2016
Jsem dost dobrý? Dostanu se tam?
November 2016


Jsem dost dobrý? Dostanu se tam?

Budete-li se opravdu snažit a nebudete-li si nic rozumově zdůvodňovat ani se vzpouzet, budete-li často činit pokání a prosit o milost, budete určitě „dost dobří“.

Drahé sestry a bratři, je pro nás požehnáním se shromáždit, aby nás učili Pánovi služebníci. Není nádherné, kolika různými způsoby nás milující Nebeský Otec vede a žehná nám? Skutečně si přeje, abychom se vrátili domů.

Díky řadě láskyplných milosrdenství jsem byl jako mladý lékař po absolvování lékařské fakulty přijat na stáž do významného, ambiciózního programu na pediatrii. Když jsem se seznámil s ostatními stážisty, měl jsem pocit, že jsem ze všech nejméně inteligentní a nejméně připravený. Měl jsem pocit, že ostatním ve skupině se v žádném případě nemohu vyrovnat.

Na začátku třetího měsíce jsem jednou pozdě v noci seděl za přepážkou na příjmu a střídavě vzlykal a usínal ve snaze vyplnit přijímací zprávu pro malého chlapce se zápalem plic. Nikdy v životě jsem se necítil tak sklíčený. Neměl jsem potuchy, jak léčit desetileté dítě se zápalem plic. Začal jsem si říkat, co tam vůbec dělám.

Právě v tom okamžiku mi na rameno položil ruku jeden ze zkušenějších lékařů. Zeptal se mě, jak se mi daří, a já se mu svěřil se svými pocity marnosti a obavami. Jeho odpověď mi změnila život. Řekl mi, jak jsou na mě se všemi ostatními lékaři hrdí a jak si myslí, že budu vynikající lékař. Zkrátka věřil ve mě v době, kdy jsem si nevěřil ani já sám.

Ze zkušenosti vím, že se členové často ptají: „Jsem jako člověk dost dobrý?“ nebo „Skutečně se dostanu do celestiálního království?“ Samozřejmě, že něco jako „být dost dobrý“ neexistuje. Nikdo z nás si nikdy nemůže spasení „vysloužit“ ani „zasloužit“, ale je normální přemýšlet, zda jsme před Pánem přijatelní – takto tyto otázky chápu já.

Někdy, když jsme na shromáždění, nás odrazují i upřímné výzvy k tomu, abychom se zdokonalovali. V duchu si myslíme: „Tohle všechno nezvládnu“ nebo „Nikdy nebudu tak dobrý jako všichni tihle lidé.“ Možná se cítíme tak, jak jsem se oné noci v nemocnici cítil já.

Prosím, milovaní bratři a sestry, musíme se přestat srovnávat s druhými. Soutěživostí a srovnáváním se zbytečně mučíme. Chybně posuzujeme vlastní hodnotu podle toho, co máme nebo co nemáme, a podle názorů druhých. Musíme-li se srovnávat, pak srovnávejme, jací jsme byli v minulosti, s tím, jací jsme dnes – a jakými se chceme stát v budoucnu. Jediný názor, na němž záleží, je to, co si o nás myslí Nebeský Otec. Upřímně se Ho prosím zeptejte, co si o vás myslí. Bude nás milovat a napravovat, ale nikdy nás nebude odrazovat; to je totiž Satanova lest.

Dovolte, abych to řekl přímo a jasně. Odpovědi na otázky: „Jsem dost dobrý?“ a „Dostanu se tam?“ znějí: „Ano! Budete dost dobří“ a „Ano, dostanete se tam, pokud budete dál činit pokání a nebudete si nic rozumově zdůvodňovat ani se vzpouzet.“ Bůh nebes není bezcitný rozhodčí, který hledá záminku pro to, aby nás vyloučil ze hry. Je náš dokonale milující Otec, který si více než cokoli jiného přeje, aby se všechny Jeho děti vrátily domů a žily s Ním navždy jako rodiny. Opravdu dal svého Jednorozeného Syna, abychom nezahynuli, ale měli věčný život!1 Prosím věřte této věčné pravdě a prosím čerpejte z ní naději a útěchu. Záměrem Nebeského Otce je, abychom to zvládli! To je Jeho dílo a Jeho sláva.2

Moc se mi líbí, jak této zásadě učíval president Gordon B. Hinckley. Několikrát jsem ho slyšel říkat: „Bratři a sestry, to jediné, co od nás Pán očekává, je, že se budeme snažit, ale musíte se opravdu snažit!“3

„Opravdu se snažit“ znamená dělat to nejlepší, co můžeme, rozpoznat, v čem se potřebujeme zlepšit, a poté to zkusit znovu. Když to děláme opakovaně, přibližujeme se čím dál více Pánu, čím dál více pociťujeme Jeho Ducha4 a získáváme více Jeho milosti neboli pomoci.5

Myslím, že si někdy neuvědomujeme, jak moc si Pán přeje nám pomáhat. Moc se mi líbí slova staršího Davida A. Bednara, který řekl:

„Většina z nás jasně chápe, že Usmíření je pro hříšníky. Nejsem si ale jist, zda víme a chápeme, že Usmíření je určeno také pro svaté. …

Usmíření nám pomáhá překonat to špatné a vyvarovat se ho a činit to dobré a stát se dobrými. …

Prostřednictvím milosti Páně může člověk … obdržet sílu a pomoc ke konání dobrých skutků, které by jinak … nebyl schopen … vykonat.… Tato milost je uschopňující mocí‘ [Bible Dictionary, „Grace“; zvýraznění přidáno] … [neboli nebeskou pomocí], kterou každý z nás naléhavě potřebuje, aby byl způsobilý pro celestiální království.“6

To jediné, co musíme pro získání této nebeské pomoci udělat, je požádat o ni a pak jednat podle spravedlivých pohnutek, které obdržíme.

Skvělá zpráva je, že pokud pokání činíme upřímně, naše minulé hříchy nám nebudou bránit v oslavení. Moroni nám o přestupnících ve své době říká: „Ale kolikráte s opravdovým záměrem činili pokání a usilovali o odpuštění, tolikráte jim bylo odpuštěno.“7

A sám Pán řekl o hříšníkovi:

„Vyzná-li hříchy své před tebou a přede mnou a bude-li činiti pokání v upřímnosti srdce svého, odpustíš mu a já mu odpustím také.

Ano, a kdykoli bude lid můj činiti pokání, odpustím mu poklesky jeho proti mně.“8

Budeme-li činit upřímné pokání, Bůh nám skutečně odpustí, i když jsme se opakovaně dopustili téhož hříchu. Jak řekl starší Jeffrey R. Holland: „Ať již jste podle vás promarnili jakkoli mnoho šancí, ať jste podle vás udělali jakkoli mnoho chyb, … svědčím o tom, že jste se nevzdálili z dosahu božské lásky. Není možné, abyste se propadli níže, než kam dosáhne nekonečné světlo Kristova Usmíření.“9

To v žádném případě neznamená, že hřích nevadí. Hřích s sebou vždy nese následky. Hřích vždy poškozuje a zraňuje hříšníka i ty, kteří jsou jeho hříchy ovlivněni. A opravdové pokání nikdy není snadné.10 Navíc prosím pochopte, že i když z nás Bůh snímá vinu a poskvrnění našich hříchů, činíme-li upřímné pokání, nemůže z nás okamžitě sejmout všechny následky našich hříchů. Ty nás někdy provázejí po zbytek života. A nejhorší druh hříchu je promyšlený hřích, kdy si člověk říká: „Nyní mohu hřešit a pokání mohu činit později.“ Jsem přesvědčen, že toto je závažný výsměch oběti a utrpení Ježíše Krista.

Sám Pán prohlásil: „Neboť já, Pán, nemohu pohlížeti na hřích se sebemenší mírou shovívavosti.“11

A Alma hlásal: „Viz, pravím ti, zlovolnost nikdy nebyla štěstím.“12

Jedním z důvodů, proč jsou Almova slova zvlášť pravdivá, je to, že kvůli opakovanému dopouštění se hříchu se vzdalujeme Duchu, stáváme se sklíčenými a poté přestáváme činit pokání. Opakuji však, že díky Spasitelovu Usmíření můžeme činit pokání a může nám být plně odpuštěno, jakmile je naše pokání upřímné.

Nemůžeme však místo pokání své hříchy rozumově zdůvodňovat. Ospravedlňovat se ve hříších tím, že řekneme: „Bůh ví, že to je pro mě až moc těžké, takže mě přijme takového, jaký jsem,“ nefunguje. „Opravdu se snažit“ znamená dál se snažit poté, co plně dosáhneme Pánových měřítek, která jsou jasně definována v otázkách, jež nám jsou kladeny při získávání chrámového doporučení.

Další věcí, která nám určitě zabrání ve vstupu do nebe a odloučí nás od pomoci, kterou nyní potřebujeme, je vzpurnost. Z knihy Mojžíšovy se dozvídáme, že Satan byl vyvržen z nebe kvůli vzpouře.13 Vzpurní jsme vždy, když si v srdci říkáme: „Nepotřebuji Boha a nemusím činit pokání.“

Jako pediatr na jednotce intenzivní péče vím, že pokud člověk nepatřičně odmítá záchrannou léčbu, může to zbytečně vést k fyzické smrti. Podobně, když se vzpouzíme Bohu, odmítáme jedinou pomoc a naději, kterou je Ježíš Kristus, což vede ke smrti duchovní. Nikdo z nás to nedokáže vlastní mocí. Nikdo z nás nikdy nebude „dost dobrý“, jedině skrze zásluhy a milosrdenství Ježíše Krista,14 ale protože Bůh ctí naši svobodu jednání, nemůžeme být spaseni, aniž bychom o to usilovali. A právě takto funguje rovnováha mezi milostí a skutky. Můžeme mít naději v Kristu, protože On si přeje nám pomáhat a změnit nás. Ve skutečnosti vám již pomáhá. Jen se zastavte, zamyslete se a rozpoznejte Jeho pomoc ve svém životě.

Svědčím vám, že budete-li se opravdu snažit a nebudete-li si nic rozumově zdůvodňovat ani se vzpouzet, budete-li často činit pokání a prosit Krista o milost neboli pomoc, budete určitě „dost dobří“ – to jest přijatelní před Pánem; dostanete se do celestiálního království zdokonaleni v Kristu; a obdržíte požehnání, slávu a radost, které si Bůh přeje, aby obdrželo každé Jeho drahocenné dítě – včetně konkrétně vás a mě. Svědčím o tom, že Bůh žije a přeje si, abychom přišli domů. Svědčím o tom, že Ježíš žije. Ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.