Nacházejme radost ve sdílení evangelia
Máme milujícího Otce v nebi, který čeká, až se k Němu obrátíme, aby mohl žehnat v životě nám i lidem kolem nás.
Jedna z mých oblíbených písní z Primárek začíná těmito slovy:
Patřím k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Já znám Boží plán
a vím, kdo jsem,
a s vírou za Ním jdu.
Já věřím, že Ježíš je Spasitel.1
Jak jednoduché a nádherné prohlášení o pravdách, kterým věříme!
Jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů víme, kdo jsme. Víme, že „Bůh je Otcem našich duchů. My jsme … Jeho děti a On nás má rád. Než jsme [přišli] na tuto zemi, žili jsme [s Ním v nebi].“
Známe Boží plán. Když jej představil, byli jsme tam s Ním. „Jediným … záměrem [našeho Otce v nebi] – Jeho dílem a Jeho slávou – je umožnit každému z nás, aby se těšil všem Jeho požehnáním. K naplnění svého záměru poskytl dokonalý plán. My jsme tomuto plánu [štěstí, vykoupení a spásy] porozuměli a přijali jsme ho dříve“, než jsme přišli na zemi.
„Středem Božího plánu je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus svým Usmířením naplnil záměr svého Otce a umožnil, aby každý z nás mohl dosáhnout nesmrtelnosti a věčného života. Satan neboli ďábel je nepřítelem Božího plánu“ a byl jím již od počátku.
„Svoboda jednání neboli schopnost vybrat si … je jedním z největších darů, které Bůh svým dětem dal. … Musíme se rozhodnout, zda budeme následovat Ježíše Krista, nebo Satana.“2
Toto jsou prosté pravdy, o které se můžeme dělit s druhými.
Dovolte mi vyprávět vám, jak se o tyto prosté pravdy podělila má matka, když byla jednoduše otevřená konverzaci a rozpoznala příležitost.
Před mnoha lety se maminka s mým bratrem vydali na návštěvu Argentiny. Maminka docela nerada létala letadlem, a tak požádala jednoho z mých synů, aby jí dal požehnání útěchy a ochrany. Můj syn pocítil nabádání požehnat babičce i zvláštním vedením Ducha Svatého, aby posílila srdce mnohých, kteří touží dozvědět se o evangeliu, a aby se dotkla jejich srdce.
Na letišti v Salt Lake se maminka s bratrem setkali se sedmiletou dívkou, která se s rodinou vracela domů z lyžařského výletu. Rodiče dívenky si povšimli, jak dlouho si povídá s mou maminkou a mým bratrem, a rozhodli se, že se k nim připojí. Představili sebe a svou dceru jako Eduarda, Mariu Susanu a Giadu Polovi. Mezi maminkou a bratrem a touto milou rodinou vznikla přirozená srdečná spřízněnost.
Obě rodiny byly nadšené, že do Buenos Aires v Argentině poletí stejným letadlem. Zatímco si dál povídali, matka si povšimla, že Polovi do té doby nikdy neslyšeli o znovuzřízené Církvi Ježíše Krista.
Jedna z prvních Susaniných otázek zněla: „Můžete mi říci něco o tom krásném muzeu s tou zlatou sochou na špici?“
Maminka vysvětlila, že ona krásná budova není muzeum, ale chrám Páně, kde uzavíráme smlouvy s Bohem, abychom se k Němu mohli jednou vrátit a žít s Ním. Susana se mamince přiznala, že se před cestou do Salt Lake modlila, aby ji něco posílilo na duchu.
Maminka během letu vydala prosté, avšak silné svědectví o evangeliu a vyzvala Susanu, aby ve svém městě vyhledala misionáře. Susana se maminky zeptala: „Jak je najdu?“
Maminka odpověděla: „Nemůžete je přehlédnout, jsou to buď dva mladí muži v bílých košilích a kravatách, nebo dvě hezky oblečené mladé ženy, a vždy nosí cedulku se svým jménem a také s názvem ‚Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů‘.“
Rodiny si vyměnily telefonní čísla a na letišti v Buenos Aires se rozloučily. Susana, ze které se od té doby stala má dobrá přítelkyně, mi mnohokrát řekla, že byla tehdy na letišti smutná, že se s mou maminkou musí rozloučit. Řekla: „Tvá maminka zářila. Nedokážu to vysvětlit, ale měla kolem sebe jas, o který jsem nechtěla přijít.“
Když se Susana vrátila do rodného města, jela se s dcerou Giadou podělit o tento zážitek se svou matkou, která žila nedaleko od nich. Cestou tam Susana najednou uviděla jít po ulici dva mladé muže, oblečené přesně tak, jak maminka popisovala. Zastavila auto uprostřed silnice, vystoupila a těchto dvou mladíků se zeptala: „Nejste náhodou z Církve Ježíše Krista?“
„Ano,“ řekli.
„Jste misionáři?“ zeptala se.
Oba odvětili: „Ano, to jsme!“
Pak řekla: „Nasedněte si, pojedete se mnou domů a budete mě učit.“
O dva měsíce později byla Maria Susana pokřtěna. Její dcera Giada se také nechala pokřtít, když jí bylo devět let. S Eduardem dál pracujeme a máme ho rádi, ať se stane cokoli.
Susana se od té doby stala jednou z nejúžasnějších misionářek, které jsem kdy potkala. Podobně jako synové Mosiášovi i ona přivádí ke Kristu mnoho duší.
Při jednom rozhovoru jsem se jí zeptala: „V čem spočívá tvé tajemství? Jak se s druhými dělíš o evangelium?“
Řekla mi: „Je to velmi prosté. Než každý den odejdu z domu, modlím se k Nebeskému Otci a prosím Ho, aby mě vedl k někomu, kdo v životě potřebuje evangelium. Někdy s sebou vezmu Knihu Mormonovu, abych se o ni mohla podělit, nebo kartičky na rozdávání od misionářů – a když začnu s někým mluvit, prostě se ho zeptám, zda už slyšel o Církvi.“
Také dodala: „Jindy se jen usměji, když čekám na vlak. Jednou se na mě podíval jeden muž a řekl: ‚Proč se usmíváte?‘ Jeho otázka mě zaskočila.
Odpověděla jsem: ‚Usmívám se, protože jsem šťastná!‘
On pak řekl: ‚A díky čemu jste tak šťastná?‘
Odpověděla jsem: ‚Jsem členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a díky tomu jsem šťastná. Už jste o ní někdy slyšel?‘“
Když řekl, že ne, dala mu kartičku na rozdávání a pozvala ho na nadcházející nedělní bohoslužbu. Příští neděli se s ním uvítala ve dveřích.
President Dallin H. Oaks učil:
„Existují tři věci, které mohou ve snaze pomáhat dělit se o evangelium dělat všichni členové. …
Zaprvé – můžeme se modlit o touhu pomáhat v této životně důležité součásti práce na spasení. …
Zadruhé – můžeme … dodržovat přikázání. … Věrní členové budou mít vždy u sebe Spasitelova Ducha, aby je vedl v jejich snaze účastnit se tohoto velkého úsilí dělit se o znovuzřízené evangelium Ježíše Krista.
Zatřetí – můžeme se modlit o inspiraci ohledně toho, co můžeme my … dělat, abychom se dělili o evangelium s druhými …, [a modleme] se s tím, že se [zavážeme] jednat podle inspirace, kterou [obdržíme].“3
Bratři, sestry, děti a mládeži, můžeme být takovými, jako je má přítelkyně Susana, a dělit se o evangelium s druhými? Můžeme pozvat některého přítele, který není naší víry, aby s námi přišel v neděli na shromáždění? Nebo se možná můžeme podělit o výtisk Knihy Mormonovy s příbuzným nebo kamarádem? Můžeme pomáhat druhým vyhledávat jejich předky v programu FamilySearch nebo se s nimi podělit o to, čemu jsme se naučili během týdne při studiu příručky Pojď, následuj mne? Můžeme být více jako náš Spasitel Ježíš Kristus a sdílet s druhými to, co nám do života přináší radost? Odpověď na všechny tyto otázky zní ano! Můžeme!
V písmech čteme, že „členové Církve Ježíše Krista jsou vysláni, ‚aby pracovali na Jeho vinici pro spasení duší lidských‘. (Nauka a smlouvy 138:56.) Tato práce na spasení zahrnuje misionářskou práci členů, udržení obrácených, aktivizaci méně aktivních členů, chrámovou práci a práci na rodinné historii a výuku evangelia.“4
Drazí přátelé, Pán potřebuje, abychom shromáždili Izrael. V Nauce a smlouvách řekl: „Ani nevěnujte předem myšlenku tomu, co budete říkati; ale neustále si v mysli ukládejte jako poklad slova života a v pravou hodinu vám bude dána ta část, jež bude odměřena každému člověku.“5
Kromě toho nám Pán slibuje:
„A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!
A nyní, jestliže budete míti velikou radost s jednou duší, kterou jste přivedli ke mně do království mého Otce, jak velikou budete míti radost, jestliže přivedete mnoho duší ke mně!“6
Píseň z Primárek, kterou jsem uvedla na začátku, končí tímto hlubokým prohlášením:
Já věřím, že Ježíš je Spasitel,
a chválu Mu vzdám.
Chci správně vždy žít;
a za světlem jít.
Já o Něm svědčím vám!7
Vydávám svědectví, že tato slova jsou pravdivá a že máme milujícího Otce v nebi, který čeká, až se k Němu obrátíme, aby mohl žehnat v životě nám i lidem kolem nás. Kéž máme touhu přivádět své bratry a sestry ke Kristu, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.