Kapitola 6: Význam svátosti
    Footnotes

    Kapitola 6

    Význam svátosti

    „Přijímání těchto symbolů představuje jeden z nejsvatějších a nejposvátnějších obřadů v Církvi.“

    Ze života Josepha Fieldinga Smitha

    5. října 1929, ve 20. roce služby v apoštolském povolání, stál starší Joseph Fielding Smith v Tabernaclu v Salt Lake City a pronášel svůj 39. proslov na generální konferenci. Řekl: „Rád bych zmínil jednu nebo dvě myšlenky týkající se otázky svátosti a zvláště shromáždění, která byla v Církvi skrze zjevení, skrze přikázání Páně, vyhrazena pro přijímání těchto symbolů představujících tělo a krev Ježíše Krista.“ V úvodu tohoto tématu se podělil o osobní pocity a názory ohledně svátosti:

    „Dle mého soudu je shromáždění svátosti tím nejposvátnějším a nejsvatějším ze všech shromáždění Církve. Když rozjímám o setkání Spasitele a Jeho apoštolů v onen památný večer, kdy zavedl svátost; když přemýšlím o této posvátné události, jsem v nitru naplněn úžasem a pociťuji dojetí. Považuji toto setkání za jedno z nejposvátnějších a nejúžasnějších shromáždění od počátku času.

    Právě tam je Spasitel učil o své nadcházející oběti, které ve svém údivu nedokázali porozumět. Jasně jim řekl o své smrti a o tom, že bude prolita Jeho krev, a toto řekl i přímo v oné hodině svých muk za hříchy světa. Byla to velmi posvátná událost; byla ustanovena svátost a učedníkům bylo přikázáno, aby se často scházeli a připomínali si smrt a utrpení Ježíše Krista, neboť Jeho oběť byla určena pro vykoupení světa.

    Chystal se vzít na sebe zodpovědnost za splacení dluhu, který byl na svět přiveden Pádem, aby lidé mohli být vykoupeni ze smrti a z pekla. Učil lidi, že bude vyzdvižen, aby mohl přitáhnout všechny lidi k sobě, a že všichni ti, kteří budou činit pokání a budou v Něho věřit a dodržovat Jeho přikázání, trpět nebudou, neboť On na sebe vezme jejich hříchy.“1

    „To čiňte na mou památku.“ (Lukáš 22:19.)

    Učení Josepha Fieldinga Smitha

    1

    Pán nám přikázal, abychom se často scházeli a přijímali svátost.

    Přijímání těchto symbolů [chleba a vody] představuje jeden z nejsvatějších a nejposvátnějších obřadů v Církvi – obřad, kterým bylo nahrazeno zabití a jezení velikonočního beránka, který [symbolizoval] oběť našeho Vykupitele na kříži. … Od doby exodu z Egypta až k Ukřižování našeho Vykupitele bylo Izraelitům přikázáno, aby každý rok v určitou dobu slavili přesnice. Onoho posvátného večera před Ukřižováním Pán tento obřad změnil a ustanovil místo něj svátost. Bylo nám přikázáno, abychom se často scházeli, ne pouze jednou za rok, a přicházeli do domu modlitby a tam pamatovali na našeho Vykupitele a uzavřeli s Ním smlouvu tím, že se budeme často účastnit tohoto svatého obřadu.2

    Člověk, který nechodí na shromáždění svátosti týden co týden a měsíc co měsíc, a přitom mu nic nebrání v tom, aby přišel, není oddaný pravdě. Nemiluje pravdu. Kdyby ji miloval, byl by přítomen, aby mohl přijímat tyto symboly – pouhý kousek chleba, kalíšek vody. Chtěl by tak činit, aby projevil svou lásku k pravdě a svou oddanou službu Synu Božímu.3

    Jsme vyzýváni, abychom pamatovali na tuto velikou událost [Usmíření Ježíše Krista] a abychom ji měli neustále na mysli. Z tohoto důvodu jsme vyzýváni, abychom společně jednou týdně přijali tyto symboly a dosvědčili, že vskutku pamatujeme na našeho Pána, že jsme ochotni vzít na sebe Jeho jméno a že budeme dodržovat Jeho přikázání. Jsme vyzýváni, abychom tuto smlouvu obnovovali každý týden, a pokud důsledně nejednáme podle tohoto přikázání, nemůžeme si uchovat Ducha Páně. Pokud Pána milujeme, budeme přítomni na těchto shromážděních v duchu uctívání a modlitby a budeme pamatovat na Pána a na smlouvu, kterou máme každý týden obnovovat skrze tuto svátost, jak to On od nás požaduje.4

    2

    Svátost přijímáme na památku Usmíření Ježíše Krista.

    Povinností členů Církve je žít pokorně a věrně s poznáním a pochopením Usmíření Ježíše Krista. … Mám pocit – rád bych se mýlil, ale myslím, že se nemýlím –, že velmi velké procento členů Církve si neuvědomuje, co to znamená sníst kousíček chleba a vypít kalíšek vody na památku prolití krve našeho Spasitele Ježíše Krista a Jeho oběti na kříži.

    Dovolte mi zaměřit se na žehnání [chleba]. Přečtu ho s pokorou, abychom pochopili, co se v něm říká:

    „Ó Bože, Věčný Otče, prosíme tě ve jménu tvého Syna, Ježíše Krista, abys požehnal a posvětil tento chléb duším všech těch, kteří jej přijímají, aby jej mohli jísti na památku těla tvého Syna a tobě dosvědčiti, ó Bože, Věčný Otče, že jsou ochotni vzíti na sebe jméno tvého Syna a vždy na něj pamatovati a zachovávati jeho přikázání, jež jim dal; aby mohli vždy míti jeho Ducha, aby byl s nimi. Amen.“ [NaS 20:77.] …

    Jíst na Jeho památku. Znamená to, že budu pamatovat jen na to, že před téměř 2 000 lety se Ho chopili zlovolní lidé, pověsili Ho na kříž, zatloukli Mu do rukou a do nohou hřeby a nechali Ho tam zemřít? Pro mě to znamená mnohem víc než jen to. Pamatovat na Něj – proč byl vůbec na kříži? Co [mi] to přináší, že byl na kříži? Co všechno na kříži vytrpěl, abych díky tomu mohl být vykoupen neboli zbaven hříchů?

    Někdo by si mohl samozřejmě pomyslet: ruce i nohy měl probité hřeby a visel tam, dokud nezemřel. … Co jiného ještě vytrpěl? To je to, co podle mě většina z nás přehlíží. Jsem přesvědčen, že Jeho největší utrpení nespočívalo v tom, že Mu do rukou a do nohou zatloukli hřeby a pověsili Ho na kříž, ať již to bylo jakkoli mučivé a hrozné. Nesl ještě jiné břemeno, které bylo mnohem závažnější a pronikavější. V jakém smyslu? Tomu přesně nerozumíme, ale jistý náznak v tom spatřuji.5

    Myslím, že mezi námi není nikdo, kdo by neudělal něco špatného, a pak by toho nelitoval a nepřál si, aby to byl býval neudělal. Pak se ozývá naše svědomí a my se cítíme vskutku velmi nešťastně. Zažili jste to někdy? Já ano. … Zde však máme Syna Božího, který nese břímě mých i vašich přestupků. … Jeho největší muka nespočívala v tom, že měl v rukou a nohách hřeby, ať již to bylo jakkoli hrozné, ale spočívala v mukách duševních – způsobem, který mi není jasný. On ale nesl toto břímě – naše břímě. Já jsem k němu něco přidal; a vy také. Každý k němu něco přidal. On se rozhodl zaplatit cenu, abych mohl uniknout – abyste vy mohli uniknout – trestu pod podmínkou, že přijmeme Jeho evangelium a budeme podle něj upřímně a věrně žít.

    A to je to, na co se snažím myslet. To je to, na co pamatuji – na mučivou agónii, když volal v modlitbě ke svému Otci, aby od Něj onen kalich odejmul. Neprosil úpěnlivě jen za to, aby se Mu ulevilo od hřebů zatlučených do [rukou] nebo nohou, prožíval určitým způsobem, kterému nerozumím, mnohem větší muka než všechno to dohromady.6

    Je nemožné, aby slabí smrtelníci, a my jsme všichni slabí, plně pochopili rozsah utrpení Syna Božího. Nedokážeme si představit cenu, kterou musel zaplatit. Pán řekl Proroku Josephu Smithovi:

    „Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání; Ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já; Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu; a přál jsem si, abych nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti – nicméně, sláva buď Otci, a já jsem vypil a dokončil jsem přípravy své pro děti lidské.“ [NaS 19:16–19.]

    Je ale v naší moci pochopit a uvědomit si, že tato mučivá agónie spojená s Jeho obětí nám přinesla to největší požehnání, které nám kdy mohlo být vůbec dáno. Navíc jsme schopni si uvědomit, že toto nesmírné utrpení – které přesahovalo schopnost smrtelníka ho podstoupit či vytrpět – bylo vykonáno díky veliké lásce, kterou Otec a Syn k lidstvu chovají. …

    … Pokud bychom si byli plně vědomi mnoha požehnání, která díky vykoupení, jež pro nás bylo vykonáno, máme, pak by nebylo ničeho, o co by nás Pán mohl požádat, co bychom nadšeně a ochotně neudělali.7

    Jsem si jist, že kdybychom si dokázali představit – jak jsem se o to sám snažil mnohokrát – onu posvátnou událost, kdy se Spasitel setkal se svými apoštoly; kdybychom mohli vidět, jak se tam shromáždili, Pán se svým smutkem, zarmoucen kvůli hříchům světa, zarmoucen kvůli jednomu ze svých apoštolů, který Jej měl zradit, jak přesto učí těchto jedenáct mužů, kteří Ho milovali, a jak s nimi uzavírá smlouvu, jsem si jist, že bychom v srdci pocítili, že bychom Ho nikdy neopustili. Pokud bychom je mohli vidět takto shromážděné a dokázali bychom si uvědomit tíhu břemene, která na Pánovi spočívala; a jak pak po večeři a po zpěvu náboženské písně vyšli ven, Pán byl zrazen, zesměšňován a posmíván, učedníci Ho opustili v nejtemnější hodině Jeho zkoušky – kdybychom tomuto všemu dokázali porozumět, byť i nedokonale, a určitě by to bylo nedokonale, jsem si jist, bratří a sestry, že bychom chtěli navždy kráčet ve světle pravdy. Kdybychom mohli vidět Spasitele lidí, jak trpí v zahradě a na kříži, a kdybychom si dokázali plně uvědomit, co to pro nás znamená, přáli bychom si dodržovat Jeho přikázání a milovali bychom Pána, našeho Boha, celým svým srdcem, celou svou mocí, myslí a silou, a sloužili bychom Mu ve jménu Ježíše Krista.8

    3

    Je naší povinností pozorně přemýšlet o smlouvě, kterou při přijímání svátosti uzavíráme.

    Přál bych si, abychom členům Církve dokázali pomoci lépe porozumět smlouvám, které uzavírají, když na shromáždění svátosti přijímají svátost.9

    „Přál bych si, abychom členům Církve dokázali pomoci lépe porozumět smlouvám, které uzavírají, když … přijímají svátost.“

    Viděl jsem dva členy Církve, jak [na shromáždění svátosti] seděli vedle sebe a začali si povídat a přestali jen na tak dlouho, aby se mohlo pronést požehnání vody či chleba, a pak si začali znovu povídat. … Toto je pro mě urážlivé a jsem si jist, že je to urážlivé i pro Pána.10

    Je naší povinností pečlivě a pozorně přemýšlet o podstatě modliteb [svátosti], když je slyšíme na shromáždění pronášet. Pokaždé, když přijímáme tyto symboly, uzavíráme smlouvu, že budeme dělat čtyři velmi důležité věci, a přijímání svátosti je známkou toho, že se plně podrobujeme těmto závazkům, a že se pro nás tudíž stávají závaznými. Jsou to tyto věci:

    1. Jíme na památku těla Ježíše Krista a slibujeme tím, že budeme vždy pamatovat na Jeho zraněné tělo, které bylo zabito na kříži.

    2. Pijeme na památku krve, která byla prolita za hříchy světa, která usmířila přestupek Adamův a která nás osvobozuje od našich hříchů pod podmínkou opravdového pokání.

    3. Uzavíráme smlouvu, že budeme ochotni vzít na sebe jméno Syna a že na Něj budeme vždy pamatovat. Při dodržování této smlouvy slibujeme, že budeme nazýváni Jeho jménem a že nikdy neuděláme nic, co by tomuto jménu přivodilo hanbu nebo potupu.

    4. Uzavíráme smlouvu, že budeme dodržovat Jeho přikázání, která nám dal; nikoli jedno přikázání, ale že budeme ochotni „žíti každým slovem, jež vychází z úst Božích“. [NaS 84:44.]

    Budeme-li tak činit, je nám slíbeno trvalé vedení Ducha Svatého, a nebudeme-li tak činit, toto vedení mít nebudeme.11

    Chtěl bych vám položit několik otázek, a mluvím samozřejmě ke všem členům Církve. Myslíte si, že ten, kdo přichází na shromáždění svátosti v duchu modlitby, pokory a uctívání a kdo přijímá tyto symboly představující tělo a krev Ježíše Krista, bude vědomě porušovat přikázání Páně? Pokud si člověk plně uvědomuje, co to znamená, když přijímá svátost – že uzavírá smlouvu vzít na sebe jméno Ježíše Krista a vždy na Něj pamatovat a dodržovat Jeho přikázání, a tato přísaha se obnovuje týden co týden –, myslíte si, že takový člověk nebude platit desátek? Myslíte si, že takový člověk bude porušovat sabatní den nebo zanedbávat Slovo moudrosti? Myslíte si, že přestane dbát na to, aby byl naplněn modlitbou, a že nebude vykonávat povinnosti týkající se jeho kvora a další povinnosti v Církvi? Zdá se mi, že když člověk ví, co to znamená činit takto týden co týden přísahy Pánu před Svatými, pak je něco takového, jako je porušení těchto posvátných zásad a povinností, nemožné.12

    „Je naší povinností pečlivě a pozorně přemýšlet o podstatě modliteb [svátosti], když je slyšíme … pronášet.“

    Náměty ke studiu a k výuce

    Otázky

    • V oddíle „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“ se president Smith dělí o některé své myšlenky ohledně doby, kdy Spasitel ustanovil svátost. Proč je tato událost pro vás významná?

    • Při studiu 1. oddílu se zamyslete nad tím, proč je důležité chodit každý týden na shromáždění svátosti. Jak se můžete na shromáždění svátosti připravit? Jak mohou rodiče pomáhat dětem připravit se na shromáždění?

    • Co vás zaujalo na myšlenkách presidenta Smitha, když přijímal svátost? (Viz 2. oddíl.) Co můžeme dělat pro to, abychom při přijímání svátosti pamatovali na Spasitele a na Jeho Usmíření?

    • Věnujte pozornost smlouvám uvedeným ve 3. oddíle. Přemítejte o tom, co vás ve vztahu k těmto smlouvám napadá. Jaký vliv mají tyto smlouvy na váš život?

    Související verše z písem

    Matouš 26:26–29; 1. Korintským 11:23–29; 3. Nefi 18:1–13; Mormon 9:29; Moroni 4–5; NaS 20:75–79; 59:9–12

    Pomůcka k výuce

    „Požádejte členy třídy o to, aby přečetli vybrané otázky na konci kapitoly (můžete požádat jednotlivé členy nebo skupinky členů). Vyzvěte je, aby v příslušné kapitole vyhledali nauky, které se těchto otázek týkají. Poté je vyzvěte, aby se o své myšlenky a postřehy podělili s ostatními členy ve třídě.“ (Ze strany vii v této knize.)

    Odkazy

    1. Conference Report, Oct. 1929, 60–61; viz také Doctrines of Salvation, ed. Bruce R. McConkie, 3 vols. (1954–1956), 2:340–341.

    2. „Importance of the Sacrament Meeting“, Relief Society Magazine, Oct. 1943, 590; viz také Doctrines of Salvation, 2:339–340.

    3. Seek Ye Earnestly, comp. Joseph Fielding Smith Jr. (1972), 99.

    4. Conference Report, Oct. 1929, 61; viz také Doctrines of Salvation, 2:341.

    5. „Fall-Atonement-Resurrection-Sacrament“, proslov pronesený v Institutu náboženství Utažské univerzity v Salt Lake City, 14. ledna 1961, 7–8.

    6. „Fall-Atonement-Resurrection-Sacrament“, 8.

    7. „Importance of the Sacrament Meeting“, 591–592.

    8. Conference Report, Oct. 1929, 63; viz také Doctrines of Salvation, 2:347.

    9. „Fall-Atonement-Resurrection-Sacrament“, 7.

    10. Seek Ye Earnestly, 122.

    11. „Importance of the Sacrament Meeting“, 591.

    12. Conference Report, Oct. 1929, 62–63; viz také Doctrines of Salvation, 2:346.