2016
Požehnání plynoucí z uctívání Boha
November 2016


Požehnání plynoucí z uctívání Boha

Uctívání Boha je nezbytnou a ústřední součástí našeho duchovního života. Je to něco, po čem máme toužit, co máme vyhledávat a co se máme snažit prožívat.

Jeho návštěva

Jedním z nejpozoruhodnějších a nejdojemnějších zážitků zaznamenaných ve svatých písmech je Spasitelova návštěva na americkém kontinentě po Jeho smrti a Vzkříšení. Lid byl stižen tak velkým zničením, že to způsobilo, že „tvář celé země [byla] znetvořena“.1 Záznam o těchto událostech vypráví o tom, že po této katastrofě všichni lidé neustále plakali2 a ve svém hlubokém zármutku hladověli po uzdravení, pokoji a vysvobození.

Když Spasitel sestoupil z nebe, lidé dvakrát padli k Jeho nohám. Poprvé se tak stalo, když s božskou pravomocí prohlásil:

„Vizte, jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět.

A vizte, jsem světlo a život světa.“3

Poté přítomné vyzval: „Vstaňte a pojďte ke mně, abyste mohli vložiti ruku svou v bok můj, a také abyste mohli pocítiti stopy hřebů v rukou mých a v nohou mých, abyste mohli věděti, že já jsem Bůh Izraelský a Bůh celé země a že jsem byl zabit pro hříchy světa. …

A když všichni předstoupili a sami byli svědky, zvolali jedním hlasem řkouce:

Hosana! Velebeno budiž jméno Boha Nejvyššího!“4

Poté „padli k nohám Ježíšovým“ podruhé. Tentokrát to ale bylo s určitým záměrem, neboť se dozvídáme, že Ho „uctívali“.5

Dnešní doba

Na začátku letošního roku jsem byl pověřen navštívit jeden kůl na západě Spojených států. Byla to běžná neděle a běžné shromáždění s běžnými členy Církve. Sledoval jsem, jak lidé přicházejí do kaple a uctivě si sedají na dostupná místa. V poslední vteřině bylo možné zaslechnout šepot. Matky a otcové se – občas bezúspěšně – pokoušeli utišit neposedné děti. Normální.

Ale pak, než shromáždění začalo, mi na mysli vytanula slova inspirovaná Duchem.

Tito členové nepřišli jen proto, aby splnili povinnost nebo naslouchali řečníkům.

Přišli z hlubšího a daleko závažnějšího důvodu.

Přišli uctívat Boha.

Shromáždění pokračovalo a já jsem sledoval různé členy v kongregaci. Měli téměř nebeský výraz, byli uctiví a pokojní. Bylo na nich něco, co mě hřálo u srdce. To, co onu neděli prožívali, bylo něco mimořádného.

Uctívali Boha.

Pociťovali nebe.

Viděl jsem jim to ve tváři.

A radoval jsem se a uctíval jsem s nimi. A přitom Duch promlouval k mému srdci. Toho dne jsem se naučil něco o sobě, o Bohu a o úloze pravého uctívání v našem životě.

Uctívání v našem každodenním životě

Svatí posledních dnů jsou výjimeční, pokud jde o službu v církevních povoláních. Někdy možná svou práci vykonáváme rutinně, jako bychom byli jen v zaměstnání. Někdy možná naše účast na shromáždění a naše služba v království postrádají onen svatý prvek uctívání. Bez toho pak postrádáme jedinečné duchovní setkání s nekonečnem – to, na něž jako děti milujícího Nebeského Otce máme nárok.

Uctívání není ani zdaleka náhodnou šťastnou událostí, ale nezbytnou a ústřední součástí našeho duchovního života. Je to něco, po čem máme toužit, co máme vyhledávat a co se máme snažit prožívat.

Co je to uctívání?

Když uctíváme Boha, přistupujeme k Němu s uctivou láskou, pokorou a obdivem. Přijímáme Ho jako našeho svrchovaného Krále, Stvořitele vesmíru, našeho milovaného a nekonečně milujícího Otce.

Respektujeme Ho a ctíme.

Podrobujeme se Mu.

Pozvedáme srdce v mocné modlitbě, opatrujeme Jeho slova, radujeme se z Jeho milosti a zavazujeme se, že Ho budeme oddaně a věrně následovat.

Uctívání Boha je natolik zásadním prvkem v životě učedníka Ježíše Krista, že pokud se nám nedaří přijmout Boha ve svém srdci, budeme Ho na našich radách, shromážděních a v chrámech hledat marně.

Praví učedníci tíhnou k tomu, aby „uctív[ali] toho, jenž učinil nebe a zemi a moře a prameny vod – vzývajíce jméno Páně dnem i nocí“.6

O pravém uctívání se můžeme mnohému naučit tím, že budeme zkoumat, jak druzí – lidé, kteří se od nás možná tolik nelišili – reagovali, jednali a uctívali v přítomnosti božství.

Údiv, vděčnost a naděje

Křesťanský svět v první polovině 19. století se téměř zcela zřekl myšlenky, že Bůh dál mluví s člověkem. To se však navždy změnilo na jaře roku 1820, když pokorný farmářský chlapec vešel do lesíka a poklekl k modlitbě. Od onoho dne zaplavil zemi proud pozoruhodných vidění, zjevení a zjevování božských bytostí a obdařil její obyvatele drahocenným poznáním týkajícím se podstaty a účelu Boha a Jeho vztahu s člověkem.

Oliver Cowdery popsal tyto dny jako dny, „na které nelze nikdy zapomenouti. … Jaká radost! Jaký údiv! Jaký úžas!“7

Oliverova slova vyjadřují základní prvky doprovázející pravé uctívání božstva – majestátní údiv a hluboké díkůvzdání.

Každý den, a zejména během sabatu máme mimořádnou příležitost prožít nebeský údiv a úžas a pronášet chvály Bohu za Jeho požehnanou dobrotivost a nesmírné milosrdenství.

To nás přivede k naději. Toto jsou první prvky uctívání.

Světlo, poznání a víra

Onoho požehnaného dne letnic vstoupil do srdce a mysli Kristových učedníků Svatý Duch a naplnil je světlem a poznáním.

Do té doby si občas nebyli jisti, co mají dělat. Jeruzalém se stal pro Spasitelovy následovníky nebezpečným místem, a oni určitě přemýšleli o tom, co s nimi bude.

Když ale jejich srdce naplnil Svatý Duch, pochybnosti a váhání pominuly. Svatí Boží obdrželi skrze nadpozemský zážitek pravého uctívání nebeské světlo, poznání a posílené svědectví. A to vedlo k víře.

Apoštolové a Svatí jednali od tohoto okamžiku odhodlaně a znali svůj směr. Směle kázali o Ježíši Kristu celému světu.

Když uctíváme v duchu, zveme do své duše světlo a pravdu, což naši víru posiluje. I toto jsou nezbytné prvky pravého uctívání.

Učednictví a pravá láska

V Knize Mormonově se dozvídáme, že se Alma mladší od chvíle, kdy byl vysvobozen z utrpení v důsledku vlastní vzpurnosti, navždy změnil. Směle putoval „po celé zemi … a mezi všemi lidmi …, horlivě se snažíce napraviti veškeré škody, jež církvi [učinil]“.8

Jeho vytrvalé uctívání Všemohoucího Boha z něj učinilo energického učedníka.

Pravé uctívání nás proměňuje v upřímné a horlivé učedníky milovaného Mistra a Spasitele, Ježíše Krista. Měníme se a stáváme se více takovými, jako je On.

Stáváme se chápavějšími a starostlivějšími. Více odpouštíme. Více milujeme.

Chápeme, že nelze říci, že milujeme Boha, když zároveň nenávidíme, zavrhujeme nebo ignorujeme druhé kolem sebe.9

Pravé uctívání vede k neochvějnému odhodlání kráčet po cestě učednictví. A to nevyhnutelně vede k pravé lásce. I toto jsou nezbytné prvky uctívání.

Vstupme do Jeho bran s díkůvzdáním

Když vzpomínám na to, co začalo jako běžné nedělní ráno v onom běžném sborovém domě v běžném kůlu, jsem i dnes pohnut oním mimořádným duchovním zážitkem, který mi navždy požehnal život.

Zjistil jsem, že i když jsme výbornými manažery svého času, povolání a úkolů – i když máme zaškrtnuta všechna políčka na svém seznamu „dokonalého“ člověka, rodiny nebo vedoucího – pokud se nám nedaří uctívat našeho milosrdného Vysvoboditele, nebeského Krále a vznešeného Boha, přicházíme o velkou část radosti a pokoje evangelia.

Když uctíváme Boha, přijímáme Ho s toutéž uctivostí jako dávní lidé na americkém kontinentě. Přistupujeme k Němu s jedinečnými pocity úžasu a posvátné úcty. S vděčností se podivujeme nad dobrotivostí Boží. A tak získáváme naději.

Přemítáme o Božím slovu a to nám naplňuje duši světlem a pravdou. Chápeme duchovní náhledy, jež lze vidět jen skrze světlo Ducha Svatého.10 A tak získáváme víru.

Uctíváním se naše duše zušlechťuje a my se zavazujeme, že budeme kráčet ve stopách milovaného Spasitele, Ježíše Krista. A díky tomuto rozhodnutí získáváme pravou lásku.

Když uctíváme, v srdci toužíme ráno, v poledne i večer chválit našeho požehnaného Boha.

Neustále Ho velebíme a ctíme – ve sborovém domě, doma, v chrámu a ve všem svém konání.

Když uctíváme, otevíráme srdce uzdravující moci plynoucí z Usmíření Ježíše Krista.

Náš život se stává znamením a vyjádřením našeho uctívání.

Bratři a sestry, duchovní zážitky jen málo závisejí na tom, co se děje kolem nás, ale zcela závisejí na tom, co se děje v našem srdci. Svědčím o tom, že pravé uctívání promění běžná církevní shromáždění na mimořádné duchovní hostiny. Obohatí nám život, rozšíří naše porozumění a posílí naše svědectví. Neboť když tíhneme v srdci k Bohu, vcházíme, podobně jako dávný žalmista, „do bran jeho s díkčiněním, a do síní jeho s chvalami; oslavuj[eme] jej, a dobrořeč[íme] jménu jeho.

Nebo dobrý jest Hospodin, na věky milosrdenství jeho, a [všem pokolením vytrvá] pravda jeho.“11

Skrze upřímné a procítěné uctívání vzkvétáme a dozráváme v naději, víře a pravé lásce. A díky tomuto procesu vnášíme do své duše nebeské světlo, které nám život naplňuje božským účelem, trvalým pokojem a věčnou radostí.

Toto je v našem životě požehnáním, které pramení z uctívání. O tom pokorně svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.