Kdo vlastně jsem?

Jste dítě Boží

To, jak na sebe nahlížíte, se může během života měnit, ale na prvním a nejdůležitějším místě jste milované dítě Boží. Bůh je Otec vašeho ducha (viz Numeri 16:22; 27:16; Židům 12:9).

Během svého smrtelného života můžeme dostávat mnohé nálepky či označení, nebo si je můžeme dávat i my sami. Některé tyto nálepky popisují naše vztahy s druhými nebo určité stádium našeho života, jiné mohou popisovat náš fyzický vzhled, například „dlouhán“, „prcek“, „bruneta“, „plešoun“ nebo „zrzka“.

Takovéto nálepky mají moc. President Thomas S. Monson popsal svou vlastní zkušenost s tím, jakou moc nálepky mají:

„Některá města a některé země nesou zvláštní nálepky identity. Tak tomu bylo i v případě velmi studeného a starého městečka ve východní Kanadě. Misionáři mu říkali ‚Kamenný Kingston‘. Za posledních šest let se v něm k Církvi obrátil jen jediný člověk, i když tam byli soustavně celou dobu misionáři přidělováni. V Kingstonu se prostě nekřtilo. …

Když jsem se ohledně této smutné skutečnosti modlil a přemýšlel jsem o ní, protože k mým povinnostem jakožto presidenta misie v té době patřilo, že budu s modlitbou o takovýchto věcech přemítat, moje manželka mě upozornila na citát z knihy A Child’s Story of the Prophet Brigham Young, kterou napsala Deta Petersen Neeleyová (Salt Lake City: Deseret News Press, 1959, p. 36). Nahlas mi z této knihy přečetla, že Brigham Young vstoupil do Kingstonu v Ontariu jednoho chladného dne během sněhové vánice. Pracoval v tom městě asi třicet dní a pokřtil čtyřicet pět duší. To byla má odpověď. Pokud takový úspěch mohl mít misionář Brigham Young, mohou ho mít i dnešní misionáři.

Aniž bych cokoli vysvětloval, misionáře jsem z Kingstonu stáhl, aby se onen koloběh neúspěchů mohl dát zlomit. Pak jsem začal promyšleně šířit tuto zvěst: ‚Brzy bude pro misionářskou práci otevřeno nové město, kde svého času kázal Brigham Young a kde za třicet dní pokřtil čtyřicet pět lidí.‘ Misionáři se snažili přijít na to, které město to bude. Ve svých každotýdenních dopisech mě prosili, abych je do tohoto bájného ráje Šangri-la poslal. Ještě chvíli jsem vyčkával. Pak byli pro toto nanejvýš lákavé dobrodružství pečlivě vybráni čtyři misionáři – dva noví a dva zkušení. Členové místní malé odbočky se zavázali, že je budou podporovat. Misionáři se zavázali, že práci v onom městě zasvětí svůj život. Pán podpořil obě tyto skupiny.

V průběhu třech měsíců se Kingston stal tím nejproduktivnějším městem Kanadské misie. Domy ze šedého vápence stály nepohnutě, vzhled města se nijak nezměnil, počet obyvatel byl stále stejný. Změnil se však přístup. Nálepku pochybností vystřídala nálepka víry.“ („Labels“, Ensign, Nov. 1983, 19–20.)

V průběhu našeho života se mění povaha naší identity. Nevyhnutelně se měníme z mladých na staré. Mohou se měnit naše názory a s těmito názory se může měnit i to, s kým se družíme.

Ačkoli naše identita může procházet proměnou, existuje jeden aspekt naší osobnosti, který je na věky neměnný – vždy budeme děti Boží.

Identita a nálepky

Měli bychom být opatrní v tom, jaké nálepky si dáváme. Nálepky mají být používány s rozmyslem a pod vedením Ducha Svatého. Nálepky mohou ovlivnit to, jak o sobě smýšlíme a jak se k nám chovají druzí, a mohou rozšířit – nebo naopak omezit – naši schopnost řídit se plánem, který Bůh vytvořil pro naše štěstí. Nálepky mohou ovlivňovat naše cíle, to, jak vnímáme svou identitu, i to, které lidi považujeme za přátele. Pokud se nálepky stanou překážkou v našem věčném pokroku, můžeme se rozhodnout je změnit. President Dallin H. Oaks vysvětlil:

„Myslím si, že nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že někteří lidé považují přitažlivost k osobám stejného pohlaví za definující znak své existence. Máme svobodu jednání se rozhodnout, kterým svým rysům dovolíme, aby nás definovaly; tato rozhodnutí nám nikdo nevnucuje.

Tím nejpodstatnějším definujícím znakem každého z nás je to, že jsme děti nebeských rodičů, že jsme se narodili na tuto zemi z určitého důvodu a že jsme se narodili s božským určením. Kdykoli se [nějaké jiné představy], ať již se jedná o cokoli, postaví do cesty tomuto nejpodstatnějšímu definujícímu znaku, bude to mít zhoubný účinek a svede nás to na špatnou cestu.“ (Rozhovor se starším Dallinem H. Oaksem a starším Lancem B. Wickmanem: „Same-Gender Attraction“ [2006].)

Když někoho přitahují osoby stejného pohlaví, může se sám rozhodnout, zda začne používat nálepku označující sexuální identitu. Identifikovat se jako gay nebo lesba není proti církevním pravidlům ani proti nauce, může to však mít nechtěné následky v tom, jak je k člověku přistupováno. Žádný pravý následovník Krista nebude ospravedlněn, pokud k vám bude odmítat chovat lásku jen proto, že se rozhodnete identifikovat tímto způsobem.

President Russell M. Nelson nám připomíná: „Jednoho dne se vás zeptají, zda jste na sebe vzali jméno Krista a zda jste této smlouvě byli věrní.“ („Identity, Priority, and Blessings“, Ensign, Aug. 2001, 10.)

Pavel to vyjádřil takto: „Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ [Galatským 3:27–28.]

Jednou, až tato naše krátká cesta smrtelností skončí, se vrátíme do přítomnosti našich nebeských rodičů. Onoho dne budou všechny ostatní nálepky pohlceny v naší věčné identitě jakožto dětí Božích.