Kráčejme po cestě štěstí
Starší Quentin L. Cook
Kvorum Dvanácti apoštolů
Kdekoli na světě můžeme vychovávat spravedlivé a nadějné děti, pokud mají pevný základ ve Spasiteli.
Foto: Jim Lillywhite
Před mnoha lety několik mých mladších bratranců a sestřenic dostalo za úkol zapojit se do určitého projektu služby na farmě našeho dědečka Croziera Kimballa. Za odměnu jim byl slíben báječný domácí koláč od babičky Clary.1
Když své úkoly splnili, vydali se pro svou odměnu do kuchyně. Dědeček ale dveře zatarasil. Má sestřenice Kathy Gallowayová, které tehdy bylo asi 14 let, si vzpomíná, že se dědeček posadil na stoličku u piana a mé bratrance a sestřenice vyzval, aby se posadili na podlahu. Poděkoval jim za jejich pilnou práci a pak jim řekl, že než se pustí do koláče, musí jim povědět něco důležitého.
„Ve vašem životě nastane čas, kdy budete potřebovat vědět, co se vám chystám povědět, a jednat podle toho,“ řekl.
A vysvětlil jim, že jeho dědeček Heber C. Kimball (1801–1868) a další pionýrští předkové čelili náročným fyzickým těžkostem. Dědeček řekl, že tito pionýři záhy zjistili, že aby přežili, musí spolupracovat a mít se navzájem rádi a sloužit si.
„To je jeden z nejdůležitějších odkazů, které vám zanechali!“ řekl a po tváři mu začaly téct slzy.
„Když se ve svém povolání patriarchy a jako váš dědeček dívám průzory času, … bolí mě z toho při pomyšlení na vás srdce,“ řekl. „Budete se potýkat s emočními a duchovními těžkostmi, které by si většina vašich pionýrských předků nedokázala ani představit.“
A dodal, že pokud mladší generace nebude ctít veliký odkaz lásky a služby oněch pionýrů, „mnozí z vás padnou, protože sami o sobě nebudete schopni přežít“.
Pak dědeček Kimball promluvil do duše svých vnoučat těmito slovy: „Potřebujeme jeden druhého. Kromě toho, že si máme vzájemně vydávat svědectví o evangeliu, je naší povinností, abychom se měli navzájem rádi, sloužili si, jeden druhého posilovali, navzájem o sebe pečovali, pomáhali si a podporovali se, … zvláště v rodině. Pamatujte prosím na to, že v těchto posledních dnech může vaše přežití záviset na ochotě spolupracovat, mít se navzájem rádi a jeden druhému sloužit. A teď si pojďme dát koláč!“
Potřebujeme jeden druhého
Foto: Wendy Gibbs Keeler
Jak dokládá rozruch a nepokoje ve světě, které nás obklopují, a jak dědeček Crozier Kimball předvídal, potřebujeme jeden druhého. Potřebujeme milující rodiny, službou naplněná kvora a Pomocná sdružení a odbočky, sbory a kůly, které nám budou oporou.
„Bůh si přeje, abychom spolupracovali a vzájemně si pomáhali,“ řekl president Nelson. „Právě proto nás posílá na zemi v rodinách a organizuje nás do sborů a kůlů. Právě proto nás žádá, abychom si vzájemně sloužili a navzájem o sebe pečovali při pastýřské službě. Právě proto nás žádá, abychom žili ve světě, ale nebyli ze světa. Můžeme toho dosáhnout mnohem více společně než sami.“2
Život v našem druhém stavu je obtížný. Kvůli Pádu Adama a Evy se potýkáme s trním a bodláčím, se zkouškami a pokušeními. Takovéto zkušenosti jsou sice součástí plánu štěstí, ale navzájem si pomáháme tyto životní bouře překonávat.
Podobně jako byli Adam a Eva odesláni ze „zahrady Eden“ (Genesis 3:23), jsme byli i my odesláni z našeho přípravného předsmrtelného domova na tuto padlou zemi. A i my se podobně jako Adam a Eva radujeme ze znalosti Božího plánu, který připravil pro své děti:
„A v onen den Adam velebil Boha a byl naplněn a počal prorokovati ohledně všech rodin země řka: Velebeno buď jméno Boží, neboť pro přestupek můj oči mé jsou otevřeny a v tomto životě budu míti radost a opět v těle uvidím Boha.
A Eva, manželka jeho, slyšela všechny tyto věci a radovala se řka: Kdyby nebylo našeho přestupku, nikdy bychom neměli símě a nikdy bychom neznali dobré a zlé a radost svého vykoupení a věčný život, který Bůh dává všem poslušným.“ (Mojžíš 5:10–11; viz také 2. Nefi 2:25.)
„Součástí Jeho božského záměru“
Otcovým dílem a Jeho slávou je uskutečnit naši „nesmrtelnost a věčný život“ (Mojžíš 1:39). President Nelson učil, že „jsme součástí Jeho božského záměru“.3
Členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů prohlásili, že v předsmrtelné říši jsme jakožto duchovní synové a dcery „znali a uctívali Boha jako svého Věčného Otce a přijali Jeho plán, podle kterého mohou Jeho děti obdržet hmotné tělo a získat pozemskou zkušenost, aby mohly pokročit směrem k dokonalosti a nakonec naplnit své božské určení jakožto dědicové věčného života“.4 A president Dallin H. Oaks, první rádce v Prvním předsednictvu, nedávno učil: „Ježíš Kristus v rámci plánu našeho Nebeského Otce ‚stvořil nebesa a zemi‘ (Nauka a smlouvy 14:9), aby každý z nás mohl projít zkušeností smrtelnosti nezbytnou pro dosažení našeho božského určení.“5
Písma a proroci posledních dnů jasně dokládají, jak zásadní roli v Božím plánu hraje naše tělo. Naším určením je vrátit se do přítomnosti Boží se vzkříšeným, oslaveným tělem a žít jako rodiny na věky.
„Díky našemu fyzickému tělu jsou tak umocňovány naše vztahy s druhými lidmi, naše schopnost rozeznávat pravdu a jednat v souladu s ní a naše schopnost být poslušni zásad a obřadů evangelia Ježíše Krista,“ řekl starší David A. Bednar z Kvora Dvanácti apoštolů. „Ve škole smrtelnosti zažíváme něhu, lásku, laskavost, štěstí, žal, zklamání, bolest, a dokonce i překážky v podobě fyzických omezení – to vše zažíváme způsoby, jež nás připravují na věčnost.“6
Učte o Kristu
V této době pochybností a nejistoty je znalost plánu štěstí pro naše duchovní přežití životně důležitá. Nemůžeme však od světa očekávat, že bude naše děti živit zásadami věčného štěstí. Je potřeba, abychom jakožto rodiče učili své děti o jejich božském původu a božském určení.
Začínáme tím, že jim pomáháme získat svědectví o Ježíši Kristu a o Jeho Usmíření, což jsou ústřední body plánu spasení. Jsem přesvědčen, že můžeme kdekoli na světě vychovávat spravedlivé a nadějné děti, pokud mají pevný základ ve Spasiteli.
Během domácího večera, rodinné modlitby a rodinného studia písem, prostřednictvím rodinných činností a tradic, a dokonce i ve chvílích, kdy své děti napomínáme, „mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu…, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých“ (2. Nefi 25:26).
Pomáháme svým dětem porozumět tomu, že v plánu spasení pokání představuje „celoživotní studium“,7 které přináší naději a uzdravení, neboť z duše snímá břímě a rozjasňuje budoucnost.
Když si naše děti vypěstují víru v Kristovo Usmíření, poznají, že nikdy není vše ztraceno a že Pán na ně čeká s otevřenou náručí. Pomáháme jim porozumět tomu, že „cokoli, co [musíme] opustit, [abychom] mohli jít po cestě do svého nebeského domova, se jednoho dne nebude jevit jako žádná oběť“.8
Shromažďujte Boží děti
Svého božského určení nedosáhneme jen my sami. Jakožto Svatí posledních dnů máme zvláštní povinnost zvát druhé, aby se k nám na cestu do našeho nebeského domova přidali. Svět potřebuje Svaté posledních dnů, kteří jsou ochotni nechat světlo Znovuzřízení zářit prostřednictvím svého svědectví, příkladu a ochoty dělit se o evangelium. Tím, že záříme, shromažďujeme druhé.
„Když mluvíme o shromažďování,“ řekl president Nelson, „mluvíme zkrátka o této základní pravdě: každé dítě našeho Nebeského Otce, na obou stranách závoje, si zasluhuje slyšet poselství znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Samy pro sebe se pak mohou rozhodnout, zda se chtějí dozvědět více.“9
A tak se, jak nás nabádal dědeček Crozier, dělíme o svědectví o evangeliu Ježíše Krista s druhými. Máme své blízké i bližní rádi a sloužíme jim, posilujeme je a vyživujeme, pomáháme jim a podporujeme je.
A když pomáháme druhým kráčet po cestě vedoucí k jejich božskému určení, pomáháme tím na téže cestě i sobě, abychom mohli „býti přijati do království Otcova, z kterého již [nevyjdeme], ale [budeme] věčně přebývati s Bohem v nebesích“ (3. Nefi 28:40).