2016
Vyslanci pro Církev
November 2016


Vyslanci pro Církev

Žádáme vás, jakožto domácí učitele, abyste byli Božími vyslanci pro Jeho děti, abyste měli rádi ty, k nimž jste přiděleni, starali se o ně a modlili se za ně.

Nedávno jedna svobodná sestra, které budu říkat Molly, přišla domů z práce a zjistila, že celý sklep má do výše 5 centimetrů zaplavený vodou. Ihned si uvědomila, že její sousedé, s nimiž měla společné odpadové trubky, museli nejspíše spotřebovat nadměrné množství vody při praní a koupání, protože se jí dovnitř dostala odpadní voda.

Poté, co Molly zavolala přítelkyni, aby jí přišla pomoci, se obě pustily do vylévání a vytírání vody. Právě v ten okamžik se ozval u dveří zvonek. Její přítelkyně zvolala: „To jsou tvoji domácí učitelé!“

Molly se zasmála. „Je sice poslední den v měsíci,“ odpověděla, „ale ujišťuji tě, že to moji domácí učitelé nejsou.“

Bosá, v mokrých kalhotách, s vlasy staženými šátkem a s velmi módními latexovými rukavicemi se Molly vydala ke dveřím. Její neobvyklý vzhled si s ničím nezadal s neobvyklým výjevem, který se jí naskytl. Byli to její domácí učitelé!

„Jako kdybyste mě praštili gumovým zvonem!“ vyprávěla mi později. „Byl to zázrak, který se stává při domácím učení – takový ten zázrak, o němž Bratří mluví v proslovech na generální konferenci!“ A dodala: „Ale pak, zrovna když jsem se rozhodovala, zda jim dám pusu, nebo mop do ruky, řekli: ‚Omlouváme se, Molly. Vidíme, že máš spoustu práce. Nechtěli jsme vyrušovat, přijdeme jindy.‘ A byli pryč.“

„Kdo to byl?“ zvolala přítelkyně ze sklepa.

„Chtěla jsem říci: ‚Určitě ne tři Nefité,‘“ připustila Molly, „ale ovládla jsem se a řekla jsem klidným hlasem: ‚Byli to moji domácí učitelé, ale měli dojem, že není vhodná chvíle na to, aby se se mnou podělili o své poselství.‘“1

Bratří, kéž se stručně zamyslíme nad kněžskou povinností, která je popisována jako „první zdroj církevní pomoci“ pro jednotlivce i rodiny v Církvi.2 Celé lesy padly za oběť na výrobu papíru pro organizování a přeorganizovávání domácího učení. Byly proneseny tisíce motivačních proslovů ve snaze k tomuto úsilí povzbudit. A žádný freudovský spolek nikde na světě určitě nedokázal vyvolat tolik pocitů viny jako toto téma. A přesto máme dál potíže se alespoň trochu přiblížit přijatelné úrovni plnění této zodpovědnosti, která se týká Pánova přikázání, že máme skrze kněžské domácí učení „vždy bdíti nad církví“.3

Součástí výzvy, které čelíme, je měnící se demografie Církve. Uvědomujeme si, že naši členové jsou rozeseti ve více než 30 000 sborech a odbočkách a žijí ve 188 zemích a teritoriích, a proto je mnohem obtížnější navštěvovat domovy našich bratrů a sester, než tomu bylo v prvních dnech Církve, kdy soused učil souseda při takzvaném „pouličním učení“.

Kromě toho je v mnoha jednotkách Církve omezený počet dostupných nositelů kněžství, kteří by mohli domácí učení vykonávat, a kvůli tomu mají ti, kteří sloužit mohou, na starosti až 18 či 20 rodin nebo i více. Problém může být i v dojezdové vzdálenosti, ve vysoké ceně a nízké dostupnosti dopravy a v prodloužené délce místního pracovního dne a pracovního týdne. Přidejte k tomu kulturní tabu ohledně neohlášených domácích návštěv a bezpečnostních rizik, která existují v mnoha oblastech světa – a začínáme chápat složitost tohoto problému.

Bratří, v těch nejlepších podmínkách a v podmínkách, kde toho lze dosáhnout, je každoměsíční návštěva každého domova nadále ideálem, o který by měla Církev usilovat. Ale s vědomím toho, že na mnoha místech na světě takovéhoto ideálu dosáhnout nelze, a s vědomím toho, že způsobujeme, že tito bratří mají pocit, že jsou neúspěšní, když je žádáme o to, co reálně vykonat nelze, napsali v prosinci 2001 členové Prvního předsednictva vedoucím kněžství v Církvi dopis obsahující tyto inspirované a velmi užitečné rady: „Existují určité oblasti v Církvi,“ napsali, „kde … může být nemožné navštívit každý domov každý měsíc kvůli nedostatečnému počtu aktivních nositelů kněžství nebo kvůli různým jiným místním překážkám.“ Některé z nich jsme již zmínili. „V takových podmínkách,“ pokračují, „se mají vedoucí snažit co nejlépe využívat zdroje, které mají k dispozici, aby bděli nad každým členem a posilovali ho.“4

Bratří, pokud bych se ve svém sboru či odbočce potýkal s takovýmito obtížnými podmínkami, pak bych se svým společníkem z Aronova kněžství uplatňoval rady Prvního předsednictva (které jsou nyní zásadou v příručce) takto: zaprvé – ať již by to trvalo jakkoli mnoho měsíců, snažili bychom se naplnit ono nařízení z písem „navštěvovati příbytek každého člena“5 a vytvořili bychom si plán, který by byl zároveň dosažitelný i praktický, jak tyto rodiny navštívit. Do tohoto plánu bychom zapracovali priority týkající se našeho dostupného času a četnosti kontaktů s těmi, kteří nás potřebují nejvíce – zájemci, které učí misionáři, nově pokřtění obrácení, nemocní, osamělí, méně aktivní, rodiny s jedním rodičem a s dětmi, které dosud bydlí doma, a tak dále.

Zatímco bychom podle plánu pracovali na tom, abychom navštívili všechny tyto rodiny, což by možná několik měsíců zabralo, využili bychom i další formy kontaktu s jednotlivci a s rodinami na našem seznamu skrze jakýkoli prostředek, který Pán poskytl. Určitě bychom své rodiny vyhlíželi na shromáždění a, jak praví písma, „jeden s druhým [bychom] mluvili o blahu svých duší“.6 Kromě toho bychom jim zavolali, poslali e-mail, sms zprávu a třeba i napsali pozdrav pomocí jedné z mnoha forem sociálních sítí, které máme k dispozici. Abychom se zaměřili na konkrétní potřeby, mohli bychom jim poslat citát z písem nebo větu z proslovu na generální konferenci nebo mormonské poselství vybrané z hojnosti materiálů na stránkách LDS.org. V duchu slov Prvního předsednictva bychom se v daných podmínkách snažili co nejlépe využívat zdroje, které bychom měli k dispozici.

Bratří, dnes vás vyzývám k tomu, abyste pozvedli svou vizi týkající se domácího učení. Nahlížejte prosím na sebe novým a lepším způsobem jako na vyslance Páně pro Jeho děti. To znamená opustit tradici zběsilé a Mojžíšovu zákonu podobné snahy stihnout návštěvy na konci měsíce, při níž rodině spěšně přečtete písemné poselství z církevního časopisu, který již tato rodina četla. Spíše doufáme, že založíte éru upřímného a z evangelia vycházejícího zájmu o členy, že budete nad druhými bdít a budete se jeden o druhého starat a že budete řešit duchovní i časné potřeby tak, aby to druhým pomohlo.

Pokud jde o to, co se „počítá“ jako domácí učení, „počítá“ se každá dobrá věc, kterou uděláte, takže podejte zprávu o všem! Ano, zpráva, na které záleží nejvíce, se týká toho, jak jste požehnali těm, kteří jsou vám svěřeni, a jak o ně pečujete, což prakticky vůbec nesouvisí s konkrétním datem v kalendáři či konkrétním místem. To, na čem záleží, je, že máte rádi své členy a že naplňujete přikázání „vždy bdíti nad církví“.7

Vloni, 30. května, můj přítel Troy Russell pomalu vyjížděl pickupem z garáže, aby zavezl darem nějaké zboží místnímu obchodu Deseret Industries. Ucítil, jak zadní pneumatika přejela přes nějaký hrbol. V domnění, že něco z pickupu vypadlo, vystoupil a zjistil, že jeho drahocenný devítiletý syn Austen leží obličejem dolů na chodníku. Nářky, kněžské požehnání, záchranáři ani zaměstnanci nemocnice v tomto případě nepomohli. Austen zemřel.

Troy nemohl spát, nemohl najít klid a nebyl k utišení. Řekl, že je nad jeho síly to snášet a že zkrátka nemůže žít dál. Ale do tohoto trýznivého období vstoupily tři vykupující vlivy.

Zaprvé to byla stále přítomná láska a utěšující duch našeho Otce v nebi, zprostředkovaný Duchem Svatým, který Troye utěšil, učil, miloval a našeptával mu, že Bůh ví vše o tom, jaké to je ztratit nádherného a dokonalého Syna. Zadruhé to byla jeho manželka Deedra, která držela Troye v náručí, milovala ho a připomínala mu, že i ona ztratila syna a že je rozhodnuta neztratit ještě manžela. Třetím vlivem v tomto příběhu je John Manning, mimořádný domácí učitel.

Upřímně řečeno nevím, podle jakého plánu John a jeho mladší společník navštěvovali Russellovy, ani jaké poselství jim při návštěvách předávali, ani jak o tom podávali zprávu. Co ale vím, je to, že letos na jaře se bratr Manning sehnul a zvedl Troye Russella z oné tragické události na chodníku tak, jakoby zvedl samotného malého Austena. John se jakožto správný domácí učitel nebo strážce nebo bratr v evangeliu zkrátka chopil kněžské péče a starosti o Troye Russella. Začal tím, že mu řekl: „Troyi, Austen chce, aby ses postavil na nohy – a také na basketbalové hřiště, takže tady budu každé ráno v 5:15. Buď připravený, protože nechci muset chodit dovnitř, abych tě budil – a vím, že to nechce ani Deedra.“

„Nechtěl jsem jít,“ vyprávěl mi později Troy, „protože ráno jsem s sebou vždy brával Austena a věděl jsem, že ty vzpomínky budou až příliš bolestivé. Ale John na tom trval, a tak jsem šel. Od onoho prvního dne jsme si povídali – nebo spíše já jsem povídal a John naslouchal. Povídal jsem celou cestou do kaple a pak celou cestou domů. Někdy jsem povídal, když jsme zaparkovali před domem a dívali se, jak nad Las Vegas vychází slunce. Zpočátku to bylo těžké, ale časem jsem si uvědomil, že svou sílu jsem našel v podobě jednoho velmi pomalého, téměř metr devadesát vysokého hráče basketbalu, který má naprosto žalostnou střelbu z výskoku, ale který mě měl rád a naslouchal mi, dokud nad mým životem znovu nevyšlo slunce.“8

Moji bratří ve svatém kněžství, když mluvíme o domácím učení nebo o bdění nad druhými nebo o osobní kněžské službě – ať již to nazvete jakkoli – mluvíme právě o tomto. Žádáme vás, jakožto domácí učitele, abyste byli Božími vyslanci pro Jeho děti, abyste měli rádi ty, k nimž jste přiděleni, starali se o ně a modlili se za ně, jako my máme rádi vás, staráme se o vás a modlíme se za vás. Kéž jste bdělí při péči o stádo Boží podle svých okolností, o to se modlím ve jménu dobrého Pastýře nás všech, jehož svědkem jsem – a to Pána Ježíše Krista, amen.