Pilnější a starostlivější v domově
Můžeme se stát pilnějšími a starostlivějšími v domově, budeme-li věrnějšími v učení se znovuzřízenému evangeliu Ježíše Krista a v tom, jak podle něj žijeme a jak ho máme rádi.
V roce 1833 obdržel Prorok Joseph Smith zjevení, v němž Pán důrazně napomíná několik vedoucích bratří Církve, aby uvedli svou rodinu do pořádku (viz NaS 93:40–50). Jedno konkrétní slovní spojení z tohoto zjevení určuje téma mého poselství – „pilnější a starostlivější v domově“ (verš 50). Chci navrhnout tři způsoby, jak se každý z nás může stát ve svém domově pilnějším a starostlivějším. Vyzývám vás, abyste naslouchali ušima, které slyší, i srdcem, které pociťuje, a modlím se o to, aby byl s námi všemi Duch Páně.
Doporučení číslo jedna: Vyjadřujte lásku – a projevujte ji
Abychom se stali v domově pilnějšími a starostlivějšími, můžeme začít tím, že budeme lidem, které máme rádi, říkat, že je máme rádi. Takové projevy nemusejí být květnaté ani dlouhé. Máme zkrátka upřímně a často vyjadřovat lásku.
Bratří a sestry, kdy jste naposledy objali svého věčného společníka a řekli mu: „Miluji tě?“ Rodiče, kdy jste naposledy upřímně vyjádřili lásku svým dětem? Děti, kdy jste naposledy řekly svým rodičům, že je máte rády?
Každý z nás již ví, že máme lidem, které máme rádi, říkat, že je máme rádi. Ale to, co víme, se vždy neodráží v tom, co děláme. Možná se cítíme nejistě, nepříjemně, nebo dokonce snad i trochu rozpačitě.
Jako učedníci Spasitele se nesnažíme pouze znát více; spíše je potřeba, abychom soustavně činili více toho, o čem víme, že je správné, a abychom se zlepšovali.
Máme pamatovat na to, že říkat „Miluji tě“ je jen začátek. Je potřeba, abychom to říkali, abychom to mysleli upřímně, a především abychom to neustále projevovali. Je potřeba, abychom lásku vyjadřovali i dokazovali.
President Thomas S. Monson nedávno radil: „Často předpokládáme, že [lidé kolem nás] musejí vědět, jak moc je máme rádi. Ale to nemáme nikdy předpokládat – máme jim to dát znát. … Nikdy nebudeme litovat laskavých slov ani projevené lásky. Naopak budeme litovat toho, jestliže jsme to ve vztahu k těm, na nichž nám záleží nejvíce, opomíjeli.“ („Nacházejte radost na cestě,“ Liahona, listopad 2008, 84.)
V proslovech či ve svědectvích na shromáždění svátosti občas slýcháme: „Vím, že své manželce neříkám dostatečně často, jak moc ji miluji. Dnes bych chtěl říci jí, svým dětem i vám všem, že ji miluji.“
Takové vyjádření lásky může být vhodné. Ale když takové prohlášení slyším, tak jsem na rozpacích, a tiše si říkám, že by manželka a děti neměly toto zjevně ojedinělé a důvěrné sdělení slýchávat veřejně na shromáždění! Doufejme, že děti slýchávají vyjádření lásky a že vídají projevy lásky mezi svými rodiči v běžných situacích každodenního života. Je-li však veřejné vyjádření lásky na shromáždění pro manželku či děti poněkud překvapující, pak je skutečně třeba být v domově pilnější a starostlivější.
Vztah mezi láskou a vhodnými činy je opakovaně znázorňován v písmech, a je zvýrazněn ve Spasitelově ponaučení apoštolům: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte.“ (Jan 14:15.) Tak jako se naše láska k Pánovi projevuje tím, že vždy kráčíme po Jeho cestách (viz Deuteronomium 19:9), tak se naše láska k manželskému partnerovi, rodičům i dětem odráží nejmocněji v našich myšlenkách, slovech a skutcích (viz Mosiáš 4:30).
Pociťovat, že láska manželského partnera, rodiče či dítěte je pevná a stálá, je veliké požehnání. Taková láska vyživuje a podporuje víru v Boha. Taková láska je zdrojem síly a vyhání bázeň (viz 1. Janova 4:18). Taková láska je touhou každé lidské duše.
Pilnějšími a starostlivějšími v domově se můžeme stát tehdy, když vyjadřujeme lásku – a neustále ji projevujeme.
Doporučení číslo dva: Vydávejte svědectví – a žijte podle něj
Pilnějšími a starostlivějšími v domově se můžeme stát také tím, že budeme těm, které máme rádi, vydávat svědectví o tom, o čem víme, že je pravdivé, díky svědectví Ducha Svatého. Sdělování svědectví nemusí být zdlouhavé ani výřečné. A není třeba čekat na první neděli v měsíci, abychom mohli vydat své svědectví o tom, co je pravdivé. Mezi stěnami svého vlastního domova můžeme a máme vydávat čisté svědectví o božskosti a skutečnosti Otce a Syna, o velikém plánu štěstí a o Znovuzřízení.
Bratří a sestry, kdy jste naposledy vydali svědectví svému věčnému společníkovi? Rodiče, kdy jste naposledy vydali svědectví svým dětem o tom, o čem víte, že je pravdivé? A děti, kdy jste se vy naposledy podělily o svědectví s rodiči a se svou rodinou?
Každý z nás již ví, že máme vydávat svědectví těm, které máme rádi nejvíce. Ale to, co víme, se vždy neodráží v tom, co děláme. Možná se cítíme nejistě, nepříjemně, nebo dokonce snad i trochu rozpačitě.
Jako učedníci Spasitele se nesnažíme pouze znát více; spíše je potřeba, abychom soustavně činili více toho, o čem víme, že je správné, a abychom se zlepšovali.
Máme pamatovat na to, že vydávání upřímného svědectví je jen začátek. Je potřeba, abychom svědectví vydávali, abychom to mysleli upřímně a především abychom podle toho neustále žili. Je třeba svědectví nejen pronášet, ale i podle něj žít.
Vztah mezi svědectvím a vhodnými činy je zdůrazněn ve Spasitelově ponaučení Svatým v Kirtlandu: „To, co vám Duch dosvědčuje, právě tak bych chtěl, abyste činili.“ (NaS 46:7.) Naše svědectví o pravdách evangelia se má odrážet jak v našich slovech, tak i v našich skutcích. A nejmocněji můžeme své svědectví vyjadřovat a žít podle něj ve vlastní rodině. Manželé, rodiče i děti se mají snažit překonat jakoukoli nerozhodnost, neochotu či rozpaky bránící vydat svědectví. Máme vytvářet i vyhledávat příležitosti k vydávání svědectví o pravdách evangelia – a žít podle nich.
Svědectví je to, o čem v mysli i v srdci skrze svědectví Ducha Svatého víme, že je pravdivé (viz NaS 8:2). Pokud vyjádříme pravdu, místo abychom kárali, nabádali nebo se zkrátka jen dělili o zajímavé zážitky, přivoláváme Ducha Svatého, aby potvrdil pravdivost našich slov. Moc jasného svědectví (viz Alma 4:19) nepřichází díky promyšlené řeči či působivému podání; je to spíše výsledek zjevení, které zprostředkovává třetí člen Božstva – Duch Svatý.
Pociťovat moc, povznesení a pevnost svědectví manželského partnera, rodiče nebo dítěte je veliké požehnání. Takové svědectví posiluje víru a poskytuje vedení. Takové svědectví vytváří světlo ve světě, v němž je stále více temnoty. Takové svědectví je zdrojem věčné vize a trvajícího klidu.
Pilnějšími a starostlivějšími v rodině se můžeme stát tehdy, když budeme vydávat svědectví – a neustále podle něj žít.
Doporučení číslo tři: Buďte důslední
Když naši synové dospívali, dělávala naše rodina to, co jste dělali a stále děláte i vy. Mívali jsme pravidelné rodinné modlitby, studium písem a rodinný domácí večer. To, o čem budu nyní hovořit, se ve vaší rodině určitě nikdy nestalo. Ale u nás se to stávalo.
Občas jsme se sestrou Bednarovou přemýšleli o tom, zda naše snaha dělat tyto základní duchovní věci má smysl. Občas při četbě veršů z písem zaznívaly výkřiky jako: „On na mě sahá!“ „Řekněte mu, ať na mě nekouká!“ „Mami, on dýchá můj vzduch!“ Upřímné modlitby byly občas přerušovány chichotáním a postrkováním. A s energickými a hlučnými chlapci nepřinášely lekce na rodinném domácím večeru pokaždé vysokou úroveň povznesení. Občas jsme byli se sestrou Bednarovou podrážděni, protože to vypadalo, že ony spravedlivé návyky, které jsme tak usilovně pěstovali, nepřinášejí okamžité duchovní výsledky, které jsme si přáli a které jsme očekávali.
Kdybyste se dnes zeptali našich dospělých synů, co si pamatují z rodinných modliteb, studia písem a z rodinného domácího večera, myslím si, že vím, jak by odpověděli. Pravděpodobně by neoznačili určitou modlitbu, konkrétní příklad studia písem nebo obzvláště významnou lekci na rodinném domácím večeru za rozhodující okamžik v jejich duchovním rozvoji. Co by řekli, že si pamatují, je to, že jsme jako rodina byli důslední.
Se sestrou Bednarovou jsme si mysleli, že nejdůležitějším cílem je pomoci našim synům porozumět obsahu určité lekce či určitého verše z písem. Ale takový výsledek se nedostavil pokaždé, když jsme společně studovali, modlili se nebo se učili. Důslednost v našem záměru a v naší práci byla snad tou největší lekcí – lekcí, kterou jsme si v té době tak úplně neuvědomovali.
V mé kanceláři visí nádherný obraz pšeničného pole. Obraz je ohromnou směsicí tahů štětce – žádný z nich není sám o sobě příliš zajímavý či působivý. Ve skutečnosti, když stojíte blízko plátna, tak jediné, co vidíte, je spousta zdánlivě nesouvisejících a nepoutavých proužků žluté, zlaté a hnědé barvy. Když se však od plátna postupně vzdalujete, tak se všechny samostatné tahy štětce spojují dohromady a vytvářejí nádhernou krajinu s pšeničným polem. Mnoho obyčejných jednotlivých tahů štětce se spojí k tomu, aby společně vytvořily fascinující a krásný obraz.
Každá rodinná modlitba, každá epizoda rodinného studia písem a každý rodinný domácí večer jsou tahem štětce na plátnu naší duše. Může se zdát, že ani jedna z těchto činností není moc působivá či pamětihodná. Ale stejně jako se tahy žluté, zlaté a hnědé barvy vzájemně doplňují a vytvářejí působivé mistrovské dílo, tak i naše důslednost při konání zdánlivě malých věcí může vést k významným duchovním výsledkům. „Pročež, nebuďte znaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikého díla. A z malých věcí pochází to, co je veliké.“ (NaS 64:33.) Důslednost je klíčovou zásadou, zatímco klademe základ velikého díla v osobním životě a zatímco se ve vlastním domově stáváme pilnějšími a starostlivějšími.
Důslednost ve vlastním domově je důležitá i z jiného důvodu. Mnohá ze Spasitelových nejostřejších napomenutí byla určena pokrytcům. Ježíš varoval své učedníky ohledně zákoníků a farizeů. „Podlé skutků jejich nečiňte; neboť praví, ale nečiní.“ (Matouš 23:3.) Toto důrazné napomenutí přidává na vážnosti radám „vyjadřujte lásku – a projevujte ji“ „vydávejte svědectví – a žijte podle něj“ a „buďte důslední“.
Pokrytectví ve svém životě postřehneme velice snadno, a největší zkázu způsobuje v naší rodině. A pokud jde o rozpoznání pokrytectví, jsou často děti těmi nejbdělejšími a nejcitlivějšími.
Vyjadřovat lásku veřejně, když osobní skutky lásky v rodině chybějí, je pokrytectví – a oslabuje to základ velikého díla. Vydávat veřejně svědectví, zatímco chybí věrnost a poslušnost ve vlastní rodině, je pokrytectví – a podkopává to základ velikého díla. Přikázání „Nepromluvíš … křivého svědectví“ (Exodus 20:16) se nejlépe vztahuje na onoho pokrytce, který je v každém z nás. Musíme být důslednější a stát se důslednějšími. „Buď příkladem věrných v řeči, v obcování, v lásce, v duchu, u víře, v čistotě.“ (1. Timoteovi 4:12.)
Když usilujeme o Pánovu pomoc, můžeme díky Jeho moci postupně snížit nepoměr mezi tím, co říkáme a co děláme – mezi vyjadřováním lásky a jejím neustálým projevováním a mezi vydáváním svědectví a důsledným žitím podle něho. Můžeme se stát pilnějšími a starostlivějšími v domově, budeme-li věrnějšími v učení se znovuzřízenému evangeliu Ježíše Krista a v tom, jak podle něj žijeme a jak ho máme rádi.
Svědectví
„Manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a … rodina je středem Stvořitelova plánu pro věčný osud jeho dětí.“ („Rodina – Prohlášení světu,“ Liahona, říjen 2004, 49.) Z těchto i z dalších důvodů, které jsou z věčného hlediska důležité, máme být v domově pilnějšími a starostlivějšími.
Kéž je každý manželský partner, každé dítě i každý rodič požehnán, aby mohl sdělovat a přijímat lásku, vydávat mocné svědectví a být jím povznesen, a aby se stal důslednějším ve zdánlivě malých věcech, na kterých tolik záleží.
V těchto důležitých záležitostech nikdy nezůstaneme sami. Náš Nebeský Otec a Jeho Milovaný Syn žijí. Milují nás a znají okolnosti našeho života, a pomohou nám stát se pilnějšími a starostlivějšími v domově. O těchto pravdách svědčím v posvátném jménu Pána Ježíše Krista, amen.