2015
Proč manželství? Proč rodina?
Květen 2015


Proč manželství? Proč rodina?

Rodina postavená na manželství muže a ženy zajišťuje ty nejlepší podmínky pro to, aby se Boží plán zdařil.

Nad velkými západními dveřmi proslulého Westminsterského opatství v Londýně stojí sochy deseti křesťanských mučedníků 20. století. Je mezi nimi i Dietrich Bonhoeffer, vynikající německý teolog narozený roku 1906.1 Bonhoeffer se stal hlasitým kritikem nacistického diktátorství a jeho zacházení s Židy i s ostatními. Kvůli svému aktivnímu odporu byl uvězněn a nakonec v koncentračním táboře popraven. Bonhoeffer byl plodným spisovatelem a mezi jeho nejznámější díla patří dopisy, které mu solidární dozorci pomohli propašovat z vězení a jež byly později vydány jako Dopisy a listy z vězení.

Jeden z těchto dopisů byl určen jeho neteři, která měla před svatbou. Obsahoval tyto významné postřehy: „Manželství je něco více než jen láska jednoho k druhému. … V lásce vidíš jen dvě osoby ve světě, ale v manželství jste článkem v řetězu generací, které Bůh nechává přicházet a odcházet do své slávy a povolává je do svého království. V lásce vidíš jen nebesa vlastního štěstí, ale v manželství jsi postavena na pozici zodpovědnosti vůči světu a lidstvu. Tvá láska je tvé osobní vlastnictví, ale manželství je více než jen cosi osobního – je to stav, funkce. Tak jako koruna, nikoli jen vůle vládnout, dělá krále králem, tak právě manželství, nikoli jen vaše láska jednoho k druhému, vás spojuje z pohledu Boha i člověka. … A tak láska vychází z vás, ale manželství přichází shůry, od Boha.“2

V jakém smyslu přesahuje manželství mezi mužem a ženou jejich vzájemnou lásku a osobní štěstí a zaujímá pozici „zodpovědnosti vůči světu a lidstvu“? V jakém smyslu přichází manželství „shůry, od Boha“? Máme-li tomu porozumět, musíme se vrátit na začátek.

Proroci zjevili, že jsme zprvu existovali jako inteligence a Bůh nám dal formu neboli duchovní tělo, díky čemuž jsme se stali Jeho duchovními dětmi – syny a dcerami nebeských rodičů.3 Pak během této předsmrtelné existence duchů přišel čas, kdy, abychom mohli naplnit Jeho přání a „mohli mít výsadu rozvíjet se podobně jako On“,4 připravil náš Nebeský Otec plán, který to měl umožňovat. V písmech je zmiňován pod různými názvy – jako „plán spasení“,5 „veliký plán štěstí“6 a „plán vykoupení“.7 Dva základní účely tohoto plánu byly vysvětleny Abrahamovi těmito slovy:

„A stál mezi nimi jeden, jenž byl jako Bůh, a řekl těm, kteří byli s ním: Půjdeme dolů, neboť je tam prostor, a vezmeme z těchto látek a učiníme zemi, na níž tito [duchové] budou moci přebývati;

A budeme je tím zkoušeti, abychom viděli, budou-li činiti všechny věci, jež jim Pán, jejich Bůh, přikáže;

A těm, kteří zachovají svůj první stav, bude přidáno; … a ti, kteří zachovají svůj druhý stav, budou míti slávu přidanou na hlavu svou na věky věků.“8

Díky Nebeskému Otci jsme již tehdy byli duchovními bytostmi. Nyní nám nabízel cestu, na které jsme mohli doplnit neboli zdokonalit svou bytost. Přidání této fyzické složky je zcela nezbytné pro to, aby bytost byla úplná a měla slávu, kterou má i sám Bůh. Pokud jsme v době, kdy jsme byli s Bohem v předsmrtelném duchovním světě, souhlasili s účastí v Jeho plánu, neboli jinak řečeno, zachovali jsme svůj první stav, bylo nám přidáno fyzické tělo a přišli jsme přebývat na zemi, kterou pro nás stvořil.

Pokud bychom se pak v průběhu své smrtelné existence rozhodli „činiti všechny věci, jež [nám] Pán, [náš] Bůh, přikáže“, uchovali bychom si tím svůj druhý stav. To znamená, že bychom svými rozhodnutími prokázali Bohu (a sobě) závazek a schopnost žít podle Jeho celestiálního zákona, i když nejsme v Jeho přítomnosti a jsme ve fyzickém těle se všemi jeho schopnostmi, choutkami a vášněmi. Dokážeme udržet tělo na uzdě, aby se stalo nástrojem ducha, nikoli jeho pánem? Budou nám moci být v čase i ve věčnosti svěřeny božské schopnosti, včetně moci tvořit život? Překonáme osobně zlo? Ti, kteří toho budou schopni, budou „míti slávu přidanou na hlavu svou na věky věků“ – přičemž velmi významnou stránkou této slávy je vzkříšené, nesmrtelné a oslavené fyzické tělo.9 Není divu, že jsme z těchto velkolepých možností a zaslíbení jásali radostí.10

Aby byl tento božský plán úspěšný, jsou zapotřebí přinejmenším čtyři věci:

První bylo Stvoření země jakožto místa, kde můžeme přebývat. Ať již byly detaily procesu stvoření jakékoli, víme, že neprobíhalo náhodně, ale že ho řídil Bůh Otec a realizoval Ježíš Kristus – „všecky věci skrze ně[j] učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest“.11

Druhou věcí jsou podmínky smrtelnosti. Adam a Eva jednali v zastoupení všech těch, kteří se rozhodli Otcova velikého plánu štěstí zúčastnit.12 Jejich Pád vytvořil podmínky, které jsou zapotřebí pro naše fyzické narození, zkušenosti ve smrtelnosti a možnost učit se mimo přítomnost Boží. S Pádem se pak dostavilo uvědomování si dobra a zla a Bohem daná schopnost rozhodovat se.13 A nakonec Pád přinesl i fyzickou smrt nutnou k tomu, aby náš život ve smrtelnosti byl dočasný, a my jsme nežili na věky ve svých hříších.14

Třetí věcí je vykoupení z Pádu. Chápeme sice roli smrti v plánu Nebeského Otce, ale tento plán by se stal neúčinným, kdyby nebylo možné nakonec smrt – fyzickou i duchovní – nějak překonat. A tak Vykupitel, Jednorozený Syn Boží, Ježíš Kristus, trpěl a zemřel, aby usmířil přestupek Adama a Evy, a tím všem poskytl vzkříšení a nesmrtelnost. A protože nikdo z nás nebude dokonale a důsledně poslušný zákona evangelia, Jeho Usmíření nás také, pod podmínkou pokání, vykupuje z hříchů. Díky Spasitelově smírné milosti, která poskytuje odpuštění hříchů a posvěcení duše, se můžeme duchovně znovuzrodit a smířit se s Bohem. Naše duchovní smrt – naše odloučení od Boha – tímto skončí.15

Čtvrtou a poslední věcí je vytvoření podmínek pro naše fyzické narození a následné duchovní znovuzrození do království Božího. Aby Boží dílo bylo úspěšné a my s Ním mohli být oslaveni,16 Bůh stanovil, že muži a ženy mají uzavírat manželství a mají se jim rodit děti, čímž budou v partnerství s Bohem vytvářet fyzická těla, která jsou klíčová pro projití zkouškami smrtelnosti a nezbytná pro získání věčné slávy s Bohem. Také stanovil, že rodiče mají zakládat rodiny a vychovávat děti ve světle a v pravdě17 a vést je k naději v Kristu. Otec nám přikazuje:

Učte „těmto věcem děti své otevřeně řka:

Že … poněvadž vy jste byly zrozeny na svět skrze vodu a krev a ducha, kteréhož jsem učinil, a tak jste se staly z prachu duší živou, právě tak musíte býti znovuzrozeny do království nebeského z vody a [ze Svatého] Ducha a býti očištěny skrze krev, a to krev mého Jednorozeného; abyste mohly býti posvěceny od veškerého hříchu a těšiti se ze slov věčného života v tomto světě a z věčného života ve světě, který přijde, a to z nesmrtelné slávy.“18

Když víme, proč jsme odešli z přítomnosti Nebeského Otce a co je nutné k tomu, abychom se vrátili a byli s Ním oslaveni, je zcela jasné, že nic z toho, co se týká našeho života na zemi, nemůže být důležitější než fyzické narození a duchovní znovuzrození – ony dvě podmínky pro získání věčného života. Toto je, slovy Dietricha Bonhoeffera, onou funkcí manželství, pozicí zodpovědnosti vůči lidstvu, kterou tato božská instituce „shůry, od Boha“ zaujímá. Toto představuje, zde i ve světě, který přijde, onen článek v řetězu generací – řád nebes.

Rodina postavená na manželství muže a ženy zajišťuje ty nejlepší podmínky pro to, aby se Boží plán zdařil – podmínky pro narození dětí, které přicházejí od Boha v čistotě a nevinnosti, a prostředí pro vzdělávání a přípravu, kterou budou potřebovat pro úspěšný smrtelný život a věčný život ve světě, který přijde. Mají-li společnosti přežít a vzkvétat, potřebují určitý minimální počet rodin postavených na takovémto manželství. Právě proto společnosti a národy všeobecně řečeno podporují a ochraňují manželství a rodinu jako výsadní instituce. Nikdy to nebyla jen záležitost lásky a štěstí dospělých lidí.

Argumenty sociálních věd ve prospěch manželství a rodin, v jejichž čele stojí muž a žena, jsou přesvědčivé.19 A tak „varujeme, že rozpad rodiny přivede na jedince, obce a národy pohromy předpověděné dávnými i současnými proroky“.20 Naše tvrzení týkající se role manželství a rodiny však nevychází ze sociálních věd, ale z pravdy, že tyto instituce byly stvořeny Bohem. Právě On stvořil na počátku Adama a Evu ke svému obrazu, muže a ženu, a spojil je jako manžela a manželku, aby se stali jedním tělem a aby se rozmnožovali a naplnili zemi.21 Každý člověk v sobě nese božský obraz, ale právě v manželském svazku muže a ženy dosahujeme asi nejúplnějšího významu skutečnosti, že jsme stvořeni podle obrazu Božího – jako muž a žena. Tento božský řád manželského svazku nemůžeme změnit ani my, ani žádný jiný smrtelník. Jeho autorem není člověk. Takovéto manželství vskutku pochází „shůry, od Boha“ a je právě tak součástí plánu štěstí, jako jsou Pád a Usmíření.

V předsmrtelném světě se Lucifer vzbouřil proti Bohu a Jeho plánu a jeho odpor stále sílí. Snaží se odrazovat od uzavírání manželství a vytváření rodin, a když už manželství a rodiny vzniknou, dělá vše pro to, aby je rozvrátil. Útočí na vše, co je na lidské sexualitě posvátné, a vytrhuje ji z kontextu manželství zdánlivě nekončícím houfem nemorálních myšlenek a skutků. Snaží se přesvědčovat muže a ženy, že priority týkající se manželství a rodiny lze ignorovat či opustit nebo je alespoň podřídit profesní kariéře, dalším cílům či snaze dosáhnout sebenaplnění a osobní samostatnosti. Protivník je dozajista potěšen, když rodiče neučí a neškolí své děti, aby měly víru v Krista a duchovně se znovuzrodily. Bratři a sestry, mnoho věcí je dobrých, mnoho důležitých, ale jen málo jich je naprosto zásadních.

Hlásat tyto základní pravdy týkající se manželství a rodiny neznamená přehlížet či opomíjet oběti a úspěchy těch, kteří v současnosti nežijí v ideální situaci. Některým z vás je požehnání manželství z různých důvodů odepřeno – kvůli nedostatku vhodných partnerů, kvůli přitažlivosti k osobám stejného pohlaví, kvůli tělesnému nebo mentálnímu postižení nebo kvůli strachu z nezdaru, který, alespoň nyní, zastiňuje víru. Nebo jste byli ženatí či vdané, ale manželství se rozpadlo a vy nyní musíte sami zvládat to, co stěží dokáží zvládat dva. Někteří z vás, kteří jste ženatí nebo vdané, nemohou navzdory hluboké touze a toužebným modlitbám zplodit děti.

Přesto má každý určité dary; každý má talenty; každý může nějak přispět k naplnění božského plánu v každé generaci. V ne právě ideální situaci lze dosáhnout mnoho dobrého, mnoho podstatného – někdy i všeho, co je prozatím nutné. Mnoho z vás dělá to nejlepší, co dokáže. A když se vy, kteří nesete ta nejtěžší břemena smrtelnosti, postavíte na obranu Božího plánu pro oslavení Jeho dětí, jsme všichni připraveni vyrazit vpřed. S důvěrou svědčíme o tom, že Usmíření Ježíše Krista předem počítalo se vším strádáním a ztrátami, a nakonec těm, kteří se obracejí ke Kristu, všechno vynahradí. Nikdo není předurčen k tomu, aby obdržel něco méně než vše, co Otec pro své děti má.

Jedna mladá matka se mi nedávno svěřila s obavami, že na toto nejvyšší poslání nestačí. Měl jsem pocit, že záležitosti, které jí dělaly starosti, byly nevýznamné a že se nemusí trápit; byla na dobré cestě. Ale věděl jsem, že chce potěšit Boha a dostát Jeho důvěře. Nabídl jsem jí pár slov útěchy a v srdci jsem prosil tohoto Boha, jejího Nebeského Otce, aby ji posílil svou láskou a svědectvím o tom, že je spokojen s její snahou konat Jeho dílo.

Toto je i má dnešní modlitba pro každého z nás. Kéž každý z nás v očích Božích nachází souhlas se svým konáním. Kéž manželství vzkvétají a rodiny prosperují a ať již je naším osudem získání plnosti těchto požehnání ve smrtelnosti, či nikoli, kéž nám Pánova milost přinese pocit štěstí nyní a víru ve spolehlivá zaslíbení, která se naplní v budoucnu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy a poznámky

  1. Viz Kevin Rudd, „Faith in Politics“, The Monthly, Oct. 2006, themonthly.com.au/monthly-essays-kevin-rudd-faith-politics--300.

  2. Dietrich Bonhoeffer, Letters and Papers from Prison, ed. Eberhard Bethge (1953), 42–43.

  3. Viz např. Žalm 82:6; Skutkové 17:29; Židům 12:9; Nauka a smlouvy 93:29, 33; Mojžíš 6:51; Abraham 3:22. Prorok Joseph Smith uvedl tento detail: „První zásady člověka existují samy od sebe s Bohem. Sám Bůh shledav, že je uprostřed duchů [neboli inteligencí] a slávy, a protože byl inteligentnější, považoval za vhodné stanovit zákony, pomocí nichž by i ostatní mohli mít výsadu rozvíjet se podobně jako On. … On má moc stanovit zákony, aby učil slabší inteligence, aby mohly být oslaveny s Ním.“ (Učení presidentů Církve: Joseph Smith [2008], 208.)

  4. Učení: Joseph Smith, 208.

  5. Alma 24:14.

  6. Alma 42:8.

  7. Alma 12:25; viz také verše 26–33.

  8. Abraham 3:24–26.

  9. Prorok Joseph Smith pronesl tato shrnující slova: „Úmysl Boží před založením světa spočíval v tom, že na sebe vezmeme schránku [tělo], abychom skrze věrnost překonávali překážky a tím získali vzkříšení z mrtvých, a tímto způsobem obdrželi slávu, čest, moc a panství.“ Prorok také uvedl: „Přišli jsme na tuto zemi, abychom mohli mít tělo a abychom ho mohli Bohu v celestiálním království představit čisté. V tom, že máme tělo, spočívá veliká zásada štěstí. Ďábel žádné tělo nemá, a v tom spočívá jeho trest. Je rád, když může získat schránku člověka, a když ho Spasitel vyhnal, prosil o to, aby mohl vstoupit do stáda vepřů, čímž dal najevo, že dá přednost tomu, aby měl tělo vepře než vůbec žádné. Všechny bytosti, které mají tělo, mají moc nad těmi, které ho nemají.“ (Učení: Joseph Smith, 209.)

  10. Viz Job 38:7.

  11. Jan 1:3; viz také Nauka a smlouvy 76:23–24.

  12. Viz 1. Korintským 15:21–22; 2. Nefi 2:25.

  13. Viz 2. Nefi 2:15–18; Alma 12:24; Nauka a smlouvy 29:39; Mojžíš 4:3. Joseph Smith řekl: „Všichni lidé mají nárok na svou svobodu jednání, neboť Bůh to tak určil. Učinil lidi jako ty, kteří jsou schopni používat mravní svobodu jednání, a dal jim moc volit dobro či zlo; usilovat o to, co je dobré tím, že se v tomto životě vydají na stezku svatosti, což přináší pokoj mysli a radost v Duchu Svatém zde a plnost radosti a štěstí po Jeho pravici ve světě příštím; nebo se vydat cestou zla, pokračovat ve hříchu a vzpouře proti Bohu, čímž na svou duši přivodí zatracení v tomto světě a věčnou ztrátu ve světě, který přijde.“ Prorok také poznamenal: „Satan nás nemůže svádět svými pokušeními, dokud k tomu ve svém srdci nesvolíme a dokud se nepoddáme. Jsme stvořeni tak, že ďáblu můžeme odolávat; pokud bychom tak stvořeni nebyli, pak bychom nebyli schopni svobodně jednat.“ (Učení: Joseph Smith, 211.)

  14. Viz Genesis 3:22–24; Alma 42:2–6; Mojžíš 4:28–31.

  15. Dokonce i ti, kteří pokání nečiní, jsou skrze Usmíření vykoupeni z duchovní smrti v tom smyslu, že se opět vrátí do přítomnosti Boží během Posledního soudu. (Viz Helaman 14:17; 3. Nefi 27:14–15.)

  16. Viz Učení: Joseph Smith, 208.

  17. Viz Nauka a smlouvy 93:36–40.

  18. Mojžíš 6:58–59.

  19. Lidé si mohou být navzájem věrní i v nemanželském vztahu a děti se mohou narodit a mohou být vychovány, někdy celkem úspěšně, i v jiném prostředí než v rodině se dvěma sezdanými rodiči. Ale v průměru a ve většině případů jsou doklady o sociálních přínosech manželství a o srovnatelně lepších výsledcích pro děti v rodinách, v jejichž čele je muž a žena, kteří jsou oddáni, rozsáhlé. Na druhé straně na společnost čím dál více doléhají sociální a ekonomické náklady toho, co jeden komentátor označuje jako „globální útěk od rodiny“. Nicholas Eberstadt kategorizuje celosvětový úpadek v manželství a rození dětí a trendy týkající se rodin bez otce a rozvodů a uvádí: „Zhoubný dopad na stěží nevýznamný počet dětí znevýhodněných tímto útěkem od rodiny je již dostatečně zřejmý. Rovněž je zřejmá škodlivá role rozvodů a rození dětí mimo manželský svazek ve zvětšujících se rozdílech v příjmech a v majetkové nerovnosti – pro společnost jako celek, ale zvláště pro děti. Ano, děti jsou odolné atd. Ale útěk od rodiny zcela nepochybně dopadá na zranitelné mládí. Tentýž útěk má rovněž nemilosrdné důsledky pro zranitelné stáří.“ (Viz „The Global Flight from the Family“, Wall Street Journal, Feb. 21, 2015, wsj.com/articles/nicholas-eberstadt-the-global-flight-from-the-family-1424476179.)

  20. „Rodina – prohlášení světu“, Liahona, listopad 2010, 129.

  21. Viz Genesis 1:26–28; 2:7, 18, 21–24; 3:20; Mojžíš 2:26–28; 3:7–8, 18, 20–24; 4:26.