Skála našeho Vykupitele
Svědčím o tom, že ti, kteří dodržují Jeho přikázání, porostou ve víře a v naději. Obdrží sílu k překonání všech životních zkoušek.
Před lety jsem s rodinou navštívil Nauvoo v Illinois. První Svatí tam přišli hledat útočiště. Mnozí přišli o svůj domov i farmu, někteří přišli kvůli narůstajícímu pronásledování o své milované. Shromáždili se v Nauvoo a vybudovali tam nové a krásné město. Pronásledování však neustávalo a roku 1846 byli znovu nuceni opustit svůj domov – tentokrát uprostřed zimy. Seřadili své povozy na ulici Parley Street a čekali, až na ně přijde řada vykročit přes zamrzlé vody řeky Mississippi vstříc neznámé budoucnosti.
Když jsme na této ulici stáli a přemítali jsme o jejich zoufalé situaci, mou pozornost upoutala řada dřevěných štítů přibitých k tyčkovému plotu, na nichž byly vyryty citáty z deníků těchto sužovaných Svatých. Při čtení každého citátu jsme ke svému překvapení shledali, že jejich slova nebyla plná zoufalství a beznaděje, ale jistoty, závazku a dokonce radosti. Byli plni naděje, takové naděje, jaká sálá z tohoto citátu z deníku Sarah DeArmonové Richové z února 1846: „Vydat se na takovou cestu v zimě … se může zdát jako vydání se do spárů smrti, ale my jsme měli víru … [a] cítili jsme, že se máme radovat z příchodu dne našeho vysvobození.“1
Tito první Svatí se ocitli bez domova, ale ne bez naděje. Měli zlomené srdce, ale silného ducha. Získali důkladné a důležité ponaučení. Naučili se, že naděje, se svými doprovodnými požehnáními pokoje a radosti, není závislá na okolnostech. Zjistili, že pravým zdrojem naděje je víra – víra v Pána Ježíše Krista a v jeho nekonečné Usmíření, jediný jistý základ, na němž můžeme postavit svůj život.
V současnosti tuto důležitou zásadu ztělesňuje jiná skupina pionýrů. V úterý 12. ledna zasáhlo Haiti velmi silné zemětřesení. Toto zemětřesení obrátilo hlavní město Port-au-Prince v trosky. Jeho následky byly devastující – odhadem milion lidí zůstalo bez domova a bylo hlášeno přes 200 000 mrtvých.
Zatímco svět sledoval nevídaný rozsah mezinárodní pomoci, v Port-au-Prince se rozjela další pozoruhodná a inspirující záchranná akce – byla vedena výborem složeným z místních haitských vedoucích Církve zorganizovaných po vzoru kněžství a působících pod vedením inspirace. Mezi členy výboru byli, mimo jiné, presidenti obou kůlů a presidentky Pomocného sdružení obou kůlů v Port-au-Prince a president misie, který ve věku 30 let předsedá v haitské misii Port-au-Prince 74 misionářům na plný úvazek. Všichni tito misionáři jsou z Haiti a jako zázrakem nebyl během ničivého zemětřesení ani jeden z nich zraněn.
Do rukou těchto inspirovaných místních vedoucích byly vloženy církevní prostředky, které zahrnovaly i štědré příspěvky mnohých z vás. Za tyto příspěvky jsou lidé na Haiti neskonale vděčni. Pod vedením výboru začaly téměř okamžitě přijíždět vozy z Dominikánské republiky naložené zásobami. Jen pár dnů po zemětřesení dorazily letouny plné potravin, zařízení na čištění vody, stanů, přikrývek a lékařských potřeb, a také tým lékařů.
Devět kaplí v Port-au-Prince a okolí bylo téměř nedotčených – další pozoruhodný zázrak. V týdnech po zemětřesení se kaple staly útočištěm pro více než 5000 Haiťanů a základnami pro distribuci potravin, vody a lékařské pomoci. Byly zajištěny základní potřeby a chaos se začal měnit v řád.
Přestože věrní Svatí na Haiti velmi strádají, jsou naplněni nadějí do budoucna. Tak jako první pionýři z roku 1846, i tito lidé mají zlomené srdce, ale silného ducha. I oni nás učí tomu, že naděje, štěstí a radost nejsou dílem okolností, ale víry v Pána.
Prorok Mormon, kterému obtížné okolnosti také nebyly cizí, této nauce porozuměl a jasně jí učil:
„A opět, milovaní bratří moji, chtěl bych k vám promluviti o naději. …
Vizte, pravím vám, že budete míti naději skrze usmíření Krista … a to pro svou víru v něho, podle příslibu.
Pročež, má-li člověk víru, musí nezbytně míti naději; neboť bez víry nemůže býti žádné naděje.“2
Naděje pramení z víry v Ježíše Krista. On již přemohl svět a slíbil, že nám setře slzy, pokud se k Němu obrátíme, uvěříme a budeme Ho následovat.3
Ti, kteří právě nyní pociťují zoufalství a beznaděj, možná přemýšlejí o tom, jak by mohli získat zpět naději. Pokud mezi ně patříte, mějte na paměti, že naděje je důsledkem víry. Když chceme posilovat naději, musíme posilovat víru.
Víra ve Spasitele vyžaduje víc než pouhé uvěření. Apoštol Jakub učil, že i ďáblové věří a třesou se.4 Ale pravá víra vyžaduje skutky. Rozdíl mezi ďábly a věrnými členy této Církve nespočívá v uvěření, ale ve skutcích. Víra roste dodržováním přikázání. Na dodržování přikázání musíme pracovat. V Průvodci k písmům se dočteme, že „zázraky nevytvářejí víru, ale silná víra se rozvíjí skrze poslušnost evangelia Ježíše Krista. Jinými slovy, víra přichází skrze spravedlivost.“5
Když usilujeme o dodržování přikázání Božích, činíme pokání ze svých hříchů a slibujeme, že budeme ze všech sil následovat Spasitele, začíná v nás sílit jistota, že skrze Usmíření bude vše tak, jak má být. Tyto pocity potvrzuje Duch Svatý, který nás vede k opuštění toho, co naše pionýrské matky a otcové nazývali „světskými starostmi“. I když máme zkoušky, naplňuje nás pocit blahobytu, a my si s nimi toužíme zazpívat, že vskutku „přišel Boží čas“6.
Nerad bych zlehčoval opravdovost klinické deprese. Některým lidem přinesou osvobození od depresí a úzkosti konzultace s kvalifikovanými odborníky. Ale pro většinu z nás se smutek a strach začnou rozplývat a budou nahrazeny štěstím a pokojem, když budeme vkládat důvěru v Autora plánu štěstí a když budeme rozvíjet víru v Knížete pokoje.
Nedávno můj dobrý přítel zemřel na rakovinu. On a jeho rodina jsou lidmi velké víry. Bylo inspirující sledovat, jak je jejich víra přenesla přes toto velmi těžké období. Byli naplněni vnitřním pokojem, který je podporoval a posiloval. S jejich svolením bych vám rád přečetl úryvek z dopisu, který napsala jedna členka rodiny jen několik dnů předtím, než otec zemřel:
„Posledních pár dnů bylo obzvlášť obtížných. … Včera večer, když jsme se shromáždili kolem tatínkovy postele, jsme silně pociťovali ducha Páně, a byl nám skutečným utěšitelem. Pociťujeme pokoj. … Bylo to to nejtěžší, co jsme kdy zažili, ale čerpáme pokoj ze znalosti, že … nám náš Otec v nebi slíbil, že budeme znovu žít spolu jako rodina. Když lékař v nemocnici tatínkovi řekl, že už se nedá nic dělat, tatínek na nás všechny pohlédl s dokonalou vírou a směle se zeptal: ‚Má někdo v této místnosti pochybnosti ohledně plánu spasení?‘ To my nemáme, a jsme vděčni za otce a matku, kteří nás učili tomuto plánu dokonale důvěřovat.“
Mluvím ke všem, kteří trpí a truchlí, ke všem, kteří čelí nebo budou čelit zkouškám a výzvám v tomto životě. Mé poselství je pro všechny, kteří jsou ustaraní, vystrašení nebo ztratili odvahu. Mé poselství je pouhou ozvěnou, připomenutím stálé rady útěchy, kterou milující Otec poskytuje svým dětem od počátku světa.
„Pamatujte, pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, musíte postaviti základ svůj; aby, až ďábel vyšle mocné větry své, ano, šípy své ve vichřici, ano, až vás bude tlouci všechno krupobití jeho a mocná bouře jeho, to nemělo nad vámi žádné moci k tomu, aby vás to stáhlo do propasti bídy a nekonečné bědy pro onu skálu, na níž jste postaveni, která je jistým základem, základem, stavějí-li lidé na něm, nemohou padnouti.“7
Svědčím o Něm, že přemohl svět, že na nás nikdy nezapomene, a ani nás neopustí, neboť nás má vyryté do dlaní rukou svých.8 Svědčím o tom, že ti, kteří dodržují Jeho přikázání, porostou ve víře a v naději. Obdrží sílu k překonání všech životních zkoušek. Naplní je pokoj, který „převyšuje všeliký rozum“.9 Ve jménu Ježíše Krista, amen.