Panelová diskuse
Vysílání výročního školení pro Semináře a instituty – 2020
9. června 2020
Bratr Jason Willard: Vítáme vás u této panelové diskuse, ať jste kdekoli. Jmenuji se Jason Willard a jsem zástupce administrátora pro Semináře a instituty náboženství. Těší nás, že se k nám připojili tito zvláštní hosté: sestra Reyna Aburtová, druhá rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení; sestra Michelle Craigová, první rádkyně v generálním předsednictvu Mladých žen; sestra Jill Johnsonová, manželka pověřence Paula V. Johnsona; a bratři Chad Wilkinson a Bert Whimpey, zástupci administrátora pro Semináře a instituty. Děkuji každému z vás, že jste dnes tady s námi.
Účelem této diskuse je probrat některé otázky, které vám, jak doufáme, pomohou v mnoha různých situacích, kdy se snažíte mocněji žehnat mládeži a mladým dospělým po celém světě. Při přípravě na dnešní diskusi jsme usilovali o nebeskou pomoc a vyzýváme vás, abyste učinili totéž.
Začněme naší první otázkou. Zdá se, že přibývá učitelů, studentů a rodin, kteří zápolí se stresem, úzkostí, depresí a dalšími emočními těžkostmi. Co můžeme udělat, abychom jim pomohli?
Sestra Reyna I. Aburtová: Myslím, že ve skutečnosti se všichni potřebujeme z něčeho uzdravit; ale myslím, že je důležité, abychom studentům pomohli porozumět tomu, že pokud se potýkají s emočními těžkostmi, tak nejsou narušení ani postižení, ale že emoce jsou součástí naší božské podstaty. Pokud jsme však neustále smutní, měli bychom si říct o pomoc. Navrhla bych řídit se Spasitelovým příkladem. Kladl lidem otázky, které jim umožnily vyjádřit jejich pocity. Umožnil jim vyjádřit svou bolest – například když kladl otázky Marii a Martě v době, kdy byl Lazar mrtvý. I na cestě do Emaus hovořil se svými učedníky a kladl jim otázky, aby jim umožnil vyjádřit obavy a bolest, které pociťovali, neboť ztratili svého Spasitele. Totéž se stalo i s Marií Magdalénou u hrobu a také, když kladl otázky různým lidem, aby jim umožnil vyjádřit jejich pocity.
Myslím, že pokud vytvoříme prostředí, ve kterém budou studenti moci bezpečně vyjádřit své pocity – ne nutně ve třídě a ne nutně mezi sebou navzájem – kde pro ně bude bezpečné vyjádřit své pocity například písemně, možná členu rodiny nebo kamarádovi, ale zvláště Nebeskému Otci. Můžeme jim klást otázky, které jim umožní nějak vyjádřit své pocity. „Co vám dělá starost ohledně vašich přátel nebo rodiny?“ „Jak si můžeme vzájemně pomoci?“
Všimla jsem si, že když druhé požádáme o nápady, zjevení nebo inspiraci ohledně toho, jak pomoci druhým, obdrží ji, pokud se o ni modlí, a mohou jít a pomáhat. Pokud tedy vytvoříme prostředí, kde druzí nebudou mít pocit, že je někdo soudí, tak jim tím pomůžeme pochopit, že žádné odpovědi nejsou špatné, že mohou klást otevřené otázky, že mohou svobodně a bezpečně vyjádřit své pocity. A hlavně, pokud s něčím zápolí, že se s tím nemusí vypořádávat sami; že mohou vyhledat pomoc u Nebeského Otce, u Spasitele a jeden u druhého. A bez ohledu na to, co se v jejich životě děje, je každý z nás dítětem Božím a my se můžeme obrátit k Nebeskému Otci. Všichni jsme bratři a sestry a můžeme se obrátit k sobě navzájem. Jsme také Kristovi učedníci a můžeme se obrátit k Němu.
Bratr Bert Whimpey: Vážím si poselství staršího Hollanda, které pronesl na konferenci v říjnu 2013. Mluvil o svých potížích, které měl jednou s depresemi. A pak řekl toto: „Neměli bychom se stydět [problémy v oblasti duševního zdraví] přiznat, stejně jako přiznáváme boj s vysokým tlakem nebo náhlý objev zhoubného nádoru.“1 Řekl, že je v pořádku o tom mluvit, vyjádřit to a podělit se o to. A také si moc vážím tří myšlenek, které zmínil: „[Nikdy neztraťte] víru v Otce v nebi. … Hledejte rady u těch, kteří drží klíče k vašemu duchovnímu blahu,“ a poté, je-li to třeba, „vyhledejte radu uznávaných lidí s kvalifikací, profesionálními dovednostmi a dobrými hodnotami“.2
Myslím, že je důležité, aby studenti i učitelé věděli, že je v pořádku se k tomu vyjádřit a mluvit o tom a získat pomoc, kterou potřebují. Na naší profesi je také úžasné to, že můžeme navštívit zástupce lidských zdrojů a zjistit, jakou podporu mohou získat a kde mohou nalézt pomoc, a na církevních webových stránkách také nalezneme skvělé zdroje.
Bratr Willard: Děkujeme, bratře Whimpey. Další otázka se týká naší mládeže a mladých dospělých a toho, jak jim můžeme pomoci poznat, proč je Církev v jejich životě důležitá, proč Církev potřebují a proč Církev potřebuje je.
Sestra Michelle Craigová: Myslím, že toto je důležitá otázka, a věřím tomu, že naše mládež a mladí svobodní dospělí musí pocítit, že členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů je něco víc, než jen seznam pravidel či položek k odškrtávání. Víc než společenský klub. Musí porozumět tomu, že podstatou evangelia Ježíše Krista je láska. Je to láska k Bohu a láska k druhým. A když se budou učit evangeliu a žít podle něj, skutečně poznají a pocítí svou identitu a svůj účel.
Mládež v dnešní době reaguje na zásady, jako je mít rád druhé a pomáhat s láskou těm, kteří jsou na okraji společnosti. Chtějí se o něco zasadit a něco ve světě změnit k lepšímu. Doufám, že dokáží porozumět tomu, že když budou v rámci organizační struktury Církve věrní, že budou mít více příležitostí změnit ve světě něco k lepšímu než skrze jakoukoli jinou organizaci.
Jedna z věcí, které se mi na presidentu Nelsonovi a na tom, jakým směrem se Církev ubírá, líbí, je to, že se klade velký důraz na mládež a na mladé svobodné dospělé, více než kdy pamatuji. A my jako dospělí musíme poodstoupit a dát mládeži příležitost vést, plánovat, usilovat o získávání zjevení a podle tohoto zjevení jednat. Musíme respektovat jejich inteligenci a poučit se z toho, čemu nás mohou naučit. Potřebujeme je – ne kvůli tomu, aby nás bylo víc – ale protože svět zoufale potřebuje to, co mu mohou nabídnout. A Církev má díky své struktuře prostředky na to, aby tyto potřeby mohla naplnit, u jednoho člověka po druhém. Doufám, že vše, čemu se naše mládež a mladí svobodní dospělí učí doma, na shromáždění a na semináři a institutu, je bude inspirovat, aby svým srdcem a svýma rukama pomáhali druhým a měli je rádi a sloužili těm, s nimiž přijdou do kontaktu. Neboť právě to je přirozeným důsledkem lásky k Ježíši Kristu a lásky k druhým.
Myslím, že vše skutečně závisí na Ježíši Kristu. Vše, co děláme a čemu učíme jako učitelé a jako ti, kteří mají rádi mládež, mladé svobodné dospělé a děti a pracují s nimi, má posilovat svědectví o životě, poslání a Usmíření Ježíše Krista. A o tom to skutečně je. Myslím, že když toto budeme dělat, tak doufejme poznají, že toto je evangelium Ježíše Krista, Jeho evangelium, a že požehnání plynoucí ze členství v evangeliu jsou úžasná a že k uskutečňování tohoto díla je zapotřebí nás všech. Toto je skutečně Jeho dílo.
Bratr Willard: Výstižně řečeno. Děkujeme. Bratře Wilkinsone, co jste k tomu chtěl dodat?
Bratr Chad Wilkinson: Naprosto souhlasím s tím, co řekla sestra Craigová. Když mluvila, přemýšlel jsem o třídě institutu, kterou jsem učil, kde většina studentů byli navrátivší se misionáři. A mluvili o tom, že mezi to nejtěžší při přivykání si na to, že jsou opět doma, patří to, že 18 měsíců nebo dva roky se zaměřovali na druhé a po návratu domů se jim zdá, že se vše točí kolem nich. V rámci evangelia a v našich třídách je můžeme vyzvat k něčemu, co jim umožní se nad tím zamyslet a hledat způsob, jak s tím něco udělat a jak se zajímat o druhé.
Bratr Willard: Sestro Johnsonová, co byste k tomu dodala?
Sestra Jill Johnsonová: Když jsem o této otázce přemýšlela, napadla mě myšlenka o moci plynoucí ze smluv, kterou můžeme mít pouze v Církvi, která má pravomoc a moc Boží. A v dnešním světě, kde je toho tolik, co na mladé lidi tlačí a co je odvádí od Církve, je důležité je opět propojit s mocí plynoucí z dodržování smluv. V tomto světě můžeme mít pocit, že na překonávání toho, co na nás doléhá – zkoušky a pokušení – jsme sami a bezmocní. Avšak smlouvy, které lze najít pouze v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů a na posvátných místech, mají mnohem větší moc než jakékoli tyto síly. Myslím, že to je něco, co Církev může poskytnout. Můžeme o tom říct studentům, vydat o tom svědectví a ukázat jim na příkladu svého života, že Církev znamená více než jen konání dobra. Ve smlouvách spočívá moc.
Bratr Whimpey: Děkuji za vaše slova, sestro Johnsonová. Bavil jsem se s mladými dospělými, kteří mi řekli přibližně toto: „Já se mohu cítit nablízku Nebeskému Otci i bez chození na shromáždění.“ A já jsem řekl: „Souhlasím. Ale mým cílem není jen být Nebeskému Otci nablízku, já se chci stát takovým, jako je On. Mým cílem je být oslaven.“ Myslím, že potřebujeme všem mladým i mladým dospělým pomoci pamatovat na to, že účelem smrtelnosti je stát se takovými, jako je Nebeský Otec. Právě v Církvi naleznou klíče kněžství a obřady a smlouvy, které zmínila sestra Johnsonová. Církev je království Boží zde na zemi a je v ní něco, co získají a co jim pomůže stát se takovými, jako je Nebeský Otec, co nemohou získat nikde jinde a nijak jinak.
Bratr Willard: To je pravda. Nemáme se zasazovat jen tak o něco – myslím, že to bylo řečeno na poslední generální konferenci – ale máme se zasazovat o „věc Kristovu“. A to je to, co nám tyto smlouvy poskytují. Takže moc děkuji za tato slova. Jaké malé a prosté věci můžeme dělat, abychom posílili svou schopnost žehnat našim studentům, učit s větší mocí a zajistit skutečně skvělou výuku?
Bratr Wilkinson: Skvělá otázka. Hodně jsme mluvili, učili se a školili o dovednostech, metodách a mnohém dalším, a to vše je důležité. Když si však ustanovíme učitele – tím je myšlen Duch Svatý – když si ustanovíme za učitele Ducha Svatého a přizveme ho do našich tříd, pak přijde tato moc, bude probíhat tato skvělá výuka.
Starší Johnson mi jednou řekl, že Satan možná nedokáže přimět moc zaměstnanců Seminářů a institutů, aby se dopustili cizoložství, porušili Slovo moudrosti nebo udělali něco jiného moc špatného či závažného. Ale může udělat něco malého, co nás připraví o moc. Může nás třeba svádět, abychom si stěžovali, mluvili o druhých špatně, dělali si legraci ze studenta či se tomu smáli nebo dělali jiné maličkosti, které nás připraví o Ducha Svatého, nebo s námi Duch nebude do té míry, jak by mohl či měl být.
Myslím na Achana ze Starého zákona, kde bylo lidem přikázáno, když šli bojovat proti Jerichu, že v Jerichu nemají vzít žádnou prokletou věc – žádný majetek ani žádné poklady. Ale Achan to udělal a nikdo o tom nevěděl. A další bitvu proti městu Hai, u které se zdálo být jisté, že ji vyhrají, prohráli, a 36 mužů přišlo o život.
Je v tom obsažena zásada, že na tom, co děláme, záleží. Ty maličkosti, které možná vyslovíme, nebo postěžování, reptání nebo cokoli, co by mohlo zabránit tomu, aby nám moc Ducha Svatého do života vstoupila s větší silou, na tom všem záleží. A ubírá to moc celému systému. Je to něco, na čem záleží. Rád bych, abychom se na ty maličkosti zaměřili. Věnujte pozornost malým a prostým věcem, které přizvou Ducha Svatého nebo nám pomohou zajistit v co největší míře vliv tohoto Učitele.
Bratr Willard: Bratře Whimpey, chtěl jste něco říci?
Bratr Whimpey: Zda se opravdu zaměřujeme na Spasitele – v myšlenkách, když sedím a přemýšlím o svých studentech a o své lekci, že se opravdu zaměřuji na Krista. Chci, aby moji studenti poznali Jeho vlastnosti a rysy. Začíná to tedy tím, zda se zaměřuji na Spasitele.
Druhá věc podle mě je, zda se opravdu zaměřuji na své studenty. Moc se mi líbil proslov staršího Bednara na jedné ze schůzek pro obohacování vedoucích, kde mluvil o zážitku se svým synem, kdy jeho syn chtěl pomoc s tím, jakou akci naplánovat pro kněží a Vavřínové dívky. Starší Bednar mu tedy přečetl Jákoba 1:5: „Neboť pro víru a velikou úzkost nám bylo vpravdě o našem lidu ukázáno to, co se mu přihodí.“ Pokud si ten příběh pamatujete, starší Bednar to musel přečíst několikrát, než si syn uvědomil, že mu starší Bednar říká: „Čeho se má dosáhnout? Před plánováním činnosti se nejprve zamysli nad tím, jaké zážitky studenti potřebují.“ Ke své přípravě musíme přistoupit s otázkou: „Co studenti potřebují zažít?“
Třetí věc je pak myslím to, jak zmínil bratr Wilkinson, vědomě umožňovat Duchu Svatému, aby plnil svou úlohu a funkci ve výuce. To je velmi důležité. Myslím, že je dobré si projít oddíl 2.1 v příručce Výuka a studium evangelia a skutečně se zamyslet nad tím, jaká je úloha a funkce Ducha Svatého. A pak by bylo velmi důležité tomu porozumět a umožnit Duchu Svatému, aby plnil svou úlohu a funkci ve třídě.
Sestra Craigová: Přišla jsem na něco jednoduchého – když učím a cítím, že tam není Duch, tak pokud vydám upřímné svědectví o Ježíši Kristu a Nebeském Otci, Duch Svatý přijde. To je poslání Ducha Svatého – svědčit o božskosti Ježíše Krista a Nebeského Otce. Takže když vydám svědectví, prosté svědectví, Duch přijde.
Bratr Willard: Mluvili jsme o tom, že máme učit s větší mocí, být více zaměřeni na Krista. Když se ale snažíme více zaměřovat na studenty, co mohou učitelé dělat, aby se při přípravě více týkala studentů a vztahovala se na ně konkrétněji?
Sestra Johnsonová: Když jsem si tuto otázku přečetla, přemýšlela jsem o tom, co znamená sloužit každému studentovi individuálně. Znamená to poznat konkrétní studenty? Můžeme je poznat více osobně? Trávit s nimi čas tak, abychom je lépe poznali? A pak mě napadlo, že tato otázka bude o něčem jiném pro učitele, který působí v Oremu a učí více než 100 studentů. Snažit se osobně zapojit do života všech těchto studentů by bylo náročné ve srovnání s učitelem ve Frankfurtu v Německu, který má šest studentů, se kterými chodí na shromáždění a je si blízký s některými jejich rodinami. Podle mě by bylo odrazující mít pocit, že zodpovědností učitele je zapojit se takto do života každého studenta, navštěvovat jeho rodinu a účastnit se jeho akcí a událostí. Těch událostí by bylo hodně a mohlo by vás to zahltit.
Proto mám několik námětů ohledně vyhodnocování potřeb. Myslím, že se jich musíme ptát. Musíme se studentů zeptat, jaké jsou jejich potřeby. Musíme se zeptat dalších učitelů, co vypozorovali u studentů téhož či podobného věku a kultury, protože tato Církev je celosvětová a je v ní mnoho kulturních odlišností. Co je však nejdůležitější, ptejte se Otce v nebi a spoléhejte se na Ducha a zaslíbení, která máme, že pokud uděláme vše, co je v našich silách, budeme požehnáni potřebnou inspirací, abychom lépe poznali studenty a věděli, čemu je máme učit. Ve složitém světě se všemi těmi novými výzvami, kterým mládež čelí, je ještě důležitější, abychom, když je učíme, měli toto vedení od Nebeského Otce.
Sestra Aburtová: Myslím, že když se s nimi budeme radit a zajímat se o ně, lépe je poznáme. Také je důležité pozorovat je a naslouchat signálům a sledovat tyto signály, které vysílají. Poznámky, které pronášejí, nebo naopak jejich mlčení, nebo otázky, které pokládají – to vše nám umožní je lépe poznat. Také bychom jim mohli umožnit klást otázky anonymně. Někdy mají pocit, že dokáží svobodněji říci, co mají na srdci, když nevíme, kdo to řekl. Také dbejte na to, abyste propojili zásady a nauky, kterým je učíme, s tím, co se právě odehrává v jejich životě – ne nutně v budoucnosti, ale právě teď – aby viděli sami sebe v písmech, aby viděli sami sebe při shromažďování Izraele, aby viděli sami sebe v práci na spasení a oslavení. A také se mohou ohlížet zpátky a uvědomovat si, kolikrát jim Pán v životě požehnal, aby mohli pamatovat na to, kdo jsou a že Pán je vždy připraven jim žehnat. Pomáhejte jim nacházet tuto spojitost. A abyste to dokázali, musíte vědět, co se v jejich životě odehrává.
Bratr Wilkinson: Oba tyto příspěvky jsou naprosto skvělé. Zjistil jsem, že první den výuky můžete studenty požádat, aby vám o sobě napsali dopis. Nechci, aby mi povídali o svých hříších, nic takového, ale aby mi pověděli něco o sobě. Co bych o tobě měl vědět, co mi nejvíce pomůže, abych ti tento semestr nebo rok mohl jakožto učitel posloužit? Pověz mi o své rodině, pověz mi o své práci, pověz mi o tom, čím se zabýváš. Pověz mi, co očekáváš od výuky. Nebo klidně napiš: „Zápolím se svou vírou“ nebo: „S něčím se potýkám“. Pak si každého studenta vyfotím a fotku si připnu k tomu papíru. A když si ten dopis čtu, studenta tím poznávám a pamatuji na to při své přípravě. Toto je jen několik praktických způsobů, jak uskutečnit to, čemu nás učí sestra Johnsonová a sestra Aburtová.
Bratr Willard: Další otázka se týká toho, jak pomoci učitelům. Jak najít rovnováhu mezi naší zodpovědností učit nauce jasně a pravdivě a současně povzbuzovat studenty z různých poměrů a z různého kulturního prostředí, aby se vhodným způsobem dělili s druhými o své myšlenky a pocity? Co byste řekli učiteli, který se snaží dbát na to, aby studenti věděli, že se mohou ve výuce projevit, že mohou mluvit, podělit se o myšlenky a pocity, které se mohou lišit od toho, co probíhá ve třídě, a přesto chce učit nauce?
Bratr Whimpey: Této vyváženosti je někdy těžké dosáhnout. Myslím, že musíme pamatovat na to, že naší zodpovědností je učit pravdě, ne názoru. Naši studenti musí vědět, že když přijdou do výuky, uslyší tam pravdu. Proto se musíme zaměřovat na písma a slova proroků, takže když studenti přijdou, budeme se zabývat právě tímto a právě tam budeme nacházet své odpovědi. Také musíme pamatovat na svůj cíl a tím je, že naším účelem je pomoci mládeži a mladým dospělým porozumět učení a Usmíření Ježíše Krista a spoléhat se na ně. Je potřeba pomoci studentům, aby tomu porozuměli.
Také však musíme pamatovat na to, že studenti poté mají jistou zodpovědnost. Pamatujte na Nauku a smlouvy 50 – budeme kázat slovo pravdy, ale naši studenti pak také musí přijmout slovo pravdy. Když přicházejí do třídy, musí věřit. Takže kdyby se tak naše třídy mohly stát jakousi laboratoří, do které studenti přijdou a pocítí, že jsou v prostředí, kde se bude vyučovat pravda, ale kde také pocítí, že je bezpečné klást otázky a dělit se o zkušenosti či obavy. Ale jako učitelé jsme tam také proto, abychom studentům pomohli naučit se učit – naučit se, jak pociťovat Ducha, jak se v tom prostředí učit sami pro sebe a podělit se o své myšlenky. A to může vést i k diskusi, vést nás k písmům a ke slovům proroků, což nám pomůže zjistit, co je pravda, a ne jen něčí názor nebo o čem se dnes mluví ve světě.
Ale zaměřujme se na to, co je pravda. Pomyslete na vzor získávání duchovního poznání. Kdybychom se opravdu mohli zaměřit na tento vzor a pomoci studentům naučit se, jak jednat s vírou a mít náhled z věčné perspektivy a poté hledat odpovědi v božsky určených zdrojích, pak když přijdou do výuky, tak proto tam jsou, aby se mohli dozvědět pravdu a stát se více takovými, jako je Nebeský Otec.
Jeden z našich územních ředitelů mi vyprávěl o jednom zážitku. Seděl ve třídě a jeden mladý dospělý vyslovil názor, který nebyl tak úplně v souladu s učením Církve. Učitel poté zareagoval takto. Řekl: „Jak tvé svědectví o plánu spasení a to, jak mu rozumíš, ovlivňuje tvůj názor? Začněme s vírou, od toho, co víš a co jsi pocítil, promluvme si o tom z této perspektivy.“ A pak viděl, jak tento mladý svobodný přímo na místě obdržel zjevení, když se snažil jednat s vírou a pohlížet na to z hlediska věčné perspektivy. Mluvili o tom, co vědí, o tom, co dosud nevědí, a o tom, proč se chtějí dál snažit to pochopit. Nezískali sice všechny odpovědi, ale sešli se v tomto prostředí, aby se dozvěděli pravdu, a zatímco jednali s vírou a věřili, pohlíželi na věc z pozice toho, co vědí.
Jak vám mohu pomoci naučit se, jak se učit a jak nacházet odpovědi, zatímco postupujete vpřed? Myslím, že někdy musíme být opatrní – někdy neumožňujeme zásadám a naukám, aby nás změnily, a tak se snažíme změnit zásady a nauky evangelia tak, aby odpovídaly našim okolnostem a situaci. Kdybychom tak opravdu mohli říct: „Nebeský Otče, chci se stát takovým, jako jsi Ty. Pomoz mi zjistit, jak mi v tom pomohou nauky a zásady evangelia,“ a přitom mít ten postoj: „Mám sice nějaké otázky a obavy, ale opravdu chci zjistit, co je pravda.“ Myslím, že jako učitelé můžeme opravdu vytvořit takové prostředí skrze to, jak reagujeme. Máme studentům pomáhat hledat pravdu v písmech a slovech proroků a pomáhat jim, když s něčím zápolí, aby poznali, co je pravda. Také bych řekl, nepodceňujte moc vydávání svědectví. „V ústech dvou nebo tří svědků je utvrzena veškerá pravda.“3 V písmech, ve slovech proroků a z vlastního svědectví o tom, co je pravda. A když tento Duch vydá svědectví, naši mladí lidé to pochopí a naučí se, jak se učit sami pro sebe a jak poznat pravdu sami pro sebe.
Bratr Willard: Moc se mi líbí, jak Nefi říká: „Vím, že Bůh miluje své děti; nicméně neznám význam všech věcí.“4 Nefi vydal svědectví o tom, co věděl, a pro všechny z nás je to požehnáním.
Bratr Wilkinson: Jedna z myšlenek, které mi přišly na mysl, byla žena přistižená při cizoložství a Spasitelův příklad. Nevyhýbal se příležitosti učit pravdě. Učil ji nauce, že toto nebylo správné. Ale udělal to tak, aby ji ochránil, vytvořil bezpečné prostředí, aby jí pomohl získat zkušenost.
Sestra Johnsonová: Napadlo mě totéž, že kdyby tak studenti dokázali vnímat lásku Spasitele a moc Usmíření spíše jako určitou sílu, než když je budeme učit přikázáním a následkům jejich neuposlechnutí. Kdyby si tak z výuky a z lekce odnesli pocit, že existuje někdo, kdo je velmi miluje, a že existuje způsob, jak získat přístup k moci Usmíření, že když uděláme chyby – a každý je udělá a každý je dělá – to je prostě to, kvůli čemu potřebujeme Usmíření. Kéž si student z výuky odnese tu pozitivní stránku tohoto všeho. Kéž pociťují, že existuje naděje. A to v tomto světě skutečně potřebují, řekla bych.
Bratr Willard: Děkuji za tato slova. Tato poslední otázka se toho vlastně také týká: Jak můžeme mládeži pomoci pocítit, že jim skutečně věnujeme pozornost, že jejich otázky jsou opravdu důležité? Co byste dodala, sestro Craigová?
Sestra Craigová: Napadl mě verš z Marka, který všichni znáte. Bohatý mladý kníže přišel za Spasitelem a ptal se, co může udělat, aby obdržel věčný život. A Spasitel vyjmenuje některá přikázání, kterých už je poslušen. A pak, než tohoto mladého muže požádá, aby udělal něco velmi náročného – a pro nás všechny je něco náročné – líbí se mi verš 21: „Tedy Ježíš pohleděv na něj, zamiloval ho.“5 Myslím, že to nejdůležitější, co můžeme při komunikaci s mládeží udělat, je pomoci jim pocítit, že jsou milováni. Uvědomuji si, že to vždy není snadné a že někdy budeme muset pronést mnoho modliteb a vynaložit velké úsilí, abychom viděli tak, jak vidí Spasitel.
Další, co mě napadá, když o tom přemýšlím, je to, že musíme využít moci otázek. Už jsme o tom dnes mluvili, ale musíme se naučit opravdu se vžít do svých studentů a do těch, které učíme, a klást jim dobré otázky – otázky, které nám umožní posoudit, jak se cítí, jak na tom jsou, a poté je povzbudit, aby nám položili své opravdové otázky – ne jen ty, které si myslí, že chceme, aby nám položili. Jsou to otázky, které nemusí být příjemné a na které není snadné odpovědět, což nevadí. Nemůžeme je odbýt, protože podle mě je to, že tyto obtížné otázky kladou, projevem jejich zájmu. A my určitě nechceme, aby byli pasivními účastníky. Chceme, aby se ptali. Naším úkolem je pomoci vést je ke vhodným zdrojům, a co je nejdůležitější, k Pánu, aby mohli získat osobní zjevení a jednat podle něj. A my musíme dělat totéž, když vytváříme prostředí důvěry, ve kterém se cítí bezpečně, když chtějí vyjádřit svůj názor a někdy i své pochyby. Myslím, že když vytvoříme toto bezpečné prostředí, a když budeme skutečně respektovat je, jejich inteligenci, jejich schopnosti, to, čemu nás mohou naučit, a co mohou nabídnout, když jim dáme příležitost přijmout výzvu proroka a Ježíše Krista, aby se zapojili do práce na spasení a oslavení, pak bude přirozeným výsledkem to, že budou vědět, že je vidíme, že je slyšíme a potřebujeme.
Sestra Aburtová: Myslím, že také musíme citlivě přistupovat k těm studentům, kteří žijí v různých poměrech a rodinách. Musíme dbát na to, aby se cítili přijímáni – že jsou součástí této Církve a tohoto těla Kristova, což jsme my všichni. Také si musíme dávat pozor na to, jaká slova používáme. Někteří studenti například nežijí s rodiči, a tak můžeme prostě říct „tvoje rodina“ nebo „ti, které máš rád“, místo abychom řekli „rodiče“. Také myslím, že když uvidí, že jsme zranitelní, pomůže jim to poznat, že všichni s něčím zápolíme a máme své slabosti. Myslím, že když pomůžeme studentům, aby se cítili být součástí této cesty, na které společně jsme, a že nikdo není dokonalý, jim pomůže pocítit, že na nich záleží. A také jim samozřejmě musíme naslouchat, jejich poznámkám a otázkám, které kladou. Když se na něco zeptají, musíme přestat dělat, co právě děláme, a snažit se jim pomoci, aby sami našli odpověď – ne jim nutně dát odpověď, ale pomoci jim, aby sami našli odpověď v písmech skrze modlitbu, skrze slova žijících proroků.
Sestra Johnsonová: Chtěla bych říct, že tyto otázky mě přiměly vzpomenout si na učitele, které jsem v životě měla, a obrovský vliv, který na mě v životě měli – prostě úžasný. Pár posledních dnů jsem při přípravě na tuto diskusi pociťovala velkou vděčnost za své učitele, za jejich lásku a oddanost Spasiteli, a jak obrovský vliv to na mě mělo. Díky nim a lásce, kterou chovali ke Spasiteli a ke mně, jsem se cítila velmi důležitá. Budu na věky vděčná za všechny dobré učitele, které v Církvi máme. Bylo nádherné znovu pomyslet na jejich dobrotivost.
Bratr Willard: Když na to přijde, příklad skvělého učitele hovoří za vše. Ten řekne více, než tato panelová diskuse nebo nekonečně dlouhé proslovy o výuce. Stačí si vzpomenout na učitele, který vám v životě požehnal – pomyslet na někoho, kdo vám pomohl a posloužil vám tak, že to pro vás bylo požehnáním. A vím, že by z toho bylo kázání, které by bylo mnohem delší, než kolik máme dnes času. A tak děkuji za připomenutí.
Na závěr našeho společně stráveného času bych rád poděkoval každému v tomto panelu za to, že jste nás během diskuse učili slovy, ale co je důležitější, že nás učíte příkladem a tím, že vedete život podobný Kristovu. Jste učedníci Ježíše Krista a pro mě dnes bylo výsadou být s každým z vás a učit se od vás. Posluchačům, kteří nás dnes poslouchají po celém světě, za nás všechny říkám: máme vás rádi. Děkujeme vám, že se snažíte všemožně žehnat Božím dětem. Svědčím o tom, že On žije; toto je Jeho dílo. A modlím se, aby na vás byla vylita Jeho nejvybranější požehnání, ať už jste kdekoli, ve jménu Ježíše Krista, amen.