Kapitola 23

„Od vás je požadováno, abyste odpouštěli“

Tím, že odpouštíme druhým, se osvobozujeme od břemene nenávisti a připravujeme se na věčný život.

Ze života George Alberta Smitha

V roce 1897 George Albert Smith jako mladík nastoupil do Utažské národní gardy. Někteří jeho společníci ho povzbuzovali k tomu, aby kandidoval na volenou funkci v gardě, ale několik týdnů před volbami začal jeden protikandidát šířit nepravdivé fámy o tom, že se George Albert Smith dopouští neetického jednání. Seržant Smith kvůli tomu ve volbách, v nichž měl podle svého názoru vyhrát, prohrál. Situace byla o to komplikovanější, že ten, který o něm šířil fámy, byl kdysi jeho přítelem.

Ačkoli se George Albert Smith snažil na tuto křivdu zapomenout, srdce se mu naplnilo zlobou. Následující neděli šel na shromáždění, ale necítil se na to, aby přijímal svátost. Modlil se o pomoc a uvědomil si, že musí činit pokání ze zloby, kterou pociťoval. Rozhodl se, že zajde za svým přítelem a smíří se s ním.

George Albert Smith zašel přímo do jeho kanceláře a jemným hlasem mu řekl: „Milý bratře, chci, abys mně odpustil, že jsem tě několik posledních týdnů tak nenáviděl.“

Srdce jeho přítele se okamžitě obměkčilo. „Bratře Smithe, není třeba, aby ti někdo odpouštěl,“ řekl. „To já potřebuji, abys mi odpustil.“ Podali si ruce a od té doby zůstali dobrými přáteli.¹ [Viz námět č. 1 na straně 239.]

O několik let později si George Albert Smith z odpouštění druhým vytvořil celoživotní cíl, když si do svého osobního kréda napsal: „Nebudu vědomě zraňovat ničí city, dokonce ani toho, kdo se vůči mně mohl provinit, ale budu se snažit chovat se k němu dobře a získat v něm přítele.“²

Jeden blízký spolupracovník presidenta Smitha o něm poznamenal, že jeho schopnost odpouštět byla vskutku jednou z jeho charakteristických vlastností: „Odpouštěl opravdu všem. Celý život si byl vědom tohoto přikázání Božího: Bůh odpustí těm, kterým odpustí. Pokud jde o nás, my musíme odpouštět všem. On to dokázal a poté danou záležitost předal Bohu. Jsem si jist, že když odpustil, tak také zapomněl. Když ten, kdo odpouští, dokáže také zapomenout, pak je to vskutku neobyčejný muž, vskutku muž Boží!“³

Učení George Alberta Smitha

Pokud rozumíme evangeliu Ježíše Krista, máme větší sklon odpouštět druhým.

Existuje něco, co se můžeme snažit rozvíjet – a to sklon odpouštět si vzájemně své prohřešky. Duch odpuštění je ctnost, bez níž nikdy v plné míře nezískáme požehnání, o němž doufáme, že ho obdržíme.⁴

Lidé světa nechápou, … jak se Spasitel cítil, když v duševní agónii volal ke svému Otci, aby nezatratil a nezahubil ty, kteří se ho chystali připravit o smrtelný život. Místo toho řekl:

„… Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.)

Takový postoj mají mít všichni členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Takový postoj mají mít všichni synové a dcery Boží, a myslím, že kdyby v plné míře rozuměli plánu spasení, tak by ho i měli. … Zloba a zášť v srdci nám nepřinese žádný pokoj ani štěstí.⁵

Pán nám dal úžasné poznatky, zjevil nám svou mysl a vůli, naučil nás tomu, co svět nezná, a v souladu s poznatky, které jsme obdrželi, nás činí zodpovědnými a očekává od nás, že budeme vést vznešenější život, lepší život než ti, kteří nerozumějí evangeliu v tak plné míře jako my. Duch odpuštění je něco, co by Svatí posledních dnů mohli s užitkem více projevovat i mezi sebou. … Musíme se dostat do stavu, kdy dokážeme odpouštět svým bratřím.⁶ [Viz námět č. 2 na straně 239.]

Když odpouštíme druhým, projevujeme tím vděčnost za odpuštění, které nám poskytuje Nebeský Otec.

Ve spojení s touto záležitostí [odpouštění druhým] přečtu několik veršů z osmnácté kapitoly Matouše, počínaje jednadvacátým veršem. Zdá se, že apoštolové byli při této příležitosti s Mistrem, a Petr přistoupil k Pánu a řekl:

„Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-likrát?

Dí mu Ježíš: Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát.“ [Matouš 18:21–22.]

Poté Spasitel vyprávěl podobenství … o dvou mužích. Jeden muž dlužil svému pánovi velký obnos peněz a přišel k němu a řekl mu, že nemůže zaplatit to, co dluží, a požádal ho, aby mu dluh odpustil. Pán tohoto služebníka se slitoval a dluh mu odpustil. Tento muž, kterému bylo odpuštěno, ihned vyšel ven a vyhledal spoluslužebníka, který mu dlužil malý obnos, a požadoval, aby mu zaplatil. Onen ubohý muž nebyl schopen tento závazek splnit, a tak ho požádal, zda by mu dluh neodpustil. Odpuštěn mu ale nebyl; ten, kterému jeho pán odpustil, ho naopak vzal a uvrhl ho do vězení. Když ostatní spoluslužebníci viděli, co se stalo, šli za pánem tohoto muže a řekli mu o tom. Pán se rozlítil a vydal muže, kterému odpustil, mučení, dokud by nezaplatil vše, co dlužil. Onen muž neměl v duši dost místa na to, aby byl vděčný za milosrdenství, které mu bylo projeveno, a kvůli nedostatku pravé lásky přišel o všechno. [Viz Matouš 18:23–35.]

Občas mezi sebou máme drobné těžkosti a zapomínáme na to, jakou trpělivost s námi má náš Otec v nebi, a v srdci zveličujeme nějakou drobnost, kterou nám náš bratr nebo sestra udělali nebo kterou o nás řekli. Nežijeme vždy podle onoho zákona, který by si Pán přál, abychom ohledně této záležitosti zachovávali. Zapomínáme na ono přikázání, které dal apoštolům ve slovech modlitby, v níž jim bylo řečeno, aby se modlili o to, aby si odpouštěli své viny tak, jako odpouštějí svým viníkům [viz Matouš 6:12]. Mám pocit, že se ohledně tohoto musíme ještě hodně učit. Tyto požadavky našeho Nebeského Otce stále nedodržujeme tak úplně, jak bychom měli.⁷ [Viz námět č. 3 na straně 239.]

Tím, že se rozhodneme, že se neurazíme, můžeme očistit své srdce od všech nelaskavých pocitů.

Učíme se, že máme milovat své nepřátele a modlit se za ty, kteří nás utiskují a zlořečí nám [viz Matouš 5:44]. … Když vám někdo spílá, vy mu nespílejte. Když vám ostatní zlořečí, mějte s nimi soucit a modlete se za ně. Pamatujte na příklad božského Mistra, který když visel na krutém břevnu, řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“⁸

Někdy se bratr ve vedoucím postavení nějakým způsobem prohřeší vůči některému členovi Církve, pravděpodobně nevědomky, a ono dítě našeho Otce se v duchu dál cítí ublíženě, místo aby udělalo to, co přikazuje Pán – zašlo za tím, kdo se prohřešil, a s laskavostí mu řeklo, jak se cítí, a dalo onomu bratrovi příležitost říci: „Omlouvám se, že jsem tě urazil, rád bych, abys mi odpustil.“ A tak v některých případech shledáváme, že máme pocity nelibosti, které podněcuje Satan.⁹ [Viz námět č. 4 na straně 239.]

Nemáme žádné zlé pocity vůči žádnému svému bližnímu; nemáme k tomu důvod. Pokud nám nerozumějí, pokud si nás nesprávně vykládají a pokud nás pronásledují, máme pamatovat na to, že jsou v rukou Páně. … A tak, když přijímáme svátost večeře Páně, … očistěme srdce od veškerých nelaskavých pocitů jednoho vůči druhému i vůči svým bratrům a sestrám, kteří naši víru nesdílejí.¹⁰

Tím, že odpouštíme druhým, se připravujeme na celestiální království.

Žijme všichni tak, aby nad námi protivník neměl žádnou moc. Pokud máte mezi sebou nějaké rozpory, pokud mezi vámi a vašimi bližními jsou nějaké neshody, urovnejte je co možná nejdříve pomocí vlivu Ducha Páně, abyste vy i vaši potomci, až ten čas nastane, mohli být připraveni přijmout dědictví v celestiálním království.¹¹

V Knize Nauky a smluv nacházíme o tomto tématu odpuštění jistou zmínku, v níž Pán dává určité přikázání; je obsaženo v šedesátém čtvrtém oddíle a týká se nás, v této době. Píše se zde:

„… Vpravdě pravím vám, já, Pán, odpouštím hříchy těm, kteří vyznávají hříchy své přede mnou a prosí o odpuštění, kteří nezhřešili k smrti.

Učedníci moji za dávných dnů hledali navzájem proti sobě záminku a neodpouštěli si navzájem v srdci svém; a pro toto zlo byli sužováni a bolestivě ukázňováni.

Pročež, pravím vám, že si máte navzájem odpouštěti; neboť ten, kdo neodpouští bratru svému přestupky jeho, stojí před Pánem odsouzen; neboť v něm zůstává větší hřích.“

A poslední verš bych rád zdůraznil.

„Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.

A vy si máte říci v srdci svém – nechť Bůh soudí mezi mnou a tebou a odmění tě podle skutků tvých.“ [NaS 64:7–11.]

Pokud bychom v případě, že máme rozpory se svým bližním, žili tak, že místo toho, abychom se stavěli do role soudce druhých, bychom se dokázali poctivě a svědomitě obrátit na svého Otce v nebi a říci: „Pane, suď mezi mnou a bratrem mým; Ty znáš mé srdce; Ty víš, že vůči němu nepociťuji žádný hněv; pomoz nám chápat věci stejně a dej nám moudrost, abychom jeden s druhým jednali spravedlivě“ – jak málo rozporů bychom pak měli a jaké radosti a jakých požehnání by se nám dostalo! Avšak čas od času vyvstávají drobné potíže, které narušují rovnováhu našeho každodenního života, a my jsme i nadále nešťastní, protože se necháváme nesprávně ovlivňovat a nemáme pravou lásku. …

… „Nyní, promlouvám k vám ohledně rodin vašich – jestliže lidé udeří vás, nebo rodinu vaši, jednou, a vy to budete snášeti trpělivě a nebudete jim spílati ani nebudete usilovati o odplatu, budete odměněni;

Ale jestliže to nebudete snášeti trpělivě, bude vám to počítáno, jako že vám to bylo naměřeno jako spravedlná míra.“ [NaS 98:23–24.]

Toto je také slovo Mistrovo určené nám. Budeme-li žít podle tohoto zákona, budeme den za dnem růst v milosti a síle a v oblibě u Nebeského Otce. V srdci našich dětí se bude prohlubovat víra. Díky našemu čestnému a bezúhonnému životu nás budou mít rády a budou se radovat, že se narodily takovým rodičům. Pravím vám, že toto přikázání nám není dáno bezdůvodně; neboť Pán prohlásil, že nedává žádný zákon bezvýznamně, nýbrž každý zákon je dán, abychom ho mohli dodržovat a žít podle něj.

Na tomto světě budeme jen krátce. Ti nejmladší a nejsilnější z nás se zkrátka jen připravují na onen další život, a předtím než vstoupíme do slávy našeho Otce a než se budeme těšit z požehnání, která, jak doufáme, svou věrností získáme, budeme muset žít podle zákonů trpělivosti a budeme muset projevovat odpuštění vůči těm, kteří se proti nám provinili, a budeme muset ze svého srdce odstranit veškeré pocity záště vůči nim.

„A opět, jestliže vás nepřítel váš udeří podruhé a vy nebudete nepříteli svému spílati a budete to snášeti trpělivě, odměna vaše bude stonásobná.

A opět, jestliže vás udeří potřetí a vy to budete snášeti trpělivě, odměna vaše vám bude zdvojena čtyřikrát.“ [NaS 98:25–26.] …

Kéž v nás přebývá Duch Mistrův, abychom mohli odpouštět všem lidem, tak jak to přikázal Pán – abychom nejen svými ústy, ale z hloubi srdce odpouštěli každé provinění, kterého se vůči nám může někdo dopustit. Budeme-li tak činit po celý život, požehnání Páně budou přebývat v našem srdci i v našem domově.¹² [Viz námět č. 5 níže.]

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–vii.

Přemítejte o příběhu uvedeném na straně 233 a přečtěte si 3. Nefiho 12:22–24. Proč podle vás Pán požaduje, abychom se předtím, než můžeme přijít k Němu, nejprve smířili se svými bratry a sestrami?
Na straně 234 president Smith vysvětluje, že naše znalost o plánu spasení nám má pomáhat v tom, abychom více odpouštěli druhým. Proč myslíte, že tomu tak je? Jak se můžeme „dostat do stavu“ (strana 234), v němž budeme schopni odpouštět druhým?
Prostudujte si oddíl, který začíná na straně 235, a vzpomeňte si na nějakou chvíli, kdy vám Nebeský Otec odpustil. Proč myslíte, že kdybychom neodpustili druhým, nezasloužili bychom si odpuštění, o něž usilujeme?
Přečtěte si druhý úplný odstavec na straně 236. Co nám brání smířit se s církevním vedoucím nebo s někým jiným, kdo nás vědomě či nevědomě urazil? Jak můžeme tyto těžkosti vyřešit?
Projděte si poslední oddíl učení (strany 236–239). Jak nás ochota odpouštět připravuje na celestiální království? V jakém smyslu je naše rodina požehnána, když druhým odpouštíme?

Související verše z písem: Matouš 5:23–24, 38–48; 6:12, 14–15; 7:1–5; 18:15; 1. Nefi 7:16–21; Nauka a smlouvy 42:88

Pomůcka k výuce: „Když někdo položí otázku, zvažte možnost vyzvat ostatní, aby na ni odpověděli, namísto toho, abyste na ni odpověděli sami. Mohli byste například říci: ,To je zajímavá otázka. Co si vy ostatní o tom myslíte?‘ nebo ,Může mi někdo pomoci s odpovědí na tuto otázku?‘“ (Učení – není většího povolání, 64).

„Pamatujte na příklad božského Mistra, který, když visel na krutém břevnu, řekl: ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.‘“

„Pokud máte mezi sebou nějaké rozpory, pokud mezi vámi a vašimi bližními jsou nějaké neshody, urovnejte je co možná nejdříve pomocí vlivu Ducha Páně.“