale pokud jde o sestru, naše vytrvalé záchranné snahy a pozvánky k návratu ji jen víc a víc vzdalovaly.

Když jsme usilovali o nebeské vedení, jak k ní máme správně přistupovat, bylo zjevné, že musíme následovat příklad otce z podobenství o marnotratném synovi. Susan se rozhodla, a my jsme ji museli obrazně řečeno nechat jít – věděla ale, že k ní chováme upřímnou lásku, a pociťovala ji. A tak jsme s obnovenou láskou a laskavostí vyhlíželi a čekali.

Maminka nikdy nepřestala Susan milovat a zajímat se o ni. Pokaždé, když šla do chrámu, dávala Susanino jméno na modlitební seznam a nikdy neztrácela naději. Starší bratr s manželkou, kteří žili v Kalifornii a byli Susan nejblíže, ji zvali na všechny rodinné akce. Každý rok, když měla Susan narozeniny, ji zvali na večeři. Snažili se s ní být stále v kontaktu, aby věděla, že ji mají opravdu rádi.

Mladší bratr s manželkou byli v kontaktu se Susaninými dětmi v Utahu a s láskou se o ně starali. Dbali na to, aby její děti byly vždy pozvány na rodinná setkání, a když přišel čas, kdy mohla být Susanina vnučka pokřtěna, můj bratr ji pokřtil. Susan také měla láskyplné domácí učitele a navštěvující učitelky, kteří se nevzdávali.

Když naše děti odcházely na misii a když měly svatbu, pozvali jsme i Susan, a ona se těchto rodinných oslav účastnila. Usilovně jsme se snažili připravovat rodinné akce, aby byla Susan a její děti s námi a aby věděly, že je máme rádi a že jsou součástí rodiny. Když Susan získala vyšší akademické vzdělání na Kalifornské univerzitě, byli jsme ji podpořit na promoci. I když jsme nemohli přijímat všechna její rozhodnutí, rozhodně jsme mohli přijímat ji samotnou. Měli jsme ji rádi, vyhlíželi jsme a čekali.

V roce 2006, 12 let poté, co Susan odešla z Církve, se naše dcera Katy přestěhovala s manželem do Kalifornie, aby tam on mohl studovat práva. Bydleli v témže městě jako Susan. Mladí manželé vyhledávali u tety Susan pomoc a podporu a měli ji rádi. Susan jim pomáhala starat se o naši dvouletou vnučku Lucy, a dokonce jí pomáhala modlit se před spaním. Katy mi jednou zavolala a zeptala se, zda se podle mě Susan někdy vrátí do Církve. Ujistil jsem ji, že si myslím, že ano, a že musíme být dál trpěliví. Uplynuly tři další roky a my jsme ji dál měli rádi, vyhlíželi jsme a čekali.

Přesně před šesti lety od tohoto víkendu jsem s manželkou Marcií seděl v první řadě Konferenčního centra. Toho dne mi měla být vyjádřena podpora jako nové generální autoritě. Marcia, která je vždy naladěná na Ducha, mi napsala tento vzkaz: „Myslím, že je čas, aby se Susan vrátila.“ Má dcera Katy navrhla, abych zašel Susan zavolat a pozval ji onoho dne ke sledování generální konference.

Nabádán těmito dvěma úžasnými ženami jsem vyšel do foyeru a sestře zavolal. Dovolal jsem se do hlasové schránky, a tak jsem ji zkrátka pozval ke sledování onoho konferenčního zasedání. Zprávu dostala. K naší radosti měla dojem, že má sledovat všechna zasedání konference. Slyšela proroky a apoštoly, které měla dříve tak ráda. Poznala nová jména, o nichž dosud neslyšela, například presidenta Uchtdorfa a starší Bednara, Cooka, Christoffersona a Andersena. Díky tomuto a dalším jedinečným z nebe seslaným zážitkům má sestra – podobně jako marnotratný syn – přišla k sobě. (Viz Lukáš 15:17.) Slova proroků a apoštolů a láska její rodiny ji přiměly obrátit se a vydat se na cestu domů. Po 15 letech byla naše ztracená dcera a sestra nalezena. Vyhlížení a čekání bylo u konce.

Susan popsala tuto zkušenost tak, jak ji popsal Lehi v Knize Mormonově. Pustila se železné tyče a ocitla se v mlze temnoty. (Viz 1. Nefi 8:23.) Říká, že nevěděla, že je ztracená, dokud její víru opět neprobudilo Světlo Kristovo, které ozářilo přímý protiklad mezi tím, co prožívala ve světě, a tím, co jí nabízel Pán a její rodina.

Během posledních šesti let se stal zázrak. Susan znovu získala svědectví o Knize Mormonově. Dostala chrámové doporučení. Sloužila jako chrámová pracovnice a nyní ve svém sboru učí třídu Nauky evangelia. Jejím dětem a vnoučatům se otevřela okna nebes, a i když určité následky byly obtížné, má pocit, jako kdyby nikdy neodešla.

Někteří z vás, podobně jako Nielsonovi, mají členy rodiny, kteří dočasně sešli z cesty. Spasitel dal pokyn všem těm, kteří mají sto ovcí, aby opustili oněch devadesát devět a vydali se zachránit tu jednu. Dal pokyn těm, kteří mají deset grošů a jeden ztratili, aby ho hledali, dokud ho nenajdou. Pokud je tím ztraceným váš syn či dcera, bratr či sestra, a rozhodl či rozhodla se odejít, jako rodina jsme poznali, že po tom všem, co můžeme udělat, máme dotyčného z celého srdce rádi, vyhlížíme, modlíme se a čekáme na to, až bude zjevena ruka Páně.

Možná to nejdůležitější ponaučení, které mi během toho Pán dal, jsem získal při rodinném studiu písem poté, co má sestra opustila Církev. Náš syn David četl při společném studiu Lukáše 15. Když četl podobenství o marnotratném synovi, slyšel jsem ho tehdy jinak než kdy jindy. Z nějakého důvodu jsem se vždy cítil jako ten syn, který zůstal doma. Když ale David četl, uvědomil jsem si, že v určitém smyslu jsem i  marnotratným synem. Nikdo z nás nedosahuje slávy Otcovy. (Viz Římanům 3:23.) Každý z nás potřebuje, aby ho uzdravilo Spasitelovo Usmíření. Každý z nás je ztracený a musí být nalezen. Toto tehdejší zjevení mi pomohlo poznat, že má sestra i já jsme oba potřebovali Spasitelovu lásku a Usmíření. Susan i já jsme ve skutečnosti byli na stejné cestě domů.

Spasitelova slova v tomto podobenství, která popisují, jak otec vítá marnotratného syna, jsou velmi mocná, a já věřím, že popisují i to, co vy i já prožijeme s Otcem, až se vrátíme do nebeského domova. Učí nás o otci, který miluje, čeká a vyhlíží. Toto jsou Spasitelova slova: „Když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.“ (Lukáš 15:20.)

Kéž vy i já získáváme zjevení, abychom věděli, jak nejlépe přistupovat k těm v našem životě, kteří se ztratili, a je-li to nutné, abychom měli trpělivost a lásku našeho Otce v nebi a Jeho Syna Ježíše Krista, zatímco máme rádi marnotratného člena rodiny, vyhlížíme ho a čekáme na něj. Ve jménu Ježíše Krista, amen.