Žebřík víry
Nevíra blokuje naši schopnost vidět zázraky, zatímco mysl naplněná vírou ve Spasitele odemyká moci nebeské.
Jak životní výzvy ovlivní naši víru v Ježíše Krista? A jaký účinek bude mít naše víra na radost a pokoj, jež v tomto životě zakoušíme?
Psal se rok 1977. Zazvonil telefon a z té zprávy jsme byli zdrceni. Carolyn a Doug Tebbsovi se právě stěhovali do svého nového domova poté, co dokončili vysokou školu. Kvorum starších přijelo naložit dodávku. Doug, aby se ujistil, že cesta je volná, se naposledy podíval, než začal couvat. Co však nemohl vidět, byla jeho dcerka, Jennie, která ve špatnou chvíli vběhla dodávce do cesty. V jediném okamžiku byla jejich milovaná Jennie pryč.
Co bude dál? Vytvoří bolest, kterou tak hluboce pociťovali, a nepředstavitelný pocit prázdnoty nepřekonatelnou propast mezi Carolyn a Dougem, nebo je tato událost nějak semkne a upevní jejich víru v plán Nebeského Otce?
Cesta skrze jejich strasti byla dlouhá a bolestivá, avšak odkudsi přišla duchovní síla, která jim pomáhala, aby neztráceli naději a „[drželi] se cesty své“.1 Tomuto úžasnému páru se nějak podařilo stát se ještě více takovými, jako je Kristus. Oddanějšími. Soucitnějšími. Věřili, že Bůh ve svém čase posvětí jejich strasti k jejich prospěchu.2
Ačkoli bolest a pocity prázdnoty zcela nepominuly a ani zcela pominout nemohly, Carolyn a Douga utěšovalo ujištění, že vytrvají-li pevně na cestě smlouvy, jejich milovaná Jennie s nimi bude na věky.3
Jejich příklad posiluje moji víru v Pánův plán. Nevidíme všechno. On ano. Pán řekl Josephu Smithovi v žaláři v Liberty: „Všechny tyto věci ti dají zkušenosti a budou pro dobro tvé. Syn Muže sestoupil pod toto všechno. Jsi větší než on?“4
Když přijímáme Pánovu vůli, Pán nás učí, jak s Ním máme kráčet.5 Když jsem jako mladý misionář sloužil na Tahiti, byl jsem požádán, abych požehnal nemocnému děťátku. Položili jsme mu ruce na hlavu a požehnali mu, aby se uzdravil. Jeho zdravotní stav se začal zlepšovat, ale pak znovu onemocněl. Požehnali jsme mu podruhé, ale výsledek byl stejný. Přišla třetí žádost. Prosili jsme Pána, aby se stala Jeho vůle. Krátce poté se tento maličký duch vrátil do svého nebeského domova.
Pociťovali jsme však pokoj. Přáli jsme si, aby děťátko zůstalo naživu, ale Pán měl jiné plány. Přijímat Jeho vůli namísto té naší je klíčem k nacházení radosti bez ohledu na situaci.
Ona prostá víra, kterou v Ježíše Krista máme, když se o Něm začínáme učit, může v našem srdci zůstat i ve chvílích, kdy čelíme životním výzvám. Naše víra v Něj nás může provázet složitostmi života – a také to tak činí. Ve skutečnosti zjistíme, že na druhé straně životních spletitostí6 se nachází jednoduchost, pokud jen zůstaneme stálí „v Kristu, majíce dokonalý jas naděje“.7
Součástí účelu života je umožnit, aby se tyto potenciální kameny úrazu staly kameny nášlapnými, zatímco stoupáme po jakémsi „žebříku víry“ – žebříku proto, že to naznačuje, že víra není statická. Může růst i ochabovat – v závislosti na rozhodnutích, která činíme.
V rámci naší snahy prohlubovat víru ve Spasitele možná plně nechápeme lásku, kterou k nám Bůh chová, a Jeho zákonů můžeme být poslušni spíše z pocitu povinnosti. Naší primární motivací se dokonce místo lásky může stát pocit viny. A skutečné spojení s Ním jsme možná ještě ani nezažili.
Zatímco usilujeme o prohloubení své víry, můžeme být zmateni tím, čemu učil Jakub. Ten nám připomněl, že „víra bez skutků jest mrtvá“.8 Domníváme-li se, že vše závisí na nás, můžeme klopýtat. Přílišné spoléhání se na sebe sama může narušit naši schopnost získávat přístup k mocem nebeským.
Když však směřujeme k opravdové víře v Ježíše Krista, naše smýšlení se začíná měnit. Zjišťujeme, že poslušnost a víra ve Spasitele nám umožňují mít vždy Jeho Ducha, aby byl s námi.9 Poslušnost nás přestává popuzovat a naopak se stává tím, o co usilujeme.10 Uvědomujeme si, že jsme-li poslušni Božích příkazů, Bůh nám může důvěřovat. S Jeho důvěrou přichází i více světla. Toto světlo nás vede při našem putování a umožňuje nám vidět jasněji cestu, kterou máme jít.
To ale není vše. Jak roste naše víra ve Spasitele, pozorujeme jemný posun, který zahrnuje božské porozumění našemu vztahu s Bohem – rozhodný odklon od postoje „Co si přeji já?“ k postoji „Co si přeje Bůh?“ Přejeme si jednat tak, jak jednal Spasitel: „Ne jakž já chci, ale jakž ty.“11 Chceme pracovat na Božím díle a být nástrojem v Božích rukou.12
Náš pokrok je věčný. President Russell M. Nelson učil, že Nebeský Otec si přeje, abychom toho věděli mnohem více.13 Zatímco kráčíme dál, rozumíme lépe tomu, čemu Pán učil Josepha Smitha: „Neboť budete-li zachovávati přikázání má, obdržíte z plnosti jeho a budete oslaveni ve mně…; pravím vám, obdržíte milost za milost.“14
To, jak vysoko na žebříku víry vystoupáme, záleží jen na nás. Starší Neil L. Andersen učil, že „víra není otázkou náhody, ale rozhodnutí“.15 Můžeme se rozhodnout, že budeme činit rozhodnutí, jež budou prohlubovat naši víru ve Spasitele.
Považte, jaký vliv měla rozhodnutí, když Laman a Lemuel na žebříku víry sestupovali, zatímco Nefi stoupal nahoru. Existuje snad jasnější ilustrace, než jakou je rozdíl mezi odpovědí Nefiho: „Půjdu a učiním“16 v porovnání s Lamanem a Lemuelem, kteří, i když právě viděli anděla, odpověděli: „Jak je možné, že Pán vydá Labana?“17
Nevíra blokuje naši schopnost vidět zázraky, zatímco mysl naplněná vírou ve Spasitele odemyká moci nebeské.
I když je naše víra slabá, Spasitelova ruka k nám bude vždy vztažena.18 Před lety jsem obdržel pověření reorganizovat jeden kůl v Nigérii. Na poslední chvíli došlo ke změně termínu. V kůlu byl muž, který se rozhodl v původním termínu konference odjet pryč z města. Nechtěl riskovat, že bude povolán sloužit jako president kůlu.
Zatímco byl pryč, měl vážnou nehodu, při které se mu ale nic nestalo. To zapříčinilo, že přemýšlel o tom, proč byl jeho život ušetřen. Znovu zvážil rozhodnutí, jež učinil. Činil pokání a s pokorou se zúčastnil konference v novém termínu. A ano, byl povolán novým presidentem kůlu.
Starší Neal A. Maxwell učil: „Jedině tím, že uvedeme svou vůli do souladu s vůlí Boží, můžeme nalézt plnost radosti. Cokoli méně přináší menší část.“19
Poté, co učiníme „všechny věci, jež leží v naší moci,“ nastává chvíle, kdy můžeme „v klidu státi…, abychom viděli spasení Boží“.20 Tohoto jsem byl svědkem, zatímco jsem v rámci pastýřské služby sloužil rodině McCormickových. Mary Kay, vdaná již 21 let, sloužila věrně ve svých povoláních. Ken nebyl členem Církve a ani neměl zájem se jím stát, ale jelikož svou manželku miloval, rozhodl se s ní chodit na shromáždění.
Jednou v neděli jsem pocítil vnuknutí, abych Kenovi vydal svědectví. Zeptal jsem se ho, zda to mohu udělat. Jeho odpověď byla prostá a jasná: „Ne, díky.“
Byl jsem zmatený. Pocítil jsem vnuknutí a snažil jsem se jím řídit. Byl jsem pokoušen myslet si, že jsem svou část splnil. Když jsem se však pomodlil a přemýšlel o tom, bylo mi jasné, že ačkoli mé záměry byly správné, až příliš jsem se spoléhal na sebe a až příliš málo na Pána.
Později jsem se vrátil, ale s jiným postojem. Prostě půjdu jako nástroj v rukou Páně s jedinou touhou – následovat Ducha. Společně s mým věrným společníkem, Geraldem Cardonem, jsme přišli k McCormickovým.
Chvíli poté jsem pocítil nabádání, abych požádal Geralda, aby zazpíval píseň „Já vím, že žije Spasitel“.21 Nechápavě se na mě podíval, ale protože měl víru v tu moji, udělal to. Místnost naplnil nádherný duch. Přišlo vnuknutí vyzvat Mary Kay a Kristinu, jejich dceru, aby se podělily o svědectví. Když tak učinily, Duch ještě zesílil. Ve skutečnosti Kenovi po Kristinině svědectví stékaly po tváři slzy.22
Kontrolu nad situací převzal Bůh. Srdce nebyla pouze obměkčena, byla navždy změněna. Jednadvacet let nevíry bylo smyto mocí Ducha Svatého. O týden později byl Ken pokřtěn. A o rok později byli Ken s Mary Kay zpečetěni v domě Páně na čas a na celou věčnost.
Společně jsme prožili, co to znamená nahradit naši vůli vůlí Pánovou, a naše víra v Něj se prohloubila.
Zatímco se snažíte stoupat po svém žebříku víry, zamyslete se prosím nad několika otázkami, jež položili Boží proroci:
Odložil(a) jsem pýchu?23
Dopřávám ve svém srdci místa slovu Božímu?24
Dovoluji svým strastem, aby byly posvěceny ku prospěchu mému?25
Jsem ochotný (ochotná) nechat svou vůli pohltit ve vůli Otcově?26
Jestliže se mi chtělo zpívat píseň vykupitelské lásky, cítím se tak nyní?27
Dovolím Bohu, aby v mém životě převládl?28
Zjišťujete-li, že vaše současná cesta je v rozporu s vaší vírou ve Spasitele, pak prosím najděte cestu zpět k Němu. Závisí na tom vaše oslavení i oslavení vašeho potomstva.
Kéž hluboko do svého srdce zasazujeme semínka víry. Kéž tato semínka vyživujeme, zatímco se poutem spojujeme se Spasitelem tím, že ctíme smlouvy, které jsme s Ním uzavřeli. Ve jménu Ježíše Krista, amen.