Starší Ronald A. Rasband – nadaný vedoucí a oddaný otec
Starší M. Russell Ballard
Kvorum Dvanácti apoštolů
Pokud není uvedeno jinak, foto laskavě poskytla rodina Rasbandových
Ron Rasband nikdy nepochyboval o tom, že bude sloužit na misii na plný úvazek. Jediná otázka, kterou měl, když v 19 letech otevíral obálku se svým povoláním na misii, byla, kde bude sloužit.
„Tatínek byl na misii v Německu. Starší bratr byl na misii v Německu. Můj budoucí švagr byl na misii v Německu,“ vzpomíná. „Myslel jsem si, že pojedu do Německa.“
Ale Pán měl jiné plány. Ron byl místo toho povolán do Misie východních států, která má ústředí v New Yorku. Zklamaně si odnesl povolání do svého pokoje, kde poklekl u postele, pomodlil se, namátkou otevřel písma a začal číst:
„Vizte a hleďte, mám mnoho lidí na tomto místě, v okolních krajinách; a mocné dveře budou otevřeny v okolních krajinách v této východní zemi.
Tudíž, já, Pán, jsem vám dovolil, abyste přišli na toto místo; neboť tak to pro mne bylo nutné pro spasení duší.“ (NaS 100:3–4; zvýraznění přidáno.)
Duch Svatý Ronovi okamžitě potvrdil, že to, že byl povolán do Misie východních států, nebyl žádný omyl.
„Pocit zklamání vystřídalo první z mnoha vnuknutí pramenících z písem, které mi říkalo, že to je to místo, kam si Pán přeje, abych šel,“ vzpomíná. „Byl to pro mě klíčový duchovní zážitek.“
Misie ve východních státech USA pro něj byla prvním z několika církevních povolání, která ho zavedla na místa, kam nikdy neočekával, že se dostane. A s každým povoláním – jako učitel, biskup, vysoký rádce, president misie, člen Sedmdesáti, služebně nejstarší president Sedmdesáti a apoštol Pána Ježíše Krista – starší Ronald A. Rasband přijímá Pánovu vůli a neustále spoléhá na Jeho Ducha, když slouží Božím dětem.
Zrozen z dobrých rodičů
Starší Rasband ve svém prvním proslovu v roli apoštola Ježíše Krista vyjádřil hlubokou vděčnost za své předky. „Stejně jako Nefi v dávné době jsem se i já narodil z dobrých rodičů silných v evangeliu a oni zas z dobrých rodičů předchozích šesti generací.“1
Jeho matka, Verda Anderson Rasbandová, byla milující vedoucí, která podporovala mladého Rona v zalíbení, jež nacházel v písmech. Jeho otec, Rulon Hawkins Rasband, byl věrným nositelem kněžství, který byl příkladem ctností pramenících z tvrdé práce.
Ronald A. (Anderson) Rasband, který se narodil 6. února 1951 v Salt Lake City, byl jediným dítětem pocházejícím ze svazku svých rodičů. Oba již předtím uzavřeli manželství a rozvedli se, a o Rona tak, když vyrůstal, pečovali navíc ještě dva starší bratři a starší sestra.
„Byl jakousi kombinací našich rodičů, takže jsme ho všichni měli moc rádi,“ říká jeho sestra, Nancy Schindlerová. „Ron nikdy nedopustil, aby maminka a tatínek stáli nebo seděli vedle sebe, aniž by se vmáčkl mezi ně.“
Byl to celkem vzato hodný chlapec, ale sám přiznává, že po určité stránce byl i nezbedný.
„Moje učitelky [z Primárek] si častěji než jen párkrát přišly promluvit s maminkou, která byla presidentkou Primárek kůlu, a říkaly: ‚Ten Ronnie Rasband je ale malý rošťák,‘“ říká. „Ale nikdy to se mnou nevzdaly. Prokazovaly mi velkou lásku a vždycky mě zvaly, abych se vrátil do třídy.“2
Ronovo dětství bylo zaměřeno na Církev – shromáždění sboru, sborové večírky, večeře a sportovní týmy. Když neměl zrovna nic na práci ve sborovém domě Prvního sboru Cottonwood, přivydělával si příležitostnou prací, účastnil se různých činností v rámci skautingu a trávil čas s přáteli. Doma se rodina zaměřovala na písma, hry a domácí práce.
„Tatínek mě učil, co je práce, vlastním příkladem,“ říká. „Maminka mě učila o práci tak, že mě přiměla ji vykonávat.“
Ronův otec byl řidičem pekárenského vozu, takže každý den vstával před čtvrtou ráno a domů se vracel pozdě večer. Jeho matka zůstala doma, aby vychovávala děti, a do rodinného rozpočtu přispívala tím, že vyráběla a prodávala porcelánové panenky v krajkových šatičkách.
Ronova přirozená schopnost vést, delegovat a dosahovat výsledků, která se mu v budoucnu hodila při plnění pracovních a církevních zodpovědností, se osvědčila velmi záhy.
„Ron měl za úkol sekat trávník,“ vzpomíná jeho sestra. Ale Ron, stejně jako Tom Sawyer ve vyprávění Marka Twaina, dokázal přesvědčit přátele, aby mu pomohli.
„Když jsem se podívala ven, byl tam jeho nejlepší kamarád a sekal trávník místo něj,“ říká Nancy. „Příští týden ho sekal někdo další z jeho přátel. On jen seděl na verandě, smál se a žertoval s nimi, zatímco za něj dělali jeho práci.“
Ronovi rodiče obtížně vycházeli s penězi, ale rodina měla evangelium. „Nikdy jsme neměli moc peněz,“ vzpomíná Ron, „ale nikdy to nemělo žádný vliv na mé štěstí.“
Blízcí přátelé a vedoucí
Když Ron vyrůstal, byl požehnán dobrými přáteli a důvěryhodnými vedoucími kněžství, mezi něž patřil i jeho president kůlu James E. Faust (1920–2007), který ve svém povolání působil po dobu 14 let, když byl Ron chlapec, a který následně sloužil v Kvoru Dvanácti apoštolů a v Prvním předsednictvu. Ronova rodina a president Faust se svou rodinou si byli navzájem blízcí. „Vždycky o mně mluvil jako o jednom ze svých cottonwoodských chlapců, protože mě pomáhal vychovávat,“ říká.
Když Ron začal studovat na střední škole, neměl čas, aby se tam věnoval sportům, protože měl vždy nějakou práci, ale našel si čas na věrná celoživotní přátelství.
„Vždycky jsem Rona obdivoval za to, jaký je, ale nebyl dokonalý,“ říká jeho kamarád z dětství Kraig McCleary. S úsměvem dodává: „Řekl jsem mu, že pokud se dostane do nebe, dostanu se tam taky, protože jsme prováděli tytéž věci, když jsme vyrůstali.“
Ron odjel na misii na počátku roku 1970, ale Kraig zvažoval, že misionářskou službu odloží, dokud neskončí podzimní lovecká sezóna. A tehdy mu Ron z misie zavolal.
„Nevím, jak se mu podařilo získat svolení mi zavolat, ale pokáral mě, že neprojevuji dostatek nadšení a nesnažím se odjet na misii okamžitě,“ říká bratr McCleary. „Samozřejmě jsem to pak už neodkládal.“
Ron o své misii hovoří jako o „fantastické“ zkušenosti. „Pán mi požehnal mnoha zázračnými zážitky, které prohloubily mou víru,“ říká. „Misie měla pro můj duchovní život obrovský význam.“
Ron strávil část své misie na Bermudských ostrovech. Jeho president misie, Harold Nephi Wilkinson, tam posílal jen „velmi charakterní misionáře“, protože je mohl navštěvovat jen občas.
„Byli jsme úplně sami, ale president o nás nemusel mít obavy,“ vzpomíná Ron. „Svou práci jsme udělali.“
„Děvče snů“ z Delta Phi
Poté, co se Ron v roce 1972 vrátil z misie, si našel práci, zapsal se na podzim téhož roku na Utažskou univerzitu a stal se členem Delta Phi Kappa, studentského spolku pro navrátivší se misionáře. Během společenských činností tohoto spolku si nemohl nevšimnout atraktivní mladé ženy Melanie Twitchellové. Melanie byla jednou z těch, které spolek Delta Phi zvolil „dívkou snů“, a vypomáhala při jeho činnostech zaměřených na službu.
Melanie pocházela stejně jako Ron z aktivní rodiny Svatých posledních dnů. Její otec, povoláním vojenský důstojník, a její matka nikdy nedopustili, aby se časté stěhování rodiny stalo záminkou pro to, aby nešli na shromáždění.
Na Melanii udělala dojem Ronova laskavost, zdvořilost a znalost evangelia. „Říkala jsem si: ‚Je to tak úžasný muž, že nevadí, pokud nebudu mít nikdy příležitost jít s ním na rande. Chci jenom být jeho nejlepší kamarádka.‘“
Jak se jejich vztah prohluboval, Duch jí potvrdil dojmy, které získala o Ronovi a o jeho oddanosti Pánu. Jejich přátelství brzy dozrálo v něco, čemu Melanie říká „láska jako z pohádky“.
Starší Rasband tvrdí, že se k němu dokonale hodila. „Melanie byla úplně přesně jako já, pokud jde o oddanost evangeliu a odkaz předků. Stali se z nás nejlepší přátelé, a tehdy jsem ji požádal o ruku.“
Byli oddáni 4. září 1973 v chrámu Salt Lake. Od té doby, říká, mu ho jeho „nesobecká věčná společnice … pomohla stát se vytříbenějším učedníkem Krista. Její láska a podpora a láska a podpora našich pěti dětí, jejich manželských partnerů a našich 24 vnoučat jsou mi oporou.“3
„Jeďme“
Když Ron sloužil jako president kvora starších ve svém sboru sezdaných studentů, seznámil se s Jonem Huntsmanem st., poradcem vysoké rady sboru. Na Jona okamžitě udělalo dojem, jak Ron kvorum vedl.
„Měl neuvěřitelné vůdčí a organizační schopnosti,“ vzpomíná starší Huntsman, který v letech 1996 až 2011 sloužil jako územní sedmdesátník. „Říkal jsem si, že u mladého muže, který ještě studuje, je schopnost takto řídit kvorum nezvyklá.“
Jon několik měsíců sledoval, jak Ron při plnění svých kněžských povinností proměňuje myšlenky v činy. Když se v Jonově firmě, z níž později vznikla společnost Huntsman Chemical Corporation, uvolnila vedoucí pozice v oddělení marketingu, došel Jon k závěru, že Ron má schopnosti, které potřebuje, a tuto práci mu nabídl. Měl nastoupit následující týden v Ohiu.
„Řekl jsem Melanii: ‚Nenechám školy a nebudu se stěhovat,‘“ vzpomíná Ron. „Celý život jsem usiloval o to, abych vystudoval vysokou školu, a teď mám svůj cíl konečně na dosah.“
Melanie Ronovi připomněla, že důvodem jeho studia je to, aby si našel dobrou práci.
„Čeho se bojíš?“ zeptala se. „Umím balit a stěhovat se. Dělala jsem to celý život. Každý večer můžeš zavolat mamince. Jeďme.“
Důvěra, kterou Jon v Rona měl, byla opodstatněná. Pod Jonovým vedením Ron v rostoucí společnosti rychle postupoval, až se v roce 1986 stal jejím presidentem a provozním ředitelem. V rámci svého povolání hodně cestoval – jak po Spojených státech, tak do zahraničí. Navzdory svému nabitému rozvrhu se však snažil být o víkendech doma. A když cestoval, bral občas členy své rodiny s sebou.
„Když byl doma, opravdu mu záleželo na tom, aby děti pociťovaly, jak si jich ceníme a jak moc je máme rádi,“ říká Melanie. Kdykoli to bylo možné, účastnil se jejich činností a akcí a sportovních zápasů. Jenessa MacPhersonová, jedna ze čtyř dcer tohoto páru, říká, že církevní povinnosti v neděli otci často bránily v tom, aby seděl během shromáždění se svou rodinou.
„Přeli jsme se o to, kdo bude moci na shromáždění sedět vedle něho, protože mít ho vedle sebe byla velká vzácnost,“ říká. „Vzpomínám si, jak jsem ho držela za ruku a říkala si: ‚Pokud jen dokážu naučit se být taková jako on, budu na správné cestě a stanu se více takovou, jako je Spasitel.‘ Vždycky to byl můj hrdina.“
Syn tohoto páru, Christian, s láskou vzpomíná na „chvíle pro otce a syna“. Kvůli tomu, že se rodina často stěhovala, nacházeli a ztráceli své kamarády, jak říká, „ale tatínek byl vždycky můj nejlepší přítel“ – i když soutěživý.
Ať už hrál s Christianem basketbal či se svými dcerami nějakou stolní hru nebo s rodinou a přáteli rybařil, velmi rád vyhrával.
„Když jsme vyrůstali, nikdy nikoho nenechal vyhrát,“ říká Christian. „Výhru jsme si museli zasloužit, ale díky tomu jsme se zlepšovali. A v této tradici pokračuje i se svými milovanými vnoučaty.“
Za ta léta, kdy Ron sloužil ve vedoucích pozicích v Církvi, si jeho rodina nemohla nevšimnout, jak se díky tomu prohloubila jeho schopnost projevovat druhým lásku a soucit, vyjadřovat pocity pramenící z vnímání Ducha a inspirovat druhé k tomu, aby ze sebe dávali to nejlepší. Poté, co se narodil Paxton, vnuk Rona a Melanie, přinesla Ronova duchovní síla a podpora rodině velkou úlevu.
Paxton, který se narodil se vzácnou genetickou vadou, trpěl celou řadou zdravotních problémů, které byly pro rodinu fyzickou, citovou a duchovní zkouškou. Starší Rasband nazval cestu, po níž kráčeli po Paxtonově narození, „zatěžkávací zkouškou pro získání výjimečných ponaučení, která se dotýkají věčností“.4
Během krátkých tří let, které byly Paxtonovi na zemi vyměřeny, kdy bylo mnoho otázek, ale jen málo odpovědí, byl starší Rasband své rodině duchovní oporou a poskytoval jí vedení v čerpání síly z moci Usmíření Ježíše Krista.
Když bylo ohlášeno jeho nové povolání, některé členy rodiny a přátele to nepřekvapilo. „Ti z nás, kteří ho znají nejlépe,“ říká Christian, „zvedli ruce nejvýš, když mu byla vyjadřována podpora jako apoštolovi.“
„Půjdu sloužit“
V roce 1996, kdy měl Ron vybudovanou úspěšnou kariéru, přišlo povolání, aby sloužil jako president Newyorské misie New York--sever. Stejně jako dávní apoštolové i on hned opustil své sítě. (Viz Matouš 4:20.)
„Rozhodnutí přijmout toto povolání trvalo jen mikrosekundu,“ říká starší Rasband. Řekl Pánu: „Přeješ-li si, abych šel sloužit, půjdu sloužit.“
Ron si vzal za své i jedno důležité ponaučení, které si přinesl ze svého profesního života: „Lidé jsou důležitější než cokoli jiného.“5 S tímto vědomím a svými vybroušenými vůdcovskými dovednostmi byl připraven nastoupit službu v království Páně na plný úvazek.
Podle Rona a Melanie byla misionářská práce v New Yorku jak náročná, tak osvěžující. Ron bez váhání delegoval zodpovědnost na misionáře, přičemž je inspiroval k oddanosti, učil je, rozvíjel a pozvedal.
V roce 2000, pouhých osm měsíců poté, co se Ron a Melanie vrátili z misie, byl Ron povolán mezi Sedmdesát, kde se jeho příprava, zkušenosti a mnohé talenty staly pro Církev požehnáním. Jako člen Sedmdesáti sloužil jako rádce v předsednictvu území Evropa-střed a pomáhal dohlížet nad Pánovým dílem ve 39 zemích. Přestože odešel z univerzity před více než 40 lety, zůstává horlivým studentem, jenž vítal stálé vedení, kterého se mu dostávalo od služebně starších bratří, když dohlížel na území Severní Amerika-západ, Severní Amerika-severozápad a tři území v Utahu, když sloužil jako výkonný ředitel Chrámového oddělení a když během své služby v Předsednictvu Sedmdesáti úzce spolupracoval s Dvanácti.
Starší Rasband nedávno poznamenal: „Je mi opravdu velkou ctí a výsadou, být tím nejmenším mezi Dvanácti a učit se od nich v každém směru a při každé příležitosti.“6
„Co věděli oni, vím i já“
Vlevo nahoře: foto Wendy Keelerová; vpravo: Mormonští kazatelé, první misionáři v Dánsku, Arnold Friberg (podle malby Christena Dalsgaarda z roku 1856); Dan Jones probouzí Wales, Clark Kelley Price
Stěny kanceláře staršího Rasbanda zdobí dva obrazy. Na jednom z nich jsou mormonští misionáři, jak učí v polovině 19. století jednu rodinu v Dánsku. Na druhém je jeden z prvních misionářů, Dan Jones, který na Britských ostrovech stojí na studni a káže. Tyto obrazy (vpravo nahoře) připomínají staršímu Rasbandovi jeho předky.
„Tito první pionýři obětovali vše evangeliu Ježíše Krista a zanechali svým potomkům odkaz, jímž se mohou řídit,“ uvedl ve svém svědectví.7 To, co pohánělo předky staršího Rasbanda uprostřed protivenství a pronásledování kupředu, je to, co jeho samotného v největší míře opravňuje vykonávat toto nové povolání – znalost a neochvějné svědectví o Pánu a Jeho dílu.
„Mám se toho ve svém novém povolání tolik co učit,“ uvedl. „Naplňuje mě to velkou pokorou. Ale v jednom ohledu své povolání vykonávat mohu. Mohu vydávat svědectví o jménu Kristovu na celém světě. (Viz NaS 107:23.) On žije!“8
Jako pravnuk pionýrů dodává: „Co pociťovali oni, pociťuji i já. Co věděli oni, vím i já.“9
A to, v co doufali, že jejich potomci dosáhnou, ztělesňuje svým životem, učením a službou starší Ronald A. Rasband, který se ve své roli zvláštního svědka Páně řídí jejich příkladem a ctí jejich odkaz.