Naplněni radostí

Grant C. Anderson

Zástupce administrátora, Semináře a instituty náboženství

Výroční školicí vysílání pro Semináře a instituty náboženství • 13. června 2017

Před dvěma lety nás náš pověřenec, starší Kim B. Clark, učil ze 3. Nefiho o andělech a dětech obklopených ohněm. Učil nás, že jakožto učitelé náboženství bychom měli být oním svatým ohněm obklopeni také.¹ V Knize Mormonově, jak víte, je ještě další příběh o jedincích obklopených nebeskými plameny. Lehi a Nefi byli uvrženi do vězení a dále se zde píše:

„Byli jakoby uprostřed planoucího ohně. …

A vizte, Svatý Duch Boží sestoupil s nebe … a oni byli naplněni jakoby ohněm.“²

Také se zde uvádí: „A byli naplněni onou radostí, jež je nevyslovitelná a plná slávy.“³

Mé dnešní poselství zní takto: jakožto učitelé náboženství máme být nejen obklopeni ohněm, ale také být naplněni radostí. Studenti se ve třídě mají o „plánu štěstí“ nejen učit, ale také v nás mají vidět důkaz toho, že tento plán funguje – že život podle evangelia přináší radost. Ve snu o stromu života Lehi pokynul své rodině, aby přišla a pojedla z ovoce, které „bylo žádoucí, aby učinilo člověka šťastným“.⁴ Jeho pobídka byla mocná a věrohodná, protože mluvil z vlastní zkušenosti. Sám z ovoce pojedl a tuto radost pocítil.

President Gordon B. Hinckley řekl: „Je velmi důležité, abychom při této práci byli šťastní. V Církvi máme spoustu zasmušilých lidí, protože nejspíše nerozumějí tomu, že toto evangelium je evangeliem štěstí.“⁵ Štěstí, o němž president Hinckley mluvil, můžeme dosáhnout tím, že do svého života přijmeme Ducha, a poté, jak praví písma, budeme žít „šťastně“.⁶

Chtěl bych vám předložit ke zvážení určité zásady, které mi, jakožto učiteli náboženství, pomáhají žít „šťastně“. Nejsou to žádné hluboké či nové myšlenky a zmiňuji je v naději, že někomu pomohu žít a učit s větší radostí. Nemluvím jen k těm, kteří jsou učitelé náboženství z povolání, ale i k těm, kteří na určitou dobu vedou život „povolaného“ učitele náboženství v seminářích a institutech.

Před mnoha lety jsem narazil na citát presidenta Spencera W. Kimballa, který mě znepokojil. Řekl: „Chopme se štěstí již dnes; neboť vězte, že pokud nejste šťastní dnes, možná nebudete šťastní nikdy.“⁷

To nemůže být pravda, pomyslel jsem si. A co pokání? Pokud nejsem šťastný dnes, cožpak nemohu udělat něco pro to, abych to změnil? Zamyslel jsem se nad tím hlouběji a myslím, že smyslem poselství presidenta Kimballa bylo toto: Nejste-li šťastní a domníváte-li se, že byste šťastní mohli být, kdybyste byli v jiné situaci, nebudete možná šťastní nikdy, protože štěstí s vaší situací nesouvisí. Jeden spisovatel to vyjádřil takto:

„Máme sklon se domnívat, že kdybychom byli někde jinde – na dovolené, s jiným partnerem, v jiném zaměstnání, v jiném domě, v jiné situaci – byli bychom z nějakého důvodu šťastnější a spokojenější. Tak tomu není!

Pravdou je, že pokud máte destruktivní duševní návyky … nebo si neustále přejete, aby se vaše situace změnila, budou vás tytéž sklony pronásledovat, ať půjdete kamkoli.“⁸

Laman a Lemuel se domnívali, že jejich štěstí souvisí s okolnostmi – a zvláště s okolnostmi, jež jim dopřávaly pohodlí. O své cestě pustinou řekli:

„[Naše ženy] rodily děti v pustině a vytrpěly všechno, kromě smrti; a bylo by lépe, kdyby zemřely před odchodem z Jeruzaléma, nežli aby vytrpěly tyto strasti.

Vizte, tyto mnohé roky jsme trpěli v pustině, zatímco jsme si mohli užívati svého majetku a země svého dědictví; ano, a mohli jsme býti šťastni.“⁹

Zjistil jsem, že mé štěstí nesouvisí s tím, kde žiji, jaké mám pověření, s kým pracuji, jaké mám studenty či jakých příležitostí se mi nedostává. Netvrdím, že budete-li mít „pozitivní postoj“, vaše obtíže zmizí a váš život zalije sluneční svit. Okolnosti, v nichž se někdy nacházíme, mohou být strastiplné a téměř nesnesitelné. Ale svědčím o tom, že i za takovýchto okolností nás může nebe obdařit takovým duševním stavem a náhledem, že náš život může být radostný.

V jednom verši v knize Almově se píše: „A toto je zpráva o Ammonovi a jeho bratřích, o jejich putování po zemi Nefi, o jejich utrpení v zemi, o jejich úzkostech a o jejich strastech a o jejich nepředstavitelné radosti.“¹⁰ Strast a radost se navzájem nevylučují. Jste-li povoláni jako učitelé, možná byste si přáli mít jiné povolání. Jste-li učitelé z řad zaměstnanců, možná byste si přáli mít jiné pověření. Něco si přát je v pořádku, ale pamatujte prosím na to, že vaše štěstí nezávisí na tom, zda se vaše přání vyplní. Štěstí je cesta, nikoli cíl. Pokud žijete v přesvědčení, že je to cíl cesty, pak možná nebudete nikdy šťastní.

Jak dosáhnout štěstí bez ohledu na okolnosti? Všechny odpovědi neznám, ale o jednu důležitou se podělím – s tím, abychom žili „šťastně“, má hodně co do činění vděčnost. President Dieter F. Uchtdorf řekl:

„Rád bych navrhl, abychom se místo toho, že budeme vděční za něco, soustředili na to, že budeme vděční ve své situaci – ať je jakákoli. …

Tento druh vděčnosti přesahuje všechno, co se kolem nás děje. … Kvete stejně krásně v mrazivé zimní krajině jako v příjemně teplém letním období. …

Být vděčný v naší situaci je skutkem víry v Boha. …

Opravdová vděčnost je vyjádřením naděje a svědectví.“¹¹

Dovolte mi zmínit další zásadu, která mi pomáhá žít a učit s větší radostí. Po několika letech ve svém zaměstnání jsem se rozhodl, že ze seminářů a institutů odejdu. Dospěl jsem k tomu, protože jsem měl pocit, že nejsem tak dobrý jako učitelé kolem mě. Všímal jsem si učitelů, jimž nescházelo osobní kouzlo, erudice, zábavnost a sebevědomí – čehož se mi podle mě příliš nedostávalo. Nakonec jsem ze seminářů a institutů neodešel, ale dál jsem vnitřně bojoval s otázkou, zda někdo s mou povahou může efektivně učit mládež a pomáhat jí.

Když je řeč o naší jedinečné povaze, sestra Patricia Hollandová, manželka staršího Jeffreyho R. Hollanda, uvedla:

„Otec v nebi nás potřebuje takové, jací jsme a jakými se staneme. Úmyslně nás stvořil tak, abychom se od sebe navzájem lišili, a tak můžeme navzdory svým nedokonalostem naplnit jeho záměry. Nejvíce se trápím tehdy, když mám pocit, že musím vyhovět tomu, co dělají druzí nebo co podle mě ode mě očekávají. Nejšťastnější jsem tehdy, kdy jsem sama se sebou spokojená a snažím se dělat to, co ode mě očekává Otec v nebi i já sama.

Mnoho let jsem se pokoušela srovnávat tu často tichou, přemýšlivou a zamyšlenou Pat Hollandovou s rázným, temperamentním, hovorným a energickým Jeffem Hollandem a dalšími s podobnými vlastnostmi. Po několika vysilujících nezdarech jsem zjistila, že nelze nacházet radost v temperamentnosti, pokud temperamentní nejste. To je ve vzájemném rozporu. Přestala jsem na sebe nahlížet jako na toho, v kom je chyba. … Když jsem s tímto přestala, osvobodilo mě to, abych se dokázala vnímat a radovat po svém a podle své povahy. …

Jednou mi z nějakého důvodu ‚na obrazovce zablikala zpráva od Boha‘, že má povaha byla stvořena tak, aby přesně vyhovovala poslání a talentům, jež mi dal. … Zjistila jsem, že mám nevýslovně bohaté zdroje energie být sama sebou. Ale v okamžiku, kdy začnu napodobovat svého bližního, mám pocit, že jsem roztříštěná a vyčerpaná a že musím neustále plavat proti proudu. Když maříme plán, který pro nás Bůh má, připravujeme tento svět a Boží království o svůj jedinečný přínos.“¹²

Ohledně bytí sám sebou bych rád zmínil dvě varování. Zaprvé – nemám tím na mysli, že máme žít s postojem: „Už jsem prostě takový.“ President Russell M. Nelson řekl: „Evangelium Ježíše Krista je evangeliem změny!“¹³ Je zapotřebí pilně usilovat o zpětnou vazbu od vedoucích ohledně toho, jak mohu měnit a lépe přizpůsobovat svou povahu a úsilí o dosažení našeho cíle. A co je ještě důležitější – sám Kristus mi nařídil, abych se stal dokonce takovým, jako je On. Ale nemusím být jako učitel v jiné třídě. Má povaha, obohacená dary Ducha, může být pro práci seminářů a institutů jedinečným přínosem.

Druhé varování: Když jsem poprvé přišel do ústřední kanceláře, abych přijal nové pověření, pozval mě náš tehdejší administrátor, starší Paul V. Johnson, k sobě do kanceláře, aby mi předal nějaké pokyny a rady. Mimo jiné řekl: „Neurčujte, kým jste.“ Porozuměl jsem tomu tak, že kdybych někdy Pánu určoval, jak mě může nejlépe využít k uskutečnění své práce, mohl bych tím omezit své příležitosti k růstu a ke službě.

Naneštěstí jsem se stal obětí přesně toho, před čím mě varoval. Snažil jsem se co nejlépe vykonávat své administrativní pověření, jež jsem na jeho žádost zastával, ale v srdci jsem reptal. „Nejsem administrátor,“ říkal jsem si. „Jsem učitel. Mám být ve třídě, a ne sedět na schůzích.“ Než jsem zjistil, že má proklamovaná touha učit je pouze pláštíkem k zakrytí touhy naplňovat své vlastní osobní potřeby, trvalo to dlouho a bylo to bolestivé. Trávení času se studenty a nad písmy je velmi uspokojující. Trávení dne na schůzích diskusemi o různých postupech ani tak ne. Ale to je vedlejší. Dělám tuto práci kvůli osobní odměně a naplnění, nebo ji dělám s okem upřeným na slávu a záměry Boží?

Doufám, že budete moudřejší než já a nebudete určovat, kým jste, ani to, jak máte být využiti. Z toho, že se podrobíme vůli Otce, pramení jedinečné štěstí, jak opakovaně učil a dokládal Spasitel.

Toto téma podrobení se mě vede k dalšímu návrhu, který nám jakožto učitelům náboženství může pomoci žít „šťastně“. Jsem si jist, že si většina z nás upřímně přeje podrobit se vůli Nebeského Otce. Větší výzvou je pro nás to, když jsme žádáni, abychom se zde na zemi podrobili smrtelníkům, skrze něž Pán řídí své dílo, ať už v rámci sboru, kůlu či seminářů a institutů. V zaměstnání jsem poznal velmi schopné učitele, kteří se urazili kvůli krokům určitého vedoucího nebo kvůli pravidlům, s nimiž nesouhlasili. Ať už byly dané křivdy skutečné, či domnělé, tito učitelé si svou ublíženost hýčkali a přiživovali – a to vše za cenu vlastního štěstí. Jejich ublíženost se často změnila v zahořklost, která pak vedla ke sporům s druhými, a zvláště s jejich vedoucími.

Starší Neal A. Maxwell jednou napsal: „Život v Církvi [a já bych dodal – v seminářích a institutech] znamená, že se setkáme s různými vedoucími, z nichž nejsou všichni vždy moudří, vyzrálí a šikovní. Ve skutečnosti jsou někteří z nás hrbolatí a neohrabaní jako neotesaný balvan. Určité uhlazování, jímž procházíme, je v podstatě výsledkem toho, že na sebe vzájemně narážíme. Za takových okolností je životně důležitá trpělivost a láska snižující třenice.“¹⁴

Nemohu dostatečně zdůraznit, jak důležitá je „trpělivost a láska snižující třenice“ pro učitele náboženství. Jsou nezbytné, máme-li nalézt štěstí a učit s Duchem.

President Boyd K. Packer řekl: „Ten, kdo říká, že bude podporovat presidenta Církve nebo generální autority, ale nepodporuje vlastního biskupa, klame sám sebe. Ten, kdo nepodporuje biskupa svého sboru a presidenta svého kůlu, nepodporuje ani presidenta Církve.“¹⁵

Čas mi nedovoluje to více rozebrat, ale tato slova skrývají určitou zásadu, která se podle mě týká učitelů náboženství a jejich vztahu k těm, kteří byli pověřeni jejich vedením. Chová-li kdokoli z vás nějaké špatné pocity vůči administrativnímu vedení, vůči konkrétnímu vedoucímu či pravidlu, nebo má-li takové pocity kvůli tomu, že vás vedoucí přehlížejí či na vás příliš dohlížejí, prosím vás, abyste od těchto pocitů pro své vlastní dobro upustili. Tomu, kdo nechce odpouštět a rozšiřuje svou nespokojenost na další nebo přiživuje nesváry, se štěstí bude vždy vyhýbat.

A nyní mé poslední doporučení. Spasitel pouhých několik hodin před svou smrtí umyl apoštolům nohy a pak řekl:

„Poněvadž tedy já umyl jsem nohy vaše, Pán a Mistr, i vy máte jeden druhému nohy umývati. …

Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti.“¹⁶

Štěstí, jež budeme moci v životě prožít, bude do značné míry pramenit z toho, že zapomeneme na sebe a v myšlenkách a službě se zaměříme na druhé. Jako učitelé náboženství můžeme nacházet velké štěstí v tom, že své myšlenky, přání a snahy zaměříme na požehnání svých studentů. Když president Spencer W. Kimball jednou promlouval k učitelům náboženství, uvedl, že růst a rozvoj našich mladých členů má být naší „velkou a nádhernou posedlostí“.¹⁷ Pokud bychom někdy svou pozornost přestali upírat na studenty a zaměřovali se na vlastní potřeby, pohodlí, naplnění či uznání, naše moc efektivně učit by se značně oslabila, nemluvě o ztrátě našeho vlastního štěstí.

Harry Emerson Fosdick, protestantský pastor z minulého století, napsal: „Někteří křesťané nesou své náboženství na zádech. Je to balík přesvědčení a zvyklostí, které musí nést. Občas ztěžkne a oni by ho rádi odložili, ale to by znamenalo porušení starých tradic, a tak si ho znovu hodí na ramena. Opravdoví křesťané však své náboženství nenesou, náboženství nese je. Není to zátěž, jsou to křídla. Náboženství je pozvedá, pomáhá jim překonávat obtížná místa, vesmír se díky němu zdá přátelský, život smysluplný, naděje skutečná a oběť užitečná. Osvobozuje je od strachu, pocitů marnosti, obav a hříchu – největších zotročitelů lidských duší. Opravdového křesťana můžete poznat na první pohled podle jeho radosti ze života.“¹⁸

Přeji si a modlím se o to, aby pro každého z vás bylo evangelium ve skutečnosti křídly, a nikoli zátěží, abyste byli obklopeni ohněm a naplněni radostí a aby vaše štěstí vybízelo druhé k tomu, aby hledali a následovali jeho zdroj, kterým je Pán Ježíš Kristus. Svědčím o tom, že On byl tím nejšťastnějším, kdo kdy kráčel po této zemi, a vyzývá nás, abychom k němu přišli a následovali Ho tím, že budeme žít „šťastně“. Ve jménu Ježíše Krista, amen.