Poselství, význam a zástupy
Kéž se přes onen nepřetržitý hluk a lomoz dnešních dnů snažíme vidět Krista jakožto ústřední bod našeho života, naší víry a naší služby.
Bratři a sestry, toto je Sammy Ho Ching, jak ve věku sedmi měsíců sleduje v televizi letošní dubnovou generální konferenci.
Když nastal okamžik vyjádřit podporu presidentu Russellu M. Nelsonovi a dalším generálním autoritám, Sammyho ruce byly zaměstnané držením lahve. A tak udělal to nejlepší, co mohl.
Sammy dává myšlence hlasování nohama úplně nový význam.
Vítejte na této pololetní konferenci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Abych připravil půdu pro pojednání o významu těchto setkání, která se konají dvakrát do roka, připomenu jistou scénu z Lukášova záznamu v Novém zákoně:1
„Stalo se, když se [Ježíš přibližoval k Jerichu], slepý jeden seděl podlé cesty, [žebraje]. …
Slyšev zástup pomíjející, otázal se, co [to znamená]. …
Oznámili jemu, že Ježíš Nazaretský tudy jde.
I zvolal, řka: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“
Lidé v zástupu byli překvapeni jeho smělostí a snažili se ho umlčet, ale „on mnohem více volal“, píše se tam. Díky své vytrvalosti byl přiveden k Ježíšovi, který vyslyšel jeho vírou naplněnou prosbu o navrácení zraku a uzdravil ho.2
Pokaždé, když o tomto živě pojatém příběhu čtu, dojímá mě. Tušíme, jak tento muž trpěl. Téměř ho slyšíme, jak volá, aby upoutal Spasitelovu pozornost. Usmíváme se tomu, jak odmítá být umlčen – jak je vskutku odhodlán hlasitost zvýšit, když mu všichni ostatní říkají, aby ji snížil. Je to ve své podstatě krásný příběh o velmi odhodlané víře. Ale podobně jako u všech pasáží z písem, čím více je čteme, tím více toho v nich nacházíme.
Teprve nedávno jsem si například uvědomil, že tento muž měl dobrý úsudek v tom, že měl kolem sebe duchovně vnímavé lidi. Celá důležitost tohoto příběhu spočívá v hrstce anonymních žen a mužů, kteří, když se jich jejich kolega zeptal: „Co tento rozruch znamená?“, měli vizi, chcete-li to tak nazvat, označit za příčinu onoho lomozu Krista – On byl Ztělesněným Významem. V této krátké konverzaci se pro nás skrývá jisté ponaučení. V záležitostech víry a přesvědčení pomáhá, když se s dotazem obrátíme na ty, kteří ve skutečnosti nějakou víru a přesvědčení mají! „Zdali může slepý slepého vésti?“ zeptal se jednou Ježíš. „[A pokud by vedl, zdali] oba do jámy neupadnou?“3
Takovéto hledání víry a přesvědčení je účelem těchto konferencí; a díky tomu, že jste se k nám dnes připojili, zjistíte, že toto hledání je značně rozšířeným úsilím. Rozhlédněte se kolem sebe. Zde, v těchto místech, vidíte rodiny všech možných velikostí, jak přicházejí z různých stran. Staří přátelé se objímají při radostném opětovném shledání, úžasný pěvecký sbor se rozezpívává a protestující vykřikují na ulici své oblíbené slogany. Misionáři z dřívějších dob vyhlížejí své bývalé společníky, zatímco nedávno se navrátivší misionáři vyhlížejí zcela nové společníky (však víte, co mám na mysli!). A fotografování? Dobré nebe! Vzhledem k tomu, že každý má v ruce mobilní telefon, jsme od: „Každý člen misionářem“ dospěli až ke: „Každý člen fotografem“. Uprostřed celého tohoto úchvatného rozruchu se člověk může právem ptát: „Co toto všechno znamená?“
Podobně jako v našem novozákonním příběhu – ti, kteří jsou požehnáni zrakem, si uvědomí, že bez ohledu na vše ostatní, co nám tato tradice spojená s konferencemi může nabízet, to bude mít jen velmi malý, či vůbec žádný význam, pokud uprostřed toho všeho nenajdeme Ježíše. Abychom získali vizi, kterou hledáme, uzdravení, které Ježíš slibuje, a onu důležitost, kterou v tom tak nějak vnímáme, musíme proniknout oním lomozem – ať je jakkoli radostný – a zaměřit svou pozornost na Něho. Modlitba každého řečníka, naděje všech, kteří zpívají, uctivost každého hosta – to vše má za cíl přizvat Ducha Toho, jehož tato Církev je – žijícího Krista, Beránka Božího, Knížete pokoje.
Abychom Ho našli, nemusíme nutně sedět v konferenčním centru. Když si dítě poprvé čte v Knize Mormonově a je okouzleno odvahou Abinadiho nebo pochodem dvou tisíc mladých válečníků, můžeme jemně poznamenat, že všudypřítomnou ústřední postavou v těchto úžasných letopisech je Ježíš, který stojí jako kolos prakticky nad každou stránkou této knihy a propojuje všechny ostatní víru posilující postavy, které v ní jsou.
Podobně, když se někdo z našich přátel dozvídá o naší víře, mohou ho poněkud mást některé naše jedinečné prvky a neznámá slova v našich náboženských zvyklostech – vyhýbání se některým potravinám, zásoby pro zajištění soběstačnosti, putování po cestách pionýrů, digitalizované rodokmeny a bezpočet kůlových středisek, ve kterých někteří bezpochyby očekávají, že se vyrábějí kůly. Když se tedy naši noví přátelé setkávají se zástupem nových pohledů a zvuků, musíme je přenést přes všechen ten ruch a shon a zaměřit jejich pozornost na význam toho všeho, na tlukoucí srdce věčného evangelia – na lásku Nebeských rodičů, na smírný dar božského Syna, na utěšující vedení Ducha Svatého a na znovuzřízení všech těchto pravd a mnohého dalšího v těchto posledních dnech.
Když člověk poprvé vstupuje do svatého chrámu, může být tímto zážitkem do určité míry překvapen a zmaten. Naším úkolem je dbát na to, aby posvátné symboly a zjevené rituály, obřadní oblečení a audiovizuální prezentace nikdy neodvracely pozornost od Spasitele, kterého v chrámu uctíváme, ale aby na Něho pozornost naopak zaměřovaly. Chrám je Jeho dům a On má být na prvním místě v naší mysli i v našem srdci – ona vznešená nauka Kristova má prostupovat naší bytostí tak, jak prostupuje chrámovými obřady – od chvíle, kdy si přečteme onen nápis na fasádě, až do posledního okamžiku, který v této budově strávíme. Uprostřed všech těch divů, s nimiž se setkáváme, máme v chrámu vidět především to, jaký význam má Ježíš.
Pomyslete na turbulenci smělých programů a nových oznámení v Církvi v několika posledních měsících. Zatímco o sebe navzájem pečujeme v pastýřské službě nebo zušlechťujeme své prožívání sabatu nebo zavádíme nový program pro děti a mládež, skutečný důvod těchto úprav přijatých zjevením nám unikne, pokud na ně budeme nahlížet jako na nesourodé a nesouvisející prvky, spíše než jako na vzájemně propojené úsilí, jež nám má pomáhat stavět pevněji na Skále našeho spasení.4 A přesně to má president Russell M. Nelson určitě a dozajista na mysli, když nás vyzývá, abychom používali zjevené jméno Církve.5 Pokud se Ježíš – Jeho jméno, Jeho nauka, Jeho příklad a Jeho božskost – stane ústředním bodem našeho uctívání, podpoříme tím velkou pravdu, které kdysi učil Alma: „Má přijíti mnoho věcí; [ale] vizte, jedna věc je důležitější nežli všechny ostatní – … [Vykupitel, který] bude žíti mezi lidem svým a přijde mezi něj.“6
Myšlenka na závěr: Oblast v pohraničí, kde v 19. století vyrůstal Joseph Smith, byla tehdy zasažena vzájemně soupeřícími skupinami lidí hlásajících křesťanství.7 Avšak v rozruchu, který tito nadšení obrozenci způsobili, paradoxně zastiňovali onoho Spasitele, kterého mladý Joseph tak usilovně hledal. Když Joseph bojoval s tím, co nazval temnotou a zmatkem,8 uchýlil se do ústraní lesíku, kde spatřil a uslyšel mnohem vznešenější svědectví o Spasitelově ústředním postavení v evangeliu, než cokoli, co zde dnes dopoledne zmíníme. Díky daru spočívajícímu v pohledu na to, co bylo nepředstavitelné a nečekané, Joseph ve vidění spatřil Nebeského Otce, velikého Boha vesmíru, a Ježíše Krista, Jeho dokonalého Jednorozeného Syna. Poté nám dal Otec příklad, o němž dnes dopoledne mluvíme – ukázal na Ježíše a řekl: „Toto je můj Milovaný Syn. Slyš Jej!“9 Žádné lepší vyjádření Ježíšovy božské podstaty, Jeho prvořadého místa v plánu spasení a Jeho postavení v očích Božích nikdy nedokáže překonat ono krátké sedmislovné prohlášení.
Rozruch a zmatek? Zástupy a sváry? Toho všeho je v našem světě plno. Koneckonců, skeptici a věrní se stále přou o toto vidění a prakticky i o vše ostatní, o čem jsem dnes mluvil. Pokud se i vy snažíte vidět o něco jasněji a najít význam uprostřed zástupu názorů, odkazuji vás k témuž Ježíšovi a vydávám apoštolské svědectví o zážitku Josepha Smitha, který se stal, jak se stal, nějakých 1 800 let poté, co náš slepý přítel obdržel zrak na oné staré cestě u Jericha. S těmito dvěma i s mnohými dalšími lidmi v průběhu věků svědčím o tom, že ten dozajista nanejvýš strhující pohled a zvuk v životě se skrývá nejen v tom, když Ježíš projde kolem nás,10 ale hlavně v tom, když přijde k nám, zastaví se vedle nás a učiní si u nás svůj příbytek.11
Sestry a bratři, kéž se přes onen nepřetržitý hluk a lomoz dnešních dnů snažíme vidět Krista jakožto ústřední bod našeho života, naší víry a naší služby. V tom spočívá ten skutečný význam. A bude-li v některých dnech naše vnímání zastřené nebo naše sebedůvěra ochablá nebo bude-li naše víra zkoušena a tříbena – což dozajista bude – kéž pak zvoláme o něco hlasitěji: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“12 Slibuji vám s apoštolskou horlivostí a prorockým přesvědčením, že On vás vyslyší a dříve či později řekne: „Prohlédni. Víra tvá tě uzdravila.“13 Vítejte na generální konferenci. Ve jménu Ježíše Krista, amen.