„Prostor k růstu“, Liahona, červenec/srpen 2022.
Stárnutí s vírou
Prostor k růstu
Pán věděl, že se mi bude znovu dařit a budu vzkvétat.
Od doby, kdy můj manžel Jerold zemřel, již uplynulo několik let. Rakovina přišla rychle a agresivně a během tří měsíců byl pryč. Nyní jsem na něj myslela, když jsem pracovala na zahrádce.
Při přesazování jedné květiny mě něco napadlo. Než jsem na ni sáhla, nic jí nebylo. Hověla si ve svém květináči, ale nijak zvlášť dobře se jí nedařilo. Věděla jsem, že pokud ji dříve nebo později nepřesadím, přestane nejspíš kvést, a možná přestane růst úplně. Rozhodně nebude schopna dávat ze sebe to nejlepší.
A tak jsem se rozhodla poskytnout květině prostor k růstu tím, že ji přesadím do většího květináče. Ne nijak zvlášť velkého květináče – do květináče, který bude v průměru jen o pět centimetrů větší. Kdybych jí poskytla příliš mnoho prostoru, mohla by skončit přemokřená a uhynout následkem shnilých kořínků.
Očekávala jsem, že se květině nebude po nějaký čas dařit, zatímco se bude snažit přizpůsobit novému prostředí. Doteď byla v relativním pohodlí, pěkně usazená v květináči, na který si zvykla. Netušila, že změna jí pomůže pokračovat v růstu. Musela jsem o ni nyní pečovat a dodávat ji potřebné světlo, vodu a živiny navíc, které byly nezbytné k překonání tohoto adaptačního období. Věděla jsem, že nakonec se jí bude opět dařit a znovu rozkvete.
Když jsem přemýšlela o svém životě vdovy, uvědomila jsem si, že se oné květině podobám. Žila jsem v relativním pohodlí. Dařilo se mi dobře. Ale když mi zemřel manžel, slyšela jsem, jak mi Duch našeptává, že vstupuji do nové fáze růstu. Ještě jsem se měla v životě něčemu naučit a něco udělat.
V průběhu dalších dvou let zemřelo v našem sboru dalších sedm mužů. Začala jsem navrhovat svým čerstvě ovdovělým kamarádkám, zda by se nechtěly setkávat, povídat si, navštěvovat se a sloužit druhým – abychom se každá mohly cítit o něco méně osamoceně. Žádná z nás by se pro „přesazení“ nerozhodla. Avšak zatímco jsem se přizpůsobovala životu ve smrtelnosti bez manžela, zjistila jsem, že bych mohla poskytovat podporu druhým, kteří čelí podobným těžkostem. Také jsem si uvědomila, že mám mnoho příležitostí trávit čas s dětmi a vnoučaty a ujišťovat je o tom, že díky Usmíření Ježíše Krista bude moci být naše rodina v příštím životě opět spolu.
Nikdy bych nečekala, k jakému růstu budu mít v důsledku ztráty manžela příležitost. Do situace se ale vložil Nebeský Otec, který mě „přesadil“ a dal mi prostor k růstu tím, že mě umístil do o trochu většího květináče, což byla nová výzva, díky níž jsem se mohla dále rozvíjet.
Na Jerolda myslím stále, každý den. Ani o několik let později se mi stále nedaří plně se přizpůsobit oné změně, že už nejsme spolu. Ale vím, že Pán o mě bude na mé cestě pečovat. A časem – a s důvěrou v Něj – se mi bude opět dařit a budu vzkvétat.
Autorka žije v Idahu v USA.