Stálá a nezdolná důvěra
Důvěřovat v Pána znamená důvěřovat v Jeho načasování a vyžaduje to trpělivost a vytrvalost, jež překonají veškeré životní bouře.
Náš syn Dan během své misie v Africe vážně onemocněl a byl převezen do zdravotnického zařízení s omezenými zdroji. Když jsme četli první dopis, který nám po svém onemocnění napsal, očekávali jsme, že bude zklamaný, ale on místo toho napsal: „I když jsem ležel na jednotce intenzivní péče, pociťoval jsem klid. Ještě nikdy v životě jsem nepociťoval tak stálé a nezdolné štěstí.“
Když jsme s manželkou četli tato slova, byli jsme dojati. Stálé a nezdolné štěstí. Nikdy jsme neslyšeli, že by někdo popisoval štěstí takovýmito slovy, ale znělo to pravdivě. Věděli jsme, že štěstí, které popisoval, nebylo pouhé potěšení či povznesená nálada, ale byl to pocit klidu a radosti, který přichází, když se odevzdáme Bohu a vložíme v Něj ve všem svou důvěru.1 I my jsme měli v životě okamžiky, kdy nám Bůh vnesl do duše pokoj a pomohl nám doufat v Krista, i když život byl těžký a nejistý.2
Lehi nás učí, že kdyby Adam a Eva nepadli, „zůstali [by] ve stavu nevinnosti, nemajíce žádné radosti, neboť neznali žádné bídy. …
Ale vizte, vše bylo učiněno moudrostí toho, který zná vše.
Adam padl, aby lidé mohli býti; a lidé jsou, aby mohli míti radost.“3
Soužení a trápení nás paradoxně připravují na to, abychom dokázali prožívat radost, budeme-li důvěřovat v Pána a v Jeho plán, který pro nás má. Tuto pravdu nádherně vyjádřil jistý básník ze 13. století: „Trápení vás připravuje na radost. Mocně vám vymete všechno z domu, aby nová radost mohla nalézt místo, kudy do něj vstoupit. Z větví vašeho srdce setřese zežloutlé listy, aby na jejich místě mohly vyrůst listy nové a zelené. Vyrve prohnilé kořeny, aby nové kořeny, jež jsou skryty pod nimi, měly místo se rozrůst. Ať již vám soužení setřese ze srdce cokoli, své místo v něm zaujmou mnohem lepší věci.“4
President Russell M. Nelson učil: „Radost, kterou [nám] Spasitel nabízí, … je stálá a ujišťuje nás, že naše ‚strasti … potrvají jen malou chvilku‘ [Nauka a smlouvy 121:7] a budou posvěceny k našemu prospěchu.“5 Naše zkoušky a strasti mohou uvolnit místo větší radosti.6
Dobrou zprávou evangelia není příslib života bez trápení a soužení, ale života, který má jasný účel a význam – života, v němž mohou být naše trápení a strasti pohlceny „v radosti z Krista“.7 Spasitel prohlásil: „Na světě ssoužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět.“8 Jeho evangelium je poselstvím naděje. Trápení spojené s nadějí v Ježíše Krista skýtá příslib trvalé radosti.
Příběh o putování Jareditů do zaslíbené země lze použít jako metaforu pro naše putování smrtelností. Pán slíbil bratru Jaredovu a jeho lidu, že půjde před nimi „do země, která je vyvolená nade všechny země světa“.9 Přikázal jim, aby postavili čluny, a oni se poslušně pustili do práce a postavili je podle Pánových pokynů. Nicméně s tím, jak dílo pokračovalo, si bratr Jaredův začal dělat starosti ohledně toho, že Pánův návrh konstrukce člunů nepostihuje všechno. Zvolal:
„Ó Pane, vykonal jsem práci, kterou jsi mi přikázal, a vyrobil jsem čluny podle toho, jak jsi mne řídil.
A viz, ó Pane, není v nich žádného světla.“10
„Ó Pane, ty strpíš, abychom přepluli tuto velikou vodu v temnotě?“11
Vylévali jste někdy Bohu svou duši takovýmto způsobem? Když jste se snažili žít podle Pánových příkazů, a spravedlivá očekávání se nenaplnila, kladli jste si někdy otázku, zda musíte procházet tímto životem v temnotě?12
Bratr Jaredův poté vyjádřil ještě větší obavu ohledně toho, zda vůbec dokáží v člunech přežít. Zvolal: „A také zahyneme, neboť v nich nemůžeme dýchati, leda vzduch, který je v nich.“13 Měli jste někdy životní těžkosti, kvůli nimž jste téměř nemohli dýchat, a říkali jste si, zda vůbec daný den přežijete, neřkuli zda se vůbec vrátíte do svého nebeského domova?
Pán bratru Jaredovu poté, co mu pomohl vyřešit vše, z čeho měl obavy, vysvětlil: „Nemůžete přeplouti tuto velikou hloubku, ledaže vás připravím na vlny mořské a na větry, které dují, a na záplavy, které přijdou.“14
Pán dal jasně najevo, že Jaredité nebudou moci do zaslíbené země dorazit bez Něj. Nemohli čluny řídit, a tak jediná možnost, jak se dostat přes onu velikou hloubku, spočívala v tom, že vloží svou důvěru v Něj. U bratra Jaredova tyto zážitky a to, čemu ho Pán učil, očividně prohloubily jeho víru a posílily důvěru, kterou k Němu choval.
Povšimněte si, jak se jeho modlitby změnily z otázek a obav na vyjádření víry a důvěry:
„Já vím, ó Pane, že máš veškerou moc a můžeš učiniti, cokoli chceš, pro dobro člověka; …
Viz, ó Pane, ty to můžeš učiniti. My víme, že můžeš ukázati velikou moc, která připadá chápání lidí malá.“15
Záznam praví, že se Jaredité „nalodili … na … čluny a vypluli na moře, poručivše se Pánu, svému Bohu“.16 Poručit se znamená svěřit se nebo se odevzdat. Jaredité se nenalodili do člunů proto, že by přesně věděli, jak bude jejich plavba probíhat. Nalodili se proto, že se naučili důvěřovat v moc, dobrotivost a milosrdenství Páně, a byli Mu proto ochotni odevzdat sebe i veškeré své možné pochybnosti a obavy.
Náš vnuk Abe se nedávno bál jet na kolotoči na zvířeti, které se pohybuje nahoru a dolů. Raději chtěl jet na zvířeti, které se nepohybuje. Jeho babička ho nakonec přesvědčila, že se mu nic nestane, a tak na zvíře nasedl, protože jí věřil. Potom s velkým úsměvem řekl: „Necítím se bezpečně, ale jsem v bezpečí.“ Možná že právě tak se cítili i Jaredité. Důvěřovat Bohu se nám zpočátku nemusí jevit jako bezpečné, ale poté se dostaví radost.
Cesta pro Jaredity nebyla snadná. „Mnohokráte [byli] pohřbeni v hlubinách mořských kvůli vlnám jako hory, které se o ně tříštily.“17 Ale záznam také praví, že „vítr nikdy nepřestal váti směrem k zaslíbené zemi“.18 Ačkoli je obtížné tomu rozumět, obzvlášť v obdobích života, kdy vane silný protivítr a moře je rozbouřené, můžeme nacházet útěchu ve vědomí, že Bůh nás ve své nekonečné dobrotivosti neustále pohání směrem k domovu.
Záznam pokračuje: „Byli hnáni vpřed; a žádný mořský netvor je nemohl rozbíti, ani velryba je nemohla zničiti; a neustále měli světlo, ať to bylo nad vodou, či pod vodou.“19 Žijeme ve světě, v němž se o nás lámou obří vlny smrti, fyzických a duševních nemocí a zkoušek a těžkostí všeho druhu. Avšak budeme-li mít víru v Ježíše Krista a rozhodneme-li se v Něj důvěřovat, budeme moci i my mít neustále světlo, ať budeme nad vodou, či pod vodou. I my můžeme získat ujištění, že nás Bůh nikdy nepřestane pohánět směrem k našemu nebeskému domovu.
Zatímco s Jaredity ve člunech zmítaly vlny, oni „pěli chvalozpěvy Pánu; … a [děkovali] Pánu a [chválili] ho po celý den; a když nadešla noc, nepřestávali Pána chváliti“.20 Dokonce i uprostřed svých strastí pociťovali radost a vděčnost. Ačkoli ještě do zaslíbené země nedorazili, radovali se ze zaslíbeného požehnání díky své stálé a nezdolné důvěře v Pána.21
Jaredité byli hnáni po vodě 344 dnů.22 Dokážete si to představit? Důvěřovat v Pána znamená důvěřovat v Jeho načasování a vyžaduje to trpělivost a vytrvalost, jež překonají veškeré životní bouře.23
Nakonec Jaredité „přistáli na břehu zaslíbené země. A když jejich noha stanula na břehu zaslíbené země, sklonili se na tváři země a pokořili se před Pánem a prolévali před Pánem slzy radosti pro množství láskyplných milosrdenství jeho vůči nim.“24
Budeme-li věrně zachovávat své smlouvy, jednoho dne také bezpečně dorazíme domů a skloníme se před Pánem a budeme prolévat slzy radosti pro množství Jeho láskyplných milosrdenství v našem životě, včetně všech trápení, která uvolnila místo pro více radosti.25
Svědčím o tom, že když se v životě svěříme Pánu a budeme stále a nezdolně důvěřovat v Ježíše Krista a Jeho božské záměry, bude nám dodávat jistotu a vnášet nám do duše pokoj a dá, abychom „doufali ve své vysvobození skrze něj“.26
Svědčím o tom, že Ježíš je Kristus. On je zdrojem veškeré radosti.27 Jeho milost je postačující a On je mocný ke spasení.28 On je světlem, životem a nadějí světa.29 Nenechá nás zahynout.30 Ve jménu Ježíše Krista, amen.