Nalaďme srdce na hlas Ducha
Linda K. Burtonová
Generální presidentka Pomocného sdružení
Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 2.března 2014 • Univerzita Brighama Younga–Idaho
Je pro mne výsadou setkat se s vámi na tomto shromáždění. Modlila jsem se, aby vám Pán požehnal, abyste se dozvěděli něco, co vám pomůže prohloubit schopnost rozpoznávat hlas Ducha. Možná jste již získali nějaké poučení, které bylo určeno přímo vám, z oněch krásných písní, které jsme právě vyslechli.
Asi před 41 lety jsem se neochotně zúčastnila jednoho zasvěcujícího shromáždění pro mladé dospělé na Chrámovém náměstí. Velká sněhová vánice, která se v ten den odpoledne přihnala, byla zkouškou mé víry. Ale protože jsem byla požádána, abych se v určité malé míře do tohoto shromáždění zapojila, šla jsem tam z povinnosti. V průběhu let jsem poznala pravdivost toho, co řekl president Eyring: „Člověk nemůže dát Pánovi kůrku, aniž by od Něj dostal zpět celý bochník.“1 A oním „bochníkem“, který jsem dostala za „kůrku“ v podobě své účasti, je můj úžasný manžel! Právě na onom shromáždění jsem ho potkala. Zpíval ve sboru a na konci shromáždění za mnou odvážně zašel a představil se. Jsem moc vděčná za to, že jsem onoho večera pocítila povinnost přijít a že milosrdný Nebeský Otec přijal i mou neochotnou snahu být tam, kde jsem být měla.
Jsem vděčná, že je zde dnes s námi několik našich dětí a naše nejstarší vnučka. McKaela hraje na violu. Začala se učit ve 3 letech a nyní, v 16 letech, je z ní nadaná hudebnice. Mohu to potvrdit, protože jsem její babička, a babičky nelžou! Bylo inspirující sledovat postupně její pokrok, když se učila používat svůj nástroj nejen k požehnání vlastního života, ale i života mnoha dalších. Naučila se umění naladit si nástroj, významu každodenního pilného cvičení a radosti ze hry a ze splynutí svého nástroje s jinými.
Když jsem před pár lety sloužila s manželem na misii, naučila jsem se číst korejské znaky a odříkat abecedu v korejštině. Naučila jsem se několik základních pozdravů, pár větiček a několik slov z evangelia a dokázala jsem rozpoznat korejštinu od jiných jazyků. Naučila jsem se korejsky několik svých oblíbených náboženských písní a písní z Primárek. Avšak má schopnost mluvit tímto krásným jazykem nebo mu rozumět byla velmi omezená.
Proč vám vyprávím tyto zdánlivě nesouvisející příběhy? Protože bych dnes chtěla mluvit o tom, jak se naučit jazyku Ducha – jak k nám promlouvá a jak můžeme zdokonalit svou schopnost slyšet Jeho hlas. Tak jako naučit se hrát na nějaký nástroj nebo naučit se cizí jazyk je proces, je učení se jazyku Ducha také proces, který je pro každého z nás životně důležitý, ať již jsme byli pokřtěni nedávno nebo jsme dlouholetí členové Církve.
Spasitel v Knize Mormonově učil, že Lamanité byli „pokřtěni ohněm a Duchem Svatým, a nevěděli o tom“.2 Velmi si přeji, abychom prohloubili schopnost naslouchat a rozumět nabádáním Ducha a jednat podle nabádání, která od Ducha Svatého dostáváme. K tomu se nejprve musíme naučit Jeho hlas rozpoznávat.
Pojďme se na chvíli zamyslet nad vlastními zážitky. Vzhledem k velikosti zdejšího publika i k tomu, že nás sledují mladí dospělí po celém světě, bych vás chtěla k něčemu vyzvat. Aniž byste byli příliš osobní, mohli byste se vzájemně podělit o odpovědi na následující otázky na Twitteru? Až najdete chvilku, „tweetujte“ svou odpověď se značkou #cesdevo.
Otázka, na niž můžete odpovídat, zní: Jak můžeme poznat, zda jsme slyšeli hlas Ducha?
Zatímco o tom budeme přemítat, můžeme si navíc položit několik otázek:
• Pociťovali jsme lásku, radost, pokoj, trpělivost, mírnost, jemnost, víru, naději a útěchu?
• Vstoupily nám na mysl myšlenky nebo do srdce pocity, o nichž víme, že jsou od Pána, a nikoli od nás?
• Slyšeli jsme sami sebe říkat nějakou pravdu, aniž bychom předem věděli, co řekneme?
• Pocítili jsme, že se naše schopnosti a dovednosti zvelebily?
• Pocítili jsme vedení a ochranu před klamem?
• Rozpoznali jsme ve svém životě nějaký hřích a měli jsme touhu to napravit?
• Pocítili jsme Ducha, jak oslavuje Boha Otce a Ježíše Krista a svědčí o Nich?3
Pokud jste na některou z těchto otázek odpověděli kladně, tak jste v určité chvíli svého života pocítili Ducha Páně. Avšak dnes večer ta nejdůležitější otázka zní: „Cítíte se tak nyní?“4
Rada proroka Mormona ohledně následování světla Kristova nám může pomoci poznat, jak Ducha Svatého přijmout. Mormon řekl:
„Neboť vizte, Duch Kristův je dán každému člověku, aby mohl rozeznávati dobro od zla; pročež, ukazuji vám způsob, jak souditi; neboť každá věc, která vyzývá činiti dobro a přesvědčuje věřiti v Krista, je vyslána mocí a darem Krista; pročež můžete věděti s dokonalým poznáním, že je od Boha.
Ale cokoli přesvědčuje lidi, aby činili zlo a nevěřili v Krista a zapírali ho a nesloužili Bohu, o tom můžete věděti s dokonalým poznáním, že to je od ďábla; neboť tímto způsobem ďábel pracuje, neboť nepřesvědčuje nikoho, aby činil dobro, nikoli, ani jediného; ani jeho andělé to nečiní; ani ti, kteří se mu poddávají.“5
President Gordon B. Hinckley řekl: „Koneckonců, to je ta zkouška. Přesvědčuje nás to, abychom konali dobro, abychom se vzchopili, stáli pevně, dělali to, co je správné, byli laskaví a štědří? Pak je to od Ducha Božího.“6
Proč se nám zdá, že rozpoznat našeptávání Ducha je tak těžké? Možná, že jedním z důvodů je to, že Duch promlouvá k mysli i k srdci. Když se učíme jazyku Ducha, někdy zaměňujeme své myšlenky a své emoce za nabádání Ducha. Dalším důvodem je to, že rozpoznání Ducha je dar od Ducha. Podobně jako se někteří učí jazyky snadno, a jiní ne, platí to i u schopnosti rozumět našeptáváním Ducha. Naučit se hrát na nástroj nebo mluvit cizím jazykem většinou vyžaduje velké úsilí, k němuž patří procvičování a někdy i dělání chyb. Totéž platí i v procesu učení se jazyku Ducha.
Pomohlo by vám vědět, že osobní zjevení se získává řádek za řádkou a předpis za předpisem a že i proroci, vidoucí a zjevovatelé se musí učit mu rozumět? Toto je příklad ze života staršího Jeffreyho R. Hollanda.
„Jsou chvíle, kdy jedinou možností, jak se dostat z bodu A do bodu C, je přes bod B.
Vyrůstal jsem v jižním Utahu a měl jsem rád všechny ty přírodní divy a krásy jižního Utahu a severní Arizony, a proto jsem s tím chtěl seznámit i svého syna a chtěl jsem mu ukázat místa, která jsem znal a měl rád, když jsem byl v jeho věku. A tak mu maminka zabalila pro nás oba malý oběd, vzali jsme dědečkův pickup a vyrazili jsme na jih do oblasti, které jsme říkali staré arizonské pásmo.
Když jsme si všimli, že slunce už zapadá, rozhodli jsme se, že se raději vrátíme. Cestou zpátky jsme ale narazili na rozcestí – asi jediné rozcestí, u kterého jsme v té chvíli nevěděli, kudy jet. Požádal jsem syna, aby se pomodlil, kterou cestou se dát, a on silně pocítil, že bychom měli jet vpravo, a já jsem pocítil totéž. A tak jsme se vydali vpravo a byla to slepá cesta. Ujeli jsme asi čtyři sta nebo pět set metrů a byla to slepá cesta – zcela nepochybně nesprávná cesta.
Otočili jsme se, vrátili jsme se a jeli tou druhou cestou. A bylo nám jasné, že ta vlevo byla správná.
Cestou se mě Matt zeptal: ‚Tati, proč jsme po modlitbě pocítili, že cesta vpravo byla ta správná, ta pravá, a přesto nebyla?‘ A já jsem řekl: ‚Myslím, že Pán si přál, a to byla Jeho odpověď na naši modlitbu, zavést nás na tu správnou cestu co nejrychleji a dát nám určité ujištění, že jedeme po té správné cestě, abychom si s tím nemuseli dělat starosti. A v tomto případě bylo nejjednodušší dosáhnout toho tím, že nás nechal jet 300 nebo 400 metrů po nesprávné cestě, abychom velmi záhy a bez jakýchkoli pochyb poznali, že to je cesta nesprávná, a tudíž s toutéž jistotou, s tímtéž přesvědčením věděli, že správná cesta je ta druhá.‘
Vím zcela nepochybně, s dokonalou znalostí, že Bůh nás miluje. Bůh je dobrotivý. Je náš Otec a očekává od nás, že se budeme modlit a že budeme důvěřovat a věřit a nevzdávat se a nepanikařit a neustupovat a neskákat přes palubu, když se zdá, že se něco tak úplně nedaří. Jdeme dál, snažíme se dál, věříme dál, důvěřujeme dál, pokračujeme po téže cestě a pak Mu padneme do náruče, pocítíme Jeho objetí a uslyšíme, jak říká: ‚Já jsem ti říkal, že to bude dobré, říkal jsem ti, že to dobře dopadne.‘“7
Když jsem se připravovala na dnešní proslov, zažila jsem něco podobného jako starší Holland. Vydala jsem se jedním směrem, bádala jsem, zapisovala jsem si myšlenky ohledně jednoho tématu, o němž jsem chtěla mluvit, ale pociťovala jsem neklid. Měla jsem dojem, že mám mluvit o něčem jiném. A právě tehdy jsem si vzpomněla na jeden zážitek před dvěma lety. Když jsem byla povolána sloužit jako generální presidentka Pomocného sdružení, prožila jsem na začátku několik bezesných nocí. Během jedné takové noci mě napadla spousta myšlenek, které jsem považovala za velmi důležité. Zapsala jsem si je a někam jsem je založila a vzpomněla jsem si na ně teprve před několika týdny, když jsem začala pociťovat neklid ohledně mého původně zvoleného tématu. Nebeský Otec mě nechal určitou chvíli jít jiným směrem, ale pak mě přivedl zpět na tuto cestu skrze jemné pocity v srdci a skrze probuzenou vzpomínku v mysli prostřednictvím daru Ducha Svatého.
Jak se můžeme lépe naladit na hlas Ducha? Můžeme začít tím, že si budeme vědomi toho, že náš Otec v nebi s námi chce rozmlouvat. Toto víme díky tomu, že všichni proroci posledních dnů učili a učí nauce o osobním zjevení. Pomyslete na mnohá další požehnání, která nám Pán dal, abychom s Ním mohli rozmlouvat a obdrželi Jeho slova: písma, patriarchální požehnání, modlitba, obřady, inspirovaní vedoucí a rodiče a dar Ducha Svatého.
Kde máme začít se svým úsilím přilnout těsněji k Bohu a slyšet Jeho hlas, který k nám promlouvá? Začínáme u základů. Děláme ony malé a prosté věci, které ukazují, že Bůh je v našem životě na prvním místě a že od Něho chceme dostávat zjevení. Když jsem navštívila západní Afriku, naučila jsem se slovní spojení, které mám moc ráda a které lze použít na proces získání osobního zjevení: „pomaloučku, po kousíčku“. Co tedy můžeme „pomaloučku a po kousíčku“ dělat?
Zaprvé – upřímně a pokorně se modleme.
V průběhu let pociťuji ve svém mateřském srdci dojetí, kdykoli sleduji své děti a vnoučata, jak projevují víru tím, že v pokorné a upřímné modlitbě prosí Pána o pomoc se svými starostmi. Dokládá to i jeden krásný zážitek z naší rodiny.
Náš syn je nejstarším dítětem v rodině. Má pět sester, žádného bratra. Těsně před narozením naší třetí dcery slíbil manžel synovi psa, pokud bude miminko další děvče. Když se nám narodila holčička, můj skvělý manžel slib dodržel. Pro našeho syna se pes stal jeho nejlepším kamarádem. Měl ho moc rád. Jednoho dne se ale pes ztratil. Hledali jsme a hledali, ale bezvýsledně. Zavolali jsme tedy pracovníka veterinární služby. Nedával nám velkou naději, protože jsme bydleli poměrně blízko dálnice. Podle jeho názoru již uplynula dost dlouhá doba a pes se nejspíše dostal na dálnici a srazilo ho auto.
Když jsme o tom řekli synovi, snažili jsme se ho všemožně utěšit, ale byl z toho zoufalý. Vzpomínám si, jak jsem ho povzbudila, aby se pomodlil k Nebeskému Otci, který Ho utěší. Náš drahý syn se mi podíval do očí a řekl: „Vždyť já se modlím pořád, mami.“
Uběhlo pár dní. Pak jednou brzy ráno někdo zaklepal na dveře. Jedno z dětí šlo otevřít a pak hned přiběhlo za mnou. Když jsem si všimla, že před domem stojí auto s nápisem „Veterinární služba“, znepokojilo mě to. Muž u dveří se na mě podíval a řekl: „Paní Burtonová, v autě mám něco, co podle mě patří vašemu synovi.“
Zmocnila se mě úzkost. Vzpomínám si, jak jsem se bála, že našeho psa našel, ale že je nejspíš mrtvý nebo vážně zraněný. K mé veliké radosti byl vzadu v autě skutečně náš pes – naživu a v pořádku a připraven vyskočit z auta do náruče našemu synovi.
Zeptala jsem se pracovníka, kde psa našel. Řekl: „Když jsem dnes ráno odcházel z domu, stalo se něco velmi neobvyklého. Přímo před domem stál pes, který přesně odpovídal tomu, jak jste mi ho popsala po telefonu. Když jsem na fenku zavolal jménem, zareagovala. A tak mě napadlo, že vám ji přivezu, aby se váš syn cítil lépe, ještě než odejde do školy.“
Vím, že Pán odpovídá na opravdové, procítěné, dětsky upřímné modlitby. Nebeský Otec si přeje, aby děti věděly, že se na Něj mohou obracet již brzy ve svém životě, aby Mu dál důvěřovaly, až dospějí. Děti jsou obvykle pokorné, a tak mají právo na to, aby se u nich naplnilo zaslíbení dané Nebeským Otcem v Nauce a smlouvách: „Buď pokorný; a Pán tvůj Bůh tě povede za ruku a dá ti odpověď na modlitby tvé.“8
Zatímco se s vámi podělím o otázky, které president Spencer W. Kimball položil podobné skupině, jakou tvoříte vy, zamyslete se nad vlastní pokorou a nad upřímností svých modliteb: „Potřebujete vedení? Modlili jste se k Pánu o inspiraci? Chcete dělat to, co je správné, nebo chcete dělat to, co chcete vy, ať již to je správné, či nikoli? Chcete dělat to, co je pro vás nejlepší z dlouhodobého hlediska, nebo to, co se vám zdá v daném okamžiku příjemnější? Modlili jste se? Jak moc jste se modlili? Jak jste se modlili? Modlili jste se jako Spasitel, … nebo jste požádali o to, co chcete, bez ohledu na to, zda je to vhodné?“
President Kimball pak pokračoval: „Řekli jste v modlitbě: ‚Buď vůle Tvá…?‘ Řekli jste: ‚Nebeský Otče, pokud mě budeš inspirovat a dáš mi najevo, co je správné, pak to udělám?‘ … Řekli jste: ‚Otče v nebi, mám Tě rád, věřím v Tebe, vím, že jsi vševědoucí. Myslím to upřímně. Upřímně si přeji dělat to, co je správné. Vím, že dokážeš vidět konec od počátku. Znáš budoucnost. Dokážeš rozpoznat, zda v této situaci, o níž mluvím, zakusím pokoj nebo zmatek, štěstí nebo zármutek, úspěch nebo nezdar. Řekni mi prosím, milovaný Nebeský Otče, co mám dělat, a já slibuji, že to udělám.‘ Modlili jste se takto? Nemyslíte, že by to bylo moudré? Máte dost odvahy na to, abyste se takto pomodlili?“9
Jedním ze způsobů, jak se modlit upřímně, je naučit se formulovat opravdové a upřímné otázky a pak je pokorně přednést Pánu. Zamyslete se nad otázkami Josepha Smitha: „Co se má učiniti? Které z těchto všech společností jsou správné; nebo jsou všechny společně na omylu? Jestliže některá z nich je správná, která to je a jak to rozeznám?“10 Moudře se obrátil na písma, na zdroj božské pravdy, která ho přiměla k „vážnému uvažování“ a vedla ho k „předsevzetí prositi Boha“11 maje víru, že jeho modlitba bude zodpovězena.
Modlit se upřímně znamená, že máme v úmyslu jednat podle odpovědi, kterou dostaneme. Joseph o své upřímné modlitbě v Posvátném háji řekl: „Přišel jsem se dotázati Pána se záměrem dozvěděti se, která ze všech sekt je správná, abych mohl věděti, ke které se mám připojiti.“12 Je zřejmé, že Joseph měl v úmyslu jednat podle všeho, co se Pán rozhodl mu zjevit. Než ale vůbec položil svou prostou otázku, dostal toho mnohem víc, než v co kdy doufal. Byla mu dána pozoruhodná výsada spatřit Otce v nebi a Jeho milovaného Syna Ježíše Krista! Raduji se z této vznešené odpovědi na prostou a upřímnou touhu tohoto chlapce-proroka Josepha Smitha po poznání!
Zadruhé – jednejme podle duchovních vnuknutí bezodkladně.
Jedna závažná událost ze života našeho milovaného proroka presidenta Thomase S. Monsona dokládá, jak životně důležité je reagovat na vnuknutí Ducha bezodkladně.
„[Vypravěč:] Když se biskup Monson učil konat své zodpovědnosti, získal mnohá ponaučení, mezi než patřilo i to, jak důležité je následovat Ducha a důvěřovat Pánu.
Jednou večer na setkání vedoucích kněžství kůlu měl jasné vnuknutí, že má ze shromáždění ihned odejít a odjet do nemocnice pro veterány v severovýchodní části Salt Lake City. Než toho večera odcházel z domu, kdosi mu zavolal se zprávou, že jeden starší člen z jeho sboru onemocněl a byl přijat do nemocnice. Volající požádal biskupa, zda by si nenašel chvíli na to, aby do nemocnice zašel a dal tomuto členovi požehnání. Zaneprázdněný mladý biskup vysvětlil, že je právě na odchodu na shromáždění, ale že potom do nemocnice určitě dorazí. Nyní bylo vnuknutí ještě silnější než předtím: ‚Odejdi ze shromáždění a ihned se vydej do nemocnice.‘
Biskup Monson se podíval k řečnickému pultu. Právě mluvil president kůlu! Nedokázal si představit, že by uprostřed jeho proslovu vstal a odcházel podél celé řady bratrů. S obtížemi vyčkal až do posledního slova poselství presidenta kůlu a pak vyrazil ke dveřím ještě před oznámením závěrečné modlitby. Mladý biskup, který bez zastavení běžel chodbou ve čtvrtém patře nemocnice, si všiml rozruchu před příslušným pokojem.
Jedna zdravotní sestra ho zastavila a zeptala se: ‚Vy jste biskup Monson?‘
‚Ano,‘ odpověděl.
‚Je mi líto,‘ řekla. ‚Pacient těsně předtím, než zemřel, volal vaše jméno.‘
Biskup Monson se snažil zadržet slzy a vyšel z nemocnice ven do večerní tmy. V té chvíli se zapřisáhl, že nikdy neopomene jednat podle vnuknutí od Pána. Vždy bude bezodkladně následovat nabádání Ducha, ať ho povedou kamkoli.“
„[Starší Jeffrey R. Holland:] Nikdo nemůže porozumět presidentu Thomasu S. Monsonovi, pokud neporozumí tomu, jak často, jak opakovaně se tato duchovní vnuknutí projevují v jeho životě, a s jakou naprostou oddaností na ně reaguje.“13
Zatřetí – bádejme v písmech každý den.
Starší Robert D. Hales učil: „Když chceme mluvit s Bohem, modlíme se. A když chceme, aby On mluvil s námi, bádáme v písmech; neboť Jeho slova promlouvají skrze Jeho proroky.“14
Když mi bylo 20 let, zápolila jsem s jedním těžkým rozhodnutím a nedařilo se mi získat na své modlitby odpověď. Jednou večer se tatínek vrátil pozdě domů z nějaké církevní schůzky a všiml si, že u mně v pokoji se svítí. Posadil se na okraj postele a zeptal se, zda mi může nějak pomoci, protože si byl vědom mých starostí. Řekla jsem mu, co jsem měla na srdci. On mi navrhl obrátit se na písma, která by mi s mým rozhodnutím pomohla, a doporučil mi konkrétní pasáže, o nichž bych mohla přemýšlet a modlit se. Řídila jsem se jeho inspirovanou radou a bádala jsem v písmech. Po nějaké době a vytrvalém upřímném úsilí jsem byla požehnána neomylnou odpovědí na svou modlitbu. Předložila jsem Pánu svůj nejlepší nápad a rozhodnutí, upřímně jsem Ho poprosila o potvrzení tohoto rozhodnutí a pocítila jsem hluboko v srdci klidné ujištění.
V písmech se dozvídáme, že Helamanovi spravedliví synové, Lehi a Nefi, měli „denně mnohá zjevení“.15 Když budeme denně hodovat na slovech Kristových v písmech a přemítat o tom, co čteme, můžeme i my skrze dar Ducha Svatého denně zažívat zjevení – zvláště když si budeme získané myšlenky a pocity pečlivě zaznamenávat.
Začtvrté – žijme podle zákona půstu.
Abychom prohloubili schopnost slyšet hlas Ducha, bylo by dobré, abychom se každou postní neděli 24 hodin postili a ochotně věnovali postní oběti na pomoc potřebným. President Harold B. Lee řekl: „Pán řekl Izaiášovi, že ti, kteří se budou takto postit a budou se dělit o chléb s hladovými, budou moci volat a Pán je vyslyší, zavolají a Pán řekne: ‚Zde jsem‘. [Viz Izaiáš 58:6–9.] Toto je jeden ze způsobů, jak začít komunikovat s Pánem. Vyzkoušejte to letos. Žijte v plné míře podle zákona půstu.“16
V knize Almově se dozvídáme, že synové Mosiášovi „věnovali se velice modlitbě a půstu; tudíž měli ducha proroctví a ducha zjevení, a když učili, učili s mocí a pravomocí Boží“.17 Onen výraz „věnovali se“ je něco, o čem můžeme přemítat při hodnocení své snahy opravdově se postit.
Zapáté – buďme hodni vstoupit do chrámu a uctívat tam Boha.
Podle presidenta George Alberta Smitha má „každý z nás … nárok na inspiraci od Pána úměrně tomu, jak zbožný život vedeme“.18 Všimněte si prosím, že neřekl, že máme-li získat inspiraci, musíme být dokonalí. Ale je třeba, abychom se co nejlépe snažili žít způsobile.
Vzpomeňte si na negativní příklad lidu krále Limhiho z Knihy Mormonovy a poučte se z něj: „Pán byl pomalý v tom, aby vyslyšel jejich volání, kvůli jejich nepravostem.“19
Připadá mi, že způsobilost je malá cena za otevření oken nebes. Když dodržujeme smlouvy a způsobile přijímáme svátost, je nám slíbeno, že budeme vždy mít Jeho Ducha, aby byl s námi.20 To ale přichází až poté, co slíbíme, že budeme vždy pamatovat na Spasitele, a tuto smlouvu dodržujeme! Navíc, když se zaměřujeme na to, abychom mohli vstoupit do chrámu, jsme toho hodni a chodíme tam tak často, jak nám to okolnosti dovolují, jsme pak schopni „růsti v [Pánu] a obdržeti plnost Ducha Svatého“.21
Zašesté – „[nezahrávejte] si s posvátnými věcmi“.22
Uvědomte si, že zjevení od Pána je projev posvátné důvěry. Starší Richard G. Scott učil, že „zaznamenáváním inspirace ukazujeme Bohu, že Jeho sdělení považujeme za posvátná. …Takovéto záznamy … máme chránit před ztrátou nebo před zvědavostí druhých.“23
Druhé svědectví o tomto učení pochází ze zkušeností presidenta Harolda B. Leeho, který řekl: „Někdy se uprostřed noci probudím a nedokáži spát, dokud nevstanu z postele a nezapíši si na papír něco, s čím zápolím. Ale k tomu, abyste jednali, když je vám to řečeno v odpovědi na modlitbu, je zapotřebí hodně odvahy.“24
Zasedmé – buďme připraveni vykročit kupředu s vírou.
Když jsme se s manželem zasnoubili, vedli jsme dlouhé rozhovory o společné budoucnosti. Co budeme dělat ohledně školy? Kdy budeme mít děti? Jaké zaměstnání by zabezpečilo potřeby naší rodiny a umožnilo nám sloužit v Církvi? Protože jsme ale věřili radám žijícího proroka, který učil, že máme mít děti a přitom se snažit získat vzdělání a pracovat, vykročili jsme kupředu s vírou.
Nebylo to snadné. Manžel měl nakonec během studia tři zaměstnání na částečný úvazek, aby mi umožnil zahájit mou novou životní dráhu matky a živitelky. Tento způsob života byl dokonce i tehdy v přímém rozporu s názory světa. Když se nyní ohlížíme zpátky, vidíme, jak díky těmto krokům víry přišla věčná požehnání – požehnání, o která bychom mohli přijít, kdybychom nedbali hlasu Ducha skrze Pánem vyvoleného proroka.
Abych to objasnila ještě lépe, poslechněte si tento zážitek staršího Roberta D. Halese. Na konferenci kůlu, na níž měl být povolán nový president kůlu, byl starší Hales přidělen jako služebně mladší společník presidentu Ezrovi Taftu Bensonovi. Vyprávěl toto: „Po modlitbě, pohovorech, promýšlení a opětné modlitbě se starší Benson zeptal, zda vím, kdo bude novým presidentem. Řekl jsem, že jsem dosud tuto inspiraci nezískal. Dlouze se na mě podíval a odpověděl, že on také ne. Nicméně byli jsme inspirováni, abychom požádali tři způsobilé nositele kněžství, aby promluvili na sobotním večerním zasedání konference. Chvíli poté, co začal mluvit třetí řečník, mě Duch inspiroval, že právě tento řečník má být novým presidentem kůlu. Podíval jsem se na presidenta Bensona a viděl jsem, jak mu po tváři stékají slzy. Oběma nám bylo dáno zjevení – ale jen proto, že jsme nepřestávali usilovat o vůli Nebeského Otce a vykročili jsme kupředu s vírou.“25
Zaosmé – nechme na Pánu, aby rozhodl, co přesně se nám rozhodne zjevit a kdy se nám to rozhodne zjevit.
K tomuto se hodí jeden postřeh spisovatelky Corrie ten Boomové. „Každá zkušenost, kterou nám Bůh dává, každý člověk, kterého nám vkládá do života, je dokonalou přípravou na budoucnost, kterou vidí jen On sám.“26
Možná, že někteří z vás měli podobné zkušenosti jako našich šest dětí, když hledaly způsobilého věčného společníka. Při zpětném pohledu na věc je vždy vše jasné, a tak nyní každé z našich dětí chápe, proč muselo prožít určité věci, aby bylo schopno rozpoznat Pánovu ruku, která ho vedla k jeho věčnému společníkovi. Některé tyto zážitky znamenaly roky trpělivého čekání a snahy kráčet kupředu s vírou. Občas, když se modlily, jim připadalo, že nebesa jsou pro ně uzavřena. Když Pánovo načasování neodpovídá našim přáním, důvěřujme tomu, že Pán možná potřebuje, abychom před zodpověděním modliteb získali určité přípravné zkušenosti.
Starší Dallin H. Oaks učil:
„Pán k nám bude hovořit skrze Ducha ve svém vlastním čase a svým vlastním způsobem. Mnozí lidé této zásadě nerozumějí. Věří, že když jsou připraveni a když je to pro ně výhodné, mohou vzývat Pána a ten jim ihned odpoví, dokonce přesně tak, jak to předepsali. Zjevení tímto způsobem nepřichází. …
… Duchovní věci si nemůžeme vynutit.“27
Asi před 15 lety přišla má matka o zrak. Zápolila s touto obtížnou zkouškou několik měsíců. Když se vroucně modlila o pochopení, nalezla útěchu v jedné prosté básni, která se stala její oblíbenou. Nedávno ji citoval president Monson.
„Neznám Jeho vzácné metody,
vím však jedno, Bůh modlitbu zodpoví.
Vím, že mi dal své slovo,
jež praví, že modlitby mé vždy slyší,
a dříve nebo později je zodpoví.
A tak jen tiše čekám.
Nevím, zda vysněné požehnání
přijde tak, jak se domnívám,
avšak modlitbu svou nechávám
u Toho, který ví víc než já,
s ujištěním, že mi dá, oč žádám,
nebo odpoví daleko větším požehnáním.28
Maminka, podobně jako většina z nás, se dál snaží vkládat důvěru v Jeho vůli a načasování. Přitom máme pamatovat na toto učení staršího Richarda G. Scotta: „Co dělat, když jste se pečlivě připravili, horlivě jste se modlili, čekali jste přiměřený čas na odpověď, a přesto jste odpověď nepocítili? Když se tak stane, můžete vyjádřit díky, neboť je to důkazem … důvěry [Nebeského Otce]. Když žijete způsobile a vaše rozhodnutí je v souladu se Spasitelovým učením a musíte-li jednat, postupujte s důvěrou. Když jste citliví vůči nabádáním Ducha, ve vhodný čas jistě dojde k jedné ze dvou věcí: buď přijde otupění myšlení, naznačující nevhodné rozhodnutí, nebo pocítíte pokoj nebo hoření v nitru, což potvrzuje, že vaše rozhodnutí je správné. Když žijete spravedlivě a jednáte s důvěrou, Bůh vás nenechá bez varovného vnuknutí zajít příliš daleko, pokud jste se rozhodli špatně.“29
Tento varovný hlas Ducha často přichází skrze hlas Pánových vyvolených služebníků, což nás přivádí k dalšímu bodu.
Zadeváté – dbejme prorockých varování.
Zamyslete se nad několika prorockými varováními danými v dnešní době. Nejprve několik varování od presidenta Boyda K. Packera:
„Nyní jedno varování! Určitá hudba je duchovně značně destruktivní. …Tempo, zvuky a životní styl těch, kdo ji hrají, odpuzují Ducha. Je daleko nebezpečnější, než můžete předpokládat, protože může zadusit vaše duchovní smysly.“
Další varování:
„Mohou zde být falešná zjevení, vnuknutí od ďábla, pokušení! …
…Kdykoli obdržíte vnuknutí udělat něco, co způsobuje, že se cítíte nepříjemně, něco, o čem v mysli víte, že je špatné a v rozporu se zásadami spravedlivosti, nereagujte na to!“
A zde je další: „Když někdo začne být kritický a přechovává negativní pocity, Duch od něho odejde.“30
A náš drahý prorok, president Monson, pozvedl varovný hlas, když řekl: „Dávejte si pozor na cokoli, co by vás mohlo připravit o požehnání věčnosti.“31
Proč máme naladit srdce na hlas Ducha? Jaká požehnání díky tomu přicházejí?
Právě jsem se vrátila z Filipín, kde jsem viděla následky supertajfunu Haiyan. Slyšela jsem příběhy našich milovaných bratrů a sester na Filipínách, kteří svědčili o tom, jak je Duch v potřebném okamžiku vedl, takže věděli, co mají dělat a kam mají jít. Slyšela jsem je vyprávět o tom, jak kráčeli kupředu s vírou ve chvílích, kdy nebylo jasné, kudy jít. Slyšela jsem příběhy mladých misionářů, sester i starších, kteří následovali vnuknutí, jež je zavedlo do fyzického bezpečí, když se vše kolem nich hroutilo. Jsem nesmírně vděčná za nevýslovný dar Ducha Svatého,32 který varuje, poučuje, utěšuje a vede ty, kteří se snaží žít způsobile.
Ze všech darů, které Nebeský Otec může udělit svým synům a dcerám, když vycházíme z vod křtu, se rozhodl udělit nám dar Ducha Svatého.
„Duch Svatý pracuje v dokonalé jednotě s Nebeským Otcem a Ježíšem Kristem. …
‚Svědčí o Otci a Synu‘ (2. Nefi 31:18) a zjevuje a učí ‚pravdu ohledně všech věcí‘ (Moroni 10:5). Pevné svědectví o Nebeském Otci a Ježíši Kristu můžeme získat pouze mocí Ducha Svatého. To, co sděluje našemu duchu, přináší mnohem více jistoty než jakékoli sdělení, které můžeme obdržet přirozenými smysly.“33
Bratři a sestry, jak jistě víte, ona veliká a prostorná stavba plná těch, kteří se posmívají a zesměšňují a ukazují pohrdavě prstem, je všude kolem nás. Hlas světa je hlučný, neúprosný, přesvědčivý a vytrvalý. Pokud se nesnažíme naladit své srdce na hlas Ducha a nezušlechťujeme schopnost usilovat o osobní zjevení, přijímat ho a jednat podle něj, ocitáme se na nejisté půdě. Potřebujeme hlas Ducha, aby nás odváděl od všeho, co je špinavé, pošetilé, vulgární, násilné, sobecké a hříšné. Potřebujeme Ducha Svatého, aby nás nejen vedl ke všemu, co je „ctnostné, milé nebo dobropověstné nebo chvályhodné“,34 ale aby nám také pomáhal pěstovat touhu po těchto věcech, abychom dokázali odolávat vábením světa.
Jedním z největších požehnání, které můžeme získat, když se učíme naslouchat hlasu Ducha, je schopnost vidět sami sebe tak, jak nás vidí Otec v nebi, a stát se „pomaloučku a po kousíčku“ co nejlepšími.
Zamyslete se nad tímto krásným citátem od jednoho apoštola posledních dnů. „Dar Ducha Svatého … oživuje všechny intelektuální schopnosti, prohlubuje, zvětšuje, rozšiřuje a očišťuje všechny přirozené city a vlastnosti; a přizpůsobuje je, darem moudrosti, k jejich zákonnému použití. Probouzí, rozvíjí, zušlechťuje a přivádí ke zralosti všechny ušlechtilé city, radosti, chutě, příbuzenské pocity a náklonnosti naší přirozenosti. Probouzí ctnost, laskavost, dobrotivost, něhu, vlídnost a pravou lásku. Rozvíjí krásu člověka, jeho podobu a rysy. Přispívá ke zdraví, vitalitě, čilosti a společenskému cítění. Oživuje všechny schopnosti fyzické a intelektuální stránky člověka. Dodává sílu a pevnost nervům. Zkrátka je to takříkajíc morek pro kosti, radost pro srdce, světlo pro oči, hudba pro uši a život pro celou bytost.“35
To, co pro nás Duch Svatý může udělat po stránce fyzické, duchovní, citové, duševní a intelektuální, nemůže ani zdaleka napodobit žádný lék vytvořený lidmi.
Nemyslíte, že snaha žít tak, abychom byli těchto požehnání hodni, stojí za veškeré úsilí, dokonce i když to vyžaduje značnou oběť? Je to onen „bochník“, který dostáváme za svou odpovídající „kůrku“ úsilí. Vyzývám nás všechny, abychom dnes večer začali ladit své srdce na hlas Ducha Svatého.
Není náhodou, že Pán jako svého žijícího proroka povolal presidenta Thomase S. Monsona, aby nás vedl v těchto posledních dnech. President Monson je tím, kdo se dobře naučil slyšet nabádání Ducha a reagovat na ně. Uděláme dobře, když budeme následovat Jeho příklad.
Svědčím o tom, že on je mluvčím Páně v dnešní době. Také svědčím o tom, že náš Otec v nebi si přeje, abychom se vrátili do Jeho přítomnosti, a připravil pro nás možnost toho dosáhnout tím, že dal svého Jednorozeného Syna a dar Ducha Svatého. Svědčím o tom, že získat onen nevýslovný dar a udržet si ho stojí za veškeré úsilí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
© 2014 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 1/14. Přeložení schváleno: 1/14. Název v originále: Tuning Our Hearts to the Voice of the Spirit. Czech. PD10050686 121