Pomáhejme studentům ujmout se zodpovědnosti za své svědectví
Konference učitelů náboženství CVS – červen 2024
Vítejte na tomto historickém setkání učitelů náboženství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Již mnoho let se všichni učitelé náboženství CVS setkávají jednou ročně na zasvěcujícím shromáždění s určitým zaměřením, dříve nazývaném Večer s generální autoritou. Dnes večer budeme v této tradici pokračovat a na závěr setkání si vyslechneme staršího Dalea G. Renlunda. V minulosti jsme pořádali konferenci CVS s osobní účastí na univerzitě Brighama Younga, ale letos je to poprvé, kdy se setkáváme napříč celým Církevním vzdělávacím systémem, abychom se učili jeden od druhého, sdíleli postřehy a diskutovali o úsilí učit efektivněji, a kdy spojíme učitele náboženství ze Seminářů a institutů náboženství, BYU, BYU-Idaho, BYU-Havaj, BYU-Pathway a Ensign College. Tito učitelé náboženství učí – vedle všech těch studentů zapsaných do semináře – také zhruba půl milionu mladých dospělých z celé Církve.
Porozumění tomu, proč vyvíjíme takové úsilí, souvisí se samotným účelem náboženského vzdělávání v CVS. Často jsem hovořil o tom, jakou specifickou roli hraje v systému každá škola CVS. Například o univerzitě BYU jsem mluvil jako o velvyslanci kvůli její zodpovědnosti zastupovat vzdělávací systém a Církev jakožto organizátor, hostitel a učenec. Dále se zamyslete nad BYU-Idaho, kterou nazývám učitelem, protože se zaměřuje výhradně na výuku; BYU-Havaj jako náš závěrný kámen pro oblast Asie a Tichomoří s oddaným a rozhodným důrazem na její cílové území Církve; a Ensign College je poskytovatel aplikovaných osnov se zaměřením na pracovní dovednosti na vstupní úrovni. A BYU-Pathway je poskytovatelem přístupu ke vzdělání, který má díky cenově dostupné a vysoce kvalitní on-line výuce více studentů než kterýkoli z našich kampusů. Semináře a instituty jsou samozřejmě určené i studentům, kteří nenavštěvují církevní univerzity, a jsou duchovní kotvou pro mladé dospělé, ať již vzdělání získávají kdekoli.
Navzdory těmto rozdílným rolím jsou tyto instituce sjednocené přinejmenším ve dvou ohledech. Tím prvním je samotné poslání Církevního vzdělávacího systému, kterým je vychovávat učedníky Ježíše Krista, kteří mohou být vedoucími ve svém domově, v Církvi i ve svém okolí. Bez ohledu na vaše specifické institucionální role mají všechny instituce CVS společné poslání týkající se schopnosti vést jako učedníci. Konkrétněji řečeno pro toto publikum, máme také další sdílenou zodpovědnost napříč CVS jako učitelé náboženství. V červnu roku 2019 schválila Církevní komise pro vzdělávání základní dokument popisující úlohu náboženského vzdělávání v Církevním vzdělávacím systému, který je často označován jako dokument „Posilování náboženského vzdělávání“. Toto pověření přichází jasně a s pokyny přímo od Církevní komise pro vzdělávání. Úvodní odstavec tohoto dokumentu zní: „Náboženské vzdělávání zaujímá v poslání každé instituce jedinečné a drahocenné místo. … Je samotným ústředním bodem účelu každé instituce.“ Pokyny v tomto dokumentu dále objasňují, že hlavní cíl náboženského vzdělávání je následující: „Účelem náboženského vzdělávání je učit znovuzřízenému evangeliu Ježíše Krista z písem a od novodobých proroků způsobem, který pomáhá každému studentovi rozvíjet víru a svědectví o Nebeském Otci, … Ježíši Kristu, … znovuzřízeném evangeliu a [žijících prorocích]; stát se celoživotním učedníkem; … [a] posilovat schopnost [našich studentů] nacházet odpovědi, řešit pochybnosti [a] reagovat s vírou.“ Tento základní účel náboženského vzdělávání v rámci Církevního vzdělávacího systému je ústředním bodem toho, proč tu dnes jsme. Pokud o toto záměrně a cíleně neusilujeme, je těžké ospravedlnit významné investice, které Církev do každé z těchto institucí vynakládá.
A tak jedním z důvodů, proč jsme se dnes sešli, je to, že sdílíme společné poslání CVS a společné pověření jakožto učitelé náboženství rozvíjet svědectví a pomáhat studentům, aby se stali učedníky a nacházeli odpovědi na své otázky a víru. Rád bych také poděkoval Chadu Webbovi za jeho vedení. Bratr Webb vede Semináře a instituty Církve. V posledních dvou letech však také předsedal Výboru pro náboženské vzdělávání, v němž jsou zástupci z celého Církevního vzdělávacího systému. Dnes jsme se jako učitelé CVS sešli z velké části právě díky tomuto výboru. Měl bych také zmínit podporu od každého z našich presidentů CVS: presidenta Reese, presidenta Mereditha, presidenta Kauweho, presidenta Kusche, presidenta Ashtona a bratra Webba. Tito vedoucí byli pověřeni, aby byli „hlavními morálními a duchovními představiteli svých institucí“. Toto pověření bylo poprvé uděleno při inauguraci presidenta Kauweho a od té doby se opakovalo při každé inauguraci CVS. Ukážu vám fotografie z těchto inaugurací. Na této můžete vidět presidenta Kauweho. Toto pověření přišlo od presidenta Hollanda a bylo zopakováno presidentu Ashtonovi, poté presidentu Reesovi a naposledy presidentu Meredithovi. Není tedy náhodou, že jsou dnes tito presidenti zde s námi. Jsou to úžasní vedoucí a já jim vyjadřuji uznání za jejich vedení a odhodlání pomoci nám zahájit tuto inaugurační Konferenci učitelů náboženství.
Rád bych nyní uvedl určitý kontext ke svému dnešnímu poselství. Ve svém úvodním proslovu k našim učitelům náboženství – ve výročním proslovu k učitelům náboženství v posledních dvou letech jsem vás požádal, abyste se zaměřili na to, co jsme označili jako proroky zdůrazňovaná témata určená mladým dospělým. Snažili jsme se také zdůraznit, že tato zde uvedená témata se určitě změní. Na těchto pěti tématech není nic magického, mají být aktualizována na základě pokračujícího vedení od proroků a apoštolů, zejména toho, které je určeno našim mladým dospělým. Nejde o to, abyste se tato konkrétní poselství naučili nazpaměť, ale o to, abychom se všichni naučili naslouchat žijícím prorokům a pomáhali našim studentům zjistit, jak uplatňovat jejich poselství.
V tomto duchu bych se rád zaměřil na jedno z těchto nedávných, prorokem zdůrazněných témat, které mi leží na srdci. President Russell M. Nelson vyzval mladé dospělé, aby se ujali zodpovědnosti za své svědectví. Chcete-li následovat proroka, povšimněte si prosím těchto dvou aspektů. Zaprvé – všímejte si, kdy nám nějaké poselství opakuje, a zadruhé – věnujte zvláštní pozornost tomu, když nás o něco naléhavě žádá. Oba tyto vzory rozpoznáte v poselství presidenta Nelsona, abyste se ujali zodpovědnosti za své svědectví, které bylo poprvé zmíněno na zasvěcujícím shromáždění pro mladé dospělé v květnu 2022, kdy řekl: „Naléhavě vás žádám, abyste se ujali zodpovědnosti za své svědectví. Pracujte na něm. Přijměte ho za své. Pečujte o ně. Vyživujte ho, aby rostlo. Syťte ho pravdou. Neznečišťujte ho falešnými filosofiemi nevěřících mužů a žen, abyste se pak divili, že vaše svědectví slábne. A zatímco budete své svědectví považovat za svou nejvyšší prioritu, vyhledávejte ve svém životě zázraky.“
Později téhož roku pak president Nelson ve svém proslovu na generální konferenci v říjnu 2022 předal téměř totožnou výzvu, tentokrát celé Církvi: „Za tímto účelem dávám členům celé Církve tentýž úkol, který jsem dal letos v květnu našim mladým dospělým. Naléhavě jsem je žádal – a nyní prosím i vás – aby se ujali zodpovědnosti za své vlastní svědectví o Ježíši Kristu a Jeho evangeliu. Pracujte na něm. Vyživujte ho, aby rostlo. Syťte ho pravdou. Nepošpiňujte ho falešnými filosofiemi nevěřících mužů a žen. A zatímco budete neustálé posilování svědectví o Ježíši Kristu považovat za svou nejvyšší prioritu, vyhlížejte zázraky, které se vám v životě budou dít.“
Vzhledem k opakované prosbě presidenta Nelsona, abychom se ujali zodpovědnosti za své svědectví, jsem pocítil, že mám uvést, jak jsem sám získal svědectví. Bude to osobní příběh, a i když jsem ho sepsal, doufám, že budete moci mít pocit, jako bychom spolu seděli v méně formálním prostředí. Naše osobní cesta k víře je jedinečná. Stejně jako ta našich studentů. Dnes vám řeknu něco o té své. Má cesta ke svědectví začala v neobvyklém prostředí. Vyrůstal jsem ve Scottsdale v Arizoně v komunitě, která převážně nepatřila ke Svatým posledních dnů. Na jedné středoškolské atletické akci jsem se zrovna připravoval na závod, když jsem si na druhé straně dráhy všiml bratra Butlera, mého vedoucího Mladých mužů. Bylo velmi zvláštní, že tam byl právě on. Neměli jsme toho moc společného. Věděl jsem, že na atletické závody nechodí často. V tom okamžiku mi Duch řekl: „Clarku, tato Církev je pravdivá, protože jinak by zde v žádném případě nebyl. V jeho víře musí být něco hlubšího, co ho motivuje k tomu, aby tě podpořil.“ To bylo celé. Tento zážitek se neodehrál během hloubání nad písmy či uprostřed svědeckého shromáždění. Nastal prostě díky plodům něčí oddané služby. Dokáži si onen pocit vybavit dnes stejně jasně jako v ten den, kdy se to stalo.
Asi o rok nebo dva později jsem obdržel povolání na misii do japonské misie Kóbe. Vzpomínám si na svůj první den v MTC. Bylo úžasné setkávat se se společníky, seznamovat se s učiteli, pociťovat sílu shromážděnou z celého světa. Ale druhý den, když v šest hodin ráno zazvonil budík, jsem se stěží probudil a zachvátila mě panika. Pomyslel jsem si: „Jak jen tohle vůbec zvládnu?“ Nevím, jestli dokážu další dva roky vstávat každý den takhle brzy, natož se naučit tak obtížný jazyk, jako je japonština.“ Najednou mi skutečnost, že můj vedoucí Mladých mužů přijel na atletický mítink, nepřipadala dostatečná k tomu, aby mě dva roky podpírala. Potřeboval jsem hlubší poznání a toto svědectví muselo být zakotveno v samotném evangeliu. Začal jsem každé ráno pilně číst Knihu Mormonovu. Budík zazvonil v šest hodin ráno, sedl jsem si do kancelářského křesla k onomu stolu v MTC a pod zářivkou jsem četl a studoval Knihu Mormonovu. Když jsem dočetl až na konec, přečetl jsem si slib z Knihy Mormonovy v Moronim 10:3–5. Tyto verše jsem znal z doby, kdy jsem byl mladým studentem semináře. Poklekl jsem v modlitbě, abych požádal o potvrzení své víry. Když jsem se ale tázal Pána, zprvu nic nepřišlo. Byl jsem hrozně zklamaný. Vylezl jsem zpátky na židli a uvědomil si, že mi chybí jen dvě stránky do konce Knihy Mormonovy. Rozhodl jsem se, že to aspoň dočtu. Zbývaly mi tři verše v Moronim 10 a já četl tento verš v Moronim 10:32: „Ano, pojďte ke Kristu a buďte v něm zdokonalováni a popírejte v sobě veškerou bezbožnost; a popřete-li v sobě veškerou bezbožnost a budete-li milovati Boha celou svou mocí, myslí a silou, pak je milost jeho…“ Nemohu to číst. Pláču. Promiňte. „Pak je milost jeho postačující pro vás, abyste milostí jeho mohli býti dokonalí v Kristu.“ Když jsem ten verš přečetl, naplnilo mě světlo a porozumění. Nemohl jsem to popřít. Bylo to povznášející a hřejivé a naplnilo to celou mou bytost. V tu chvíli jsem poznal, že Kniha Mormonova je pravdivá a že jejím účelem je svědčit o tom, že Ježíš je Kristus.
S tímto mocným svědectvím jsem odjížděl do Japonska. Dál jsem měl zážitky, které posilovaly mé svědectví, ale nic tak mocného, jako to, co se stalo onoho rána v MTC. Když jsme se jednoho deštivého večera chystali jít spát, uslyšeli jsme zaklepání na dveře. Podívali jsme se na sebe. Náš byt se nacházel vzadu za misijním domem. Poněkud zaskočen tím, že někdo přišel tak pozdě v noci k našemu bytu, jsem vyšel ven, otevřel dveře a uviděl na prahu presidenta misie, jak stojí v dešti pod deštníkem. Řekl: „Gilbert Chōrō, starší Gilberte, oblékněte se. Jedeme za starším Matsuem.“ Otec staršího Matsua umíral na rakovinu. Ihned mě napadlo, co se asi stalo. Když jsem ale nastoupil do misijního vozu, president Matsumori se ke mně otočil a vysvětlil mi, že matka onoho misionáře toho dne zahynula při autonehodě. Pak dodal: „Modlete se, abychom se dokázali do tohoto misionáře vcítit a porozumět tomu, co ho utěší.“ Byl jsem ochromen a cítil se nedostatečně. Stále si vybavuji, jak se stěrače pohybovaly sem a tam, zatímco jsme mlčky jeli autem. Náhle mi Duch do srdce vnesl slova z Almy 7:12: „A vezme na sebe slabosti jejich, aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho.“ Věděl jsem, že Usmíření Ježíše Krista nám umožňuje překonat hřích. Věděl jsem, že Kristus nám pomůže, abychom byli vzkříšeni a znovu žili. Ale té noci na dálnici do Ósaky jsem poznal, že Ježíš Kristus nás může i utěšit v našich těžkostech, v našem utrpení, když život není spravedlivý. Nevěděl jsem, s čím se musel onen mladý misionář vyrovnávat, ale díky zázraku Usmíření tu byl Někdo, kdo to věděl. Ten večer, rok po začátku mé misie, mi Duch znovu mocně dosvědčil, že Kniha Mormonova je pravdivá a že jejím účelem je svědčit o tom, že Ježíš je Kristus.
Vrátil jsem se z misie a oženil jsem se s Christine v chrámu Salt Lake. Přestěhovali jsme se do Kalifornie, a poté do Bostonu. I nadále jsem míval opakovaná tichá potvrzení svědectví, ale nic tak silného jako onoho rána v MTC nebo oné noci na dálnici do Ósaky. Pak jednou v neděli jsem obdržel mocné, ale nečekané svědectví Ducha. Četl jsem v písmech určitou část, k níž se většina lidí pro posílení svědectví neobrací. Bylo to v Almovi 30 během jedné lekce na shromáždění, v tom, co budu nazývat naukou Korihorovou, kde Korihor popírá Krista, snaží se zbavit lidi odpovědnosti za jejich rozhodnutí a prohlašuje, že nás spasí pouze naše chytrost. Opírá se o to, co bychom dnes mohli nazvat morálním relativismem. Korihor také agresivně znevažuje víru druhých a považuje ji za pošetilé tradice jejich otců. Zatímco učitel Nedělní školy procházel lekcí, začal jsem přemýšlet o tom, že pokud by Joseph Smith Knihu Mormonovu vytvořil sám, bylo by zvláštní do ní zahrnout Korihora. Joseph žil v období náboženského rozruchu, kdy lidé věřili v Ježíše Krista. Pravděpodobně se nikdy nesetkal s nikým, kdo by tak agresivně obhajoval nauku zaměřenou proti Kristu, jako byl Korihor nebo Nehor či Šerem, kteří jsou všichni v Knize Mormonově zmíněni. My však víme, že Kniha Mormonova byla napsána pro naši dobu. Tyto argumenty jsem znal právě od lidí, které jsem tak často potkával na akademické půdě v Cambridgi v Massachusetts. Když jsem uprostřed oné lekce Nedělní školy přemítal o této anomálii, již s hlubokým svědectvím o Knize Mormonově, Duch mi řekl: „Clarku, Kniha Mormonova je pravdivá a jejím účelem je svědčit o tom, že Ježíš je Kristus.“
Takovéto zážitky jsem míval v průběhu života dál. Jednou jsem se modlil v chrámu ohledně své mládeže z chudých čtvrtí v Bostonu. Když jsem četl Mosiáše 3:17, Duch mě poučil, že jediný způsob, jak pomoci těmto mladým mužům dostat se z jejich situace, je prostřednictvím Ježíše Krista. Kdysi jsem studoval Almu 36 a učil se o chiasmu, který se prolíná celou touto kapitolou a jehož ústředním bodem je vykoupení Almy mladšího. Pozoruhodné je, že mi připadalo, že pokaždé, když jsem získal nějaké svědectví o Knize Mormonově, přišlo spolu se svědectvím o Ježíši Kristu. To se mi stalo znovu i na ženském zasedání generální konference v říjnu 2018. President Nelson na onom zasedání sestry Církve vyzval, aby si do konce roku přečetly Knihu Mormonovu s tím, aby si označily všechna Spasitelova slova, každý verš, který v Knize Mormonově odkazuje na Spasitele. Chtěl jsem podpořit manželku a našich šest dcer, a tak jsem se k nim v této výzvě přidal. Právě jsem obdržel tento výtisk Knihy Mormonovy. Byl to zbrusu nový výtisk Knihy Mormonovy. Označil jsem si v něm každou zmínku o Spasiteli. Stránku za stránkou obsahovala červeně podtržené odkazy na Ježíše Krista. Ve věku 48 let, kdy jsem již měl hluboké svědectví o Knize Mormonově a o Spasiteli, mi během onoho podzimu, každé ráno, když jsem četl stránky této knihy, Duch znovu dosvědčoval: „Clarku, tato kniha je pravdivá a jejím účelem je svědčit o tom, že Ježíš je Kristus.“
Vraťme se k poselství presidenta Nelsona a k citátu, který jsem již zmínil: „Naléhavě vás žádám, abyste se ujali zodpovědnosti za své svědectví. Pracujte na něm. Přijměte ho za své. Pečujte o ně. Vyživujte ho, aby rostlo. Syťte ho pravdou. Neznečišťujte ho falešnými filosofiemi nevěřících mužů a žen, abyste se pak divili, že vaše svědectví slábne. … A zatímco budete své svědectví považovat za svou nejvyšší prioritu, vyhledávejte ve svém životě zázraky.“ Svědčím o těchto zázracích. Díky tomu, že v životě považuji své svědectví za prioritu, jsem byl v mnoha ohledech požehnán.
Bratři a sestry, jako učitelé náboženství musíme pomáhat studentům ujmout se zodpovědnosti za své svědectví. Rád bych se zaměřil na pět způsobů, jak můžeme studenty učit, aby se ujali zodpovědnosti za své svědectví. Zaprvé – pomozte jim naučit se používat svobodu jednání. Zadruhé – učte je, aby byli světlem pro druhé, zvláště pro ty, kteří s něčím zápolí. Zatřetí – pokládejte otázky s vírou. Začtvrté – zaměřujte se na zdroje a materiály naplněné pravdou. A zapáté – spoléhejte se na Ducha.
Zaprvé – musíme studenty učit, že budování svědectví je vědomým projevem naší svobody jednání. C. S. Lewis často zmiňoval výrok: „Nejdelší cesta je tou nejkratší cestou domů.“ Prohloubení víry a učednictví vyžaduje úsilí. Je to vědomý čin. Alma učí, že budování svědectví vyžaduje naši plnou pozornost: „Ale vizte, jestliže probudíte a povzbudíte své schopnosti, až tak, abyste vyzkoušeli slova má a abyste uplatnili trochu víry, ano, nemůžete-li činiti ničeho více, nežli si přáti, abyste uvěřili, nechte toto přání v sobě působiti, dokud neuvěříte tak, abyste mohli dopřáti místa části slov mých.“
Druhou zásadou, které můžeme studenty učit, abychom jim pomohli ujmout se zodpovědnosti za jejich svědectví, je být světlem pro druhé, a možná zvláště pro ty, kteří s něčím zápolí. Této generaci velmi záleží na jejich vrstevnících a na těch, kteří v životě čelí těžkostem. President Nelson nás učí, abychom ty, kteří s něčím zápolí, nesoudili.
„Pokud se přátelé nebo rodina od Církve vzdálili, mějte je nadále rádi. Nepřísluší vám soudit rozhodnutí druhých, stejně jako si vy nezasloužíte být kritizováni za to, že zůstáváte věrní.
Nyní mě prosím poslouchejte, když říkám toto: Nenechte se svést na scestí těmi, jejichž pochybnosti mohou být živeny věcmi v jejich životě, které nevidíte.“
Skepticismus a pochybnosti mohou být nakažlivé, ale stejně tak i víra a naděje. President Nelson pokračuje:
„Především dávejte svým skeptickým přátelům najevo, jak moc vy sami milujete Pána a Jeho evangelium. Překvapte jejich pochybující srdce svým srdcem věřícím!
Když se ujmete zodpovědnosti za své svědectví a způsobíte, že bude růst, stanete se mocnějším nástrojem v rukou Páně.“
Myslím, že právě v tomto posledním bodě – učit naše studenty, aby se stali nástrojem a zdrojem pro Pána – máme velkou příležitost pomáhat mladým dospělým s jejich svědectvím. Učte je být světlem. Učte je být kamarády. Učte je být zdrojem pomoci pro ostatní. A ty, kteří svou víru ještě nenašli, učte tomu, aby se pustili do služby druhým. Mnohá svědectví přicházejí tehdy, když sloužíme druhým. Svědectví, které jsem obdržel v chrámu Boston v Massachusetts, o tom, že Kristus je odpovědí pro mou mládež, přišlo díky tomu, že jsem dělal vše, co bylo v mých silách, abych pomohl. Učte naše studenty být světlem, a jejich svědectví poroste.
Samozřejmě učíme o tom, že je v pořádku mít otázky. Starší Renlund o tom dnes večer pohovoří trochu více. President Nelson vysvětlil: „Máte-li otázky – a já doufám, že máte – hledejte odpovědi s dychtivou touhou věřit.“ Ale jak poznamenal president Jeffrey R. Holland: „Někdy jednáme tak, jako kdyby upřímné přiznání pochyb bylo vyšším projevem morální odvahy než upřímné prohlášení víry. Tak tomu není!“ Když otec sužovaného dítěte snažně prosil Spasitele: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé,“ začal z pozice víry. Zjistil jako dospívající – nebo já jsem zjistil jako dospívající, když jsem otci předložil nějaké dilema víry, myslel jsem si, že jsem tak chytrý a že jsem přišel na něco, co ho nikdy nenapadlo. V patnácti jsem byl chytřejší než můj táta, který vždycky vyhrál každou debatu. A teď jsem pro něj měl záludnou otázku. Místo odpovědi na mou otázku jen řekl: „Clarku, tuhle otázku jsem už taky měl. V životě jsem zažil dva typy otázek – jedny ohledně toho, co vím, a druhé o tom, čemu bylo zdánlivě těžké porozumět. Postupem času jsem zjistil, že toho, co vím, stále přibývá, a toho co nevím, stále ubývá.“
Budete-li kráčet kupředu s vírou, slibuji vám, že se tak stane. Neznamená to, že se otázkám a obavám, které lidé mají, nevěnujeme, ale pomáháme jim kráčet kupředu s vírou. Myslím, že právě to měl na mysli starší Larry Corbridge při zasvěcujícím shromáždění na BYU, když zde na tomto kampusu říkal studentům, aby se zaměřovali na prvořadé otázky a nechali otázky druhořadé, aby se vyřešily časem. President Nelson nám opakovaně připomíná, že budování svědectví má také zahrnovat zaměřování se na zdroje a materiály naplněné pravdou. „Syťte [své svědectví] pravdou. Neznečišťujte ho falešnými filosofiemi nevěřících mužů a žen, abyste se pak divili, že vaše svědectví slábne.“ Někteří mladí dospělí mají pocit, že jediný způsob, jak mít silnou víru, je obrátit se na naše kritiky a nepřátele Církve. A toto má prý svědectví nějak posílit. V takovéto situaci máme studentům pomoci porozumět záměru daného člověka. Korihor, Nehor a Šerem se nesnažili své následovníky poučit, ale zkrátka se snažili ospravedlňovat svá vlastní špatná rozhodnutí a prosazovat své osobní zájmy. Učte studenty, že „některé zdroje mohou být dokonce záměrně sestavovány tak, aby zasévaly nedůvěru, strach a pochyby“. Pomáhejte jim hledět k žijícím prorokům, písmům a důvěryhodným církevním vedoucím.
Jedním z nejdůležitějších zdrojů naplněných pravdou, na které se můžeme obrátit, je Duch Svatý. Učte studenty porozumět tomu, jak se cítí, když je Duch Svatý přítomen, a rozpoznat, jak se Duch Svatý vytrácí, když je pravda zkreslována. Na nedávném setkání na BYU-Havaj s presidentem Henrym B. Eyringem a presidentem Keonim Kauwem jsem měl na toto téma zkušenost, která mě velmi ovlivnila. Jeden student se nás zeptal, kde budou v životě potřebovat Ducha Svatého. President Eyring citoval slova presidenta Nelsona: „V nadcházejících dnech nebude možné duchovně přežít bez stálého vlivu Ducha Svatého, který nás bude vést, řídit a utěšovat,“ a požádal mě, abych na otázku onoho studenta odpověděl. Na takovouto otázku jsem jako president BYU-Idaho odpovídal již nesčetněkrát. Odpověděl jsem, že studenti budou potřebovat Ducha, když se budou rozhodovat, co mají studovat, s kým chodit na rande, kde budou bydlet, jakou mít práci, a při mnoha dalších životních rozhodnutích, kterým mladí dospělí čelí. President Eyring pak studenta požádal, aby slova presidenta Nelsona přečetl znovu. Tentokrát se pozastavil u slova přežít. President Eyring objasnil, že prorok použil slovo přežít záměrně. Vysvětlil, že studenti žijí v době, kdy protivník tak účinně překrucuje pravdu, že kdyby neměli Ducha Svatého, byli by oklamáni ohledně těch nejzákladnějších pravd evangelia. President Nelson ve svém proslovu „Myslete celestiálně!“ prohlašuje: „Protivníkovy klamy nemají konce. Buďte prosím připraveni. Nikdy nepřijímejte rady od těch, kteří nevěří. Usilujte o vedení od hlasů, kterým můžete důvěřovat – od proroků, vidoucích a zjevovatelů a od našeptávání Ducha Svatého.“
Bratři a sestry, učme své studenty, aby se ujali zodpovědnosti za své svědectví. Učme je, aby na něm pracovali, přijali ho za své, pečovali o něj a vyživovali ho, aby rostlo. Za tímto účelem je učme používat svobodu jednání, být světlem pro druhé, klást otázky s vírou, zaměřovat se na zdroje a materiály naplněné pravdou a učit se spoléhat na Svatého Ducha. Směrnice o posilování náboženského vzdělávání nás nabádá, abychom tak činili s přesvědčením. Vaše úsilí funguje. Nevěřte historkám odjinud. Mladí dospělí přicházejí do institutu v rekordním počtu. Mladí dospělí navštěvují církevní školy v rekordním počtu. V celé Církvi dochází i v této obtížné době k nárůstu víry. Naši studenti se učí ujmout se zodpovědnosti za své svědectví a přibližují se k Ježíši Kristu. Mám svědectví o našem Spasiteli. Vím, že Kniha Mormonova je pravdivá. A svědčím o tom, že jejím účelem je svědčit, že Ježíš je Kristus. Vyzývejme studenty, aby našli tytéž pravdy. Ve jménu Ježíše Krista, amen.