2010–2019
Vezměme na sebe jméno Ježíše Krista
Říjen 2018


Vezměme na sebe jméno Ježíše Krista

Kéž na sebe věrně bereme jméno Ježíše Krista – tím, že se budeme dívat tak jako On, že budeme sloužit tak jako On a že budeme důvěřovat tomu, že Jeho milost je postačující.

Milovaní bratři a sestry, když jsem nedávno přemítal o výzvě presidenta Russella M. Nelsona, abychom nazývali Církev jejím zjeveným jménem, nalistoval jsem si místo, kde Spasitel jméno Církve objasňoval Nefitům.1 Při čtení Spasitelových slov na mě zapůsobilo, jak také řekl lidem: „Musíte na sebe vzíti jméno Kristovo.“2 To mě přimělo zamyslet se nad sebou a zeptat se: „Beru na sebe Spasitelovo jméno tak, jak by si to On přál?“3 Rád bych se s vámi dnes podělil o vnuknutí, která jsem v odpověď na svou otázku obdržel.

Zaprvé – brát na sebe jméno Kristovo znamená, že se věrně snažíme dívat se tak, jak se dívá Bůh.4 Jak nás vidí Bůh? Joseph Smith řekl: „Zatímco jedna část lidské rasy nemilosrdně soudí a odsuzuje druhou, Veliký Rodič vesmíru pohlíží na celou lidskou rodinu s otcovskou péčí a s rodičovským ohledem,“ neboť „Jeho láska [je] nepředstavitelná.“5

Před několika lety mi zemřela starší sestra. Měla těžký život. Zápolila s evangeliem a nebyla nikdy opravdu aktivní. Její manžel ji opustil a nechal na ní výchovu čtyř malých dětí. Večer v den jejího úmrtí jsem jí v místnosti, kde byly přítomny i její děti, dal požehnání, aby se pokojně vrátila domů. V té chvíli jsem si uvědomil, že až příliš často jsem definoval život své sestry podle jejích zkoušek a neaktivity. Když jsem jí onoho večera vložil ruce na hlavu, obdržel jsem od Ducha ostré napomenutí. Dostalo se mi jasného poznání její dobrotivosti a možnosti uvidět ji tak, jak ji viděl Bůh – ne jako člověka zápolícího s evangeliem a se životem, ale jako někoho, kdo se musel potýkat s těžkými problémy, které jsem já neměl. Vnímal jsem ji jako vznešenou matku, která navzdory velkým překážkám vychovala čtyři krásné a úžasné děti. Vnímal jsem ji jako přítelkyni naší matky, která věnovala čas tomu, aby se o ni starala a dělala jí po smrti našeho otce společnost.

Věřím, že během onoho posledního večera s mou sestrou se mě Bůh zeptal: „Nevidíš snad, že každý kolem tebe je posvátnou bytostí?“

Brigham Young učil:

„Přeji si Svatým zdůraznit, … aby chápali muže a ženy takové, jací jsou, nikoli takové, jací jste vy.“6

„Jak často se říká: ‚Tento člověk udělal něco špatného, a nemůže být Svatý.‘ … Slýcháme, že někteří klejí a lžou … [nebo] porušují sabat. … Nesuďte takové osoby, neboť neznáte záměr, který s nimi Pán má. … [Spíše] s nimi mějte trpělivost.“7

Umí si někdo z vás představit, že byste vy a vaše břemena unikli pozornosti našeho Spasitele? Spasitel se díval stejnýma očima na Samaritána, na cizoložnici, na výběrčího daní, na malomocného, na mentálně postiženého i na hříšníka. Všichni byli dětmi Jeho Otce. Všechny mohl vykoupit.

Dokážete si představit, že by se odvrátil od někoho, kdo má pochybnosti o svém místě v Božím království, či od někoho, kdo jakkoli trpí?8 Já ne. V očích Krista má každá duše nekonečnou hodnotu. Nikdo není předurčen k nezdaru. Věčný život je dosažitelný pro všechny.9

Z napomenutí, které mi Duch udělil u lůžka mé sestry, jsem získal velké ponaučení – když dokážeme vidět to, co vidí Pán, získáme dvojité vítězství: vykoupení jak pro ty, na které budeme působit, tak pro sebe samotné.

Zadruhé – máme-li na sebe brát jméno Kristovo, musíme se nejen dívat tak jako Bůh, ale musíme konat Jeho dílo a sloužit jako On. Žijeme podle dvou velikých přikázání, podrobujeme se Boží vůli, shromažďujeme Izrael a necháváme své světlo svítit před lidmi.10 Přijímáme smlouvy a obřady Jeho znovuzřízené Církve.11 Když tak činíme, Bůh nás obdarovává mocí, abychom mohli žehnat sobě, své rodině i životu druhých.12 Položte si otázku: „Znám někoho, kdo ve svém životě nepotřebuje moci nebes?“

Když se posvětíme, Bůh mezi námi způsobí zázraky.13 Posvěcujeme se tím, že očišťujeme své srdce.14 A své srdce očišťujeme tím, že nasloucháme Bohu,15 činíme pokání z hříchů,16 obracíme se17 a milujeme tak, jak miluje On.18 Spasitel se nás zeptal: „Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte?“19

Nedávno jsem se dozvěděl o zážitku ze života staršího Jamese E. Talmage, který mě přiměl zastavit se a zamyslet nad tím, jak mám rád druhé a jak jim sloužím. Starší Talmage jako mladý profesor, ještě před tím, než se stal apoštolem, na vrcholu epidemie smrtonosného záškrtu v roce 1892, zjistil, že poblíž něho bydlí rodina nečlenů Církve, která se touto nemocí nakazila. Nikdo nechtěl riskovat tím, že by vstoupil do nakaženého domu. Starší Talmage se k nim ale ihned vydal. Našel tam čtyři děti – dvouapůlleté mrtvé na lůžku, pětileté a desetileté ve velkých bolestech a zesláblé třináctileté. Rodiče byli zlomeni žalem a vyčerpáním.

Starší Talmage mrtvé dítě i ty živé oblékl, zametl místnosti, vynesl ven umazané prádlo a špinavé infikované hadry spálil. Pracoval celý den a druhý den ráno se tam vrátil. Oné noci zemřelo i desetileté dítě. Zvedl pětiletou holčičku a držel ji v objetí. Krvavé hleny, které vykašlávala, měl všude na obličeji a oblečení. Napsal: „Nedokázal jsem ji odložit,“ a držel ji, dokud mu nezemřela v náručí. Pomohl pohřbít všechny tři děti a zajistit pro truchlící rodinu jídlo a čisté oblečení. Po návratu domů se bratr Talmage zbavil oblečení, vykoupal se v zinečnatém roztoku, izoloval se na nějakou dobu od své rodiny a prodělal mírný průběh zmíněné nemoci.20

I život mnoha lidí kolem nás je v sázce. Svatí na sebe berou Spasitelovo jméno tím, že se posvěcují a slouží všem, bez ohledu na to, kde či jak žijí – když tak budeme činit, zachráníme život mnohých.21

nakonec – věřím, že máme-li na sebe vzít Jeho jméno, musíme Mu důvěřovat. Na jednom nedělním shromáždění měla jedna mladá žena takovouto otázku: „Rozešla jsem se nedávno s přítelem, a on se rozhodl odejít z Církve. Říká mi, že nikdy nebyl šťastnější. Jak je to možné?“

Spasitel tuto otázku zodpověděl, když řekl Nefitům: „Ale není-li [váš život postaven] na evangeliu mém a je-li [postaven] na skutcích lidských nebo na skutcích ďáblových, vpravdě pravím vám, na čas [budete mít] radost ze skutků svých, a poznenáhlu přijde konec.“22 Mimo evangelium Ježíše Krista zkrátka neexistuje trvalá radost.

Na onom shromáždění jsem však přemýšlel o mnoha dobrých lidech, které znám a kteří zápolí s velkými břemeny a přikázáními, z nichž mají přinejmenším obavy. Ptal jsem se sám sebe: „Co dalšího by jim Spasitel asi řekl?“23 Myslím, že by se zeptal: „Důvěřujete mi?“24 Ženě s krvácením řekl: „Víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.“25

Jedním z mých oblíbených veršů z písem je Jan 4:4, kde se píše: „Musil pak jíti skrze Samaří.“

Proč ho mám tak rád? Protože Ježíš do Samaří jít nemusel. Židé v Jeho době Samaritány opovrhovali a Samaří na svých cestách obcházeli. Ježíš se tam ale rozhodl jít, aby před celým světem poprvé prohlásil, že je zaslíbeným Mesiášem. Pro toto poselství si vybral nejen vyvrženou skupinu, ale zároveň ženu – a to ne ledajakou, ale ženu, která žila v hříchu – někoho, kdo byl v té době považován za nejposlednějšího z nejposlednějších. Domnívám se, že Ježíš to udělal proto, aby každý z nás pochopil, že Jeho láska je větší než naše obavy, naše rány, závislosti, pochyby, pokušení, hříchy, rozpadlé rodiny, deprese a úzkosti, chronická nemoc, bída, týrání a zneužívání, zoufalství či opuštěnost.26 Přeje si, aby všichni poznali, že neexistuje nic ani nikdo, co nebo koho by nedokázal uzdravit a vysvobodit k trvalé radosti.27

Jeho milost je postačující.28 On sám sestoupil pod všechny věci. Moc Jeho Usmíření je mocí, díky níž lze v životě překonat jakékoli břímě.29 Poselství o ženě u studny se týká toho, že zná naši životní situaci30 a že můžeme vždy kráčet s Ním, ať jsme kdokoli. Oné ženě i každému z nás říká: „Kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale … bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“31

Proč byste se při putování životem vůbec kdy odvraceli od jediného Spasitele, který má veškerou moc vás uzdravit a vysvobodit? Ať již musíte zaplatit jakoukoli cenu, abyste Mu důvěřovali, stojí to za to. Bratři a sestry, rozhodněme se prohloubit svou víru v Nebeského Otce a našeho Spasitele Ježíše Krista.

Z hloubi duše vydávám své svědectví, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je Spasitelovou Církví, kterou žijící Kristus vede skrze pravého proroka. Modlím se o to, abychom na sebe věrně brali jméno Ježíše Krista – tím, že se budeme dívat tak jako On, že budeme sloužit tak jako On a že budeme důvěřovat tomu, že Jeho milost postačuje na to, aby nás přivedla domů a k trvalé radosti. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Poznámky

  1. Viz 3. Nefi 27:3–8.

  2. Viz 3. Nefi 27:5–6; viz také Nauka a smlouvy 20:77 a smlouva svátosti.

  3. Viz Dallin H. Oaks, His Holy Name (1998) obsahující zevrubné pojednání o tom, jak na sebe brát jméno Ježíše Krista a jak být svědkem Jeho jména.

  4. Viz Mosiáš 5:2–3. Součástí mocné změny srdce, kterou zažili lidé krále Beniamina, kteří na sebe vzali jméno Kristovo, byla skutečnost, že se jejich zrak otevřel vůči velikému výhledu. Ti, kteří zdědí celestiální království, budou vidět tak, „jak jsou viděni“. (Nauka a smlouvy 76:94.)

  5. Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 39.

  6. Brigham Young, v: Journal of Discourses, 8:37.

  7. Discourses of Brigham Young, sel. John A. Widtsoe (1954), 278.

  8. Viz 3. Nefi 17:7.

  9. Viz Jan 3:14–17; Skutkové 10:34; 1. Nefi 17:35; 2. Nefi 26:33; Nauka a smlouvy 50:41–42; Mojžíš 1:39. Starší D. Todd Christofferson také učil: „S důvěrou svědčíme o tom, že Usmíření Ježíše Krista předem počítalo se vším strádáním a ztrátami, a nakonec těm, kteří se obracejí ke Kristu, všechno vynahradí. Nikdo není předurčen k tomu, aby obdržel něco méně než vše, co Otec pro své děti má.“ („Proč manželství? Proč rodina?“ Liahona, květen 2015, 52.)

  10. Viz Matouš 5:14–16; 22:35–40; Mosiáš 3:19; Nauka a smlouvy 50:13–14; 133:5; viz také Russell M. Nelson, „Shromažďování rozptýleného Izraele“, Liahona, listopad 2006, 79–82.

  11. Viz Leviticus 18:4; 2. Nefi 31:5–12; Nauka a smlouvy 1:12–16; 136:4; Články víry 1:3–4.

  12. Viz Nauka a smlouvy 84:20–21; 110:9.

  13. Viz Jozue 3:5; Nauka a smlouvy 43:16; viz také Jan 17:19. Spasitel se posvětil, aby měl moc nám žehnat.

  14. Viz Helaman 3:35; Nauka a smlouvy 12:6–9; 88:74.

  15. Viz Joseph Smith–Životopis 1:17, první příkaz, který dal Bůh Proroku Josephu Smithovi ve vidění; viz také 2. Nefi 9:29; 3. Nefi 28:34.

  16. Viz Marek 1:15; Skutkové 3:19; Alma 5:33; 42:22–23; Nauka a smlouvy 19:4–20. Přemítejte také o těchto dvou myšlenkách týkajících se hříchu. Zaprvé – Hugh Nibley píše: „Hřích je mrhání. Znamená to, že děláte něco, zatímco byste měli dělat něco jiného a lepšího, k čemu máte schopnosti.“ (Approaching Zion, ed. Don E. Norton [1989], 66.) Matka Johna Wesleyho, Susanna Wesleyová, svému synovi napsala: „Zapamatuj si toto pravidlo. Cokoli oslabuje tvé rozumové uvažování, ochromuje citlivost tvého svědomí, zastiňuje tvé vnímání Boha nebo odnímá potěšení z duchovních věcí; … cokoli zesiluje … moc těla nad myslí; to je pro tebe hřích, jakkoli to samo o sobě může být nevinné.“ (Susanna Wesley: The Complete Writings, ed. Charles Wallace Jr. [1997], 109.)

  17. Viz Lukáš 22:32; 3. Nefi 9:11, 20.

  18. Viz Jan 13:2–15, 34. Spasitel večer v den, kdy uskutečnil Usmíření, umyl nohy tomu, který Ho zradil; dalšímu, který Ho zapřel; a dalším, kteří v hodinu, kdy je nejvíce potřeboval, usnuli. Poté je učil: „Přikázaní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás.“

  19. Matouš 5:46.

  20. Viz John R. Talmage, The Talmage Story: Life of James E. Talmage – Educator, Scientist, Apostle (1972), 112–114.

  21. Viz Alma 10:22–23; 62:40.

  22. 3. Nefi 27:11.

  23. Matoušovi 11:28, 30 Pán říká: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. … Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ Rovněž se zamyslete nad 2. Korintským 12:7–9: Pavel popisuje, jak trpěl velmi silným ostnem v těle a jak se modlil o to, aby mu byl odňat. Kristus mu řekl: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v [slabosti] dokonává se.“ Viz také Eter 12:27.

  24. Viz Mosiáš 7:33; 29:20; Helaman 12:1; Nauka a smlouvy 124:87.

  25. Viz Lukáš 8:43–48; Marek 5:25–34. Žena trpící krvácením zoufale potřebovala pomoc a již jí nezbývaly žádné možnosti. Trpěla 12 let, utratila všechny prostředky za lékaře a její stav se zhoršoval. Její lid i rodina ji zavrhli a ona se cílevědomě prodírala velkým zástupem a vrhla se ke Spasiteli. Chovala k Němu naprostou důvěru a měla v Něj naprostou víru, a On pocítil, že se dotkla lemu Jeho oděvu. Díky této víře ji Spasitel okamžitě a zcela uzdravil. Poté ji nazval dcerou. Již nebyla vyděděncem, ale členkou Boží rodiny. Uzdravila se po stránce fyzické, sociální, emocionální i duchovní. Těžkosti mohou trvat celá léta nebo celý život, ale Jeho zaslíbení, že nás uzdraví, se spolehlivě a v absolutní míře naplní.

  26. Viz Lukáš 4:21; Jan 4:6–26. Lukáš, nikoli Jan, zaznamenává, že Ježíš na počátku své služby přišel do své synagogy v Nazarétu, přečetl pasáž z Izaiáše prorokující o Mesiášovi, a poté prohlásil: „Dnes naplnilo se písmo toto v uších vašich.“ Toto je poprvé, kdy bylo zaznamenáno, že o sobě Spasitel mluví jako o Mesiášovi. Nicméně Jan zaznamenává, jak u Jákobovy studny Ježíš poprvé prohlašuje své mesiášství na veřejném prostranství. V tomto prostředí, neboť Samaritáni nebyli považováni za Židy, Ježíš také učil tomu, že Jeho evangelium je určeno všem – jak Židům, tak pohanům. K tomuto prohlášení došlo „okolo šesté hodiny“ neboli v poledne, kdy země od slunce přijímá nejvíce světla. Jákobova studna se také nachází v údolí poblíž místa, kde dávní Izraelité obřadně uzavřeli smlouvu s Pánem poté, co vstoupili do země zaslíbené. Je zajímavé, že na jedné straně údolí je vyschlá hora, zatímco na druhé je hora plná pramenů životodárné vody.

  27. Starší Neal A. Maxwell učil: „Když se ve stresujících situacích ptáme sami sebe, zda v nás ještě zbývá něco, co bychom mohli dát, můžeme najít útěchu ve vědomí toho, že Bůh, který dokonale zná naše schopnosti, nás sem umístil proto, abychom uspěli. Nikdo nebyl předurčen k tomu, aby selhal nebo byl zlovolný. … Když se cítíme přemoženi, vzpomeňme si na ujištění týkající se toho, že Bůh toho po nás nebude vyžadovat více, než dokážeme zvládnout.“ („Meeting the Challenges of Today“ [zasvěcující shromáždění Univerzity Brighama Younga, 10. října 1978], 9, speeches.byu.edu.)

  28. President Russell M. Nelson učil:

    „Jednou v budoucnu předstoupíte před Spasitele. To, že budete v Jeho svaté přítomnosti, vás přemůže až k slzám. Budete stěží hledat slova, abyste Mu poděkovali za to, že zaplatil za vaše hříchy, že vám odpustil veškerou nelaskavost vůči druhým a že vás uzdravil z křivd a nespravedlností tohoto života.

    Budete Mu děkovat za to, že vás posiloval, abyste dokázali nemožné, že obrátil vaše slabosti v silné stránky, a za to, že vám umožnil žít s Ním a s vaší rodinou na věky. Jeho totožnost, Jeho Usmíření a Jeho vlastnosti se pro vás stanou něčím osobním a skutečným.“ („Proroci, vedení a božský zákon“ [celosvětové zasvěcující shromáždění pro mladé dospělé, 8. ledna 2017], broadcasts.lds.org.)

  29. Viz Izaiáš 53:3–5; Alma 7:11–13; Nauka a smlouvy 122:5–9.

  30. Viz Joseph Smith–Životopis 1:17; Elaine S. Daltonová, „Zná vás jménem“, Liahona, květen 2005, 109–111.

  31. Jan 4:14.