„Chtěl bych, abyste pamatovali“, Liahona, září 2023.
„Chtěl bych, abyste pamatovali“
Mosiáš 5:12
Každému z nás je v životě dáno něco, co mu osobně připomíná Krista. Přemýšlejte o tom a pamatujte na Něj.
Detail z obrazu Christ and the Rich Young Ruler [Kristus a bohatý mladý kníže], Heinrich Hofmann
Součástí naší smrtelné existence je i to, že jsme všichni podřízeni nejen závoji zapomnění, ale i stavu zapomnění. Závoj zapomnění způsobuje, že zapomeneme události a pravdy, které jsme poznali v předsmrtelném stavu. Stav zapomnění nás vede k tomu, že zapomínáme pravdy, které jsme poznali nebo znovu poznali v tomto životě, a odchylujeme se od nich. Pokud nepřekonáme svůj padlý stav zapomnění, budeme přirozeně „pohotoví k tomu, [abychom] činili nepravost, ale pomalí v tom, [abychom] se rozpomněli na Pána, svého Boha“ (1. Nefi 17:45).
Co nám Krista připomíná
Bůh nám s každým přikázáním, které nám dává, slibuje, že „pro [nás připraví] cestu, [abychom mohli] uskutečniti věc, kterou [nám] přikazuje“ (1. Nefi 3:7). Pán pro nás tato osobní připomenutí připravil, abychom mohli dodržovat Jeho přikázání, že máme pamatovat.
Ano, všechny věci jsou stvořeny a učiněny, aby vydávaly svědectví o Kristu a připomínaly nám Jej (viz Mojžíš 6:63; viz také Alma 30:44). Je například záměrem, abychom se na Něj rozpomínali, „když v křovinách a v lesích, hájích [slyšíme] ptactvo tak sladce si prozpěvovat“.1 Dokonce i kamení může vydávat svědectví o Ježíšovi a připomínat nám Jej (viz Lukáš 19:40). Ve skutečnosti celá země vydává mocné svědectví, svými zvuky i vizuálně, o svém Stvořiteli a úžasnými způsoby nám Jej připomíná.
Tato zdánlivě náhodná připomenutí obsažená ve všem, co bylo stvořeno, jsou znásobeny formálnějšími připomenutími, které nalézáme v posvátných obřadech. Abinadi učil, že dávný Izrael obdržel přísné obřady, které měl vykonávat, „aby si připomínali Boha a svoje povinnosti k němu“ (Mosiáš 13:30). Novodobí proroci učí stejné nauce. President Spencer W. Kimball (1895–1985) prohlásil: „Předpokládám, že by nikdo nikdy neodpadl, nikdo by nikdy nespáchal zločin, kdyby lidé pamatovali, opravdu pamatovali, na to, jaké smlouvy uzavřeli ve vodě nebo u stolu se svátostí a v chrámu.“2
Kristovo Usmíření je všeobecné i osobní. Stejně je tomu tak i s tím, co nám dal, abychom na Něj pamatovali. Proto nám Kristus kromě jednotných obřadů, dostupných všem, navíc poskytuje různorodé způsoby, které nám Jej připomínají osobně. Například při pohledu na obyčejné bláto si mnoho lidí na Ježíše nevzpomene ani je to nedojme ani nenaplní vděčností za Něj. Avšak muž, jemuž se navrátil zrak, když mu Ježíš pomazal blátem oči, si na Ježíše s láskou vzpomněl pokaždé, když se na bláto podíval (viz Jan 9:6–7). Také není pravděpodobné, že by se Náman někdy dokázal podívat na řeku, obzvláště na Jordán, aniž by přitom pomyslel na Pána, který ho tam uzdravil (viz 2. Královská 5:1–15). Každému z nás je v životě dáno něco, co mu Krista osobně připomíná. Přemýšlejte o tom a pamatujte na Něj.
Vydávejte svědectví o Kristu
Záznamy a příběhy představují další zdroje, které Pán nechal připravit, aby nám pomáhaly dodržovat Jeho přikázání, abychom pamatovali. Písma – záznamy o tom, jak Bůh jednal se svými dětmi – často mluví o vydávání svědectví o Něm (viz 2. Korintským 8:3; 1. Janova 5:7; 1. Nefi 10:10; 12:7; Nauka a smlouvy 109:31; 112:4).
Posvátné záznamy, včetně osobních deníků, nám pomáhají vydávat svědectví. Hluboké okamžiky s Duchem jsou darem, o kterém si v tu chvíli myslíme, že na něj nikdy nezapomeneme. Náš stav zapomnění ale způsobuje, že intenzita i těch nejhlubších zážitků a zkušeností časem vyprchá. Zápis v deníku, fotografie nebo záznam nám mohou pomoci si na hluboké okamžiky nejen vzpomenout, ale také přivolat zpět pocity a Ducha, kterého jsme pociťovali. Není tedy překvapivé, že jedním z prvních přikázaní poté, co byla Církev zorganizována v této dispenzaci, bylo, aby byl „mezi [nimi]… veden záznam“ (Nauka a smlouvy 21:1). Správně vedené záznamy rozšiřují naši paměť a mohou nás přesvědčit o našich omylech a přivést nás k Bohu (viz Alma 37:8).
V konečném důsledku jsme samozřejmě schopni svědčit o pravdě, protože jsme obdrželi svědectví o pravdě od Ducha Svatého, který představuje „svědectví nebe“ (Mojžíš 6:61). V této roli Duch Svatý zaznamenává pravdu na desky našeho srdce (viz 2. Korintským 3:3). Pomáhá nám pamatovat na Krista a na vše, čemu nás naučil (viz Jan 14:26).
Propojení mezi Ježíšem, záznamy, Duchem Svatým a pamatováním je zřejmé v Moronim 10:3–5. Je nám zaslíbeno, že pokud budeme číst Knihu Mormonovu, posvátný záznam, v duchu pamatování a budeme se tázat Boha ve jménu Krista s upřímným srdcem, s opravdovým záměrem a s vírou v Krista, Duch Svatý nám projeví pravdivost tohoto záznamu. A pokud je tento konkrétní záznam pravdivý, potom Ježíš je Kristus.
Alma Arise [Almo, povstaň], Walter Rane
Pamatujte, abyste byli vykoupeni
To, že pamatujeme na Ježíše, nás vede k vykoupení a ke spasení. Zamyslete se nad úlohou, kterou hrálo ve vykoupení mladého Almy to, že pamatoval. Když se Almovi zjevil anděl, předal Almovi přikázání, aby se již nesnažil „ničiti církev“. Anděl ale ještě předtím, než mu toto nařízení dal, prohlásil: „Pamatuj na zajetí otců svých… a pamatuj na to, jak veliké věci pro ně [Kristus] vykonal; neboť byli v porobě a on je vysvobodil.“ (Mosiáš 27:16; zvýraznění přidáno.)
Andělovo pověření, aby pamatoval, nebylo jednoduše moudrým příkazem s širokým uplatněním. Pro Almu to bylo konkrétní vodítko, láskyplná nápověda, jak může přežít prožitek blízké smrti, který ho zakrátko čekal.
Zhruba o dvacet let později vyprávěl Alma, s dramatickými detaily, svému synu Helamanovi to, čím prošel, když ležel paralyzován a neschopen slova po tři dny, kdy činil „pokání téměř až k smrti“ (Mosiáš 27:28). Poté, co anděl odešel, Alma skutečně pamatoval, ale jediné, na co si dokázal vzpomenout, byly jeho hříchy.
„Byl jsem trýzněn věčnými mukami,“ vzpomínal Alma. „Ano, vzpomněl jsem si na všechny hříchy své a na nepravosti, pro které jsem byl trýzněn bolestmi pekla.“ (Alma 36:12–13.) Představa, že bude stát před Bohem, Almu naplnila tak „nevýslovnou hrůzou“, že před tím toužil utéct nejen smrtí, ale tím, že zanikne „jak duší, tak tělem“ (Alma 36:14–15).
Zde bychom se měli zastavit a porozumět jedné věci: Alma neprožíval nějaký hrozný třídenní trest, který mu byl předurčen jako patřiční důsledek jeho hříchů. Ne, po dobu prvních tří dnů se schylovalo k tomu, že bude „obvinut věčnými řetězy smrti“ (Alma 36:18; zvýraznění přidáno).
Zajisté by v tomto hrozném stavu zůstal déle než tři dny – po neurčitou dobu – kdyby se milosrdně nestalo to, že si nějak, odněkud, vzpomněl, že jeho otec prorokoval „ohledně příchodu jistého Ježíše Krista, Syna Božího, který usmíří hříchy světa“. Poté řekl:
„Nyní, když se mysl moje zmocnila této myšlenky, zvolal jsem v srdci: Ó Ježíši, ty Synu Boží, buď milosrdný ke mně, kterýž jsem v žluči hořkosti a obvinut věčnými řetězy smrti.
A nyní viz, když jsem si toto pomyslel, nemohl jsem si již více vzpomenouti na bolesti své; ano, vzpomínka na hříchy mé mne již nedrásala.“ (Alma 36:17–19.)
Alma následoval andělův příkaz, aby pamatoval. Pamatoval na Ježíše. A stejně jako Ježíš vysvobodil Almovy otce z jejich zajetí, vysvobodil i Almu z toho jeho.
Jak láskyplné milosrdenství a mocné vysvobození! Jak úžasná změna srdce a mysli! Alma, který jen okamžik předtím přemýšlel o tom, že uteče Boží přítomnosti tím, že zanikne, si nyní představoval Boha a Jeho svaté anděly a toužil tam být (viz Alma 36:22).
Tato zázračná proměna byla spuštěna pouze tím, že pamatoval. Almova zkušenost podtrhuje doslovný význam závěrečných slov posledního kázání krále Beniamina: „A nyní, ó člověče, pomni a nezahyň.“ (Mosiáš 4:30.)
On pamatuje na nás
Když usilujeme o to, abychom vždy pamatovali na Ježíše, je důležité mít na paměti to, že On vždy pamatuje na nás. Vyryl nás na dlaně svých rukou (viz Izaiáš 49:16). Přemýšlejte o tom: dobrotivý Ježíš na nás nezapomene – nemůže – a přesto tak snadno a ochotně zapomíná na naše hříchy, které Mu tak ublížili.
Na to stojí za to pamatovat.