Nebojte se, toliko věřte
President Dieter F. Uchtdorf
Druhý rádce v Prvním předsednictvu
Když se rozhodneme uvěřit, použít víru ku pokání a následovat našeho Spasitele Ježíše Krista, otevíráme duchovní oči úžasným věcem, které si jen stěží dokážeme představit.
Babylon a Daniel
Před dvěma tisíci šesti sty lety byl Babylon silnou světovou velmocí. Jeden dávný historik napsal, že zdi Babylonu, které město obklopovaly, byly vysoké až 90 metrů a silné až 25 metrů. „Pokud jde o velkolepost,“ napsal, „neexistuje jiné město, které by se tomu … jen přiblížilo.“
Babylon byl ve své době celosvětovým centrem učenosti, práva a filosofie. Jeho vojenská moc byla nepřekonatelná. Rozdrtila sílu Egypta. Napadla, vypálila a vyplenila assyrské hlavní město Ninive. Bez potíží dobyla Jeruzalém a odvedla ty nejlepší a nejbystřejší děti Izraele zpět do Babylonu, aby tam sloužily králi Nabuchodonozorovi.
Jedním z těchto zajatců byl mladý muž jménem Daniel. Mnoho učenců se domnívá, že Danielovi bylo v té době mezi 12 a 17 lety. Pomyslete na to, drazí mladí nositelé Aronova kněžství: Daniel byl nejspíš ve vašem věku, když byl přiveden na královský dvůr, aby se tam vzdělával v jazyce, zákonech, náboženství a vědě světského Babylonu.
Umíte si představit, jaké to asi bylo, být donucen opustit domov, jít pěšky 800 kilometrů do cizího města a být školen v náboženství svých nepřátel?
Daniel vyrůstal jako následovník Jehovy. Věřil v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova a uctíval Ho. Studoval slova proroků a věděl, jak Bůh jedná s lidmi.
Nyní ale, ve velmi mladém věku, byl vězněným studentem v Babylonu. Tlak, aby se vzdal svého starého přesvědčení a přijal to babylonské, musel být ohromný. On však zůstal věrný své víře – slovem i skutkem.
Mnozí z vás vědí, jaké to je, bránit nějakou nepopulární pravdu. V internetovém slangu dnešní doby říkáme, že jsme „flamováni“ těmi, kteří s námi nesouhlasí. Daniel však neriskoval jen veřejné zesměšnění. Každý, kdo v Babylonu zpochybňoval náboženské autority, pochopil, co znamená – obrazně i doslova – být „flamován“ neboli upálen. Však se zeptejte Danielových přátel Sidracha, Mizacha a Abdenága.
Nevím, zda bylo pro Daniela snadné být v takovém prostředí věřícím. Někteří lidé jsou požehnáni věřícím srdcem – u nich se zdá, že k nim víra přichází jako dar z nebe. Já se ale domnívám, že Daniel byl podobný mnohým z nás, kteří musí na svém svědectví pracovat. Jsem si jistý, že Daniel trávil mnoho hodin na kolenou v modlitbě, pokládal své otázky a obavy na oltář víry a čekal na Pána, až mu udělí porozumění a moudrost.
A Pán Danielovi žehnal. Ačkoli jeho víra byla zpochybňována a napadána, on zůstával věrný tomu, o čem z vlastní zkušenosti věděl, že je správné.
Daniel věřil. Daniel nepochyboval.
A pak měl jednou v noci král Nabuchodonozor sen, který ho znepokojoval. Shromáždil svou skupinu učenců a rádců a požadoval, aby mu jeho sen popsali a vyložili jeho význam.
To však samozřejmě nedokázali. Omlouvali se slovy: „To, oč nás žádáš, nikdo nedokáže.“ To však Nabuchodonozora o to více rozlítilo a vydal příkaz, aby všichni mudrci, kouzelníci, věštci a rádci byli rozsekáni na kusy – včetně Daniela a dalších mladých studentů z Izraele.
Vy, kteří znáte knihu Danielovu, víte, co se dělo dál. Daniel požádal Nabuchodonozora o trochu času a pak se se svými věrnými společníky obrátil na zdroj své víry a morální síly. Modlili se k Bohu a prosili o božskou pomoc pro tento rozhodující okamžik svého života. A pak „zjevena jest Danielovi u vidění … ta věc tajná“.
Daniel, onen mladík z porobeného národa, který byl šikanován a pronásledován za to, že věřil ve své zvláštní náboženství, šel před krále a vyložil mu jeho sen a jeho význam.
Od onoho dne se Daniel, v přímém důsledku své věrnosti Bohu, stal důvěryhodným poradcem krále a po celém Babylonu byl znám svou moudrostí.
Chlapec, který věřil své víře a žil podle ní, se stal mužem Božím. Prorokem. Knížetem spravedlivosti.
Jsme jako Daniel?
Nás všech, kteří jsme nositeli svatého kněžství Božího, se ptám: jsme jako Daniel?
Jsme oddaní Bohu?
Praktikujeme to, co kážeme, nebo jsme jen nedělní křesťané?
Odrážejí naše každodenní skutky zřetelně to, čemu podle svých slov věříme?
Pomáháme chudým a potřebným, nemocným a sužovaným?
Děláme s nadšením to, co hlásáme, nebo o tom jen mluvíme?
Bratří, bylo nám toho mnoho dáno. Jsme učeni božským pravdám znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Je nám svěřena kněžská pravomoc, abychom pomáhali bližním a budovali na zemi Boží království. Žijeme v době velikého vylévání duchovní moci. Máme plnost pravdy. Máme klíče kněžství, které pečetí na zemi i v nebi. Posvátná písma a učení žijících proroků jsou dostupné snadněji než kdy předtím.
Drazí přátelé, neberme tyto věci na lehkou váhu. S těmito požehnáními a výsadami přicházejí veliké zodpovědnosti a povinnosti. Chopme se jich a naplňujme je.
Z dávného Babylonu zbyly jen ruiny. Jeho lesk a sláva jsou již dávno minulostí. Ale světskost a zlovolnost Babylonu žijí dodnes. Nyní je na nás, abychom žili jako věřící ve světě nevěřících. Naším úkolem je každý den uplatňovat zásady znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista a žít podle Božích přikázání. Budeme si muset uchovat klid pod tlakem vrstevníků, vyhýbat se vlivu populárních trendů či falešných proroků, nevšímat si výsměchu bezbožných, odolávat pokušení onoho zlého a překonávat vlastní lenost.
Jen si to představte. O co snazší by pro Daniela bylo prostě se přizpůsobit stylu babylonského života? Klidně se mohl vzdát oněch omezujících pravidel chování, která dal Bůh dětem Izraele. Klidně mohl hodovat na bohatých královských hostinách a oddávat se světským potěšením přirozeného člověka. Vyhnul by se posměchu.
Byl by oblíbený.
Zapadl by snadno mezi ostatní.
Jeho cesta by byla mnohem méně komplikovaná.
To vše samozřejmě jen do té doby, kdy si král vyžádal vyložení svého snu. Pak by Daniel zjistil, že stejně jako ostatní babylonští „mudrci“ i on ztratil spojení s tím pravým zdrojem světla a moudrosti.
Daniel ve své zkoušce obstál. Naše zkouška stále probíhá.
Odvaha věřit
Satan, náš protivník, chce, abychom byli neúspěšní. Součástí jeho snahy o zničení naší víry je šíření lží. Vychytrale nás přesvědčuje, že pochybovači, skeptici a cynici jsou světaznalí a inteligentní, zatímco ti, kteří věří v Boha a Jeho zázraky, jsou naivní či slepí nebo mají vymytý mozek. Satan nám bude tvrdit, že je populární zpochybňovat duchovní dary a učení pravých proroků.
Kéž bych tak dokázal pomoci každému pochopit tuto jednoduchou pravdu: věříme v Boha kvůli tomu, co v srdci a v mysli víme, a ne kvůli tomu, co nevíme. Naše duchovní zkušenosti a zážitky jsou někdy natolik posvátné, že je nedokážeme vyjádřit jazykem světa, ale to neznamená, že nejsou skutečné.
Nebeský Otec připravil pro své děti duchovní hostinu a poskytuje nám ty nejvybranější pokrmy, jaké si jen dokážeme představit – avšak místo aby si cynici tyto duchovní dary užívali, tak se spokojují s pouhým pohledem zpovzdálí a usrkávají ze šálku skepticismu, pochybností a neúcty.
Proč by chtěl někdo kráčet životem, spokojen se světlem svíčky svého vlastního porozumění, když by se, pokud by se obrátil na Nebeského Otce, mohl těšit ze zářivého slunce duchovního poznání, které by mu rozšířilo mysl moudrostí a naplnilo duši radostí?
Když mluvíme s lidmi o víře a o svém přesvědčení, slýcháme často větu: „Kdybych tak dokázal věřit jako ty.“
Tato věta obsahuje další Satanův klam – že víra je dostupná jen někomu, a ne všem. Na víře není nic magického. Avšak prvním nezbytným krokem je touha věřit! Bůh nikomu nestraní. On je váš Otec. Přeje si s vámi mluvit. K tomu je však potřeba projevit trochu vědecké zvědavosti – je potřeba vyzkoušet slovo Boží – a uplatnit trochu víry. Také je potřeba trocha pokory. A vyžaduje to otevřené srdce a otevřenou mysl. Vyžaduje to hledání – v pravém smyslu tohoto slova. A možná to nejtěžší – vyžaduje to trpělivost a čekání na Pána.
Pokud nevyvineme žádné úsilí k tomu, abychom uvěřili, jsme jako muž, který odpojí lampu ze zásuvky a pak ji obviňuje, že nevydává žádné světlo.
Nedávno mě překvapilo a zarmoutilo, když jsem se doslechl o jednom nositeli Aronova kněžství, který se zjevně pyšnil tím, že se vzdálil od Boha. Řekl: „Pokud se mi Bůh zjeví, tak budu věřit. Do té doby ale budu hledat pravdu jen pomocí vlastního rozumu a intelektu, který mi bude osvětlovat cestu.“
Neznám srdce tohoto mladého muže, ale bylo mi ho velice líto. Jak snadno zavrhl dary, které mu Pán poskytoval! Tento mladý muž odpojil lampu ze zásuvky a pak byl zjevně uspokojen svým chytrým zjištěním, že žádné světlo nesvítí.
Tento postoj se naneštěstí zdá být v dnešní době dosti populární. Pokud důkazní břemeno vkládáme na Boha, tak máme pocit, že si můžeme dovolit nebrat Boží přikázání vážně a nenést zodpovědnost za svůj vztah s naším Nebeským Otcem.
Bratří, dovolte mi vyjádřit se jasně: na cynickém postoji není nic vznešeného ani působivého. Skepticismus je snadný – to dokáže každý. Věrný život však vyžaduje morální sílu, oddanost a odvahu. Ti, kteří se pevně drží víry, jsou mnohem působivější než ti, kteří podlehnou pochybnostem, když vyvstanou nejasné nebo matoucí otázky či záležitosti.
Ale nemělo by nás překvapit, že společnost si víry nijak neváží. Svět v celé své historii zavrhoval vše, čemu nerozumí. A obzvláště se mu nedaří chápat to, co není vidět. Ale pouhý fakt, že něco nevidíme fyzickýma očima, neznamená, že to neexistuje. Ve skutečnosti „jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž … nemá zdání“ žádná naše učebnice, vědecké periodikum ani světská filosofie. Vesmír je plný velkých a úžasných divů – věcí, které lze pochopit jen duchovníma očima.
Slib víry
Když se rozhodneme uvěřit, použít víru ku pokání a následovat našeho Spasitele Ježíše Krista, otevíráme duchovní oči úžasným věcem, které si jen stěží dokážeme představit. A tím budou naše přesvědčení a víra sílit, a my toho uvidíme dokonce ještě více.
Bratří, svědčím o tom, že i v těch nejtěžších chvílích vám Spasitel řekne totéž, co řekl jednomu úzkostlivému otci na lidmi zaplněné ulici v Galileji: „Neboj se, toliko věř.“
Můžeme se rozhodnout uvěřit.
Neboť ve víře objevíme počátek světla.
Díky své víře nebudeme nikdy hladovět ani žíznit. Dary Boží milosti nám umožní být věrni naší víře a naplní nám duši jako „studnic[e] vody prýštící se k životu věčnému“. Budeme zažívat skutečnou a trvalou radost.
A proto, drazí přátelé, moji milovaní bratří v kněžství Božím:
Mějte odvahu věřit.
Nebojte se, toliko věřte.
Buďte jako Daniel.
Modlím se o to, aby každý z nás – ať mladý, či starý – nalezl obnovenou sílu, odvahu a touhu věřit. Ve jménu našeho Mistra, Ježíše Krista, amen.