Ježíš Kristus zná bolest, která pramení z předsudků
Autorka žije v provincii Gauteng v Jihoafrické republice.
Usiluji o to, abych na druhé pohlížela tak, jak by na ně pohlížel Spasitel.
Členové a přátelé kolem sochy Krista během dne otevřených dveří chrámu Řím v Itálii – pohled oknem návštěvnického střediska.
Zažívám předsudky či diskriminaci v té či oné podobě již téměř dvacet let.
Poté, co jsem vstoupila do Církve v Mosambiku, jsem se přestěhovala do Jihoafrické republiky. Je to nádherná země, jedna z nejlépe prosperujících v Africe. Její krásu podtrhuje rozmanitost jejích obyvatel a bohatost kultury.
Jihoafrická republika je země, která se dosud snaží překonat historii, na kterou vrhá stín rasová segregace. Ačkoli apartheid byl formálně zrušen v roce 1994, zůstávají po této dřívější politice vládou zavedeného rasismu stále jizvy.
Jako Svatá posledních dnů černé pleti původem z Mosambiku, která posledních 18 let žije v Jihoafrické republice, se opatrně snažím vyhýbat diskriminaci a sociálnímu vyloučení, které se často projevují jako mikroagrese. Rasismus, diskriminace na základě příslušnosti ke společenské třídě nebo kmeni, sexismus a xenofobie představují několik příkladů neduhů, kterým společnost stále čelí. Zdá se, že součástí přirozeného člověka je něco, co si přeje rozdělovat společnost a přimět nás, abychom věřili, že být odlišný je nežádoucí.
O co se snažíme
Mohou se členové Církve dát takovými myšlenkami ovlivnit? Samozřejmě. Všichni musíme v rámci svého celoživotního úsilí o to, abychom se prostřednictvím Kristova Usmíření stali svatými, přirozeného člověka odložit (viz Mosiáš 3:19).
Kdykoli na mé děti nebo na mě dolehnou pocity osamělosti nebo toho, že nás druzí přehlížejí, vnímají nás na základě určitého stereotypu nebo na nás pohlížejí jako na kuriozitu, vždy si o tom doma promluvíme. Řekneme si: „K čemu právě došlo? Rozeberme si to. Promluvme si o tom, proč se lidé takto chovají.“ Tyto diskuse nám pomáhají zbavit se pocitů, které by v nás jinak hlodaly.
Snažím se své děti učit tomu, že o našich přednostech vypovídá to, jak se chováme k lidem, které společnost odsouvá na okraj zájmu nebo vylučuje ze svého středu (viz Matouš 25:40). To může znamenat, že musíme hledat možnosti, jak projevovat zájem o druhé, abychom je neopomíjeli.
Snažím se být jako Ježíš
Ačkoli jsou některé zkušenosti bolestné, z mých dětí se díky ponaučením, která získáváme, stávají lepší lidé. A o mně to platí také. Naše zklamání nám pomáhají rozvíjet soucit a empatii k druhým.
Zkušenosti s předsudky mi dávají možnost volby. Zahořknu vůči dotyčnému a oplatím mu to, nebo mu dám nejen ještě jednu, ale druhou, třetí a čtvrtou šanci? Budu na společnost pohlížet jako na hrozné místo k životu, nebo se stanu silou, která napomůže změně k lepšímu?
Spasitel se rovněž setkával s předsudky kvůli tomu, kým byl, v co věřil a odkud pocházel (viz Jan 1:46). Navzdory tomu byla jeho odezva prosta násilí, hněvu, hořkosti či nenávisti. Ve svém učení vše výše zmíněné odsuzoval a jednal s láskou a v pravdě. Učil, že moc a vliv pramení z přesvědčování, shovívavosti, jemnosti, mírnosti a lásky (viz Nauka a smlouvy 121:41). Učil, že když se urazíme, máme jít za svým bratrem a promluvit si o tom spolu (viz Matouš 18:15). Učil nás, abychom se modlili za ty, kteří nás pronásledují (viz Matouš 5:38–48). A když ho nespravedlivě odsoudili a pověsili na kříž, aby zemřel, učil nás, abychom odpouštěli (viz Lukáš 23:34).
Konec konců je to Jeho láska, co změní nás i svět (viz 2. Nefi 26:24).
A budu to zkoušet dál
Nejsem dokonalá; ne pokaždé odpustím bezprostředně poté, co mě někdo urazí. Vyžaduje to čas, uzdravení a to, aby na mě působil Duch Svatý. Někdy se rozhodnu urazit a nepřijmu Jeho nabádání okamžitě. Ale často jsem k Duchu otevřená a On na mě trpělivě působí, dokud nejsem schopna pochopit, co si Nebeský Otec přeje, abych s nastalou situací udělala.
Usiluji o to, abych na druhé vskutku pohlížela tak, jak by na ně pohlížel Spasitel. Abych toho dosáhla, musím být ochotna vzít na vědomí, že neznáme všechny odpovědi. Když jsme však ochotni říci: „Nejsem dokonalý; musím se ještě hodně učit. Čemu se mohu naučit z úhlu pohledu druhých lidí?“ – tehdy nastávají chvíle, kdy jsme skutečně schopni naslouchat. Tehdy jsme skutečně schopni vidět.
Když kráčím touto cestou, pomáhá mi to pamatovat na to, že jsem zde za určitým účelem a že zkoušky, kterými v životě procházíme, jsou dočasné – jakožto nezbytná součást smrtelnosti – a že nejsem sama. V tom všem se snažím být taková, jako je Ježíš! Snaha představuje činnost, a když selžeme, můžeme to zkusit znovu.