Jak porozumět islámu
Fotografie: Getty Images
Mozaika z 19. století zobrazující Kábu v Mekce – ve městě, kde se narodil Mohamed a které je nejposvátnějším městem islámského světa.
V podstatě neuplyne den, aniž by se islám nebo muslimové objevili v novinových titulcích – ať v dobrém, či ve zlém. Je pochopitelné, že v mnohých lidech, kteří nejsou muslimy – včetně Svatých posledních dnů – to vzbuzuje otázky, možná dokonce znepokojení. Máme s muslimy, kteří žijí v naší blízkosti, něco společného? Dokážeme společně žít a pracovat?
Nejprve by mohlo být vhodné uvést několik historických souvislostí:
V roce 610 po Kr. stoupal jistý arabský obchodník středního věku jménem Mohamed na horu nad svým rodným městem Mekkou, aby se tam modlil a přemýšlel o náboženských zmatcích, jež ho obklopovaly. Poté oznámil, že obdržel zjevení, ve kterém byl povolán jako prorok pro svůj lid. Tato událost se označuje za počátek náboženství známého jako islám – přičemž slovo islám znamená „podrobení se“ či odevzdání se (Bohu). Věřící se v islámu označuje za muslima, což znamená „ten, kdo se podřizuje“.
Mohamed poté, v průběhu necelých 25 let až do konce života, obdržel podle svých slov mnoho dalších zjevení. Nejprve se o ně podělil s obyvateli svého rodného města a varoval v nich před božskými soudy, které měly přijít; vyzýval své posluchače k pokání a k řádnému zacházení s vdovami, sirotky a s chudými; a kázal o vzkříšení všech mrtvých a o konečném Božím soudu.
Posměch a pronásledování, kterému byl Mohamed se svými následovníky vystaven, však natolik zesílily, že museli uprchnout do města Medína, zhruba čtyři dny jízdy na velbloudu severním směrem.
Tam se Mohamedova role dramaticky změnila.1 Z pouhého hlasatele víry a kritika se stal zákonodárcem, soudcem a politickým vůdcem významného arabského města a postupem času i celého Arabského poloostrova. Toto rané ustavení společenství věřících poskytlo islámu náboženskou identitu zakořeněnou v právu a soudnictví, což je dodnes jedna z jeho nejpozoruhodnějších a nejdůležitějších charakteristik.
Po Mohamedově smrti v roce 632 po Kr. se vytvořily mezi jeho následovníky dvě hlavní frakce, které se původně neshodovaly v otázce toho, kdo by měl být jeho nástupcem v roli vedoucího představitele islámského společenství.2 Většímu proudu se začalo říkat sunnité (podle svých slov se řídí sunnou neboli Mohamedovým způsobem života a jsou relativně flexibilní, pokud jde o následnictví). Druhá skupina, která se vytvořila okolo Mohamedova zetě Alího, se nazývala Ší‘at Alí (Alího frakce) a je dnes obecně známa jednoduše jako ší‘a. Na rozdíl od sunnitů, ší‘a (známá jako šíité nebo šíitští muslimové) věří, že právo být Mohamedovým následníkem v roli vedoucího společenství náležitě patří nejbližšímu mužskému potomkovi proroka Mohameda – Alímu a jeho dědicům.
I přes tyto neshody je islámský svět po náboženské stránce jednotnější než křesťanství. Navíc po roce 800 po Kr. byla islámská civilizace po dobu několika staletí zřejmě nejvyspělejší na světě v oblasti přírodních věd, lékařství, matematiky a filosofie.
Zdroje muslimské nauky a náboženských praktik
Zjevení, která jsou připisována Mohamedovi, byla během jednoho až dvou desetiletí po jeho smrti shromážděna do knihy, která se nazývá Korán (z arabského slovesa qara’a, které znamená „číst“ nebo „recitovat“). Korán, který se skládá ze 114 kapitol, není příběhem o Mohamedovi. Nejedná se o ucelený příběh, podobně jako jím není ani Nauka a smlouvy; muslimové na Korán pohlížejí jako na slovo (a slova) Boží, které bylo dáno přímo Mohamedovi.3
Křesťané v něm při četbě mohou nalézt známé náměty. Mluví se v něm například o tom, že Bůh stvořil svět za sedm dní, o tom, že do zahrady Eden umístil Adama a Evu a jak je pokoušel ďábel, o jejich pádu a o povolání řady dalších proroků (z nichž většina se objevuje i v Bibli). Tyto proroky Korán popisuje jako muslimy, protože svou vůli podrobili Bohu.
V textu se často objevuje Abraham, jenž je popisován jako Boží přítel.4 (Kromě jiného se má za to, že obdržel zjevení, která zapsal, ale poté se ztratila.5) Svou roli v Koránu hrají také Mojžíš, faraon a exodus dětí Izraele.
Pozoruhodné je, že Ježíšova matka Maria je zde zmíněna 34krát, zatímco v Novém zákoně jen 19krát. (Maria je ve skutečnosti jedinou ženou, která je v Koránu zmíněna jménem.)
Naukou, která je v Koránu zmiňována opakovaně, je tauhíd – což lze přeložit jako „monotheismus“ nebo doslovněji jako „tvořící jedno“. Tauhíd představuje jeden z ústředních principů islámu – že existuje pouze jedna naprosto jedinečná božská bytost. „Neplodil a nebyl zplozen,“ prohlašuje Korán, „a není nikoho, kdo je mu roven.“6 Z toho vyplývá jednoznačně nejvýznačnější rozdíl mezi islámem a křesťanstvím: muslimové nevěří v božskost Ježíše Krista ani Ducha Svatého. Tento citát zároveň ukazuje, že i když jsou všichni lidé stejnou měrou stvořeni Bohem, podle islámské nauky nejsme Jeho děti.
Přesto muslimové věří, že Ježíš byl Boží prorok, bez hříchu, zrozen z panny a předurčen k tomu, aby hrál ústřední roli v událostech posledních dnů. V Koránu je Ježíš zmiňován často a uctivě.
Základní muslimské nauky a náboženské praktiky
Základní islámské nauky jsou stanoveny v takzvaných „pěti pilířích islámu“, které jsou nejvýstižněji shrnuty nikoli v Koránu, nýbrž ve výroku tradičně připisovanému Mohamedovi:
1. Svědectví
Univerzálním krédem islámu je šaháda – „vyznání víry“ neboli „svědectví“. Tento pojem odkazuje k arabskému rčení, které v překladu zní: „Vyznávám, že není boha kromě Boha [Alláha] a že Mohamed je posel Boží.“ Šaháda je vstupní branou do islámu. Přednést ji s upřímným přesvědčením znamená stát se muslimem.
Arabským výrazem pro slovo Bůh je Alláh. Jedná se o spojení slov al- (určitý člen) a ilah („bůh“), přičemž nejde o vlastní jméno, ale o titul, a je blízce příbuzné s hebrejským slovem Elohim.
Jelikož v islámu neexistuje kněžství, neexistují v něm ani kněžské obřady. Stejně tak neexistuje žádná jediná islámská „církev“. Tudíž přednesení šahády představuje v jistém smyslu islámskou obdobu křtu. To, že islám v současné době postrádá oficiální jednotnou celosvětovou strukturu vedení, má i další důsledky. Například neexistuje nejvyšší představitel všech muslimů na světě – někdo, kdo by mluvil za celé společenství. (Mohamed je téměř všemi vnímán jako poslední prorok.) To také znamená, že neexistuje církev, která by mohla exkomunikovat teroristy nebo „kacíře“.
2. Modlitba
Mnoho lidí, kteří nejsou muslimy, zná muslimskou rituální modlitbu nazývanou salát, která zahrnuje přesný sled tělesných pozic a vykonává se pětkrát denně. Odříkávání předepsaných veršů z Koránu a dotknutí se čelem země je projevem pokorného podrobení se Bohu. Spontánnější modlitba, která se nazývá du‘á, může být přednesena kdykoli a nevyžaduje pokleknutí.
Po muslimských mužích je požadováno, aby páteční polední modlitby prováděli v mešitě (z arabského masdžid neboli „místo k poklekání“). Ženy jsou k tomu povzbuzovány. Tam, rozděleni do skupin podle pohlaví, vytvoří řady, modlí se pod vedením imáma (z arabského amama, což znamená „před“) a vyslechnou si krátké kázání. Pátky ale nejsou úplným ekvivalentem sabatu; i když se „víkend“ ve většině muslimských zemí soustředí okolo yawm al-džum‘a („den scházení“) neboli pátku, pracovat v tento den se nepovažuje za hřích.
3. Dobročinnost
Zakát (v překladu „to, co očišťuje“) znamená odevzdávání dobročinných darů na podporu chudých, ale také mešit a dalších islámských počinů. Zakát se obecně počítá jako 2,5 % z celkového bohatství muslima nad určitou minimální částku. V některých muslimských zemích ho vybírají státní instituce. V jiných je dobrovolný.
4. Půst
Zbožní muslimové se každý rok po dobu jednoho lunárního měsíce, který se nazývá ramadán, od úsvitu do soumraku zdržují jídla, pití a sexuálních vztahů. Během tohoto měsíce se také obvykle věnují zvláštní charitativní činnosti ve prospěch chudých a čtení Koránu.7
5. Pouť
Muslimové by měli alespoň jednou za život podstoupit pouť do Mekky, pokud jsou zdraví a mají na cestu dostatečné prostředky. (Návštěva Medíny – druhého nejposvátnějšího města islámu – je většinou součástí poutě, ale není povinná.) Vykonání této pouti představuje pro věrné muslimy hluboký duchovní a emocionální zážitek, podobně jako jím je osobní účast na generální konferenci nebo první návštěva chrámu.
Některé současné problémy
Třemi ústředními body, jež na islámu znepokojují ty, kteří nejsou muslimy, je náboženské násilí, islámské právo neboli právo šaría a vztah islámu k ženám.
Výraz džihád používají někteří extremisté pouze ve významu „svatá válka“, ale toto slovo ve skutečnosti znamená „skutečná práce“ a je protikladem k „pouhé“ modlitbě a studiu písem.
V chápání džihádu se liší i muslimští znalci práva a myslitelé. Standardní právní zdroje například uvádějí, že přijatelný vojenský džihád musí probíhat za účelem obrany a protivníci musí být předem varováni a musí mít příležitost ukončit provokace. Někteří znalci práva a jiní muslimští myslitelé dnes argumentují, že slovem džihád může být označen jakýkoli praktický krok učiněný se záměrem prospět islámskému společenství nebo ke zlepšení světa v obecnějším slova smyslu. Mohamed údajně rozlišoval mezi „větším“ a „menším džihádem“. Ten druhý podle něj znamená válku. Ale větší džihád znamená boj s nespravedlností a zároveň s osobním odporem ke spravedlivému životu.
Dnešní islámský terorismus se hlásí k náboženským kořenům, ale odráží spíše sociální, politické a ekonomické rozhořčení, které má s náboženstvím jako takovým velmi málo nebo nic společného.8 Navíc je důležité poukázat na to, že drtivá většina světových muslimů se k teroristům v jejich násilí nepřipojuje.9
Dalším bodem, jenž znepokojuje některé lidi, kteří nejsou muslimy, je šaría. Jedná se o muslimský kodex chování, který je odvozen z Koránu a z hadísů – krátkých příběhů o tom, co Mohamed a jeho nejbližší společníci řekli nebo udělali, a které slouží jako vzory muslimského chování a zároveň doplňují a vysvětlují pasáže z Koránu.10 V šaríi se nacházejí pravidla určující mužské i ženské oblékání (například hidžáb neboli závoj); zatímco v některých muslimských zemích jsou tato pravidla vymáhána, v jiných jsou ponechána na osobním rozhodnutí. Šaría také upravuje takové záležitosti, jako je osobní hygiena, čas a obsah modlitby či pravidla týkající se manželství, rozvodu a dědictví. Pokud tedy muslimové v průzkumech uvádějí, že by si přáli řídit se šaríí, může a nemusí to být politické prohlášení. Možná pouze prohlašují, že usilují o to, aby vedli opravdový muslimský život.
Co se týče vztahu islámu k ženám, mnoho lidí, kteří nejsou muslimy, okamžitě napadne mnohoženství nebo závoje a roušky. Kulturní realita je ale daleko komplexnější. Mnoho pasáží v Koránu prohlašuje, že ženy jsou mužům rovny, zatímco jiné úryvky jim zdánlivě připisují podřízené postavení. V mnoha islámských zemích skutečně existují zvyklosti – často s kořeny sahajícími ke kmenovým kulturám z doby před islámem nebo k jiným zvykům, jež existovaly již dříve – které ženám podřízené postavení přisuzují. Avšak to, jak muslimové pohlížejí na roli žen, se zemi od země, a dokonce i v rámci jedné země, značně liší.
Pohled Svatých posledních dnů na islám
Jak mohou Svatí posledních dnů, i navzdory našim odlišným naukám, rozvíjet s muslimy přátelské vztahy?
Především bychom měli uznávat právo muslimů „[uctívati] jakkoli, kdekoli nebo cokoli si vyvolí“. (Články víry 1:11.) Svatí posledních dnů z městské rady v Nauvoo vydali v roce 1841 výnos o náboženské svobodě, který garantoval „svobodu a rovné výsady“ „katolíkům, presbyteriánům, metodistům, baptistům, Svatým posledních dnů, kvakerům, episkopálům, univerzalistům, unitářům, mohamedánům [muslimům] a všem dalším náboženským skupinám a denominacím“.11
Měli bychom si také připomenout, že naši církevní vedoucí obecně hodnotí zakladatele islámu pozoruhodně kladně. Například v roce 1855, v době, kdy mnoho křesťanů zatratilo Mohameda jako antikrista, starší George A. Smith (1817–1875) a starší Parley P. Pratt (1807–1857) z Kvora Dvanácti apoštolů přednesli dlouhá kázání, ve kterých nejen že prokázali působivě informované a spravedlivé porozumění historii islámu, ale chválili i samotného Mohameda. Starší Smith poznamenal, že Mohamed „byl bezpochyby povolán Bohem záměrně“, aby kázal proti modlářství, a projevil sympatie k muslimům, kteří, podobně jako Svatí posledních dnů, mají problém s tím, aby o nich byly sepsány „pravdivé dějiny“. V proslovu, který bezprostředně následoval, starší Pratt vyjádřil obdiv k Mohamedovu učení a k morálnosti a institucím muslimské společnosti.12
Novější oficiální prohlášení vydalo v roce 1978 První předsednictvo. Konkrétně zmiňuje Mohameda mezi „velkými světovými náboženskými vůdci“ a prohlašuje, že spolu s nimi „obdržel část Božího světla. Bůh [těmto vedoucím] předal mravní zásady,“ napsali president Spencer W. Kimball, N. Eldon Tanner a Marion G. Romney, „aby osvítil celé národy a aby jednotlivcům přinesl vyšší poznání.“13
Rozvíjení toho, co máme společného
I když se Svatí posledních dnů a muslimové očividně v důležitých ohledech neshodují – zejména v božskosti Ježíše Krista, v Jeho roli jakožto Spasitele a v povolání novodobých proroků – mnohé máme společné. Všichni například věříme, že jsme morálně odpovědní před Bohem; že máme usilovat jak o osobní spravedlivost, tak o dobrou a spravedlivou společnost; a že budeme vzkříšeni a předvedeni před Boha, aby nás soudil.
Jak muslimové, tak Svatí posledních dnů věří v nezbytnost silných rodin, v božský příkaz pomáhat chudým a potřebným a také v to, že svou víru projevujeme pomocí skutků učednictví. Očividně neexistuje žádný důvod, proč by Svatí posledních dnů a muslimové nemohli toto činit bok po boku, a proč by dokonce, pokud se k tomu naskytne příležitost, nemohli spolupracovat ve společenstvích, kde se čím dál častěji ocitáme v pozici sousedů ve stále sekulárnějším světě. Společně můžeme ukázat, že náboženská víra může být mocnou silou ke konání dobra, a ne pouze zdrojem konfliktů, nebo dokonce násilí, jak tvrdí někteří kritici.
Samotný Korán ukazuje, jak můžeme žít společně v míru i přes své odlišnosti: „Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným. Avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, o čem jste byli v rozporu.“14