Odvážné učednictví v posledních dnech
Když v těchto posledních dnech vyzdvihujeme Pánovo světlo, buďme sebevědomí, a ne nesmělí, odvážní, a ne bojácní, věrní, a ne ustrašení.
Morální svoboda jednání je vzácný dar, který dal Bůh každému svému dítěti.1 Jsme „svobodni, [abychom] si zvolili svobodu a věčný život skrze velikého Prostředníka všech lidí, nebo [abychom] si zvolili zajetí a smrt podle zajetí a moci ďáblovy“.2 Bůh nás nebude nutit činit dobro a ďábel nás nemůže nutit činit zlo.3 Ač si někteří mohou myslet, že smrtelnost je bojem mezi Bohem a protivníkem, stačí jedno slovo od Spasitele „a Satan bude umlčen a vykázán. … Zkoušena je [naše] síla, ne ta Boží.“4
Nakonec tedy sklidíme to, co zasela naše celoživotní rozhodnutí.5 Co tedy říká celkový součet našich myšlenek, přání, slov a činů o naší lásce ke Spasiteli, k Jeho vyvoleným služebníkům a k Jeho znovuzřízené Církvi? Znamená pro nás smlouva křtu, smlouva kněžství a chrámové smlouvy více než chvála světa či počet „lajků“ na sociálních sítích? Je naše láska k Pánovi a k Jeho přikázáním silnější než naše láska k čemukoli nebo komukoli jinému v tomto životě?
Protivník a jeho následovníci se vždy snažili a snaží zničit dílo Krista a Jeho proroků. Mnozí v dnešním světě si Spasitelova přikázání vysvětlují jako něco bezvýznamného, pokud je rovnou neignorují. Poslové Boží, kteří učí „nepohodlným“ pravdám, jsou často zavrhováni. I sám Spasitel byl nazván žroutem a pijanem vína6 a obviněn z veřejného pohoršování a z podněcování k rozbrojům. Slabí a záludní lidé se „radili…, jak by polapili jej v řeči“,7 a všude se mluvilo proti Jeho „sektě“ prvních křesťanů.8
Spasitel a Jeho první následovníci se potýkali s vážným odporem zevnitř i zvenčí, a my prožíváme totéž. Dnes je téměř nemožné žít statečně podle své víry, aniž by na nás občas světští lidé s opovržením neukázali prstem – skutečně nebo virtuálně. Následování Spasitele s důvěrou přináší uspokojení, ale občas se na nás může snést kritika těch, kteří obhajují postoj „jezte, pijte a veselte se“,9 v němž jsou víra v Krista, poslušnost a pokání nahrazeny iluzí, že Bůh trochu hříchu ospravedlní, protože nás má tolik rád.
Neřekl snad o naší době Spasitel, ať již svým „vlastním hlasem nebo hlasem služebníků [svých]“,10 že „přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale… podlé svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele“, a že mnozí „odvrátíť uši od pravdy, a k básněm obrátí“?11 Nenaříkal snad: „Nadarmoť mne ctí, učíce učení přikázaní lidských“?12 Nevaroval snad: „Z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě“?13 Nepředvídal snad, že lidé budou říkat „zlému dobré, a dobrému zlé“14 a že „nepřátelé člověka [budou] domácí jeho“?15
A co my? Máme být ustrašení nebo se bát? Máme skrývat to, že žijeme podle svého náboženství? Jistěže ne! S vírou v Krista se nemusíme bát potupy od lidí, ani se obávat spílání jejich.16 Je-li u kormidla Spasitel a máme-li žijící proroky, kteří nás vedou a řídí, „kdo proti nám“?17 Když v těchto posledních dnech vyzdvihujeme Pánovo světlo, buďme sebevědomí, a ne nesmělí, odvážní, a ne bojácní, věrní, a ne ustrašení.18
Spasitel jasně řekl: „Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým… Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým.“19
Proto i když by někteří měli raději Boha, který přichází bez přikázání, směle dosvědčujme slovy staršího D. Todda Christoffersona, že „Bůh, který nic nepožaduje, je jako Bůh, který ani neexistuje“.20
I když by si někteří chtěli vybírat, která přikázání budou dodržovat, přijímejme s radostí Spasitelovu výzvu, abychom „žili každým slovem, jež vychází z úst Božích“.21
I když mnozí věří, že Pán a Jeho Církev přimhouří oko nad tím, když budeme činit „cokoli, čeho si srdce [naše] přeje“,22 odvážně prohlašujme, že činit zlo společně s davem je špatné,23 protože „zástupy nemohou učinit správným to, co Bůh prohlásil za špatné“.24
„Ó, pamatuj, pamatuj, … jak přísná [a přesto osvobozující] jsou přikázání Boží.“25 Učíme-li jim jasně, může to být občas vnímáno jako projev netolerance. Zdvořile tedy dávejme najevo, že chovat lásku k dítěti Božímu, které má názory odlišné od našich, je nejen možné, ale i nezbytné.
Můžeme druhé přijímat a respektovat, aniž bychom schvalovali jejich názory či jednání, jež se neshoduje s Pánovou vůlí. Není nutné obětovat pravdu na oltáři příjemného vystupování či společenské korektnosti.
Sion a Babylon jsou neslučitelné. „Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti.“26 Pamatujme na Spasitelovu pronikavou otázku: „Co pak mi říkáte: Pane, Pane, a nečiníte, což pravím?“27
Projevujme lásku k Pánovi prostřednictvím bezvýhradné a dobrovolné poslušnosti.
Máte-li pocit, že si musíte zvolit buď své učednictví, nebo svět, pamatujte prosím na to, že váš milující Spasitel „nabízí pozvání…, neboť rámě milosrdenství je k [vám] vztaženo a on praví: Čiňte pokání a já vás přijmu“.28
President Russell M. Nelson učil, že „Ježíš Kristus vykoná mezi dneškem a dnem, kdy znovu přijde, některé ze svých nejmocnějších skutků“.29 Také ale učil, že „ti, kteří si volí Pánovu cestu, pravděpodobně budou snášet pronásledování“.30 Naším údělem občas může být, že jsme „hodni učiněni trpěti protivenství pro [Jeho] jméno“,31 kvůli tomu, že „[umožňujeme] Jeho hlasu, aby měl přednost před [vším ostatním]“.32
Spasitel řekl, že požehnaný je ten, kdo se nad Ním nepohorší.33 Jinde se dozvídáme, že náleží „pokoj mnohý těm, kteříž milují zákon“ Jeho a nic je nepohorší.34 Nic! Položme si tedy otázky: „Daří se mi chvíli vytrvávat, ale když přichází soužení nebo protivenství pro slovo, hned se pohoršuji?35 Jsem pevně vystavěn na skále Ježíše Krista a Jeho služebníků?“
Morální relativisté hlásají, že pravda je jen sociální konstrukt a že neexistují žádné absolutně platné morální zásady. V podstatě tím říkají, že hřích neexistuje,36 že „ať člověk učiní cokoli, není to zločinem“,37 což je filosofie, k jejímuž autorství se hrdě hlásí protivník! Mějme se tedy na pozoru před vlky v rouše beránčím, kteří stále verbují a často využívají „své intelektuální výhrady, aby zakryli vlastní poklesky v chování“.38
Chceme-li opravdu být odvážnými učedníky Krista, najdeme si způsob. V opačném případě protivník nabízí lákavé alternativy. Avšak jako věrní učedníci se „nemusíme… omlouvat za to, v co věříme, ani slevovat z toho, o čem víme, že je pravdivé“.39
Na závěr pár slov o oněch patnácti Božích služebnících, kteří sedí za mnou. Zatímco světští lidé „říkají vidoucím: Nemívejte vidění, a prorokům: Neprorokujte“,40 věrní jsou „korunováni požehnáními shůry, ano, a přikázáními, kterých není málo, a zjeveními v čase jejich“.41
Není divu, že se tito muži často stávají hromosvodem pro ty, kteří nejsou spokojeni se slovem Božím tak, jak ho hlásají proroci. Ti, kteří zavrhují proroky, si neuvědomují, že „žádného proroctví písma výklad [nemá záležeti] na rozumu lidském“ ani vycházet z vůle člověka, ale že „Duchem svatým puzeni [jsouce, mluví] svatí Boží lidé“.42
Podobně jako Pavel se ani tito muži Boží „[nestydí]… za svědectví Pána našeho“ a jsou Jeho vězni43 v tom smyslu, že nauka, které učí, není jejich, ale Toho, který je povolal. Podobně jako Petr „[nemohou] nemluviti toho, co… viděli a slyšeli“.44 Svědčím o tom, že členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti jsou dobří a čestní muži, kteří milují Boha a Jeho děti a které miluje Bůh. Jejich slova máme přijímat jako z Pánových vlastních úst, „ve vší trpělivosti a víře. Neboť konáním těchto věcí [nás] brány pekelné nepřemohou; … a Pán Bůh rozptýlí před [námi] moci temnoty a způsobí, aby se nebesa zachvěla pro [naše] dobro.“45
„Žádná bezbožná ruka nemůže zastavit pokrok tohoto díla“;46 toto dílo bude postupovat vítězně dál s vámi a se mnou, nebo bez nás, a tak „vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili“.47 Nenechte se podvést ani zastrašit hlasitými nepřátelskými zvuky vycházejícími z oné veliké a prostorné stavby. Jejich beznadějné decibely se nemohou vyrovnat onomu klidnému vlivu tichého a jemného hlasu na zlomené srdce a zkroušeného ducha.
Svědčím o tom, že Kristus žije, že je naším Spasitelem a Vykupitelem a že vede svou Církev prostřednictvím Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů, a tím dbá o to, abychom nebyli zmítáni a unášeni „každým větrem učení“.48
„Opravdoví učedníci Ježíše Krista,“ učil president Nelson, „jsou ochotni vystoupit z řady, vyslovit svůj názor a být jiní než lidé světa. Jsou neohrožení, oddaní a odvážní.“49
Bratři a sestry, je dobré být dobří! V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.