Hlasy Svatých posledních dnů
Nestřílej!
Jméno neuvedeno
S Bobem jsme seděli v policejním autě a čekali na nějakou známku pohybu na silnici. Hlídkovat jsme začali před dvěma hodinami, protože jsme zahlédli auto zmíněné v rádiovém policejním hlášení.
„Došlo k loupeži,“ oznamovalo hlášení. „Dva muži, oba jsou ozbrojení. Zrovna byli zahlédnuti v oranžovém autě. Svědkové tvrdí, že jsou zvlášť nebezpeční a neváhají střílet.“
Nedávno se v této oblasti zdvihla vlna ozbrojených loupeží, a i navzdory našemu nejlepšímu úsilí lupiči pokaždé uprchli. Tyto myšlenky mi probleskly hlavou okamžitě, jakmile jsem zahlédl dvě postavy, jak v temné ulici vycházejí z domu a naskakují do oranžového auta. Mířili zrovna naším směrem.
„Potřebujeme posilu,“ řekl jsem. „Podezřelí ujíždějí na sever od naší pozice.“
Naše posila, dva detektivové v civilu v neoznačeném vozidle, auto předjela a já s Bobem jsme byli v závěsu za nimi. Jakmile všechna tři auta vjela na most, posila prudce zastavila napříč mostem před oranžovým autem, my jsme zastavili za ním, a tím jsme naše podezřelé obklíčili. Auto téměř ihned zastavilo a podezřelí se skrčili.
„Vystupte s rukama nad hlavou!“ přikázal jsem, jakmile jsem vystoupil z auta. Nikdo nereagoval.
S kuráží a připraven střílet jsem znovu rozkázal: „Vystupte s rukama nad hlavou. Okamžitě!“
Řidič se zvedl a otočil se mým směrem. Viděl jsem, jak se mu v ruce zablýskl kovový předmět.
Policejní výcvik a selský rozum mi nařizovaly zmáčknout spoušť, abych si zachránil život. Ale i přes tento napjatý okamžik jsem uslyšel hlas. Byl klidný, ale autoritativní a mocný: „Nestřílej!“
Očekával jsem, že budu každou chvíli postřelen, ale čekal jsem na to, až nejdříve vystřelí někdo z onoho auta. Namísto toho řidič zvedl ruce nad hlavu společně s tím, co vypadalo jako zbraň, a poté spustil ruce do klína.
„Stát!“ řekl jsem, když jsem běžel k autu. „Ani hnout!“
V ten okamžik jsem si připadal jako v nějaké televizní show – až do chvíle, než jsem zjistil, že ti neurvalí kriminálníci jsou ve skutečnosti dvě vyděšené dívky. To, co jsem považoval za zbraň, byla jen spona z bezpečnostního pásu.
Brzy poté jsme se dozvěděli, že dívky půjčily auto svým chlapcům. Neměly vůbec představu, co jsou zač.
„Myslel jsem, že umřeš, Cale!“ řekl mi později Bob. „Skoro jsem vystřelil. Nevím, proč jsem to neudělal.“
Dva detektivové v neoznačeném autě řekli totéž, i když nikdo kromě mě onen hlas neslyšel. Vím, že pouze nebeská moc mohla ty dvě dívky zachránit před smrtí a čtyři policisty před tím, aby udělali tragickou chybu. Tato zkušenost mi dala jistou znalost, že náš Nebeský Otec může zasáhnout pro naše dobro a že zasáhne.