Pesos pro Nebeského Otce
Autorka žije v Severní Karolíně v USA.
„Dbej přikázání! Ta mír vždy dají, vždy tě ochrání.“ (Children’s Songbook, 146.)
Ana žvýkala poslední kousek tortilly. Byla měkká a výborná. Ana měla babiččiny tortilly moc ráda. Byly na celé snídani to nejlepší.
Ana sledovala babičku, Abuelu, jak myje nádobí.
Bylo to jako každé jiné ráno. Ale něco bylo jinak.
Abuela chodívala obvykle na trh koupit jídlo. Dnes ale ne. Dnes nebyly na jídlo peníze.
„Co budeme jíst zítra?“ říkala si Ana.
Pak si vzpomněla. Věděla, kde nějaké peníze jsou! Včera večer viděla Abuelu, jak ukládá několik pesos do malého bílého kousku plátna.
„Abuelo, zapomněla jsi? Máš peníze na jídlo.“
„Jaké peníze?“ zeptala se Abuela.
Ana pro peníze rychle doběhla. Zatřepala pytlíčkem s mincemi. Cink! Cink!
Abuela se usmála. „To je náš desátek, Ano. To jsou Jeho peníze.”
„Co ale budeme zítra jíst?“ zeptala se Ana.
„Neboj se,“ odpověděla Abuela. „Věřím, že nám Nebeský Otec pomůže.“
Druhý den ráno dala Abuela Aně poslední kukuřičnou tortillu. Pak se posadila na židli. Našívala na šaty červené květy a vyprávěla jí o tom, jak byla malá. Nezdálo se, že by měla strach.
Pak Ana uslyšela zaklepání. Běžela otevřít dveře.
„Strýčku Pedro!“
„Měl jsem pocit, že bych měl vás dvě navštívit,“ řekl strýček Pedro. Položil na stůl tři sáčky. V jednom byla kukuřičná mouka na tortilly. V druhém bylo maso. V dalším čerstvá zelenina z trhu.
„Ty můj milý synáčku,“ řekla Abuela. „Udělám ti svou polévku s masovými knedlíčky!“
„Umíš tu nejlepší polévku na světě,“ řekl strýček Pedro.
Ana se zasmála a zatleskala.
Pak se zarazila. Zajímala ji jedna věc. „Abuelo, ty jsi věděla, že strýček Pedro dnes přijde? Proto ses nebála?“
„Ne,“ odpověděla Abuela. „Když platím desátek, věřím, že mi Nebeský Otec požehná. A to se stalo!“
Ana Abuelu objala. Připadalo jí, že je ta nejšťastnější dívka v Mexiku. Ona a Abuela měly víru v Nebeského Otce. Už se nemohla dočkat, až si dá Abuelinu výbornou polévku!