Čisté náboženství
Starší W. Christopher Waddell
Sedmdesátník
Nesobecká služba – snaha zapomínat na sebe, naplňovat potřeby druhých a položit svůj život ve službě bližním – vždy byla a je charakteristickým rysem učedníků Ježíše Krista.
Ilustrace Annie Henrieová
V 11. kapitole Matouše nám Spasitel dává důležité ponaučení tím, co neřekl v odpovědi na otázku položenou učedníky Jana Křtitele:
„Jan pak uslyšev v vězení o skutcích Kristových, poslav dva z učedlníků svých,
Řekl jemu: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme?
I odpovídaje Ježíš, řekl jim: Jdouce, zvěstujtež Janovi, co slyšíte a vidíte.
Slepí vidí, a kulhaví chodí, malomocní se čistí, a hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, a chudým evangelium se zvěstuje.“ (Matouš 11:2–5.)
Než aby Spasitel krátce naukově vysvětlil, že On je vskutku tím, „kterýž přijíti má“, odpověděl tím, co dělal – svým příkladem služby.
Na generální konferenci v dubnu 2014 nám starší Richard G. Scott z Kvora Dvanácti apoštolů připomněl: „Otci v nebi nejlépe sloužíme tak, že máme na druhé spravedlivý vliv a sloužíme jim. Tím největším příkladem, který kdy kráčel po zemi, je náš Spasitel, Ježíš Kristus.“1
Nesobecká služba – snaha zapomínat na sebe, naplňovat potřeby druhých a položit svůj život ve službě bližním – vždy byla a je charakteristickým rysem učedníků Ježíše Krista. Král Beniamin více než 100 let před Spasitelovým narozením učil: „Když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“ (Mosiáš 2:17.)
Jakub nám připomíná, že důležitou stránkou „čistého náboženství“ je naše služba druhým, když navštěvujeme „sirotky a vdovy v ssouženích jejich“. (Jakub 1:27.) „Čisté náboženství“ je něco více než jen prohlášení toho, čemu věříme – je to projevení toho, čemu věříme.
Mějte rádi své souputníky
V polovině července 1984, jen několik týdnů poté, co jsme byli s mou manželkou Carol oddáni v chrámu Los Angeles v Kalifornii, jsme vyrazili do Utahu, kde jsem chtěl zahájit svou profesní dráhu a Carol chtěla dokončit vysokoškolské vzdělání. Jeli jsme dvěma auty. A v nich jsme převáželi veškerý náš majetek.
Asi v polovině cesty Carol přijela ke straně mého auta a začala mi něco ukazovat. To bylo v době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony, chytré telefony, SMS zprávy nebo Twitter. Když jsem přes okno jejího auta viděl výraz v jejím obličeji, poznal jsem, že se necítí dobře. Naznačila mi, že může jet dál, ale já jsem měl o svou novomanželku starost.
Když jsme přijeli do městečka Beaver v Utahu, znovu přijela k mému autu a já jsem vycítil, že je potřeba, aby zastavila. Bylo jí špatně a nemohla pokračovat v jízdě. Měli jsme dvě auta naplněná oblečením a svatebními dary, ale naneštěstí jen málo peněz. Zaplatit si pokoj v hotelu bylo mimo naše finanční možnosti. Nevěděl jsem, co si počít.
Ani jeden z nás nikdy v městečku Beaver nebyl, a protože jsem nevěděl, co vlastně hledáme, pár minut jsme jezdili kolem, dokud jsme nespatřili park. Zajeli jsme na parkoviště a já jsem našel strom, pod nímž bylo trochu stínu a kde jsem na zem položil deku, aby si Carol mohla odpočinout.
Za několik minut na téměř prázdné parkoviště přijelo auto a zaparkovalo hned vedle našich dvou aut. Vystoupila z něj žena asi ve věku našich matek a zeptala se, co se děje a zda nám může nějak pomoci. Řekla, že si nás všimla, když jela kolem, a měla pocit, že má zastavit. Když jsme jí vysvětlili svou situaci, ihned nás pozvala k sobě domů, kde bychom si mohli odpočinout tak dlouho, jak bude potřeba.
Za chvíli jsme již leželi na pohodlné posteli v chladné suterénní ložnici jejího domu. Krátce poté, co jsme tam dorazili, tato úžasná sestra řekla, že potřebuje zařídit několik věcí a že nás na několik hodin opustí. Řekla nám, že pokud bychom měli hlad, můžeme si vzít cokoli, co najdeme v kuchyni, a pokud bychom snad odcházeli předtím, než se vrátí domů, abychom zavřeli přední dveře.
Poté, co si Carol dopřála tolik potřebný spánek, se cítila lépe, a tak jsme pokračovali v cestě, aniž bychom zavítali do kuchyně. Když jsme odcházeli, ona laskavá žena ještě nebyla doma. Ke své lítosti jsme si nepoznamenali její adresu, a tak jsme nikdy nemohli dostatečně poděkovat naší milosrdné Samaritánce, která zastavila a otevřela svůj dům neznámým lidem v nouzi.
Když vzpomínám na tento zážitek, napadají mě slova presidenta Thomase S. Monsona, který ztělesňuje Spasitelovu výzvu „jdi a učiň totéž“ (viz Lukáš 10:37) jako nikdo jiný: „Nemůžeme opravdu milovat Boha, pokud nemáme rádi své souputníky na této cestě smrtelností.“2
Ať již na své „souputníky“ narazíme kdekoli – na cestě nebo u nás doma, na dětském hřišti nebo ve škole, v práci nebo na církevním shromáždění, pokud se budeme snažit, dívat se a jednat, staneme se více takovými, jako je Spasitel, a budeme žehnat a sloužit lidem kolem sebe.
Snažte se
Ilustrace Annie Henrieová
Starší Neal A. Maxwell (1926–2004) z Kvora Dvanácti apoštolů učil:
„Na rozdíl od našeho drahého Spasitele my dozajista nemůžeme usmířit hříchy lidstva! Navíc zcela jistě nemůžeme nést veškeré nemoci, slabosti a zármutky smrtelníků. (Viz Alma 7:11–12.)
Avšak ve zmenšeném měřítku se můžeme – tak, jak nás Ježíš vyzývá – vskutku snažit stát se takovými, jako je On. (Viz 3. Nefi 27:27.)“3
Když se budeme snažit stát se takovými, jako je On, a budeme mít přitom upřímnou touhu žehnat svým „souputníkům“, budou nám dány příležitosti k tomu, abychom zapomínali na sebe a pozvedali druhé. Tyto příležitosti mohou často přicházet v nepříhodných chvílích a vyzkouší naši opravdovou touhu stát se více takovými, jako je Mistr, jehož největší služba – Jeho nekonečné Usmíření – přišla ve chvíli, která byla cokoli, jen ne příhodná. „Nicméně,“ řekl, „sláva buď Otci, a já jsem vypil a dokončil jsem přípravy své pro děti lidské.“ (NaS 19:19.)
Když se budeme upřímně snažit být více takovými, jako je Spasitel, umožní nám to vidět to, co bychom jinak neviděli. Naše milosrdná Samaritánka žila natolik blízko Duchu, že zareagovala na nabádání a oslovila neznámého člověka v nouzi.
Dívejte se
Ilustrace Annie Henrieová
Vidět duchovníma očima znamená vidět věci tak, jak opravdu jsou, a rozpoznat potřeby, kterých bychom si jinak nemuseli všimnout. V podobenství o ovcích a kozlech ani ti, kteří byli „požehnáni“, ani ti, kteří byli „zlořečeni“, nerozpoznali Spasitele mezi těmi, kteří byli hladoví, žízniví, nazí nebo ve vězení. Na svou odměnu reagovali otázkou: „Kdy jsme tě viděli?“ (Viz Matouš 25:34–44.)
Jen ti, kteří viděli duchovníma očima, rozpoznali danou potřebu, jednali a požehnali těm, kteří trpěli. Naše milosrdná Samaritánka rozpoznala, co potřebujeme, protože se dívala duchovníma očima.
Jednejte
Ilustrace Annie Henrieová
Možná vidíme potřeby lidí kolem sebe, ale máme pocit, že nejsme schopni správně reagovat, protože se domníváme, že toho nemáme moc co nabídnout. Zatímco se snažíme stát se takovými, jako je On, a vidíme duchovníma očima potřeby svých souputníků, musíme důvěřovat tomu, že Pán skrze nás může působit, a pak musíme jednat.
Když Petr a Jan přišli do chrámu, setkali se s mužem, který byl od narození chromý a který je žádal o almužnu. (Viz Skutkové 3:1–3.) Petrova odpověď je příkladem a výzvou pro každého z nás:
„Stříbra a zlata nemám, ale což mám, to tobě dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď.
I ujav jej za ruku jeho pravou, pozdvihl ho.“ (Skutkové 3:6–7.)
Můžeme jednat tím, že věnujeme svůj čas a talenty, že proneseme laskavé slovo nebo nabídneme pevnou oporu. Když se budeme snažit a dívat se, ocitneme se v okolnostech a v situacích, kdy budeme moci jednat a žehnat druhým. Naše milosrdná Samaritánka jednala. Vzala nás k sobě domů a nabídla nám to, co měla. V podstatě řekla: „Což mám, to tobě dám.“ A přesně to jsme potřebovali.
President Monson učil týmž zásadám:
„Každý z nás během putování smrtelností půjde po své vlastní cestě do Jericha. Co na ní zažijete vy? Co na ní zažiji já? Budu to já, kdo si nevšimne člověka, který upadl mezi zloděje a potřebuje mou pomoc? Budete to vy?
Budu to já, kdo uvidí zraněného a uslyší jeho volání, a přesto přejde na druhou stranu? Budete to vy?
Nebo to budu já, kdo uvidí, kdo uslyší, kdo se zastaví a kdo pomůže? Budete to vy?
Ježíš nám dal motto: ‚Jdi, i ty učiň též.‘ Když uposlechneme tohoto prohlášení, otevře se našemu věčnému rozhledu radost, která se vyrovná jen málo čemu a kterou nic nepředčí.“4
Když se staneme více takovými, jako je Spasitel, tím, že se budeme snažit, dívat a jednat, poznáme pravdivost slov krále Beniamina: „Když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“ (Mosiáš 2:17.)