Ustal den zázraků?
Starší Donald L. Hallstrom
Sedmdesátník
Největší pozornost bychom měli věnovat duchovním zázrakům, které jsou dostupné všem Božím dětem.
Když jsem před rokem při plnění církevních povinností zavítal do Kalifornie, navštívil jsem spolu s presidentem kůlu rodinu Clarka a Holly Falesových. Bylo mi řečeno, že byli nedávno svědky zázraku. Když jsme k nim přijeli, Clark jen s velkým úsilím stál a vítal nás, protože měl záda, krk a paže upevněny v ortézách.
O dva měsíce dříve se Clark, jeho syn Ty a dalších asi 30 mladých mužů a vedoucích zúčastnili dobrodružné výpravy kůlu, při které vystoupali na temeno hory Mount Shasta, jednoho z nejvyšších vrcholů v Kalifornii, který ční do výšky 4 322 metrů. Druhý den tohoto obtížného výstupu většina lezců dosáhla temene hory, což je úžasný výkon možný jen díky měsícům předchozí přípravy.
Mezi prvními na vrcholu byl toho dne i Clark. Po krátkém odpočinku při okraji temene se postavil a udělal pár kroků. Přitom klopýtl a spadl po zádech přes okraj srázu, přičemž padal 12 metrů volným pádem a pak se nekontrolovaně kutálel dolů po zmrzlém srázu dalších 91 metrů. Je pozoruhodné, že Clark vůbec přežil. Byl však vážně zraněn a nemohl se hýbat.
Zázraky, které Clark zažíval během této traumatické události, byly jen začátkem. Jako první se k němu „náhodou“ dostala skupina turistů, mezi kterými byli členové horské služby a profesionální záchranáři. Okamžitě Clarka zajistili proti šoku a se svým vybavením mu pomohli zůstat v teple. Tato skupina také „náhodou“ právě testovala nové komunikační zařízení, takže vyslala požadavek na rychlou pomoc z oblasti, kde nebylo možné zachytit signál mobilním telefonem. K Mount Shasta byla okamžitě vyslána malá helikoptéra vzdálená asi hodinu letu. Po dvou nebezpečných a neúspěšných pokusech o přistání ve výšce, která byla na hranici možností tohoto letounu, a za nepříznivých povětrnostních podmínek zahájil pilot třetí a poslední pokus. Když se helikoptéra přiblížila z jiného úhlu, změnil se „náhodou“ směr větru a letoun přistál na právě tak dlouho, aby skupina mohla rychle a bolestivě vtěsnat Clarka do malého prostoru za sedadlem pilota.
Clark podstoupil vyšetření v traumacentru a testy ukázaly, že utrpěl mnohočetné zlomeniny krku, zad, žeber a zápěstí; měl proraženou jednu plíci a mnohočetné tržné rány a odřeniny. Ten den měl „náhodou“ službu vyhlášený neurochirurg, který dochází do této nemocnice pouze několikrát za rok. Tento lékař později uvedl, že nikdy předtím neviděl nikoho, kdo by utrpěl taková poškození páteře a krkavic a přežil. U Clarka se očekávalo, že bude nejen žít, ale že se i navrátí do plnohodnotného života. Tento chirurg, který se považuje za nevěřícího, řekl, že případ Clarka stojí proti všem jeho vědeckým znalostem o neurologických poraněních a lze ho popsat jedině jako zázrak.
Když nám Clark a Holly dovyprávěli tento dramatický příběh, nevěděl jsem, co na to říct. Nebylo to jen proto, že došlo k očividným zázrakům, ale že nastal zázrak ještě větší. Měl jsem hluboký dojem, duchovní svědectví, že Holly a každé z pěti nádherných dětí, které seděly v obývacím pokoji se svými rodiči, mají takovou víru, že by dokázaly přijmout jakoukoli situaci bez ohledu na to, jak by onen den mohl dopadnout, a stále by se jim duchovně dařilo. Clark a Holly a jejich dvě starší děti, Ty a Porter, jsou dnes s námi zde v Konferenčním centru.
Při přemítání o tomto zážitku rodiny Falesových jsem hodně přemýšlel o situaci tolika dalších lidí. Co všichni ti Svatí posledních dnů, kteří jsou naplněni vírou, dostali kněžské požehnání, bez ustání se modlí, dodržují smlouvy a jsou plni naděje, ale k jejich zázraku stále nedochází? Alespoň ne tím způsobem, který oni považují za zázrak. Alespoň ne tím způsobem, jakým se zdá, že se zázraků dostává ostatním.
A co ti, kteří roky nebo desetiletí nebo po celý svůj smrtelný život trpí velikým soužením – fyzickým, duševním či citovým? Co ti, kteří umírají ve velmi nízkém věku?
Před pouhými dvěma měsíci dva manželské páry, držitelé chrámového doporučení, vyrazily v malém letadle se třemi dětmi – misionáři na plný úvazek – a dalšími pěti dětmi na krátký let. Jsem si jistý, že se před odletem modlili o bezpečí a modlili se vroucně i ve chvíli, kdy letoun začal mít vážné technické problémy předtím, než se zřítil. Nikdo z nich nepřežil. Co oni?
Mají dobří lidé a jejich blízcí důvod klást si otázku, kterou položil Mormon: „Ustal den zázraků?“1
Se svým omezeným poznáním nedokáži vysvětlit, proč v některých případech dojde k božskému zásahu, a v jiných ne. Možná však nedostatečně rozumíme tomu, co je podstatou zázraku.
Často popisujeme jako zázrak to, že jsme se uzdravili způsobem, který lékařská věda nedokáže úplně vysvětlit, nebo že jsme se vyhnuli osudnému nebezpečí tím, že jsme uposlechli jasného nabádání. Zázrak je však definován jako „prospěšná událost uskutečněná prostřednictvím božské moci, které smrtelníci nerozumějí“,2 což nám poskytuje rozšířený náhled na záležitosti věčné povahy. Tato definice nám také umožňuje zamyslet se nad zásadní rolí víry při přijetí zázraku.
Moroni učil: „A nikdy nikdo nevykonal zázraky, dokud neměl víru.“3 Ammon prohlásil: „Tak Bůh poskytl prostředek, aby člověk mohl vírou vykonávati mocné zázraky.“4 Josephu Smithovi Pán zjevil: „Neboť já jsem Bůh, … a já budu ukazovati zázraky … všem těm, kteří věří ve jméno mé.“5
Král Nabuchodonozor požadoval od Sidracha, Mizacha a Abdenága, aby uctívali zlatý obraz, který vztyčil jako boha, a vyhrožoval jim: „Pakli se klaněti nebudete, … uvrženi budete do prostřed peci ohnivé rozpálené.“ Poté se jim vysmíval: „A který jest ten Bůh, ješto by vás vytrhl z ruky mé?“6
Tito tři oddaní učedníci řekli: „[Má-li to tak býti], Bůh, jehož my ctíme, … mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené. … [Pokud však] nevytrhne, známo buď tobě, ó králi, žeť bohů tvých ctíti … nebudeme.“7
Měli plnou důvěru v to, že je Bůh může osvobodit; pokud by to však neudělal, měli naprostou víru v Jeho plán.
Podobně se starší David A. Bednar jednou zeptal jednoho mladého muže, který požádal o kněžské požehnání: „Pokud je vůlí Nebeského Otce, abys byl ve svém mládí smrtí přenesen do duchovního světa, abys tam pokračoval ve svém poslání, máš dost víry na to, aby ses podrobil Jeho vůli a nebyl uzdraven?“8 Máme i my dost víry na to, abychom nebyli uzdraveni ze svých pozemských soužení proto, abychom mohli být uzdraveni na věčnosti?
Rozhodující otázka k zamyšlení zní: „V co či v koho vkládáme svou víru?“ Je naše víra zaměřena pouze na to, že chceme úlevu od bolesti a utrpení, nebo je pevně soustředěna na Boha Otce a Jeho svatý plán a na Ježíše Krista a Jeho Usmíření? Víra v Otce a Syna nám umožňuje chápat a přijímat Jejich vůli, zatímco se připravujeme na věčnost.
Dnes svědčím o zázracích. Být dítětem Božím je zázrak.9 Obdržet tělo podle Jeho obrazu a podoby je zázrak.10 Dar Spasitele je zázrak.11 Usmíření Ježíše Krista je zázrak.12 Možnost získat věčný život je zázrak.13
Ačkoli je během naší smrtelné existence dobré modlit se za fyzickou ochranu a uzdravení a pracovat na tom, největší pozornost bychom měli věnovat duchovním zázrakům, které jsou dostupné všem Božím dětem. Ať jsme jakéhokoli etnického původu, jakékoli národnosti, bez ohledu na to, co jsme udělali, pokud budeme činit pokání, a bez ohledu na to, co se nám možná stalo – máme všichni k těmto zázrakům stejný přístup. Prožíváme zázrak a další zázraky jsou před námi. Ve jménu Ježíše Krista, amen.