Možná bychom se měli pomodlit
Scott Edgar, Utah, USA
Na jaře roku 1975 jsme s rodinou žili uprostřed krásných zelených luk a polí v oblasti Porýní-Falce v západním Německu. Jednou v neděli, když jsme se za deště vraceli domů ze shromáždění, jsme zastavili, abychom se podívali na automobil, který se převrátil na mokré vozovce na bok a skončil na kraji lesa. V lese už byla kvůli husté klenbě stromů a blížící se noci tma.
Když jsme se podívali na havarované vozidlo a vrátili se k našemu autu, zjistili jsme, že jsme uvízli v blátě. Nemohl jsem couvnout, ale mohl jsem jet dopředu – do lesa. Přes ten les jsme jeli už dříve a věděli jsme, že lesní cesty jsou většinou vzájemně propojeny a že nás nakonec vyvedou ven, a tak jsem se rozhodl jet dopředu do tmy.
Brzy jsem si uvědomil, že jsem se rozhodl špatně. Na úzké a mokré cestě byly v blátě vyjeté hluboké koleje, které se táhly dál a dál do tmavého lesa. Snažil jsem se udržet rychlost, protože jsem se obával, že pokud zastavíme, zapadneme do bláta. V tom jsem uviděl přímo před námi vyvýšené místo, které vypadalo dost pevně na to, aby uneslo tíhu auta. Měl jsem v úmyslu dostat auto z bláta ven, abych měl čas na přemýšlení. Auto se vyhouplo vzhůru a bylo z bláta venku.
Vypnul jsem motor a vystoupil jsem. Se zhasnutými světly jsem neviděl vůbec nic. Rozsvítil jsem znovu světla, popadl jsem baterku a po zběžné prohlídce auta jsem se rozhodl, že nejlepší bude pokusit se zacouvat do lesa, a pak rychlou jízdou se vrátit tudy, kudy jsme přijeli.
Zacouval jsem do lesa tak daleko, jak to bylo možné, zvýšil jsem mírně otáčky motoru, prudce jsem vjel zpět na cestu a zapadl hluboko do bláta. Nyní jsme byli skutečně v zoufalé situaci. Venku byla úplná tma a ticho. Se mnou v autě seděla moje žena a tři vyděšené děti.
Zeptal jsem se ženy, zda má nějaký nápad. Po chvilce řekla: „Možná bychom se měli pomodlit.“ Děti se ztišily téměř okamžitě. Pronesl jsem pokornou, ale zoufalou modlitbu o pomoc. Při modlitbě mi přišla na mysl jasná myšlenka: „Nasaď na pneumatiky řetězy.“
Moje drahá žena stála ve svých nedělních šatech v blátě hlubokém 25 cm a držela mi baterku, zatímco jsem holýma rukama čistil zadní pneumatiky a nasazoval na ně řetězy. S vírou a důvěrou jsme se znovu pomodlili a nastartovali jsme. Pomalu jsme projeli blátem a konečně jsme najeli zpět na vozovku.
Uprostřed nadšení z toho, že jsme vysvobozeni z bláta a temnoty, jsem téměř zapomněl na to, kdo nám pomohl z lesa ven. Naše pětiletá dcera mi to připomněla, když řekla: „Tati, Nebeský Otec opravdu odpovídá na modlitby, že?“