„Krása stárnutí“, Liahona, září 2022.
Stárnutí s vírou
Krása stárnutí
Raději budu mít tvář, která ukazuje prožitý smích a slzy.
Vzpomínám si, jak jsem se jako malá dívala na babiččin vrásčitý obličej. Vrásky se jí skládaly v koutcích očí a drobné čárky jí zdobily horní ret. Zeptala jsem se jí, jak se mohu vráskám vyhnout.
„Neusmívej se,“ řekla. „A neplakej.“
Její radou jsem se dokázala řídit jeden den. Pak jsem to vzdala. Jak by mohl člověk žít, aniž by se smál nebo plakal? Rozhodla jsem se, že raději budu mít tvář, která prožitý smích a slzy ukazuje.
V Knize Mormonově učil Lehi svého syna Jákoba, že zde ve smrtelnosti žijeme proto, abychom mohli mít radost (viz 2. Nefi 2:25). Zároveň však učil, že musíme zažít zármutek, abychom mohli poznat i radost (viz 2. Nefi 2:22–23). Naučila jsem se rozpoznávat důkazy radosti i zármutku vepsané do tváří těch, kteří svůj život prožili. Tyto tváře vyprávějí životní příběhy.
Souhlasím s tím, kdo řekl: „Krásní staří lidé jsou umělecké dílo.“1 Někteří lidé s věkem vyzrají do znamenité osobnosti. Když hledím v chrámu do očí bělovlasým stařenkám oděným do bílého, ohromuje mne, jaký neuvěřitelný jas jim vyzařuje z očí a prosvětluje usmívající se tvář.
Nyní, kdy už začínám být sama starší, se učím, že určité radosti přicházejí až s věkem. Jsem například spokojenější ve svém těle. Jsem jednoduše vděčná, že stále funguje! Možná chodím a mluvím pomaleji než dříve. Polštářek kolem pasu mám trochu širší a paže měkčí. Ale těší mě, že jsem jemnější i ve vztazích k druhým.
Vím, že se mohu nadále rozvíjet a učit a že „jakéhokoli základu inteligence dosáhneme v tomto životě, ten povstane s námi při vzkříšení“ (Nauka a smlouvy 130:18). A tak se těším na to, co se ještě mohu naučit. A navíc mohu pomáhat druhým, například vnoučatům, aby se učili z příběhů mého života, které jim mohu vyprávět.
Osoby na fotografii jsou fotomodelové.
S manželem se dokážeme ještě více vzájemně přijímat a víme, že i my se můžeme společně dále učit a rozvíjet. Naše manželství je bohatší díky bouřím, které jsme dokázali společně přestát. Naše děti vyrostly a my jsme na ně občas hrdí a občas nám dělají starosti. Nevýslovnou radost a štěstí nám přinášejí naše vnoučata.
A s věkem přichází uvědomění, že smrtelný život netrvá věčně. Nyní je načase udělat vše, co jsem si plánovala. Když ne teď, tak kdy? „Vizte, den tohoto života je dnem na to, aby lidé vykonávali práce své.“ (Alma 34:32.) Doufejme, že si s věkem uvědomíme, že právě nyní nadešel čas vyslovit nevyřčená slova, zahojit vztahy a dokončit zbývající cíle.
Jak stárnu, přemýšlím o odkazu, který zanechám svým potomkům. Snad bude jeho součástí i to, že s prožitými radostmi a zármutky jsem nalezla moudrost. A díky tomu jsem odhalila krásu stárnutí.
Autorka žije v Kalifornii v USA.