Jak pevný to základ

Starší Donald L. Hallstrom

Předsednictvo Sedmdesáti

Obrázek

Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 2. listopadu 2014 • Ogden Tabernacle, Ogden, Utah

Se sestrou Hallstromovou máme velikou radost, že můžeme být dnes večer s vámi. Zatímco se díváme do tváří těch, které zde dnes vidíme, představujeme si i mladé dospělé po celém světě, svobodné i sezdané, kteří se tohoto přenosu účastní. Máme možnost hodně cestovat po celé Církvi. Setkáváme se s mnohými z vás i s mnohými vám podobnými. Setkáváme se s mladými dospělými, kteří jsou obráceni, i s těmi, kteří se snaží být více obráceni. Setkáváme se s mladými dospělými, kteří se ztratili, i s těmi, které druzí našli – či přesněji řečeno, kteří se sami našli. Setkáváme se s těmi, kteří nejsou našeho vyznání, s těmi, kteří byli nedávno pokřtěni, i s těmi, kteří pocházejí z rodin, které jsou v Církvi už několik generací. Svědčíme o tom, že všichni jsou Boží děti a mají veškerou příležitost získat každé požehnání věčnosti.

Jménem vedoucích Církve s nadšením říkám: „Máme vás rádi!“ Díky tomu, že mohu zblízka pozorovat proroky a apoštoly a poznávat je, mohu s jistotou říci, že mají nesmírný zájem o mladé dospělé v Církvi. Jste přítomností i budoucností. Potřebujeme vás!

Toto shromáždění je vysíláno ze svatostánku Ogden Tabernacle – nádherně zrenovované budovy vedle majestátního chrámu Ogden v Utahu. Chrám i tento svatostánek znovuzasvětil president Thomas S. Monson před pouhými šesti týdny. Tento chrám je jedním ze 143 chrámů, které jsou nyní v Církvi v provozu a které jsou rozesety po celé zemi. Abyste viděli, jak jsem již starý, či pozitivněji řečeno, jak Pán urychluje své dílo – když jsem se narodil, bylo na světě chrámů jen osm.

Dnes použiji chrám jako metaforu a budu mluvit o základech. Při navrhování a stavbě každého chrámu se věnuje značné úsilí tomu, co není po dokončení stavby na první pohled vidět – základům. Například toto je umělecké ztvárnění chrámu Philadelphia v Pensylvánii, který je v současnosti ve výstavbě. Až bude tato neobyčejná stavba dokončena, bude její střecha ve výšce 25 metrů a k vrcholku anděla Moroniho bude stavba dosahovat výšky téměř 60 metrů. Jak vidíte, bude to velkolepá budova! Avšak jakkoli bude tato stavba impozantní a majestátní, bude přesto podrobena ničivým vichrům a agresivní spodní vodě. Pokud by se tyto okolnosti neošetřily, mohly by tuto vznešenou stavbu významně poškodit, či dokonce zničit.

Stavební inženýři jsou si vědomi toho, že tyto síly budou na chrám bez ustání působit, a tak navrhli, a stavitel to realizoval, aby se pod celým půdorysem budovy vyhloubila téměř 10 metrů hluboká jáma. Jáma byla vyhloubena až na přírodní pensylvánskou žulu, která zajistila pevný základ, na němž je možné stavět. S touto žulovou skálou pak byly pomocí kotev, které odolají i prudkým vichrům a silným proudům spodní vody, spojeny betonové základové patky a pasy. Kotvy byly vyvrtány do hloubky 15 až 53 metrů do žuly, s předpětím 1 724 MPa. Jsou rozmístěny necelých 5 metrů od sebe oběma směry.

Popisuji to tak podrobně proto, abych zdůraznil tuto myšlenku: Na rozdíl od budování stavby (která je z každého pohledu dočasná), při budování svého nekonečného (a doufejme i věčného) života někdy věnujeme žalostně malou pozornost projektování a stavbě svého základu. V důsledku toho jsme do značné míry vystaveni vnějším vlivům a snadno na nás útočí nebezpečné síly.

Žijeme ve světě, který může být matoucí – a pokud to dopustíme, můžeme zapomenout, kým skutečně jsme. President Thomas S. Monson prohlásil:

„Smrtelnost je obdobím zkoušky, dobou, kdy máme prokázat, že jsme způsobilí pro návrat do přítomnosti našeho Nebeského Otce. Abychom byli vyzkoušeni, musíme čelit problémům a obtížím. Mohou nás zlomit, a povrch naší duše může popraskat a rozdrolit se – totiž pokud náš základ víry, naše svědectví o pravdě, v nás není hluboce usazen.

Spoléhat se na víru a svědectví druhých můžeme jen omezenou dobu. Nakonec musíme mít vlastní sílu a hluboce položený základ, jinak nebudeme schopni snést bouře života, které dozajista přijdou.“¹

Ježíš Kristus, když mluvil o člověku, který Ho slyší a následuje, to popsal takto:

„Podoben jest člověku stavějícímu dům, kterýž kopal a vytesal hluboko, a založil grunty v skále. A když se povodeň strhla, obořila se řeka na dům ten, ale nemohla ním pohnouti, nebo byl založen na skále.

Ale kdož slyší a nečiní, podoben jest člověku, kterýž staví dům svůj na zemi bez gruntu. Na kterýž obořila se řeka, a on hned padl, i byl pád domu toho veliký.“ (Lukáš 6:48–49.)

Onou skálou, na níž musíme postavit svůj základ, je Ježíš Kristus. Pán o sobě mluvil jako o kamenu Izraele a důrazně prohlásil: „Ten, kdo staví na této skále, nikdy nepadne.“ (NaS 50:44.)

„Vzdejtež velebnost Bohu našemu,“ řekl Mojžíš. „Skále té, jejíž skutkové jsou [dokonalé].“ (Deuteronomium 32:3–4.) David prohlásil: „Hospodin skála má a hrad můj, … štít můj, … vyvýšení mé.“ (2. Samuelova 22:2–3.) Pán řekl Enochovi: „Já jsem Mesiáš, Král Sionu, Skála Nebe.“ (Mojžíš 7:53.) Nefi chválil Pána jako „[skálu] spasení mého“ a jako „[skálu] spravedlivosti mé“. (2. Nefi 4:30, 35.) Izaiáš označil Pána za „kámen zkušený, úhelný drahý, základ pevný“. (Izaiáš 28:16.) Pavel mluvil o apoštolech a prorocích jako o základu Církve, „kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus“. (Efezským 2:20.)²

Toto není nová nauka. V té či oné podobě jí rozumíme všichni. Učili nás o ní rodiče, učili jsme se o ní v Primárkách, ve třídách Mladých žen a v kvorech Aronova kněžství, v semináři, v institutu, od misionářů na plný úvazek, od přátel, místních vedoucích Církve, z písem i od žijících proroků a apoštolů. Proč je tedy pro tolik z nás tak těžké podle ní žít?

Jednoduše řečeno, je třeba, aby se nám tato nauka dostala z mysli do srdce a do duše. Je třeba, aby to bylo něco více, než jen co si někdy myslíme, či dokonce pociťujeme – musí se stát tím, kým jsme. Naše spojení s Bohem, naším Otcem, a s Jeho věčným plánem a s Ježíšem Kristem, Jeho Synem a naší Skálou, musí být tak pevné, že se z něj skutečně stane úhelný kámen našeho základu. Naší totožností se pak v prvé řadě stane totožnost věčné bytosti – syna či dcery Boží – a totožnost vděčného příjemce požehnání plynoucích z Usmíření Ježíše Krista. Na tomto základě pak lze bezpečně postavit další spravedlivé aspekty naší totožnosti, protože budeme vědět, které jsou věčné a které dočasné a jak je seřadit podle důležitosti. A jiné aspekty totožnosti a s tím související činnosti (z nichž některých si svět vysoce cení) se rozhodneme odložit.

Mám moc rád všemi milovanou píseň „Jak pevný to základ“. Mou oblíbenou aranži této písně zpívá (jak jinak) pěvecký sbor Mormon Tabernacle Choir. Když jsem na generální konferenci seděl přímo před sborem a slyšel jsem a pociťoval mocný zvuk varhan, hlasů, hudby a slov, chtělo se mi vstát a přidat se k nim. Ale věděl jsem, že by mě za to z Konferenčního centra vyvedli, a tak jsem to neudělal. Poslechněte si tuto oblíbenou píseň, kterou zpívali před pouhými čtyřmi týdny na nedělním dopoledním zasedání generální konference. Vychutnejte si její slova; zejména naslouchejte poslední sloce. Je to vlastně sedmá sloka, ale na konferenci ji zpívali jako sloku čtvrtou.

Nedávno jsem byl v chrámu Salt Lake na setkání se členy Prvního předsednictva, Kvora Dvanácti apoštolů a s dalšími generálními autoritami přidělenými k církevnímu ústředí. Zpívali jsme obvyklé tři sloky této krásné písně a po třetí sloce jsme skončili, jak to často děláme na shromáždění svátosti nebo na jiných shromážděních. Při této příležitosti ale president Monson řekl: „Zazpívejme si i sedmou sloku.“ Se všemi těmito úžasnými generálními autoritami, včetně žijících proroků a apoštolů, jsme zpívali:

Když člověk u Ježíše pomoc vyhledá,
já jsem stále s ním, ochrání ho ruka má.
By snášel se nad duší tou pekla stín,
já věrného nikdy, já věrného nikdy,
já věrného nikdy, nikdy neopustím.3

Popisují tato slova to, kým jste? Popisují alespoň to, kým se snažíte stát? Úsilí vybudovat si a udržet duchovní základ není jednoduché. Proces výstavby je významným podnikem a údržba je celoživotním úsilím.

Ty z vás, kteří se o to opravdu snaží, upřímně chválíme, a chtěli bychom vědět, jak to děláte. Podělte se prosím na sociálních sítích o to, co děláte, pomocí hashtagu #cesdevo a doplňte tuto větu: „Svůj duchovní základ buduji tím, že …“ Odpovědi se budou lišit tak, jak se liší vaše osobní okolnosti, a to je v pořádku. Ještě jednou opakuji – věta k doplnění zní: „Svůj duchovní základ buduji tím, že …“ Budeme vděčni, když nám dáte vědět a když nás poučíte o tom, co v životě prožíváte.

Pokud jste onen základ, o kterém mluvíme, ještě nikdy neměli nebo jste ho kvůli nedbalosti nechali popraskat či zhroutit, není příliš pozdě na to, abyste si nasadili přilbu a pustili se do práce. Máte k dispozici veškeré nástroje, které potřebujete. Jsou to tytéž nástroje, které se používají při údržbě již stabilního základu. Vy víte, jaké to jsou. Patří mezi ně důsledná a kvalitní modlitba; každodenní studium evangelia pomocí písem; aktivní účast na církevních shromážděních, zvláště přijímání svátosti s opravdovým záměrem; trvalá nesobecká služba a pilné dodržování smluv.

Dalším zcela základním nástrojem jsou rady žijících proroků. Na zemi je patnáct mužů, kterým vyjadřujeme podporu jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům. Drží klíče kněžství Božího. Často nás učí. Zvednutím ruky jim několikrát za rok vyjadřujeme podporu. Každý den se za ně modlíme. Avšak toto neobyčejné požehnání, že jejich poselství jsou nám tak dostupná, může vést k tomu, že si nevážíme důležitosti jejich slov.

President Henry B. Eyring varoval: „Lidé, kteří mají silnou víru, chápou, že cestu do bezpečí je třeba hledat v radách proroků. Když prorok promlouvá, lidé s malou vírou se mohou domnívat, že naslouchají jen jakémusi moudrému muži, který dává dobrou radu. Pokud se jim zdá, že jeho rada je příjemná a rozumná a shoduje se s tím, co sami chtějí udělat, uposlechnou ji. Ale pokud tomu tak není, buď ji považují za špatnou, nebo říkají, že se jich netýká, vzhledem k okolnostem, ve kterých se nacházejí.“

President Eyring pokračoval: „Dalším klamem je domnívat se, že rozhodnutí přijmout, nebo nepřijmout radu proroků má tytéž následky jako rozhodnutí přijmout něčí dobrou radu a mít z ní prospěch, nebo radu nepřijmout a obejít se bez ní. Rozhodnutí neuposlechnout radu proroka totiž mění samotné základy, na nichž stojíme. A tyto základy se stávají riskantnějšími.“⁴

Chcete-li si vybudovat a udržet svůj základ, pamatujte na tři zásady – vize, závazek a sebekázeň. Vize je schopnost něco vidět. V kontextu evangelia ji někdy nazýváme „věčnou perspektivou“. Jak to vyjádřil Jákob, znamená to vidět věci „tak, jak skutečně jsou, a tak, jak skutečně budou“. (Jákob 4:13.)

Závazek je ochota něco slíbit. Těmto slibům často říkáme „smlouvy“. Smlouvy s Bohem formálně uzavíráme skrze kněžské obřady. Pamatujte na to, že „v obřadech … se projevuje moc božskosti“. (NaS 84:20.) Kromě závazků s Bohem máme být ochotni uzavírat závazky i sami se sebou, s manželským partnerem (nebo máme uzavřít závazek, že se manželským partnerem staneme), s přáteli a s těmi, jimž sloužíme.

Sebekázeň lze definovat jako schopnost žít v souladu s vizí, kterou máme, a se závazky, které jsme učinili. Vypěstovat si sebekázeň je zcela zásadní pro náš pokrok, protože hladce propojuje to, čemu se učíme, s tím, co děláme. Koneckonců síla našeho duchovního základu se projevuje tím, jak žijeme – zvláště ve chvílích zklamání a těžkostí.

Před mnoha lety vyprávěl president Gordon B. Hinckley příběh o Carolině Hemenwayové, která se narodila 2. ledna 1873 v Salt Lake City jako druhá z 11 dětí:

„Caroline se ve věku 22 let vdala za George Harmana. Měli sedm dětí, z nichž jedno zemřelo jako nemluvně. Když jí pak bylo třicet devět let, zemřel jí manžel a ona zůstala sama jako vdova.

Její sestra Grace se provdala za Davida, bratra jejího manžela. V roce 1919, během strašlivé epidemie chřipky, David vážně onemocněl a po něm i jeho žena Grace. Caroline pečovala o ně, o jejich děti i o děti své. Uprostřed těchto strastí porodila Grace syna a několik hodin nato zemřela. Caroline si vzala maličké novorozeně domů a tam se o ně starala a zachránila mu život. O tři týdny později jí zemřela vlastní dcera Annie.

Teď již Caroline přišla o dvě své děti, o svého manžela a o sestru. Bylo toho na ní příliš. Zkolabovala. Poté, co se zotavila, si ze svého kolapsu přinesla těžkou cukrovku. Ale nezpomalila. Dál se starala o miminko své sestry a její švagr, otec tohoto miminka, ho každý den navštěvoval. David Harman a Caroline se později vzali a měli doma třináct dětí.

Pak, o pět let později, se Davidovi stalo neštěstí, které až do morku kostí vyzkoušelo všechny ty, kteří trpěli spolu s ním. Jednou použil při moření osiva před setím silnou desinfekci. Ta se mu ale dostala na tělo a následky byly katastrofální. Kůže a maso mu odpadávaly od kostí. Přišel o jazyk a vypadaly mu zuby. Roztok žíraviny ho doslova rozleptával zaživa.

Caroline o něj v tomto jeho strašlivém stavu pečovala, a když zemřel, zůstala sama s pěti vlastními dětmi, s osmi dětmi své sestry a s farmou o rozloze 113 hektarů, na které s dětmi orala, sela, zavlažovala a sklízela, aby měli dostatek pro zajištění svých potřeb. V té době také byla presidentkou Pomocného sdružení a toto povolání zastávala osmnáct let.

Když pečovala o svou velkou rodinu a nabízela pomocnou ruku druhým, pekla obvykle osm bochníků chleba denně a prala čtyřicetkrát týdně. Zavařovala ovoce a zeleninu po tunách a starala se o tisíc nosnic, aby získala nějaké finance. Jejím mottem byla soběstačnost. Zahálku považovala za hřích. Starala se o rodinu a pomáhala druhým v duchu laskavosti, a tak nedopustila, aby někdo, o kom věděla, trpěl hlady, neměl oblečení nebo aby mu byla zima.

Později se vdala za Eugena Robisona, který nedlouho poté dostal mrtvici. Pět let, až do jeho smrti, o něho pečovala a starala se o všechny jeho potřeby.

Nakonec, vyčerpaná a vysílená v důsledku cukrovky, zemřela ve věku šedesáti sedmi let. Návyky pilné a usilovné pracovitosti, které svým dětem vštípila, jí byly v průběhu let odměnou. Novorozená holčička její sestry, o kterou se starala od okamžiku jejího narození, a její bratři a sestry odkázali z lásky a vděčnosti [Univerzitě Brighama Younga] značné prostředky, které umožnily, aby jedna nádherná budova [nesla její jméno].“⁵

Mít pevný základ je nejlepší ochranou před útoky světa. Měli bychom pilně usilovat o to, čeho dosáhli Lamanité učení Ammonem a jeho bratřími, když o nich bylo řečeno, že byli obráceni k Pánu a nikdy neodpadli. (Viz Alma 23:6.)

Mary Ann Prattová se v roce 1837 vdala za Parleyho P. Pratta. Když se přestěhovala do Missouri, vytrpěla společně s ostatními Svatými nesmírná pronásledování. Když lůza ve Far Westu odvedla Parleyho a Proroka Josepha do vězení, Mary Ann byla kvůli těžké nemoci upoutána na lůžko a starala se o dvě malé děti.

Později Mary Ann navštívila manžela ve vězení a na čas s ním zůstala. Napsala: „Byla jsem s ním v jeho kobce, což bylo vlhké, temné a špinavé místo bez větrání, pouze na jedné straně byla malá mřížka. A na takovém místě jsme museli spát.“

Poté, co Parleyho propustili, Mary Ann a její manžel sloužili na misii ve státě New York a v Anglii a byli mezi těmi, kteří, jak to sama popsala, podnikli „poslední únavnou cestu, aby se shromáždili v Utahu“. Parley nakonec zemřel mučednickou smrtí, když sloužil na další misii.

Mary Ann Prattová zůstala navzdory svému životu plnému těžkostí věrná. Důrazně prohlásila: „Byla jsem pokřtěna do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů proto, … že mě přesvědčilo o pravdivosti jejích nauk první kázání, které jsem si vyslechla; a v srdci jsem si řekla, že pokud se této víry budou držet jen tři lidé, já budu jedním z nich; a navzdory všemu pronásledování, které jsem musela vytrpět, jsem měla dál tentýž pocit; v srdci jsem se od onoho rozhodnutí nikdy neodchýlila.“⁶

Téma, o němž dnes večer mluvíme, je velmi osobní. Můžeme být vyučováni druhými. Můžeme druhé sledovat. Můžeme se učit z jejich chyb a úspěchů. Ale nikdo to nemůže udělat za nás. Nikdo nám nemůže vybudovat náš vlastní duchovní základ. V této záležitosti jsme sami sobě stavitelem.

Jak učil mocně prorok Helaman: „A nyní, synové moji, pamatujte, pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, musíte postaviti základ svůj; aby, až ďábel vyšle mocné větry své, ano, šípy své ve vichřici, ano, až vás bude tlouci všechno krupobití jeho a mocná bouře jeho, to nemělo nad vámi žádné moci k tomu, aby vás to stáhlo do propasti bídy a nekonečné bědy pro onu skálu, na níž jste postaveni, která je jistým základem, základem, stavějí-li lidé na něm, nemohou padnouti.“ (Helaman 5:12.)

Jeden z mocných zážitků v mém životě, jež mi pomohly vybudovat základy, se přihodil před více než 36 lety. Po dokončení studia na univerzitě jsme se s Diane přestěhovali na Honolulu (kde jsem se narodil a vyrůstal), abychom započali další období našeho života. Toto období se nakonec protáhlo na dlouhých 27 let. Teprve na základě povolání od proroka jsme Havaj opustili.

Chrám Havaj, dnes nazývaný chrám Laie Havaj, protože dnes jsou na Havaji chrámy dva, byl zasvěcen presidentem Heberem J. Grantem (příhodně) na Den díkůvzdání, 27. listopadu 1919. Byl to první chrám postavený mimo území Utahu, vyjma chrámů v Kirtlandu a v Nauvoo. Téměř šest desetiletí sloužil Svatým na Havaji a po většinu této doby i ostatním členům z celé oblasti Tichomoří a Asie. Uprostřed 70. let 20. století bylo nutné chrám zavřít, rozšířit a zrenovovat. Následně bylo zapotřebí chrám znovu zasvětit, což se stalo 13. června 1978.

Znovuzasvěcení předsedal president Církve Spencer W. Kimball. S ním tam byli i jeho první a druhý rádce – N. Eldon Tanner a Marion G. Romney. Přítomni byli rovněž Ezra Taft Benson, president Kvora Dvanácti apoštolů, a další členové Dvanácti a Sedmdesáti. V dnešní mnohem větší Církvi toto již jen tak neuvidíte – tolik služebně starších Bratří pospolu na události, která se koná mimo církevní ústředí. Ale tehdy v roce 1978 jsme toto požehnání měli.

Byl jsem v té době mladý vedoucí kněžství a koordinační komise pro znovuzasvěcení chrámu mě požádala, abych byl zodpovědný za osobní bezpečnost presidenta Kimballa a jeho doprovodu a za zajištění jejich přepravy. Nechci zveličovat význam svých zodpovědností; zkrátka jsem jen pomáhal v zákulisí. Díky svému úkolu jsem ale mohl být presidentu Kimballovi nablízku. Celý týden, který zahrnoval tři dny, kdy se konala zasedání pro znovuzasvěcení chrámu, posvátné shromáždění a velká oblastní konference, jsem presidenta Církve zblízka sledoval. Viděl jsem ho učit, svědčit a prorokovat s pravomocí a mocí. Viděl jsem jeho neúnavnou snahu sloužit jednotlivci a viděl jsem, jak žádal o soukromé setkání s lidmi, kterých si všiml na shromáždění nebo cestou. Byl jsem svědkem toho, jak byl neustále „nástrojem v rukou Božích“. (Alma 17:9.) Nesmírně to na mě zapůsobilo!

Na konci tohoto týdne jsme byli na letišti a president Kimball a jeho spolupracovníci se chystali k odletu. Znovu zdůrazňuji, že můj úkol spočíval jen v omezené pomoci, ale chci vám něco říci: president Kimball mi přišel za mou skrovnou práci poděkovat. Postavou nebyl moc vysoký, ale já vysoký jsem. Chytil mě za klopy u saka a škubnutím si mě přitáhl na úroveň své výšky. Pak mě políbil na tvář a poděkoval mi. Pak president Kimball poodešel, ale znovu se vrátil. Opět mě chytil stejným způsobem a přitáhl si mě dolů. Tentokrát mě políbil na druhou tvář a řekl mi, že mě má rád. Pak odešel.

Rok předtím byl vydán životopis Spencera W. Kimballa, který napsali jeho syn a vnuk. V té době jsem ho získal a přečetl jsem si ho, a velmi mě zaujal. Avšak po tomto velmi osobním zážitku se Spencerem Woolleym Kimballem jsem přišel domů z letiště a vytáhl jsem tuto objemnou knihu z knihovny se silnou touhou si ji znovu přečíst. Několik následujících dnů, každou hodinu, kdy jsem nemusel dělat něco jiného, jsem ji četl a přemýšlel o ní. Nyní jsem totiž četl o někom, koho jsem měl velmi rád. Nyní jsem totiž četl o někom, o kom jsem věděl, že má rád mě. Nyní jsem četl o někom, pro koho bych udělal cokoli, protože jsem věděl, že ať by mne požádal o cokoli, bylo by to pro mé dobro.

Díky tomuto radostnému zážitku jsem prožil ještě jiný zážitek. Je příliš osobní, než abych ho tu vyprávěl, ale cítil jsem se kvůli němu zahanbeně. Uvědomil jsem si, že tutéž lásku a úctu nechovám k těm, na kterých mi záleží nejvíce – ke členům Božstva a konkrétně k Ježíši Kristu, Spasiteli a Vykupiteli. To mě motivovalo k tomu, abych začal studovat Jeho „životopis“ a abych skrze modlitbu a půst a přemítání poznal, že nyní čtu o někom, koho mám nesmírně rád. Nyní jsem totiž četl o někom, o kom jsem věděl, že má rád mě. Nyní jsem četl o někom, pro koho bych udělal cokoli, protože jsem věděl, že ať by mne požádal o cokoli, bylo by to pro mé dobro.

Drazí mladí přátelé, svědčím o tom, že toto poznání zcela změnilo můj život i život naší rodiny. Hned dodávám, že nás neproměnilo nějak zázračně v bytosti bez poskvrny, ani nám nutně neusnadnilo život. To by bylo v rozporu s Božím plánem. Dodalo nám ale základní naději – „dokonalý jas naděje“. (2. Nefi 31:20.) Nikdy jsme nepomysleli na to, že bychom to vzdali, že bychom to ukončili nebo že bychom ustoupili. Přeji totéž i vám.

Ať již jste v tomto velkém posluchačstvu jakkoli skvělí, zažíváte mnoho radostí i mnoho bolestí. Každý osobně možná pociťujete tíhu životního břemene. Možná, že ve vaší rodině nefunguje vše tak, jak byste si přáli. Možná, že máte potíže s vírou. Možná, že řešíte něco z minulosti – buď něco, co jste udělali, nebo něco, co někdo nespravedlivě udělal vám. Někteří z vás možná máte fyzické, duševní či emocionální problémy, které se zdají až příliš velké na to, než aby je bylo možné snášet. Ať již jste v jakékoli situaci, když budete mít pevný základ, sníží to tíhu vašeho břemene. S poselstvím často zpívané písně „Jsem dítě Boží“⁷ v srdci a v duši, a nikoli jen na rtech, a s vytrvalým spoléháním se na Usmíření Spasitele Ježíše Krista lze najít pokoj a útěchu i v těch nejtěžších chvílích.

Dnešek může být stěžejním, či dokonce historickým dnem našeho života. Může to být den, kdy se rozhodneme a kdy vynaložíme disciplinované úsilí k tomu, abychom vybudovali nebo posílili svůj základ. Pro některé z nás to může znamenat vzdát se některých závislostí či nepřístojností, které urážejí Boha. Pro jiné to může znamenat přerovnat si životní priority a na první místo dát lásku k Bohu. Stojí to za jakékoli úsilí. Toto je vskutku podstatou všeho, co v životě děláme.

Tak osobně a individuálně, jak je to vzhledem k tak velkému posluchačstvu možné, vydávám svědectví o Ježíši Kristu, o úhelném kameni Církve a skále našeho života. Svědčím o Jeho svatém jménu. Svědčím o Jeho pravomoci a o Jeho poslání a, co je nejdůležitější, o Jeho Usmíření, které každému z nás umožňuje, nehledě na naši minulost či současnou situaci, abychom k Němu přišli (viz Moroni 10:32). Ve jménu Ježíše Krista, amen.