Neochvějný závazek vůči Ježíši Kristu
Bůh nás vyzývá, abychom své staré způsoby odvrhli zcela mimo svůj dosah a započali nový život v Kristu.
Letos v dubnu jsem měl výsadu zasvětit chrám Kinshasa v Demokratické republice Kongo.1 Slovy nelze vyjádřit radost, kterou měli věrní Konžané i já, když jsme byli svědky zasvěcení chrámu v jejich zemi.
Každý, kdo vstoupí do chrámu Kinshasa, uvidí originální obraz s názvem Konžské vodopády.2 Obraz návštěvníkům chrámu jedinečně připomíná neochvějný závazek nutný k tomu, aby se ukotvili k Ježíši Kristu a kráčeli po cestě smlouvy v plánu Nebeského Otce. Vodopády na obraze připomínají zvyk, který byl před více než sto lety běžný mezi prvními obrácenými křesťany v Kongu.
Před svým obrácením uctívali neživé předměty a věřili, že tyto věci mají nadpřirozenou moc.3 Po obrácení se mnozí z nich vydávali na pouť k jedněm z nesčetných vodopádů podél řeky Kongo, jako jsou například vodopády Nzongo.4 Tito obrácení odhazovali do vodopádu své dříve uctívané předměty na znamení Bohu i ostatním, že se vzdali starých tradic a přijali Ježíše Krista. Záměrně své předměty neházeli do klidných mělkých vod – házeli je do bouřlivých vod mohutného vodopádu, odkud je nebylo možné znovu vyzvednout. Tyto činy byly symbolem nového, ale neochvějného závazku vůči Ježíši Kristu.
Lidé na různých místech a v různých dobách projevovali svůj závazek vůči Ježíši Kristu podobně.5 Lidé v Knize Mormonově známí jako Anti-Nefi-Lehité „složili zbraně své vzpoury“ a pohřbili je „hluboko do země“ na „svědectví Bohu …, že již nikdy opět nepoužijí zbraní [svých]“.6 Tím slíbili, že budou následovat Boží učení a svůj závazek nikdy neporuší. Tento skutek byl počátkem jejich obrácení se k Pánu a toho, že nikdy neodpadli.7
Být obrácen k Pánu znamená opustit jeden směr konání, které se řídilo starým systémem názorů, a přijmout nový směr založený na víře v plán Nebeského Otce a v Ježíše Krista a Jeho Usmíření. Tato změna je něčím více než jen rozumovým přijetím učení evangelia. Utváří naši identitu, přetváří naše chápání významu života a vede k neochvějné věrnosti vůči Bohu. Osobní tužby, jež jsou v rozporu se snahou ukotvit se ke Spasiteli a kráčet po cestě smlouvy, se vytrácejí a nahrazuje je odhodlání podrobovat se vůli Nebeského Otce.
Obrácení se k Pánu začíná neochvějným závazkem vůči Bohu následovaným snahou učinit tento závazek součástí toho, kým jsme. Přijetí takovéhoto závazku do svého nitra je celoživotní proces vyžadující trpělivost a neutuchající pokání. Nakonec se tento závazek stává součástí toho, kým jsme, je zasazen do našeho vnímání sebe sama a je v našem životě neustále přítomen. Tak jako nikdy nezapomeneme vlastní jméno, ať již myslíme na cokoli, nezapomeneme ani na závazek, který se nám vryl do srdce.8
Bůh nás vyzývá, abychom své staré způsoby odvrhli zcela mimo svůj dosah a započali nový život v Kristu. Toto nastává, když rozvíjíme víru ve Spasitele, na jejímž počátku stojí to, že si vyslechneme svědectví těch, kteří již víru mají.9 A poté, když jednáme tak, abychom se ke Spasiteli pevněji ukotvili, se naše víra prohlubuje.10
Bylo by pěkné, kdyby se posílená víra šířila jako chřipka nebo nachlazení. Prosté „duchovní“ kýchnutí by budovalo víru v druhých. Tak to ale nefunguje. Víra člověka roste jedině tehdy, když s vírou jedná. Takové jednání je často inspirováno výzvou ze strany druhých; my však nemůžeme „vypěstovat“ víru někoho jiného ani se zcela spoléhat na druhé, že vzpruží naši vlastní víru. Má-li naše víra růst, musíme se rozhodnout konat skutky, které víru budují – jako je modlitba, studium písem, přijímání svátosti, dodržování přikázání či služba druhým.
Tak jak naše víra v Ježíše Krista roste, Bůh nás vybízí, abychom Mu dali jisté sliby. Tyto smlouvy, jak se těmto slibům říká, jsou projevem našeho obrácení. Smlouvy také vytvářejí spolehlivý základ pro duchovní pokrok. Když se rozhodneme dát se pokřtít, začneme na sebe brát jméno Ježíše Krista11 a činíme rozhodnutí, že se s Ním budeme ztotožňovat. Slibujeme, že se staneme takovými, jako je On, a že si osvojíme Jeho vlastnosti.
Smlouvy nás ke Spasiteli ukotvují a podněcují nás k tomu, abychom kráčeli kupředu po cestě vedoucí do našeho nebeského domova. Síla smluv nám pomáhá udržet si mocnou změnu srdce, prohlubovat své obrácení k Pánu a přijmout v plnější míře Kristův obraz do své tváře.12 Avšak polovičatá věrnost smlouvám nám nic nezaručí.13 Můžeme být pokoušeni se vykrucovat, odhodit staré způsoby do klidných vod nebo pohřbít své zbraně vzpoury tak, že rukojeť bude vyčnívat nad zem. Avšak nevyhraněný závazek, že budeme dodržovat své smlouvy, nám neotevře dveře k posvěcující moci Nebeského Otce a Ježíše Krista.
Náš závazek dodržovat smlouvy nemá být podmíněný ani nemá kolísat s měnícími se okolnostmi našeho života. Naše věrnost Bohu má být jako spolehlivá řeka Kongo, která plyne poblíž chrámu Kinshasa. Tato řeka, na rozdíl od většiny řek na světě, má po celý rok konstantní průtok14 a do Atlantského oceánu dodává téměř 42 milionů litrů vody za vteřinu.
Spasitel vyzýval i své učedníky, aby byli stejně spolehliví a neochvějní. Řekl: „Protož, složte to v srdcích svých, že budete činit to, čemu vás budu učit a přikazovat vám.“15 Pevné odhodlání dodržovat smlouvy umožňuje, aby se zcela naplnilo Boží zaslíbení týkající se trvalé radosti.16
Mnozí věrní Svatí posledních dnů dávali a dávají najevo, že jsou v dodržování svých smluv s Bohem stálí a že jsou na věky proměněni. Dovolte mi vyprávět vám o třech takových lidech – o bratru Mucioku Banzaovi, sestře Régine Banzaové a bratru Nkitabungim Mbuyiovi.
V roce 1977 žili Banzaovi v Kinshase v Zairu, který je nyní znám jako Demokratická republika Kongo. Jejich protestanské církevní společenství si jich velmi vážilo. Vzhledem k talentům těchto mladých manželů jim jejich církev zařídila, aby mohli odjet studovat do Švýcarska, a zajistila jim univerzitní stipendium.
Během pobytu v Ženevě vídal často bratr Banza cestou do školy z autobusu malou budovu s nápisem „Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů“. A říkal si: „Má Ježíš Kristus nyní, v posledních dnech, nějaké Svaté?“ Nakonec se rozhodl, že se tam půjdou podívat.
Bratru a sestře Banzaovým se v odbočce dostalo vřelého přivítání. Položili několik neodbytných otázek, které měli ohledně povahy Boha – například: „Pokud je Bůh duch, něco jako vítr, jak jsme mohli být stvořeni k Jeho obrazu? Jak může sedět na trůnu?“ Nikdy na ně nedostali uspokojivou odpověď, dokud jim misionáři stručně nevysvětlili znovuzřízenou nauku. Když misionáři odešli, Banzaovi se na sebe podívali a řekli: „Není snad to, co jsme slyšeli, pravda?“ Nadále chodili na shromáždění a scházeli se s misionáři. Věděli, že křest ve znovuzřízené Církvi Ježíše Krista bude mít určité následky. Přijdou o stipendium, jejich víza budou zrušena, a oni budou muset se svými dvěma malými dětmi Švýcarsko opustit. V říjnu roku 1979 se rozhodli dát se pokřtít a konfirmovat.
Dva týdny po křtu se bratr a sestra Banzaovi vrátili do Kinshasy jako první a druhý člen Církve ve své zemi. Členové ženevské odbočky s nimi zůstali v kontaktu a pomohli jim navázat spojení s vedoucími Církve. Banzaovi byli povzbuzováni, aby věrně čekali na zaslíbený čas, kdy Bůh založí svou Církev v Zairu.
Mezitím v Belgii studoval jiný výměnný student ze Zairu – bratr Mbuyi. V roce 1980 se dal pokřtít ve sboru Brusel. Krátce poté sloužil na misii na plný úvazek v Anglii. A Bůh uskutečnil své zázraky. Bratr Mbuyi se vrátil do Zairu jako třetí člen Církve ve své zemi. Se svolením rodičů se u něj doma začala konat církevní shromáždění. V únoru roku 1986 vznikla petice s žádostí o oficiální uznání Církve vládou. K tomu byly zapotřebí podpisy tří občanů Zairu. Těmi, kdo žádost s radostí podepsali, byli bratr Banza, sestra Banzaová a bratr Mbuyi.
Tito věrní členové rozpoznali pravdu, když si ji vyslechli; a uzavřeli při křtu smlouvu, která je ukotvila ke Spasiteli. Obrazně řečeno odhodili své staré způsoby do bouřlivého vodopádu, bez sebemenšího úmyslu je znovu vylovit. Cesta smlouvy nebyla nikdy snadná. Politické nepokoje, zřídkavý kontakt s vedoucími Církve a těžkosti spojené s budováním společenství Svatých by mohly méně oddané členy odradit. Ale bratr a sestra Banzaovi a bratr Mbuyi ve své víře vytrvali. Letos byli přítomni zasvěcení chrámu Kinshasa – 33 let poté, co podepsali žádost, která vedla k oficiálnímu uznání Církve v Zairu.
A Banzaovi jsou dnes i zde v Konferenčním centru. Doprovázejí je jejich dva synové, Junior a Phil, a snachy, Annie a Youyou. V roce 1986 byli Junior a Phil prvními dvěma lidmi, kteří byli v Zairu pokřtěni do Církve. Bratr Mbuyi sleduje tato zasedání z Kinshasy se svou manželkou Maguy a jejich pěti dětmi.
Tito pionýři rozumějí významu a důsledkům smluv, skrze něž jsou přiváděni „k poznání Pána, jejich Boha, a k radosti v Ježíši Kristu, jejich Vykupiteli“.17
Jak se můžeme ukotvit ke Spasiteli a zůstat věrnými, podobně jako tito a mnoho dalších desítek tisíc konžských Svatých, kteří přišli po nich, i miliony dalších členů po celém světě? Spasitel nás učil, jak na to. Každý týden přijímáme svátost a uzavíráme smlouvu s Nebeským Otcem. Slibujeme, že propojíme svou identitu s identitou Spasitele, tím, že se zavazujeme, že budeme ochotni brát na sebe Jeho jméno, vždy na Něj pamatovat a dodržovat Jeho přikázání.18 Když se každý týden na tyto smlouvy svědomitě připravujeme a způsobile je uzavíráme, ukotvuje nás to ke Spasiteli, pomáhá nám to v nitru upevňovat náš závazek19 a posunuje nás to mocně kupředu po cestě smlouvy.
Vyzývám vás, abyste se zavázali pokračovat v celoživotním procesu učednictví. Uzavírejte smlouvy a dodržujte je. Odhoďte své staré způsoby do bouřlivého vodopádu. Zcela pohřběte své zbraně vzpoury, aniž by jejich rukojeť vyčnívala nad zem. Když budete uzavírat smlouvy s opravdovým záměrem, že je budete neochvějně dodržovat, požehná to díky Usmíření Ježíše Krista vašemu životu na věky. Když budete na Spasitele vždy pamatovat a budete Ho následovat a uctívat, stanete se více takovými, jako je On. Svědčím o tom, že On je oním pevným základem. Je spolehlivý a Jeho zaslíbení jsou jistá. Ve jménu Ježíše Krista, amen.