Poselství územních vedoucích
Ty vyslýchej na nebesích
Jeden z nejcennějších darů, o něž se se mnou během mého dětství podělili moji rodiče, byla láska, kterou chovali k chrámu. Měli trvalou a naprosto neochvějnou touhu uctívat Boha v domě Páně i navzdory tomu, že nejbližší chrám byl velmi vzdálený a cesta tam vyžadovala značné náklady.
Koncem osmdesátých let, v době, kdy chrám Bern ve Švýcarsku procházel renovací, se naše rodina vydala do německého Frankfurtu. Stále si jasně vybavuji den, kdy jsme dorazili do tamního chrámu. Bylo mi teprve devět let, a i když jsem se svým bratrem doprovázel rodiče do chrámu již mnohokrát, byla tato zkušenost pro mě odlišná. Jakmile jsme přišli na recepci ubytovny pro návštěvníky chrámu, zaplavil mě pocit radosti a dojem, že tam patřím, což bylo něco, co jsem nikdy předtím nepocítil. Pamatuji si, jak jsem tam seděl a pociťoval něco, co pro mě bylo nové, přemožen všeobjímající láskou. Vzpomínám si, jak mi maminka vysvětlila, že zdrojem těchto pocitů je Duch Páně, který mi vydává svědectví o tom, že jsem v Pánově svatém domě. Ačkoli jsem tomu tehdy plně nerozuměl, bylo mi jasné, že to, co pociťuji, je osobním darem od Pána.
V 10. století př. Kr. se lidu Izraele konečně podařilo poté, co o to usilovaly mnohé generace, postavit Pánu chrám. Kniha 1. Královská zaznamenává zasvěcovací modlitbu, kterou pronesl král Šalomoun. Tento král shromáždil lid k zasvěcovacímu obřadu a k hostině na počest Pána. Jakmile byla „do svatyně svatých“1 umístěna truhla smlouvy, sestoupil na chrám oblak a „sláva Hospodinova naplnila dům Hospodinův“2. Pán svému lidu – stejně jako jeho předkům putujícím pouští – v chrámu jasně projevil svou přítomnost3. Pán nečinil rozdílu mezi dočasným svatostánkem z tkaniny a drahocenným svatostánkem postaveným z kamene; oba přijímal, neboť představovaly to nejlepší, co mohl lid v daném okamžiku přinést jako oběť.
Král Šalomoun ve své zasvěcovací modlitbě několikrát snažně prosí: „Vyslýchejž tedy modlitbu služebníka svého.“4 A rovněž prosí, aby Pán popřával sluchu svému lidu, kdykoli ten bude činit pokání a obracet se k Jeho domu. Když se Šalomoun modlil, věděl, že chrám je požehnáním nejen pro lid a národy, ale zejména pro jednotlivce a rodiny, a proto dodal: „Všelikou modlitbu a každé úpění, kteréž by činěno bylo od kteréhokoli člověka, … kdož by jen poznal ránu srdce svého, a pozdvihl by rukou svých v domě tomto, Ty vyslýchej na nebesích v místě přebývání svého, a slituj se i učiň a odplať jednomu každému vedlé všech cest jeho, kteréž ty znáš v srdci jeho.“5
Během let přerostla ona osobní radost a láska, kterou jsem onoho dne ve Frankfurtu pocítil, ve znalost a lepší poznání našeho Otce v nebi a přináší mi požehnání v podobě možnosti zakoušet Jeho lásku a získávat rady přímo na míru. V chrámu jsem došel poznání, že Pán zná „ránu srdce [mého]“ a že mi naslouchá, když se s vírou obracím k chrámu. Další, čemu jsem se naučil, je skutečnost, že chceme-li si vybudovat osobní vztah ke Kristu a získat o Něm v chrámu hlubší znalosti, bude to vyžadovat oběti, víru a touhu. Jak řekl starší Bednar: „Je rozdíl mezi členy, kteří chodí na shromáždění a platí desátek a kteří jen občas kvapně přijdou do chrámu, aby prošli zasedáním, a členy, kteří v chrámu věrně a důsledně uctívají Boha.“6
President Nelson k tomu dodal: „Stavba a udržování chrámů váš život možná nezmění, ale čas, který v chrámu strávíte, ho změní nepochybně.“7 Kéž všichni nacházíme radost, která pramení z uctívání Boha v Jeho svatém domě, kde Bůh zná „ránu srdce [našeho]“5 a kde bude naslouchat našim modlitbám4.