Poselství územních vedoucích
Znamení opravdového věřícího
Apoštol Pavel strávil více než tři roky mezi Svatými v Efezu. Obyvatelé Efezu byli během této doby svědky zázraků, uzdravování a podivuhodných událostí. Jak Pavel řekl, „slovo Páně“ mezi nimi „mocně rostlo … a zmocňovalo se“.1
Ale Pavlovo kázání a projevy moci Boží vzbudily mezi nevěřícími takový rozruch, že Pavel byl nucen Efez opustit. Cestoval z místa na místo a kázal evangelium, ale před svým návratem do Jeruzaléma pocítil, že je třeba, aby své přátele ještě jednou poučil a varoval. Protože se do Efezu nemohl vrátit, poslal pro starší tamní Církve. Připomněl jim, že v Efezu strávil veškerý čas učením tomu, co je užitečné – „pokání k Bohu a … víře v Pána … Ježíše Krista“2 – a poté je poučil, aby byli „sebe pilni i všeho stáda, … nebo … po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu“3. Dále řekl, že tito vlci hltaví „budou mluviti převrácené věci“, a prostřednictvím toho se budou snažit, „aby obrátili učedlníky po sobě“.4
Když se navrátil do Jeruzaléma, byl zatčen a dopraven do Říma. I během svého věznění v Římě pilně kázal pravé evangelium. Věděl, že jeho život brzy skončí, a proto pociťoval nutnost napsat členům Církve v Efezu.
Když byl předtím osobně mezi nimi, nejprve „vzkládal na tyto ruce [a] sstoupil Duch svatý na ně“.5
Nyní, když svým milovaným přátelům a spoluslužebníkům v Efezu psal poslední poučení, začal pochvalou za jejich „[víru] v Pánu Ježíši, a … [lásku] ke všechněm svatým“.6 Dále zmínil, že i když předtím byli „[mrtví] v vinách a hříších“ a „z přirození synové hněvu“, nyní byli „[obživeni] … spolu s Kristem“.7
Pavel staví do kontrastu nepřátelství, které vůči sobě navzájem členové Církve v Efezu chovali předtím, než činili pokání, uplatnili víru a přijali Ducha Svatého, a to, že nyní jsou „spoluměšťané svatých a domácí Boží … v Duchu svatém“.8
Dále vyjádřil niternou touhu svého srdce, když napsal: „Pro tuť příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista[,] … aby vám dal, … abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli … poznati … lásku Kristovu, abyste naplněni byli ve všelikou plnost Boží.“9
Pavel ve snaze pomoci Svatým, aby byli naplněni plností Boží, o které se právě zmínil, vyjmenoval podrobnosti ohledně chování, které mělo zaručit, že tito dobří muži a dobré ženy nebudou zarmucovat „Ducha svatého Božího“.10
Pavel jim píše: „Všeliká hořkost, a rozzlobení se, i hněv, i křik, i rouhání buď odjato od vás, se vší zlostí, ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám.“11
I když si byl Pavel vědom jejich dobroty, která se projevovala tím, že činili pokání, měli víru a byli hodni získání projevů Ducha Svatého, varoval své přátele před potenciálně zničující mocí slov, ať už se jedná o slova vyřčená hltavými vlky vně stáda, nebo o zlé řeči těch uvnitř stáda.
Saul během svého předchozího života využíval slova k tomu, aby věřící ničil; poté, co přijal Pána, si jakožto Pavel přál, aby to, jak mluví, bylo důkazem jeho změny a znamením, že je opravdový věřící. Pavel zřejmě naznačuje, že přijetí obřadů a Ducha Svatého není dostatečné, neboť znamením opravdových věřících je to, že jsou „k sobě vespolek dobrotiví“.