Opravit to, co je zlomeno
Když říká chudým duchem: „Poďtež ke mně“, má tím na mysli, že zná cestu z problémů a že zná cestu vzhůru.
První slova, která Ježíš pronesl ve svém majestátním Kázání na hoře, byla určena těm, kteří se trápili, kteří ztratili odvahu a byli sklíčení. „Blahoslavení chudí duchem,“ řekl, „nebo jejich jest království nebeské.“1 Ať již jste členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů nebo patříte mezi desetitisíce těch, kteří nás dnes dopoledne poslouchají a kteří se k naší víře nehlásí, má slova jsou určena těm, kteří čelí osobním zkouškám a rodinným problémům, těm, kteří snášejí bitvy vedené v osamělých zákopech svého srdce, těm, kteří se snaží zadržet záplavu zoufalství, jež se přes nás někdy přelévá jako duševní tsunami. Chci zejména mluvit k vám, kteří máte pocit, že váš život je zlomený a nedá se zdánlivě ničím napravit.
Všem těm nabízím ten nejspolehlivější a nejlepší lék, který znám. Lze jej nalézt ve zvučném prohlášení, které učinil samotný Spasitel světa. Pronesl ho na začátku svého působení, a pronesl ho i na konci. Pronesl ho věřícím, a pronesl ho i těm, kteří si nebyli tak jisti. Pronesl ho všem, ať mají jakékoli osobní problémy:
„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.
Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“2
V tomto zaslíbení jsou zcela zásadní úvodní slova „poďtež ke mně“. Jsou klíčem k nalezení pokoje a odpočinutí, které hledáme. Když vzkříšený Spasitel pronesl poblíž chrámu své kázání Nefitům v Novém světě, začal slovy: „Požehnaní jsou chudí duchem, kteří přicházejí ke mně, neboť jejich je království nebeské.“3
Když Ondřej a Jan poprvé slyšeli Krista mluvit, byli tak pohnuti, že Ho následovali, zatímco se Kristus vzdaloval od zástupu. Ježíš vytušil, že ho někdo sleduje, obrátil se a otázal se těchto dvou mužů: „Co hledáte?“ Oni odvětili: „Kde bydlíš?“ A Kristus řekl: „Poďte a vizte.“ Příštího dne našel dalšího učedníka, Filipa, a řekl mu: „Poď za mnou.“4 Zanedlouho poté oficiálně povolal Petra a další jako nové apoštoly v duchu téže výzvy. „Poďte za mnou,“5 řekl.
Je zřejmé, že podstata našeho úkolu a základní požadavek našeho smrtelného života je zachycen v těchto několika málo slovech, které Spasitel vyřkl při mnoha příležitostech svého působení ve smrtelnosti. Promlouvá k nám slovy: „Důvěřujte mi, učte se ode mne, dělejte totéž, co já. Až pak budete kráčet cestou, kterou se ubírám já,“ říká, „můžeme si promluvit o tom, kam kráčíte vy, a o problémech, kterým čelíte, a o trápeních, která máte. Budete-li mne následovat, vyvedu vás z temnoty,“ slibuje nám. „Dám vám odpovědi na vaše modlitby. Dám vám odpočinutí vaší duši.“
Milovaní přátelé, neznám žádný jiný způsob, jak uspět nebo jak být v bezpečí uprostřed mnohých úskalí a problémů, které život přináší. Neznám žádný jiný způsob, jak můžeme nést své břímě nebo najít to, co Jákob v Knize Mormonově nazval „[oním štěstím], které je připraveno pro svaté“.6
Jak tedy člověk může přijmout tuto neustálou výzvu, abychom přišli ke Kristu? Písma poskytují desítky příkladů a způsobů. Ty nejzákladnější velmi dobře znáte. Nejjednodušší a úplně první způsob začíná jednoduše přáním našeho srdce, což je naprosto základní forma víry, kterou známe. „Nemůžete-li činiti ničeho více, nežli si přáti, abyste uvěřili,“ říká Alma, a uplatňujete-li jen „trochu víry“ a dopřejete-li třebas jen malé místo zaslíbením Božím, že najdete domov – pak to pro začátek stačí.7 Pouze věřit, mít jen „částečku“ víry – jednoduše doufat ve věci, které ve svém životě ještě nevidíme, ale které jsou vskutku připraveny, aby nám byly dány8 – tento jednoduchý krok, je-li zaměřen na Pána Ježíše Krista, vždy byl a vždy bude první zásadou Jeho věčného evangelia, prvním krokem ze zoufalství.
Zadruhé musíme změnit vše, co změnit můžeme a co může být součástí daného problému. Zkrátka musíme činit pokání, což je slovo v křesťanském slovníku, které přináší snad nejvíce naděje a odvahy. Děkujeme našemu Otci v nebi za to, že je nám dovoleno se změnit, děkujeme Ježíšovi za to, že se můžeme změnit, neboť nakonec jsme toho schopni jen díky Jejich božské pomoci. Zcela jistě ne vše, s čím zápasíme, je důsledkem našeho jednání. Často je to důsledek jednání druhých, nebo to jsou prostě jen události smrtelného života. Avšak cokoli, co my změnit můžeme, změnit máme, a to ostatní si musíme odpustit. Tímto způsobem se náš přístup ke Spasitelovu usmíření stává do té míry nerušeným, do jaké jsme ho, navzdory svým nedokonalostem, schopni vytvořit. A pak to převezme Spasitel do svých rukou.
Zatřetí se snažíme co nejvíce možnými způsoby vzít na sebe Jeho vlastnosti, a začínáme tím, že na sebe bereme Jeho jméno. Toto jméno je nám oficiálně uděleno prostřednictvím smlouvy ve spásných obřadech evangelia. Tyto obřady začínají křtem a končí chrámovými smlouvami a zahrnují mnohé další – jako například přijímání svátosti – které nás provázejí celým životem jakožto další požehnání a připomínky. Když Nefi ve své době učil lid tomu, o čem mluvíme dnes dopoledne, řekl: „[Následujte] Syna s celým úmyslem srdce,… s opravdovým záměrem,… [a vezměte] na sebe jméno Kristovo… Čiňte to, co jsem vám řekl, že jsem viděl, že to bude činiti Pán váš a Vykupitel váš.“9
Po těchto naprosto základních naukách se nám rozmanitými způsoby otevírají nádherné a velkolepé vztahy s Kristem: modlitba a půst a rozjímání o Jeho záměrech, vychutnávání písem, poskytování služby druhým, „[pomáhání] slabým, [pozdvihování rukou], které jsou skleslé,… [posilování kolen zemdlených]“.10 A především schopnost milovat čistou láskou Kristovou, tímto darem, který „nikdy nepomíjí“, tímto darem, který „snáší všechny věci, věří všem věcem, doufá ve všechny věci a ve všech věcech vytrvá“.11 S takovouto láskou brzy shledáváme, že v našem každodenním životě jsou desítky cest vedoucích k Mistrovi, a zjišťujeme, že pokaždé, když k Němu vztáhneme ruku, jakkoli chabě, On se dychtivě snaží podat ruku nám. A tak vykračujeme vpřed, snažíme se, hledáme, a nikdy se nepoddáváme.12
Přeji si dnes, abychom my všichni – nejen ti, kteří jsou „chudí duchem“, ale my všichni – měli více přímých osobních zkušeností se Spasitelovým příkladem. Někdy vyhledáváme nebesa až příliš nepřímo a soustřeďujeme se na programy nebo na historii nebo na zkušenosti druhých. To vše je důležité, ale ne tak důležité jako osobní zkušenost, opravdové učednictví a síla, která přichází, když bezprostředně prožijeme majestátnost Jeho dotyku.
Zápasíte s démonem závislosti – na tabáku, drogách nebo hazardních hrách, nebo se současnou zkázonosnou epidemií pornografie? Máte potíže v manželství nebo je vaše dítě v nebezpečí? Jste zmateni ohledně své sexuální orientace nebo hledáte sebeúctu? Potýkáte se vy sami – nebo někdo, koho máte rádi – s nemocí, s depresí nebo se smrtí? Ať již musíte podniknout jakékoli další kroky potřebné k vyřešení těchto problémů, nejprve přijďte k evangeliu Ježíše Krista. Důvěřujte nebeským zaslíbením. V tomto ohledu je Almovo svědectví i svědectvím mým: „Vím,“ říká Alma, „že každý, kdo vloží důvěru svou v Boha, bude míti ve zkouškách svých a v trápeních svých a v strastech svých oporu.“13
Toto spoléhání se na milosrdnou povahu Boha je ústředním bodem evangelia, kterému Kristus učil. Svědčím o tom, že Spasitelovo usmíření z nás snímá nejen břímě našich hříchů, ale také břímě našeho zklamání a trápení, našeho zármutku a našeho zoufalství.14 Již od počátku nám má důvěra v tuto pomoc poskytovat důvod ke změně i způsob, jak se změnit, má být pro nás pohnutkou odložit své břímě a chopit se svého spasení. V životě můžeme mít, a budeme mít, mnoho obtíží. Avšak duše, která přichází ke Kristu, která zná Jeho hlas a snaží se činit to, co činil On, nachází sílu, jež, jak se zpívá v náboženské písni, je větší než jeho vlastní.15 Spasitel nám připomíná, že si nás „vyryl… na dlaně rukou svých“.16 Uvážíme-li nepředstavitelnou cenu, kterou zaplatil při ukřižování a při usmíření, slibuji vám, že se k nám nyní neobrátí zády. Když říká chudým duchem: „Poďtež ke mně“, má tím na mysli, že zná cestu z problémů a že zná cestu vzhůru. Zná ji, protože po ní sám kráčel. Zná cestu, protože On je ta cesta.
Bratři a sestry, ať máte jakékoli trápení, prosím nevzdávejte se a prosím nepoddávejte se strachu. Vždy na mne velmi působilo to, jak bratr Bryant S. Hinckley na rozloučenou objal svého syna, mladého Gordona, který odjížděl na misii do Anglie, a pak mu dal lísteček, na kterém byla ručně napsána pouhá čtyři slova z páté kapitoly Marka: „Neboj se, toliko věř.“17 Přemýšlím také o oné noci, kdy Kristus přispěchal na pomoc svým vyděšeným učedníkům, kráčel přitom po vodě, aby se k nim dostal, a zvolal: „[Já to] jsem, nebojte se.“ Petr vykřikl: „Pane, jestliže jsi ty, rozkaž mi k sobě přijíti po vodě.“ Kristus odpověděl jako vždy a jako pokaždé. „Poď,“ řekl. Petr, věrný své povaze, okamžitě přeskočil bok lodě a vkročil na neklidnou vodu. Zatímco se jeho zrak upínal na Pána, vítr mu možná cuchal vlasy a vodní tříšť možná smáčela jeho roucho, ale vše bylo v pořádku – šel ke Kristu. Až tehdy, když jeho víra zakolísala a zmocnil se ho strach, až tehdy, když spustil oči z Mistra a podíval se na rozbouřené vlny a zlověstnou černou propast pod sebou, až tehdy se začal potápět do moře. A s novým zděšením vykřikl: „Pane, pomoz mi.“
Mistr, který je pánem nad každým problémem a strachem, Ten, který je řešením každého pesimismu a zklamání, vztáhl, nepochybně s určitým smutkem, svou ruku, uchopil tonoucího se učedníka a s jemnou výtkou řekl: „Ó malé víry, pročežs pochyboval?“18
Pokud se cítíte sami, vězte prosím, že můžete najít útěchu. Pokud jste ztratili odvahu, vězte prosím, že můžete najít naději. Pokud jste chudí duchem, vězte prosím, že můžete být posíleni. Pokud si připadáte zlomeni, vězte prosím, že můžete být opraveni.
Nazaretem vede cesta úzká,
jež poutníky unavuje a sil jim ubírá,
Vede místy, kde kdysi žil
samotný tesař z Nazaretu.
A prašnou cestou tam a zpět
lidé z vísky často chodívali;
A k tesaři věci přinášeli,
aby je mohl opravit.
Dívenka se svou panenkou,
žena se stoličkou polámanou,
muž s prasklým pluhem nebo jhem,
ptali se: „Můžeš to opravit, tesaři?“
A každý dostal to, co chtěl.
Ať již pluh, židli nebo panenku.
Vše, co zlomené mu přinesli,
to dostali zas jako nové.
A touto cestou již celá léta,
lidé zkroušeně přicházejí s touhou.
S břemenem ve svém srdci,
každý z nich přichází s prosbou:
„Prosím, tesaři z Nazaretu,
zde je mé srdce zlomené, a nevím, jak ho opravit,
zde je můj život, s nímž jsem v koncích,
můžeš prosím opravit, co lze?“
A on vztáhne ruku laskavou
a svůj život spojí s naším zlomeným,
a vše je spravené, vše zas žije.
Nové stvoření je zde.
„Naprav mé touhy, sny a naděje,
učiň je svou rukou laskavou,
svým dílem, které dokonalé je,
o to tě prosím, drahý tesaři z Nazaretu!“19
Kéž můžeme my všichni, a zvláště ti, kteří jsou chudí duchem, k Němu přijít a být uzdraveni, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista z Nazaretu, amen.